OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » I'm the Alpha now - 6. kapitola

17.07.2016 (10:00) • Ellies, Tew* • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 0× • zobrazeno 757×

Po dlouhé cestě jsem konečně vjížděla po toho zpropadeného města, už jsem měla plné zuby jízdy autem. Zadek jsem měla dřevený z toho věčného sezení a celém moje tělo bylo tak rozlámané, že to už snad ani víc nešlo. Zastavila jsem na jednom parkovišti u malého obchodu a vystoupila ven. Konečně po tolika hodinách jsem si mohla protáhnout svoje dokonalé tělo. Možná jsem přece jen měla využít leteckou společnost. Zrovna jsem se natahovala do auta pro láhev vody, když se vedle mě objevil Kol a opřel se o auto.

„Čau krásko, dost, že jsi dojela,“ mrknul na mě.

„Nech si to a vůbec, co tu, sakra, děláš?“ otevřela jsem ji a napila se.

„Co by, tvoje milovaná sestřička zase strká nos do věcí, do kterých jí je hovno,“ pokrčil rameny a založil si ruce na prsou.

„Chceš mi říct, že Ann je tady?“ zavrčela jsem. „Jak je to možné? Jak o tom, sakra, ví?“

„To ja fakt netuším, nejsem vědma.“

„Tohle mi tu ještě chybělo. Mělo to jít jako po másle. No, jak svou drahou sestru znám, určitě už je varovala,“ praštila jsem pěstí do kapoty auta, tohle mě tak rozčílilo.

Nesnášela jsem, když se mi někdo pletl do mých záležitostí.

„To sice ano, ale slyšel jsem je, jak s domlouvali na večer, že se sejdou před školou. To by mohla být šance, budou pěkně pohromadě,“ pousmál se šibalsky a já se k němu přidala.

Ano, měl pravdu, tohle byla dobrá příležitost, když budou pohromadě, nebudu je muset nikde pracně hledat. Pousmála jsem se a pokynula Kolovi, aby se posadil do auta, oba jsme se nakonec rozjeli na ono místo setkání.

Kol mě navigoval, kde mám jet, a já poslušně jela. Šlápla jsem pořádně na plyn, abych byla na místě co nejdřív. Když už se konečně začala před námi rýsovat budova školy, na tváři se mi objevil nepatrný úsměv.

„Támhle jsou,“ ukázal Kol na stojící skupinku asi čtyř lidí.

Čím víc jsme se přibližovali, tím líp jsem rozeznávala tváře. Svou sestru jsem poznala hned, byla mezi nimi jediná holka. Vedle ní postávali dva mladící tak v mém věku a vedle nich ještě jeden, trochu starší. Zastavila jsem svoje auto kousek před nimi a společně s Kolem jsme vystoupili. Jen co se mé dokonalé lodičky dotkly země, jsme konečně upoutali plně jejich pozornost.

„Neměla jsi sem jezdit a už vůbec se do toho plést, Annie,“ řekla jsem trochu rozmrzele, v tu samou chvíli se lehce zvedl vítr a mraky se nebezpečně seskupovaly dohromady.

„Nenechám vás nikomu ublížit,“ odpověděla mi pohotově a pak se otočila na ty tři. „Do auta. Běžte!“ vykřikla a vytáhla něco z kapsy.

Jen co se všichni rozeběhli k autu, jsem pokynula Kolovi, aby se postaral o moji sestru, než však stačila hodit lahvičku naším směrem, už ji držel a s ní někam zmizel. Pohlédla jsem na mladíky. Zrovna nastoupili do auta a chystali se odjet, ale stačilo použít jedno malé blokující kouzlo a jejich auto ani neškytlo.

„Sakra, to není možné,“ ozval se jeden z nich.

Sebevědomým krokem jsem si to mířila k autu. Došla jsem až před ně a lehce prsty poklepávala po kapotě.

„Takže, moji milí, půjde to po dobrém, anebo po zlém?“ pousmála jsem se a pozorovala je.

„Žádného z nás nedostaneš,“ zavrčel mladík sedící na zadním sedadle.

Podle popisu, který mi Peter dal, to byl Scott. Na místě řidiče seděl jeho věrný přítel Stiles, pak i Derek, ten, kterého jsem hledala.

„Co se tak domluvit. Derek půjde dobrovolně a já vám za to neublížím,“ sledovala jsem je a čekala na odpověď.

„Nikam s tebou nejdu,“ zavrčel jmenovaný a vystoupil z auta.

„Víš, zlato, já se dál ptát nebudu, prostě půjdeš tak či tak a tečka,“ založila jsem si ruce na prsou a vítr se zase o něco zvedl.

„Já už řekl svoje. Nikam… s tebou… nejdu!“ zavrčel a jeho očí se zbarvily do ruda.

„Já se tě neleknu, vlčku,“ provokovala jsem ho s úsměvem.

Viděla jsem na něm, že ho to namíchlo ještě víc, drápy na rukou se mu prodloužily. Byl připravený zaútočit.

„Dereku, kašli na ni. Raději pojďme, co nám asi tak může udělat. Je tu úplně sama,“ Scott k němu došel a položil mu ruku na rameno.

Jeho vtipu jsem se musela hlasitě zasmát. Vážně mě tahle podcenil? Vážně si ten malý hlupák myslel, že bych je všechny tři teď najednou nevyřídila a ještě si u toho nestihla udělat manikúru?

„Být tebou, McCalle, držím zobák a stáhnu se. Možná jsem holka a jsem tu sama proti vám třem, ale i tak bych vás zvládla levou zadní,“ mrkla jsem.

„Odkud, sakra, vůbec znáš naše jména?“ ozval se ten třetí, Stiles, myslím.

„Od někoho, koho všichni moc dobře znáte,“ uculila jsem se a svým pohledem jsem se zastavila na Derekovi.

„Peter,“ zavrčel tiše a stiskl ruku v pěst.

„Moc tě zdraví a prý mu chybíš,“ popošla jsem blíže k němu.

Neměla jsem z něj strach. On by mi neublížil, nemohl. Ihned bych jeho útok odvrátila kouzly, a on to moc dobře věděl.

„Tak co, vlčku, jdeme?“ zašeptala jsem mu těsně u ucha a lehce se ho dotkla na ruce. Zavrčel, pevně mi stiskl obě zápěstí a vycenil tesáky. Zamračila jsem se a tiše něco zamumlala. V tu chvíli padl na kolena a zařval bolestí. „Na mě sahat nebudeš,“ mračila jsem se a držela ho u země.

Mezitím se do všeho vložil další vlkodlak. Proměnil se a chystal se zaútočit, ale než stihl udělat krok vpřed, už letěl kolem a přistál pár metrů od nás, přímo na čelním skle mého auta. Jak nepříjemné. No co už.

„Okamžitě je nech na pokoji.“ Otočila jsem se na posledního člena téhle povedené party.

Svíral v rukou baseballovou pálku a vypadal vážně… chtěla bych říct hrozivě, ale v tu chvíli mě napadlo jen jedno slovo. Vtipně. Pobaveně jsem mávla rukou a jeho dokonalá zbraň tak vzplála, s výkřikem a velkým úskokem ji odhodil. Mezitím se pomalu sbíral jeho stejně starý kamarád, znova se chystal zaútočit, ale stačilo jen znova mávnout rukou a jeho tělo prosvištělo vzduchem na opačnou stranu.

„Hele, už mě to přestává bavit,“ zavrčela jsem a přešla k Derekovi, který zatím stále klečel a svíjel se v bolestech. „Vstávej, jedeme, cesta je dlouhá,“ zrušila jsem kouzlo a pozorovala ho, jak se pomalu snaží postavit.

Bolest, kterou jsem mu přivodila, ho mírně oslabila, což bylo moje plus, ztěžka se postavil a snažil se popadnout dech. Chtěla jsem mu něco říct, ale to mě někdo popadl zezadu za ruku a otočil k sobě. Zírala jsem do rudých očí vlkodlaka odhodlaného bránit sebe i je za každou cenu. Zatímco on mě držel, Stiles pomáhal Derekovi do auta. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale měl sílu, což se mu muselo nechat. Jenže já ji měla taky, a mnohem lepší. Zavřela jsem oči a soustředila se jen na sílu proudící mým tělem, když jsem je opět otevřela, vlkodlak mě leknutím sám pustil a ustoupil o krok dozadu.

„Co to, sakra…“ zavrčel a zíral na mě.

Pousmála jsem se. Dobře jsem věděla, co asi vidí. Moje krásné čokoládové oči dostaly nádech temnoty. Zčernaly. Pozvedla jsem lehce ruku a vítr se znova zvedl o něco víc, mraky dostaly tmavší odstín a oblohu křižovaly blesky.

„Co jsi, sakra, zač?“ vyšlo z něj tiše a znova udělal krok dozadu.

„Tvoje noční můra, pokud si budeš přát,“ zavrčela jsem už vytočeně a obrátila kouzlo na něj.

Padl k zemi s bolestným výkřikem a dál se ani nepohnul.

„Co jsi mu udělala?“ rozkřičel se Stiles a běžel k nám.

„Nic, bude jen chvíli mimo,“ pousmála jsem se a koukla na něj, ihned uskočil a zmateně těkal očima, kde by si asi tak vzal nějakou další podivnou zbraň. „To ať tě ani nenapadne,“ na tváři se mi objevil tajemný úsměv.

„O ou, tohle se mi nelíbí,“ zamumlal.

„To by ani nemělo,“ pousmála jsem se a tiše si zamumlala jedno staré kouzlo.

Zdálo se, že se nic neděje, ale já věděla, že to přijde co nevidět. Stiles se zmateně koukal kolem sebe a čekal, co se stane. Pokračovala jsem v odříkávání a po chvíli ze země vyrašily plazivé kořeny, které se blížily až k němu. Když to zpozoroval, snažil se utéct, ale bylo mu to marné, kořínky nabraly rychlost a sílu a obmotaly se mu kolem nohou. Upadl, bránil se, ale čím víc sebou házel, tím víc se mu rostliny omotávaly kolem těla, až se nakonec nemohl ani hnout, pro jistotu jsem stejným způsobem „svázala“ již omámeného Scotta a odebrala se k džípu, ve kterém seděl ten, kterého jsem hledala. Posadila jsem se na místo řidiče, usmála jsem se a lehce ho políbila na rty. Přesně tak, jak jsem čekala, se Derek v momentě složil a byl mimo. Kouzlo zabralo podle plánu a mně už nic nebránilo vrátit se do New Orleans. Nastartovala jsem a rozjela se kolem těch dvou pryč.

„Můj džíp,“ slyšela jsem jen za sebou a raději pořádně šlápla na plyn.

Už jsem se těšila, až tenhle výlet skončí a já si dám pořádnou sprchu. O Ann jsem se nebála, věděla jsem, že Kol se o ni „dobře“ postará a zdrží ji, dokud nezmizím. Projela jsem celým městem a míjela tabuli s názvem města. Vytáhla jsem z kapsy malou ampulku a hodila ji z okna ven, než dopadla na zem a rozbila se, stačila jsem říct ještě pár slov jednoho kouzla a tím jim zabránila opustit město, aspoň do doby, než já budu v bezpečí. Musela jsem mít nějakou pojistku, nepotřebuju sledovací tým v čele s mou sestrou. Usmála jsem se a vítězně pohlédla na spícího vlkodlaka. Vypadal docela k sežrání. Možná bych si dala i říct, měl vážně dokonale vyrýsované tělo. Nakonec jsem hříšně myšlenky zavrhla a nahlas si pustila rádio, přece jen, cesta byla dlouhá.

Nechal jsem tam Laru a odvedl si její sestřičku do školy. Zavedl jsem ji do jedné z učeben a zavřel dveře.

„Takže ty sis řekla, že mi prostě jen tak utečeš?“ pozvedl jsem obočí a koukal na ni. Snažila se najít únikovou cestu, ale žádná nebyla. „Nemluvíš se mnou?“ pomalými kroky jsem šel k ní.

„Už ani krok,“ zavrčela nebojácně.

„Hele, princezno, já s tebou mám nevyřízené účty za ten tvůj útěk ze školy,“ už jsem byl u ní a chytil ji za ruce.

„Okamžitě mě pusť,“ trhla sebou, ale nic se nestalo, byl jsem zkrátka silnější.

„Nepustím, víš, moc se mi líbíš,“ nahnul jsem se k ní. „A navíc mám náladu na hraní,“ zašeptal jsem.

Cítil jsem, jak se jí zrychlil dech a její srdce bilo jako splašené, div nevyskočilo z hrudi. Nahnul jsem se ještě blíž a lehce se otřel svými rty o ty její. Polkla. Chytil jsem si ji za boky a přitáhnul pěvně k sobě. Dřív než začala protestovat, umlčel jsem ji vášnivým polibkem. Chvíli se nedělo nic, ale pak překvapivě začala spolupracovat. Vítězně jsem si pogratuloval a líbal ji dál. Ovšem po chvíli se všechno změnilo. Ochromila mě nesnesitelná bolest hlavy a já se zmohl jen na hlasitý výkřik.

„To aby sis pro příště rozmyslel, že mě líbat nebudeš,“ zavrčela a bolest se stupňovala.

Slyšel jsem, jak křičím, a nemohl to nijak zastavit. Nakonec mě bolest pohltila a já se propadl do temnoty.

Autor: Ellies (Shrnutí povídek), Tew*, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf

Sdílet

Diskuse pro článek I'm the Alpha now - 6. kapitola: