OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » Když je všechno jinak - 4. kapitola

17.05.2015 (10:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 2× • zobrazeno 1324×

DEREK

Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že je Carol tady. Když mi Scott do telefonu řekl, že ji našli, byl jsem radostí bez sebe. Překvapilo mě, když mě na stanici objala. Nečekal jsem to. Vlastně ani nevím, co jsem měl čekat.

Když Scott se Stilesem odešli, šel jsem se osprchovat. Nechtěl jsem ji tu nechávat samotnou, ale usoudil jsem, že si potřebuje všechno sama srovnat. I přes to jsem se snažil sprchu moc neprodlužovat.

Když jsem se vrátil do obýváku, seděla na sedačce, stejně jako předtím na stanici. Nohy měla přitažené k bradě a dívala se někam do prázdna. Nevěděl jsem co říct. Nebo jestli mám vůbec něco říkat.

„Asi je blbé se tě ptát, jak ti je, že?“ řekl jsem to první, co mě napadlo. Podívala se mi do očí a smutně se usmála.

„Já nevím, jak mi je,“ řekla tiše. „Mám strach o Briana. Co když ho mučí? Nebo jestli už není mrtvý. A jak ho dokážu najít? Já vůbec nevím, co má dělat. Já – Já…“ Hlas se jí zlomil. Po tvářích se jí začaly koulet slzy. Objal jsem ji a přitáhl k sobě. Třásla se. Věděl jsem, že říkat ,všechno bude dobré´, je zbytečné. Není přece malé dítě. Tak jsem ji jen hladil po zádech a čekal, až se alespoň trochu uklidní.

Po chvíli se odtáhla. Otírala si z tváří slzy.

„Promiň,“ řekla potichu. „Jsem jako malá.“ Usmál jsem se.

„Vůbec ne. Nedivím se ti. Je toho na tebe moc.“ Snažil jsem se ji utěšit a automaticky jsem jí setřel slzu z tváře. Pak jsem se zarazil. Až teď jsem si uvědomil, co jsem udělal. Oficiálně jsme spolu nebyli. Nebo jo? Nechtěl jsem na ni tlačit a nebyl čas to řešit. Ona se však netvářila, že by jí to vadilo. Vypadala zmateně a já se tak i cítil.

„No,“ řekl jsem, aby tu situaci nějak zamluvil, „vyspi se na posteli, já si vezmu gauč.“ Zavrtěla hlavou.

„Ještě nechci spát. Dereku, zůstaň tady se mnou, prosím. Nechci být teď sama.“ V očích měla zoufalý výraz. Nedokázal bych odmítnout, ani kdybych chtěl.

„Samozřejmě,“ řekl jsem jemně. Opřel jsem se zády. Chvíli mě váhavě pozorovala, potom se ke mně přitulila a hlavu si opřela o mé rameno. Objal jsem ji paží. Nemluvili jsme. Slyšel jsem, jak se její srdce uklidnilo a za chvíli pravidelně oddechovala. Usnula. Bavilo mě ji sledovat. Nakonec jsem však taky podlehl spánku.

Když jsem se probudil, moje náruč byla prázdná. Otevřel jsem oči. Carol ke mně stála zády a protahovala se.

„Dobré ráno,“ řekl jsem. Otočila se a pousmála se na mě.

„Tobě taky.“

„Co máš dneska v plánu dělat?“ zeptal jsem se jí a taky si protáhnul záda.

„Nejdříve bych si chtěla koupit nějaké jiné oblečení,“ řekla a ukázala na svůj ohoz. Měla pravdu. Cořiny staré tepláky a moje tričko není ta nejlepší volba. A pak jsem řekl něco, co jsem říct nechtěl.

„Tobě stejně sluší všechno.“ Sakra. Ujelo mi to. Automaticky. Nic spolu přece nemáme a nechci na ni tlačit. Zkoumavě si mě prohlédla, ale nic neřekla. Zvedl jsem se.

„Později musím dát vědět Scottovi, jak to dopadlo s Argentem,“ plácl jsem první věc, co mě napadla. Doufal jsem, že tak zmizí ta zvláštní atmosféra, co zde vznikla. Carol pomalu přešla ke mně.

„Dereku,“ řekla tiše, „já nechci předstírat, že mezi námi nikdy nic nebylo… a není.“ Tím mě dostala. Položila mi ruce na ramena a stlačila mě zpět na pohovku. Sedla si na mě obkročmo. Vzala můj obličej do dlaní a políbila mě. Nečekal jsem to. Opravdu ne. Přizpůsobil jsem se rychle a polibek jí oplatil.

„Na to bych si zvyknul,“ šeptl jsem jí do vlasů, když polibek skončil. Ona se zasmála. Bylo hezké slyšet její smích. Chvíli jsem ji jen držel v náručí a objímal ji.

„No nic, měli bychom začít něco dělat,“ řekla a naposledy mě políbila…

SCOTT

„To snad nemyslíš vážně!“ vyjekl Stiles. „Ukaž mi ten papír.“ Podal jsem mu ho. Nejdříve si přečetl text a potom začal papír otáčet a zkoumat každý kousek. „A volal jsi Derekovi?“

„Ne, ještě ne. Ale dneska mu to řeknu.“ Stiles stále papír zkoumal a držel si ho tak blízko u obličeje, že jsem se bál, aby ho nosem nerozerval. Pak z ničeho nic vykřikl.

„Hele! Vidíš to? Co to znamená?“ Ukazoval na malý ornament v rohu, kterého jsem si předtím nevšiml. Znak jsem neznal, ani mi nebyl nějak povědomý.

„Netuším, ale Carol nebo Derek by to možná mohli vědět,“ pokrčil jsem rameny. „Ale co ta zpráva? Vlka za lišku? Myslíš, že by to mohlo být o Kiře?“ Stiles se zamyslel.

„Její matka je taky Kitsune, ne?“ řekl nakonec.

„Jo, to sice jo, ale proč by to teda dávali do pokoje mně a navíc…“ Nestihl jsem to doříct.

„Nazdar, kluci!“ výskla Kira a políbila mě na tvář. „Co řešíte?“ Stiles se na mě zděšeně podíval.

„Lakros,“ řekl jsem honem. Kira uznale přikývla. Lakros milovala, takže se hned rozjásala.

„Jo, těším se na další zápas! Dáme jim pořádnou nakládačku!“ Musel jsem se zasmát. Teď jsem jí nechtěl nic říkat o zprávě v mém pokoji a zvláště už vůbec ne o tom, že byla vlastně o ní. Ne dokud o tom nebudu vědět víc. Chytil jsem ji za ruku a všichni tři jsme se společně vydali do třídy.

Po dalších dvou hodinách se mi konečně podařilo dovolat panu Argentovi.

„Potřebuješ něco, Scotte?“ zeptal se.

„Ano, potřeboval bych se s vámi osobně sejít. Já a Derek Hale. Bylo by možné, abyste přijel do Beacon Hills?“

„Jsem odtud jen kousek cesty. Rozhodně by to možné bylo. A říkal jsi Derek, že potřebuje moji pomoc?“ zeptal se nevěřícně.

„Jo, Derek,“ přisvědčil jsem mu. „Bylo by to možné ještě dnes?“

Dohodli jsme se na místu a času našeho setkání. Potom jsem Derekovi poslal krátkou zprávu:

Dneska v 15:30, staré sídlo Argentových.

V 15:25 jsme se Stilesem dojeli na místo určení. Ten dům jsem nesnášel. Opravdu ne. Měl jsem s ním spojeno hodně vzpomínek na Allison. A čím více vzpomínek, tím více bolesti z její ztráty. Ani Stiles se netvářil zrovna nejšťastněji. Pan Argent nás přivítal a odvedl do pracovny hned naproti domovním dveřím.

„Mohu vědět, co chcete řešit?“ zeptal se.

„Radši počkáme na Dereka.“ Nečekali jsme dlouho. Ani ne za pět minut se rozezněl zvonek.

„Skočím tam,“ vyhrkl Stiles a Chris Argent klesl zpět do židle. Stiles za chvíli došel zpět do pracovny. Za ním se tyčil Derek a nakonec drobná Carol, která se nedůvěřivě rozhlížela kolem sebe. Argent si kývl s Derekem na pozdrav a potom…

„Vy?!“ vyjekla Carol. Argent se zatvářil překvapeně a díval se na ni s pootevřenými ústy. „Ne! Tohle ne, Dereku! S ním já nic řešit nebudu!“ Chtěla odejít z místnosti, ale Derek ji chytil za ruku.

„Počkej! Proč ne?“ zeptal se rychle.

„Proč?!“ vyjekla téměř hystericky. „Udělal ze mě cedník! Našil do mě tolik nábojů, že jsem se hojila ještě týden!“

To se ale ozval pan Argent: „Měl jsem k tomu důvod. Nelovil jsem ty, kteří byli nevinní! Držel jsem se našeho hesla!“

„Lovíme ty, kteří loví nás? V mém případě jste ho tedy porušil!“ ošila se Carol.

„A co ten nebohý chlapec? Ten určitě nezemřel jen tak sám od sebe!“ ohradil se Argent. „Navíc to nevypadalo, že jste v tom nevinně, když jste nad ním byla skloněná a on byl chudák celý dodrápaný.“

„Tohle mi na krk neházejte,“ procedila skrz zuby. „Za tohle já nemůžu. Snažila jsem se mu ještě pomoct, když jste mě tam našli. Tišila jsem jeho bolest, aby byl jeho odchod snazší. Jenže vy, místo abyste si to nechali vysvětlit a dopadli pravého vraha, jste do mě vyprázdnili zásobníky!“ Na tohle už Argent odpověď neměl. Vypadalo to, jako by o tom velmi přemýšlel. Carol sledovala každý jeho pohyb. Nakonec Argent přece jen promluvil.

„Poslouchejte moje srdce, ať víte, že vám nelžu,“ řekl tiše. Carol se zarazila. Pak ale přikývla. „Takové chyby se stávají a je mi to hrozně líto. Omlouvám se vám. Chápu, že je to těžké, ale teď mi věřit můžete. Už dávno nejsem lovec. Pomohu vám, pokud budu moct.“ Carol měla v obličeji zvláštní výraz.

„Dobře, pokusím se vám věřit. Jsem Caroline Foriová,“ řekla nakonec a podala mu ruku. Tohle Argent zřejmě nečekal, ale přikývl a usmál se na ni.

„Chris Argent,“ představil se jí a stisknul její ruku...

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf

Sdílet

Diskuse pro článek Když je všechno jinak - 4. kapitola: