OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » Když je všechno jinak - 3. kapitola



Když je všechno jinak - 3. kapitolaKdo je tedy Carol? A kdo jsou Veirellovi? Co znepokojujícího objeví Scott ve svém pokoji? Pokračování mé druhé povídky! Příjemné čtení! Je možné, že kapitolky teď budou vycházet častěji, protože mě to nějak chytlo, ale sama ještě nevím, jak to bude pokračovat! ;)

3. kapitola

Přijeli jsme až před Derekův byt. Já jsem jel se Stilesem v jeho džípu a Derek s tou Carol před námi. Celou cestu jsme mlčeli, což se nestávalo moc často. Když jsme vešli do bytu, já a Stiles jsme sebou plácli na pohovku.

„Můžu se nejdříve osprchovat?“ zeptala se Carol Dereka. Odvedl ji do koupelny. Po chvilce se vrátil a sedl si naproti nám. Podíval se na nás a čekal, až se začneme ptát. Stiles se hned ujal slova.

„Takže v první řadě. Kdo to vůbec je?“ Derek si povzdychl.

„Potkali jsme se v Jižní Americe, tehdy, když jsem tam odjel s Corou po tom, co nás navštívila smečka alf,“ odpověděl prostě. Jenže Stiles očividně čekal jinou odpověď.

„Takže jste spolu něco měli?“ zeptal se Stiles nevinně. Derek na něj vrhl pohled typu to nemyslíš vážně, který se proměnil v pohled mám chuť tě zabít. Stiles to zřejmě pochopil a přestal se ptát. Takže jsem se toho ujal já.

„A kdo je Brian?“

„Její bratr. Co vím, byli si velmi blízcí.“

„A ti, co ho unesli? Ti Veirellovi?“ Derek se nadechl, ale nestihl nic říct, protože se ode dveří ozval Carolin hlas.

„Ti největší hajzlové pod sluncem!“ Všichni tři jsme na ni zírali s pootevřenými ústy. Stála před námi omotaná jen ručníkem. Cítil jsem, jak Stilesovi zrychlil tep. Obvykle známka vzrušení. No, a nedivil jsem se mu. Měla opravdu velmi atraktivní postavu. Kdybych nechodil s Kirou…

„Mohl bys mi půjčit nějaké oblečení?“ zeptala se Carol Dereka.

„Jo, jasně, mohlo by tu být ještě nějaké staré po Coře. Tudy,“ řekl a ukázal na dveře pod schody. Nechal ji projít a pak se vydal za ní. Po cestě ještě vlepil Stilesovi zezadu pohlavek.

„Au, za co to bylo?!“

„Ty moc dobře víš za co,“ zasyčel Derek a pokračoval v cestě za Carol. Dusil jsem smích při pohledu na Stilese, který si třel postižené místo. Derek se po chvilce vrátil k nám. Čekali jsme na Carol. Ta za chvilku vyšla. Měla na sobě šedé kalhoty, které nejspíše kdysi patřily Coře, a volné černé tričko. Nejspíše Derekovo. Posadila se na pohovku vedle Dereka a chvíli si nás prohlížela.

„Chápu, proč je tu on,“ řekla a kývla směrem ke mně. „Je stejný jako my. Ale proč je tady on?“ zeptala se a dívala se při tom na Stilese, který se tvářil dotčeně.

„On nám pomáhá,“ odpověděl jí Derek. Zvedla obočí a nevěřícně se na Stilese dívala.

„Jak?“ zeptala se. Derek se zamyslel.

„Víš, že ani sám nevím,“ uchechtl se. Stiles se uraženě ošil.

„Klidně ti teď zopakuju všechno, co jsem pro tebe kdy udělal! A že toho není málo!“ obhájil se. Derekův úsměv se stále rozšiřoval. Pak se ale otočil zpět na Carol.

„Teď by si nám to mohla všechno vysvětlit.“ Stále se na Stilese nevěřícně dívala, pak ale přikývla a spustila.

„Vydala jsem se tě hledat a Brian mi nabídl, že půjde se mnou. Tady jsme narazili na vás dva,“ řekla a kývla směrem k nám. „A taky na Veirellovi, kteří vás zrovna měli v hrsti.“

„Takže to opravdu byli Veirellovi?“ vyhrkl Derek. „Podle toho, jak je Scott popsal, vypadali dost amatérsky. Mysleli jsme si, že to byli jen nějací potulní lovci.“

„Byli to jen začátečníci,“ mávla Carol rukou. „Obvykle posílají nejmladší lovce samotné, aby si je prozkoušeli. S Brianem jsme je hravě vyřídili.“

„Říkala jsi, že se liší od Argentových, jak?“ chtěl vědět Stiles.

„No, trochu se liší stylem lovu, ale taky tím, koho loví. Argentovi loví všechny vlkodlaky bez rozdílu, nebo teda jen ty, co zabíjí lidi, což ovšem tvrdí jen Argentovi. Ale Veirellovi si vybírají speciální oběti. Jsou pro ně jako trofeje. Předhánějí se v tom, kdo ulovil zajímavější exemplář. Například často loví třeba jen zástupce jedné významnější vlčí rodiny. Kdyby žili tady, lovili by Haleovi. No, a taky často loví nás.“

„Když myslíš nás, tak jako jak nás?“ zeptal jsem se.

„Myslím jako nás,“ šeptla a její oči se zeleně rozsvítily. Přikývl jsem. „A teď vzali Briana. Zničehonic na nás vybafli v lese. Nic jsme necítili. Žádné pachy ani žádné stopy. Nic. Prostě se tam zjevili. Brian se snažil bojovat, ale přemohli ho. Mně se povedlo utéct. Ani sama nevím jak.“ Potom se obrátila na Dereka. V jejím hlase bylo znát zoufalství. „Musíme ho najít!“

„Víš, kde by mohl být?“ zeptal se Derek klidně.

„Nemám sebemenší tušení,“ řekla a kousla se do rtu.

„Tak to je blbý,“ ozval se Stiles. Všichni jsme na něj vrhli vražedné pohledy. Rychle se podíval do země. „Pardon,“ hlesl.

„A co zkusit Chrise Argenta? Co vím, tak lovecké rodiny se obvykle znají. Možná by je mohl zkusit kontaktovat. Jsem si jistý, že by to pro nás udělal,“ navrhl Derek. Carol na něj vrhla zděšený pohled.

„Ty chceš žádat o pomoc lovce?!“ vyjekla.

„Za prvé, tenhle už neloví. A za druhé si myslím, že ho mohu považovat za přítele. Zachránil jsem mu život a on už mi taky mockrát pomohl.“ Carol na něj zírala s otevřenou pusou. „Nevíš, kde by teď mohl být, Scotte?“ zeptal se mě. Já jen zavrtěl hlavou.

„Ale mohu ho zkusit najít, jestli chceš.“

„Díky,“ kývl na mě.

Byla už tma, když jsme odcházeli. Nasedli jsme do Stilesova džípu.  Ten se kodrcavě rozjel. Po chvíli Stiles prolomil ticho.

„Stejně by mě zajímalo, jestli spolu něco maj.“

„To snad nemyslíš vážně, Stilesi!“ uchechtl jsem se.

„No co?“ vyhrkl a taky se usmál. Pak bylo zase ticho, které rušilo jen chrčící rádio. „Jak chceš najít Argenta?“ zajímal se Stiles.

„Zkusím mu zavolat, za to nic nedám.“

„Myslíš, že pomůže?“ zeptal se znovu. Jen jsem pokrčil rameny.

„Mohl by.“

Stiles mě vyhodil před domem. Ještě se svítilo. Máma očividně ještě nespala. I přesto jsem se snažil být tichý, abych ji náhodou nevzbudil. Máma ale nespala. Seděla v křesle a četla si.

„Plížíš se jako zloděj!“ vyjekla, když jsem vešel.

„Promiň,“ řekl jsem a políbil ji na tvář. Usmála se.

„Co Derekova malá přítelkyně?“ zeptala se.

„Nevím, jestli je to jeho přítelkyně, ale jestli to chceš vědět, můžeš to pořešit se Stilesem, protože toho to očividně zajímá.“ Mamka jen protočila panenky.

„Tak jsem to nemyslela!“

„Já vím, mami,“ usmál jsem se na ni. „Neměla by sis jít lehnout? Už je docela pozdě.“ Máma se na mě podívala, jestli jsem se nezbláznil. Pak ale zavřela knihu a zvedla se z křesla.

„Ale ty jdi taky na kutě,“ řekla a odešla nahoru do své ložnice. Vydal jsem se po schodech za ní. Když jsem vešel do pokoje, věděl jsem, že je něco špatně. Do nosu mě udeřil cizí pach. Neznal jsem ho a nebyl mi ani trochu povědomý. Zběžně jsem prohledal pokoj. Nic mi nechybělo. Nechápal jsem. Potom jsem si ale všimnul malého papíru, položeného na okenním parapetu. Zvedl jsem ho. Bylo na něm něco napsáno černým inkoustem. Měl jsem problém to přečíst. Písmo bylo kostrbaté a roztřesené. Nakonec se mi povedlo to rozluštit.

Vyměníme vlka za lišku. Ber nebo nech být.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Když je všechno jinak - 3. kapitola:

1. Violet přispěvatel
14.05.2015 [19:36]

Violetskvelé páči sa mi to Emoticon kedy bude pokračko? Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!