OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 15. kapitola

04.10.2014 (17:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 682×

Přelepil jsem poslední krabici lepicí páskou. Poslední… Potřásl jsem hlavou, abych setřásl všechny vzpomínky. Pomohl jsem odnést krabice do nákladní dodávky, kterou jsem se chystal odjet. Měl jsem štěstí. Jeden z mých spolupracovníků dneska taky potřeboval odjet do Osaky, takže jsem ho poprosil, aby mě vzal sebou.

„Můžeme jet?“ zeptal se Hibiki od volantu, když jsem zavíral postranní dveře auta.

„Můžeme.“ Naposledy jsem se ohlídl. Tolik vzpomínek tu nechávám. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce a Hibiki nastartoval motor. Odjížděl jsem…

Ren opravdu odjel. Nechtěl jsem tomu věřit až do chvíle, kdy jsem se přišel podívat. Byl večer, ale v Renových oknech se nesvítilo. A nerozsvítilo se ani za hodinu, ani za dvě, za tři… čtyři…

V hloubi srdce jsem doufal, že to byl jen blbej vtip! Jako tenkrát, když odešel. Doufal jsem celou dobu, že ho znovu uvidím s úsměvem na tváři a napřaženou náručí.

Sledoval jsem z okna míhající krajinu za oknem, která bezstarostně míhala kolem. Přivřel jsem oči a tiše se ponořil do vzpomínek, protože nás čekala dlouhá cesta. Vybavovaly se mi různé okamžiky, jeden se mísil s druhým. Pamatoval jsem si jeho rozpálené rty, když se mi opilý vřítil do bytu a vrhl se na mě. Pod kůží jsem snad ještě dnes cítil každý jeho dotek. Pousmál jsem se, byl tak nádherný… a ta noc…

„Rene, na chvíli zastavíme na benzíně, nevadí?“ vytrhl mě Hibiki z proudu myšlenek. Jen jsem přikývl, protože jsem byl trochu zmatený z toho, kde jsem.

Venku už byla tma. Rychlým krokem jsem procházel parkem, vracejíc se domů. Nerozhlížel jsem se kolem sebe. I tak jsem ale slyšel Renův smích. Chodili jsme sem spolu tak často. Ještě před dvěma dny jsme tady spolu seděli v trávě, zamilovaní…

Foťák byl plný fotek z nejdokonalejších dnů léta. Bylo jich sotva čtrnáct, ale byly těmi nejšťastnějšími. Rychlý krok se změnil v běh, chtěl jsem už být doma.

Zamyšleně jsem čekal, až si Hibiki dojde na záchod a my budeme moct pokračovat. Z nudy jsem vytáhl peněženku a chtěl z ní vytáhnout nějaký přebytečný papír, abych si z něho mohl složit nějaké origami. Ale s něčím jsem nepočítal, místo obyčejného papírku jsem vytáhl naši společnou fotku.

Kolik toho ta fotka už zažila? Vlastně díky ní jsme byli znova spolu… Přejel jsem ukazováčkem po Yuiho vykuleném obličeji, usmál jsem se. Pamatoval jsem si to, ten obyčejný den horkých teplotních rekordů.

„Sentimentální vzpomínky, Rene?“ zasmál se Hibiki vedle mě. „To se k tobě moc nehodí…“

„A co?“ pohodil jsem hlavou, abych dal najevo, že vlastně na nic nemyslím. Hibiki se znovu zasmál a konečně se znovu rozjel na cestu.

Doběhl jsem domů. Všechny mé pohyby byly rychlé. Tašku jsem nechal položenou na botníku.

„Yui?“ kdo…

„Rei!“ Chytil mě za paži a zastavil. Odvracel jsem tvář, nesmí vidět, že pláču.

„Yuichi…!“ zvedl hlas, jako by mi chtěl vynadat. Já jen tiše vzlykl. To ho očividně překvapilo, pustil mou ruku.

„Stalo se… Stalo se něco?“ zeptal se opatrně. Chvíli bylo ticho. Nic jsem neříkal, stíral jsem z tváře slzu, jednu za druhou. Až po chvilce…

„Rei, on… On mě nemiluje!“ rozvzlykal jsem se naplno. „Jen, jen si se mnou hrál! Lhal mi! Celou dobu je zamilovaný do ní! A dneska… On odjel. Už ho nikdy neuvidím!“

Sesunul jsem se, a kdyby mě Rei nezachytil, skončil bych na zemi. Takhle mě jen pevně objímal a kolébal ze strany na stranu. Šeptal mi, nevím co. Já si jen užíval vřelou náruč. A představoval jsem si, že to není Rei, ale Ren, kdo mě konejší a objímá.

„Ne, Rene, proč vlastně nejede ten tvůj objev s tebou, když jste spolu byli tak šťastný?“ zeptal se z ničeho nic Hibiki.

Podíval jsem se na něj skrz sluneční brýle. „My se tak nějak rozešli… nechtěl jsem, aby kvůli mně zahazoval svoji práci, kterou si tak přál…“

„Když myslíš, že je to tak nejlepší…“ zamumlal a nechal mě na pospas myšlenkám.

Znovu jsem vyhlídl ven, tentokrát se mi vybavil jeho výraz, když mě poprvé uviděl tady v Tokiu…

„Yui, už neplač!“ Skončili jsme s Reiem v obýváku. Já se choulil v jeho náručí. Chytil mě za bradu.

„Abys věděl, bude litovat, že tě nechal. Hezčího kluka široko daleko nenajde!“ usmál se. Taky jsem se přes slzičky usmál.

„Děkuju, Reii…“ odmlčel jsem se.

„Jsem unavený. Půjdu spát,“ oznámil jsem. Opravdu mě pláč dokonale vysílil, klížila se mi očka.

„Jen běž, ráno bude líp, uvidíš!“ povzbudil mě. Já se unaveně usmál.

„Dobrou!“

„Dobrou noc.“

Ležel jsem na posteli, pomačkanou fotku, kde jsme spolu s Renem stáli, jsem dlouho svíral v rukou. Zvedl jsem se a přešel ke stolu. Posadil jsem se na zem, otevřel spodní šuplík a zhluboka se nadechl. Jednou, dvakrát, třikrát… Pak jsem fotku obrázkem dolů uklidil do spodu šuplíku. V hlavě mi stále vířily vzpomínky. Ren, Ren, Ren…

Cesta neubíhala nijak rychle. Zničeně jsem pokukoval po hodinkách. Netušil jsem, jak Rika ještě dlouho vydrží. V hlavě se mi opět vybavila další z mnoha vzpomínek. Tentokrát na západ slunce, u kterého jsme se s Yuim líbali. Pohodil jsem hlavou, nechápal jsem, proč mě to tak ubíjí. Neměl bych se cítit trochu jinak? Vždyť to byla hra! Poprvé…

Ale pak no… To je fuk! Určitě to musela být hra, hráli jsme si přece oba, protože… Ne, Rene, na nic nemysli…

Ačkoliv jsem byl tak unavený, nemohl jsem usnout. Převaloval jsem se z boku na bok. Chyběla mi náruč, ve které jsem si za těch čtrnáct dnů zvykl usínat. Mohl jsem objímat polštář, nebo přikrývku srolovanou tak, aby připomínala lidské tělo. Mohl bych objímat dokonce jiného člověka, jenže Rena, anděla, mi nenahradí. Taková závislost, kterou jsem si na něj vytvořil. A odvykaní bude dlouhé, nekonečné…

Dorazili jsme do Osaky, ale už byla všude tma a nádherně svítil měsíc. Hibiki mi pomohl vynést všechny věci do mého domu. Stihli jsme to odnosit v rekordním čase dvaceti minut. Promnul jsem si krk, abych trochu uvolnil svaly. Hibiki se mi zasmál s tím, že začínám stárnout.

„Dík za pomoc,“ poděkoval jsem místo toho, abych po něm hodil nejbližší krabicí.

Jen se usmál a odjel s tím, že se mám ozvat. Prohlédl jsem si tu spoustu krabicí v obývacím pokoji a přemýšlel, kdy to vybalím. Usoudil jsem, že to budu muset stihnout zítra ráno, než pojedu za Rikou. Tak jsem aspoň z té vrchní vylovil kartáček na zuby a jedno triko a odkudsi vytáhl notebook. Když jsem se osprchoval a vyčistil chrup, zamířil jsem i s noťasem do ložnice, kde jsem se pohodlně rozvalil do měkkých pokrývek…

Už to nevydržím! Vylezl jsem z postele. Chvíli jsem chodil po pokoji doufaje, že mě činnost unaví. Nepomohlo to. Nakonec jsem se i s peřinou uhnízdil v obýváku před potichu puštěnou televizí. Dávali jakousi komedii či co, moc jsem děj nesledoval. Ležel jsem schoulený na gauči a jen tupě zíral skrz obrazovku. Poslouchal jsem ztlumené hlasy a nakonec mě přece jen právě zvuk televize ukolébal k spánku.

Nevím, jak se mi to podařilo, ale usnul jsem i s notebookem v posteli. Vzbudilo mě až ranní slunce, které se drásalo na obzor. Polámaně jsem vylezl z postele a šel si dát vařit vodu na čaj. Přehraboval jsem se v pytlíčkách se sypanými čaji, nakonec jsem vybral jasmínový. Nasypal jsem si pár lístečků do hrnečku a zalil horkou vodou. Než jsem obsah scedil, vyndal jsem si z jedné z krabic chleba a dal se do přípravy snídaně.

„To si spal celou noc na gauči? Sebevrahu!“ Jen jsem nechápavě nakrčil obočí…

 „Spí se tam… vlastně dobře!“ Ano, kupodivu jsem si přišel i docela vyspalý.

„Nechápu tě,“ podotkl Rei, když jsme nasedali do auta. Otráveně jsem si povzdechl.

„Už aby bylo zase volno!“ zaúpěl jsem.

„Volno? Yui… Před pár dny jsme měli dovolenou!“

„... Mám pocit, jako by to byly roky…“ Rei se jen zasmál.

Našel jsem v jedné z krabic něco, co vypadalo jakž takž k světu, a hodil to na sebe. Vůbec jsem na nic nemyslel, prostě jsem chtěl být co nejdřív u ní. Zavolal jsem si taxi a nechal se odvést k dětskému domovu na venkově. Vystoupil jsem z auta. Všechno tu bylo úplně stejné, jako když jsem odjížděl.

Sora na mě už čekala. Nemluvili jsme, jen jsme se pozdravili kývnutím hlavy a já ji následoval do útrob domova. Po Sořiných tvářích stékaly slzy a zase rychle mizely. Šel jsem stále za ní, dokud jsme nedošli před ošetřovnu. Otevřela a já pomalu vešel za ní.

Moje malá Rika ležela na posteli se studenými obklady snad po celém těle. Chvěla se, ale když mě spatřila, její oči se radostně rozzářily. Rychle jsem k ní přispěchal a sevřel její ochablou ručičku.

„Riko, už jsem u tebe,“ zašeptal jsem jí a pohladil ji po mastných a vlhkých vláskách. „… už je to dobré, uvidíš.“

„Rene…“ zamumlala sotva slyšitelně moje jméno. Povolila stisk kolem dračího přívěšku a zavřela unaveně oči. Na rtech se jí usadil šťastný úsměv…

Práce byla… ÚMORNÁ! Dlouhá a… Vím, že tuhle nabídku jsem přijal já sám a z vlastní vůle, jen… mám pocit, že je to tady všechno moc uspěchané a vlastně ani moc nezáleží na uměleckém provedení. Všechno musí být včas! Když fotíme, nemáme sebemenší chvilku si s focenými popovídat, navodit příjemnou atmosféru.

Zavrtěl jsem hlavou. Už jsem se těšil domů, bolela mě záda. A to mě ještě čeká tolik práce doma. Na Rena mám čas myslet jen ve chvílích volna, a že je jich málo. Jen na oběd a pak v noci, když můžeme jít konečně spát. Ještě že je práce tak dobře placená. Jinak… asi bych dal výpověď… Stále to mám v plánu… Chci svůj vlastní ateliér, jako v Osace… Osaka…

Pohrávám si s myšlenkou na návrat každý den. Práce tam byla pro mě tak naplňující! A taky jsem tam Rena potkal. A měl jsem rád i stálé zákazníky.

„Můžete jít domů! A zítra zase ve stejný čas!“ oznámili nám. Já unaveně vydechl. Mám toho dost.

Dobře, tak možná si ještě chvilku počkají, jen si musí uvědomit, že ten druhý je pro ně opravdu důležitý. Jak se líbil tento díl? Budeme moc rády za nějaký ten komentář. Pokusím se přidat další kapitolu co nejdříve. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 15. kapitola: