OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 14. kapitola

01.10.2014 (09:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 711×

Nelibě jsem zavrčel. Kdesi vyhrával telefon, podle melodie Renův.

„Rene? Ren, telefon!“ zamumlal jsem rozespale. Ren se však jen otočil na druhý bok. Já si jen nešťastně povzdechl. Vyskočil jsem z postele a pro telefon, který hrál ve vedlejší místnosti na stole, došel. Až když jsem ho položil před Renův obličej, začal reagovat.

 „Rychle to vyřiď, ať ještě můžeme spát!“ zaškemral jsem. Ren jen unaveně pokýval a hovor přijal.

Zamžoural jsem unaveně do rozednívajícího dne. Yui se mračil nade mnou a v ruce držel zvonící element. Natáhl jsem ruku pro telefon a přiložil si ho k uchu.

„Haló?“ rozespale jsem zahuhlal.

„No konečně!“ ozval se známý hlas na druhé straně. „To ti to trvalo! Laskavě to zvedni příště rychleji.“

„He? Sora… nee?“ vybavilo se mi jméno volajícího, ale pak jsem zvážněl. „Co se děje, že voláš?“

„Co se děje?“ Na druhé straně jsem zaslechl vzlykot. „Rene, já už nevím, co mám dělat… je jí stále hůř…“

„Sora, co se děje? Řekni mi to…“ snažil jsem se zachovat klid, ale i tak mě její slzy dokázaly posadit v posteli.

„Rika… je zase nemocná…“ zachvěl se jí hlas, „… potřebuje tě, Rene… Musíš jí pomoct se z toho dostat… Přece víš, jak moc se těšila, že nastoupí do školy s ostatními… Rene, přijeď za ní…“

„Rika…“ vyslovil jsem její jméno se smutkem. „Já… přijedu, jak nejrychleji to půjde…“

Renův tón hlasu byl velmi naléhavý. Pak vyslovil to jedno slovo. Jedno slovo, na které jsem se snažil dávno zapomenout. „Rika…“

„Já… přijedu, jak nejrychleji to půjde.“ Zamrazilo ve mně. Přijede? Takže… on…

„Rene? Co se stalo?“ Přisedl jsem si sklíčeně k němu na postel a pohladil ho po tváři. Jeho pohled se upíral do prázdna. Byl dokonale probuzený, ale v jeho tváři byl smutek.

Podíval jsem se na toho jediného človíčka, který byl ještě do nedávna pro mě jediný. Uchopil jsem jeho dlaň a sevřel ji ve své. Bylo to zvláštní, jak může něco tak krásného rychle zmizet.

„Promiň, Yui,“ bylo prozatím jediné, co jsem dokázal říct, než mi slzy skrápěla tvář.

„Ne, neomlouvej se.“ Objal jsem ho. Takhle nešťastného jsem ho ještě nikdy neviděl. V posledních dnech se zdál být tak šťastný. Konejšivě jsem ho hladil po zádech a pohupoval jím.

„Co se stalo? Je všechno v pořádku?“ zkusil jsem to po několika minutách, kdy už se zdál být téměř v pořádku.

„Yui, odpustíš mi někdy, když teď odjedu zpět do Osaky za Rikou?“ podíval jsem se mu dlouze do očí. Nedokázal jsem na nic myslet. Najednou se mi ten krásný sen hroutil jako domeček z karet. Dotkl jsem se svého tetování. V hlavě mi zůstával jen její přívěšek draka, jenž je od krve, kterou vykašlává. Nechci ji znovu tak vidět…

„Odpust mi, prosím… je nemocná… a já ji nemohu nechat zase samotnou… Odpusť, Yui…“ mumlal jsem stále dokola.

„Mohl bych jet s tebou!“ vyletělo ze mě. Přál bych si to ze všeho nejvíc! Mohli bychom žít… spolu… Jenže on říkal, že pojede za Rikou? Zavrtěl jsem hlavou.

„Máš ji rád, viď?“ Chápavě jsem se usmál a dál ho držel v objetí. Aspoň ještě chvilku!

Uvědomoval jsem si jeho blízkost, jeho horké tělo, které se mě dotýkalo. Bylo mi hrozně, když jsem si uvědomil, kolik tady toho musím nechat. Nechat tu vzpomínky na dobu, kdy jsem byl šťastný… Ale já musím…

„Všechno, co dělám, dělám pro ni…“ Přivřel jsem oči, hlavou jsem naklonil k té jeho. Chtěl bych ho naposledy políbit… naposledy… „Musím si zabalit, musím jet co nejdřív.“

Nešťastně jsem si prohlídl jeho tvář, jeho rty, jeho oči… Vstal jsem z postele. Bez jakéhokoliv slova jsem z křesla u okna vzal úhledně složenou hromádku věcí a vyšel z místnosti. V koupelně jsem se sesunul na zem a objal si kolena. Několik slziček mi sjelo po tváři. Nechtělo se mi věřit, že ty řeči… Ty řeči o tom, že mě má rád… Vyšel jsem z koupelny už oblečený.

„Tady ti nechám triko na spaní,“ ukázal jsem na to samé křeslo, ze kterého jsem před několika minutami bral oblečení.

Zvedl jsem hlavu. Můj pohled vystřídal zase ten chladný, kterým jsem se na Yuichiho dlouho nedíval. Slunce, jež svítilo oknem do pokoje, najednou ztemnělo a zakryl ho mrak. Najednou se tu ochladilo a potemnělo. Přes Yuiho tvář se přehnal stín. Najednou všechno krásné, co jsme měli ještě před chviličkou, skončilo jako máchnutím kouzelné hůlky.

„Nemusíš hned odcházet, Yui,“ promluvil jsem po chvíli ticha.

Přemýšlel jsem nad tím, že bych vážně ještě zůstal… Chtěl jsem, chtěl jsem, chtěl jsem!!! Jeho pohled mě ale přesvědčoval o faktu, že už nejsem vítaný. Cítil jsem se zrazený. Po celou tu dobu jsem byl jen náhrada za Riku, která teď leží nemocná v Osace a čeká na Rena. Na mého Rena! Ne, já vím, že není můj. Jen jsem to tak směl chvilku cítit…

„Musíš si rychle zabalit, jen bych tu dál překážel.“

Vyskočil jsem na nohy a chytil Yuiho za zápěstí. Chtěl jsem ho zadržet, říct mu tolik slov… ale… Já nějak nevím. Pokaždé, když jsem otevřel pusu a chtěl něco říct, nevěděl jsem jak. Nakonec jsem ho zase pustil. Vlastně nebylo v podstatě ani nic, co bych teď mohl říct.

„Yui,“ zašeptal jsem jeho jméno.

„Děkuji vám, že jsem s vámi mohl spolupracovat. Hodně jsem se od vás naučil.“ Nebreč, Yui, ještě chvilku vydrž. „Přeji hodně štěstí, sbohem!“

Otočil jsem se a chodbičkou přešel do předsíně. Sehnul jsem se a obul si boty. Natáhl jsem se pro tašku přes rameno. Tu, co jsme včera měli na pikniku. Včera? Vážně to bylo včera? Nemůžu tomu uvěřit. Včera jsme přece byli šťastní.

„Yui! Počkej přece!“ Rozběhl jsem se za ním. Shody jsem bral po třech, přece tohle nemůže být konec. Nesmí. Yui, kam si šel? Zastihl jsem ho na poslední chvíli. Stál před domem na chodníčku. Nejspíš přemýšlel, jak se dostane domů. Rychle jsem ho objal. Aspoň naposledy… naposledy…

„Byl jsem tak šťastný, když jsem tě uviděl, našel sis dobrou práci,“ křičela moje mysl, ale z úst se mi nedostalo nic z toho. Lehounce jako dotyk motýlích křídel jsem ho políbil na rty. Nijak agresivně, byl to polibek bez chuti, prostě jen polibek, který říkal „sbohem“…

Překvapilo mě, když jsem se znova ocitl v Renově náručí. Chtěl jsem se vysmeknout. Měl bych… měl bych…! Ale, já jen zůstal stát a nechal se objímat. Pak jsem ucítil, jak se svými rty dotkl těch mých. Tak lehce, na tak krátký okamžik. Ten smutek v jeho očích… byl opravdový? …Je přece herec ne?! O krok jsem poodstoupil.

„Rene… už mě netrap, prosím. Ono to dost bolí, víš?“ A s těmi slovy jsem se rozběhnul poloprázdnou ulicí. Neotáčel jsem se. Jen jsem hřbetem dlaně stíral slzy, které konečně mohly ven, aniž by je Ren viděl. Aniž by Ren viděl moji slabost. Kolikrát jsem mu řekl, že ho miluju? Pokaždé jsem to myslel smrtelně vážně. Miluju tě, Rene!!!

Tak, co na to říkáte? Líbilo? ... Ale nebojte se, už to půjde jenom k lepšímu...

Tak pro orientaci je před námi ještě odhadem šest/sedm kapitol plus dva bonusy (mimochodem některé krásně zvrhlé...) a epilog, což znamená, že konec se blíží. Ale to nevadí... Zkusím do konce týdne doopravit ještě dvě kapitolky, ale nic neslibuju.

Moc děkujeme za komentáře u minulé kapitoly, velmi nás potěšily. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 14. kapitola: