OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 29. kapitola

07.08.2015 (16:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1251×

  29. kapitola - Bude se ti tam líbit 

Nora

Kdybych tady teď vyprávěla, že celý můj den začal opravdu báječně, když jsem věděla, že v noci přijede Marco, lhala bych. Lhala bych jako profesionální lhář. Můj den nezačal prozářeným sluníčkem (to sice svítilo no, ale takovým tím otravným způsobem, že kamkoliv se hnete, tam vám svítí do očí), neusmívala jsem se na všechny pitomé Rusáky a už vůbec jsem se nechovala jako dáma. Kruci, vždyť jsem měla chuť nakopnout každej odpadkáč, na který jsem narazila. A to nebylo moc příjemný. Alespoň ne pro mou nohu.

A jakej byl důvod mé odpadkáče-nakopávající nálady? Klára si vynutila, že půjde ona a její dva Francouzáci se mnou za Veronikou, která nám ukáže všechny - nebo aspoň skoro všechny - dokonalosti Petrohradu.

Po tom našem hysterickém rozhovoru jsem si musela zajít do nejbližší kavárny na čaj, kde mě taky našla Veronika, aby mě vytáhla na tu naši soukromou výpravu. Našla mě, jak se mračím do jídelního lístku neschopná si vybrat z těch tří druhů toastu, co tam měli. Jo, ta kavárna vážně nebyla nic extra.

To bylo před chvílí. Teď jsem seděla na úplně samém místě, se stejnou náladou a tím pádem i stejnou chutí kopnout do odpadkáče. Naštěstí se Veronika ujala role mého psychiatra, a tak se nějak stalo, že jsem měla hlavu položenou na jejím rameni a hezky jsem jí vyprávěla, jak svou sestru nenávidím, zatímco jsem hlasitě srkala vařící čaj.

„Po tom, co jsem na ni zařvala přes celou chodbu, že jestli vezme ty dva francouzský ksichty s sebou, nikdy jí už nic nekoupím k Vánocům, narozeninám a ani tomu dni, kdy se celých čtyřiadvacet hodin tvoje jméno ukazuje v kalendáři, mi ona řekla, že nejsem její máma. Chápeš to? Jako malá! Takže jsem brnkla mámě a myslela si, že jsem prostě machr. Ale Klára jí zavolala dřív, takže mi monotónní hlas vysvětlil, že ‚volaný právě hovoří‘. Jo, ta mrcha na mě cenila zuby ve zlomyslném úsměvu, když mi podávala mobil.

Máma mě sprdla tak nehorázně, že jsem zapomněla, že mi je pětadvacet a poslouchala ji jako malinká holčička, tvoreček, na kterého se všichni při dospěláckých rozhovorech usmívají tím divným způsobem, kterým se dospělí ksichtí jenom na malé sedmileté holčičky. Byla jsem tak vyděšená, že jsem povolila, aby s náma Klára a její dva Francouzáci vyrazili na túru. Jsem tak neskutečně beznadějná!“

Veronika mě celou dobu poplácávala po zádech a říkala věci jako ‚to se vyřeší‘ nebo ‚bude to dobrý‘. Ale já jí to nežrala. Musela bych je zavřít někde na Sibiři, aby to bylo dobrý. A pak přesvědčit mou sestru, že její manžel a švagr jsou dva manekýni, co nestojí ani za vyfouknutí ranního dechu jejich směrem.

Po tom, co jsem si už jen povzdychávala a brblala nějaké hnusné drby o Francii, mě má kámoška sjela pohledem a hrdě se narovnala. S majestátním úsměvem bytosti, co nikdy neměla sestru, která do rodiny připojila dva francouzský ksichty, se na mě otočila a prohlásila ‚Táhne nám už na třicítku,‘ jako by to bylo něco úžasného. Já jsem se při těch slovech ale otřásla. Nebylo hezké to slyšet.

„Jo a co?“ vypískla jsem vyděšeně, když jsem zírala na pramínek svých vlasů, kde jeden začal nějak divně světlat. Šediny, šediny, šediny…

„Mohly bychom se tomu celému francouzskému problému postavit s důstojností a nechat tvý příbuzný se chvíli - tak pár hodin - potulovat s námi,“ zakřenila se a pak pozvedla významně obočí, „nebo bychom se mohly na nějakou důstojnost či dospělost - říkej si tomu, jak chceš -, vykašlat a zbavit se jich starým dobrým způsobem, který nikdy nezklamal a nikdy nezklame.“

Ani jsem nemusela protáčet mozkové závity, abych pochopila, kam tím míří.

„Svý francouzský příbuzný musím trpět v rodině už nějakou dobu a věř mi, pokaždé jsem přemýšlela o tom samém, ale vražda nic nevyřeší. Prostě tě budou ti dva otravovat dál, akorát budou připomínat duchy z Harryho Pottera. A to tě bude nutit přemýšlet o všech dílech té světoznámé kouzelnické série. Knížek je sedm. Každá z nich má od dvou set po osm set stran. Přemýšlení na celý den. Krásně tě to odvede od uvažování, jak se zbavit Francouzáků. Já mám ráda čtyřku, mimochodem. Ta je úplně boží. A Snape neměl umřít. Bylo to tak smutné!“

„Vražda se nekoná, Noro. Nechci skončit ve vězení a nosit ty hnusné oranžové kombinézy. A jíst ty blafy.“ Už už jsem jí chtěla vysvětlit, že ruští vězni nenosí oranžové kombinézy, ale Veronika hned pokračovala: „Vezmeme je za mou bábi. Udělala jsem to vždycky, když jsem se s někým potřebovala rozejít a neměla srdce, to tomu klukovi vyprsknout do ksichtu jako nějaký chladnokrevný vrah.“

A jsme zase u těch vražd…

„Když jsem je seznámila s mou babičkou, zdrhli hned, jak ji spatřili. Ty neustále chrlíš vtipy o Chucku Norrisovi. Jen za včerejšek jsem je slyšela snad desetkrát. No, tak moji známí nepoužívají v těch vtipech toho chlapáka, kterého já znám hlavně z Walker Texas Ranger, ale mou babičku. Je to fakt otravný. Vždycky když se s někým seznámím, nějaká moje kámoška přiběhne a vychrlí na dotyčného krátkou verzi životopisu mé babičky. On se na mě otočí a většinou se vždycky zeptá, jestli je vážně řeč o mé bábi, nebo si z něj děláme srandu. A proto jsem stále sama,“ zafňukala nakonec.

Povzdychla jsem si. „Aspoň máš jistotu, že tvou babičku nesní vlk.“ Pokrčila jsem rameny, když po mně sekla pohledem. „Ale neříkalas náhodou, že jsi ještě před několika měsíci bydlela v Česku? Tos jako vytáhla přítele na výlet do Ruska jenom proto, abys mu následně mohla dát kopačky? Nebo on tobě?“

Veronika si skousla ret. „Jako puberťačka jsem měla měkké srdce.“ Jen ta samotná věta ve mně probudila potřebu poprskat ubrousek, který nedotknutě ležel na mém talíři.

„Mně se ten nápad líbí. Nebo jen toužím vidět Reného počůranýho strachy. To máš, koneckonců, fuk. Ty říkáš, že máš měkké srdce. Ale moji sestru rozpláče i pitvání žab v televizi. To je úplně jiný level měkkého srdíčka. Kdyby se setkala s tvojí bábi, na místě by byla tuhá. Musíme ji toho ušetřit. Nechci od mámy znovu poslouchat další kecy na podobný téma.“

„Další kecy na podobný téma? Cos -“

„Radši se ani neptej,“ zazubila jsem se a opřela si hlavu do dlaní.

•••

Marco

Musel jsem běžet, abych stihl rande s Jordanem a Donateem, o kterém mi dali vědět teprve před patnácti minutama. Výsledek byl propocené tričko a nějaká ta špína na kalhotách. Ale ke Cantinimu jsem to stihl. A ten fakt pěkně hřál u srdíčka.

Došoural jsem se na barovou stoličku a skácel se hlavou na stůl. Funěl jsem jako po maratónu. Ale vlastně to maratón byl.

„Hej, vole, není ti nic? Mám zavolat záchranku?“ zaznělo posměšně vedle mě.

Otočil jsem hlavu a zamžoural na postavu toho blba. Donateo se na mě zubil a mával na mě skleničkou skoro dopitého vína. Takže už začali beze mě. Zrádci. „A co bys čekal, ty pako? Zavolali jste mi teprve před chvílí. Sem je to z mého bytu pět kilometrů. Vyhrožovals mi, že jestli to nestihnu včas, řekneš Noře nějakou lež o trenkách na mý hlavě.“

Jordano vedle něj se zasmál. „Uznávám, to bylo zlý, brácho. Ale aspoň jsi to stihl. Takže přestaň fňukat jak nějaká dámička a pojď se hezky bavit. Zase nám zmizíš někam do háje a my tě neuvidíme celou věčnost.“

Zvedl jsem hlavu ze stolu a kopl do sebe panáka vodky, kterého mi Donateo podal. Pak jsem se na něj otočil a odolal nutkání mu krknout do ksichtu. Nebylo mi už pět. Poslední dobou jsem si tu větu musel opakovat stále častěji. „Chováte se, jako bych s váma měl nějaký dlouhodobý románek. Ale no tak, pánové. Věnujte se svým opravdovým milostným vztahům.“

Donateo se zašklebil. „Já žádný milostný vztah nemám, kámo.“

„Máš milostej vztah se sexem,“ odsekl jsem mu. Donateo uznale pokývl.

Jordano se zasmál. „Hej, Marco, když jsem se u mámy ráno stavil se špinavým prádlem, vyštěbetala mi tu tvou zatraceně divnou myšlenku s domácím melounem. Sestřička Silvie? Vážně?“

Donateo se hned na mého mladšího bráchu otočil jako největší benátská drbna a hned chtěl vědět co, kde, jak, kdy, proč a podobný hovadiny. Byl jsem na takový rozhovory mezi nima zvyklý. Rádi se bavili ponižováním mě. Stejně jako jsem se já rád bavil žasnutím nad jejich pitomostí. Jordano v pětadvaceti chodil s prádlem za naší mámou? Ježíši.

Ti dva se o pár vteřin později váleli ksichtama na pultě a poprskali všechno kolem nich. Znechuceně jsem si setřel slinu ze hřbetu ruky. Kdybych věděl, že tohle vyvolá má úvaha o domácím melounu aneb o sestřičce Silvii, nikdy bych to nevypustil z pusy. Ach jo.

Otráveně jsem se natahoval po dalším alkoholu, když mi drobná ruka poklepala na rameno. Otočil jsem se. Tvář jsem měl zvednutou ke stropu a neslyšně se modlil. Sakra jsem se bál, aby za mými zády nebyli další dva otravové.

Ale když jsem se otočil, s chutí bych ty dva debily po mém boku objal. Osoba za mými zády rozhodně nebyla vítaná. To radši apokalypsu, přírodní katastrofu, úmrtí psa. Jen ne Veronu.

Zatímco se zářivě usmívala jako někdo, kdo nechce vyškrábat mojí přítelkyni oči, jsem já nasadil výraz pokerového hráče, v klidu se napil ze své skleničky a psychicky se připravoval, až spustí tu svou árii pomluv a štěkání. Ti dva debilové po mém boku sice byli debilové, ale zároveň i moji nejlepší kámoši, takže se otočili se mnou a společně jsme tu mrchu propalovali pohledem. Určitě to vypadalo superdivně. Odhodlaná Verona se zářivým úsměvem, který se pomalu měnil v zbabělý škleb, jelikož ti tři neodolatelní chlapi na ni čumí bez jakékoliv špetičky zájmu o její poprsí, ale za to se s obrovským zájmem věnují té jantarové tekutině, která pomalu a jistě posílá jejich játra k šípku.

Tak jsme na ni zírali nějakou dobu (asi tak minutu, jí to možná připadalo dlouhý jako doba ledová), vítězili v té zírací soutěži, která se tu rozjela, a v klídku si popíjeli. Pak Verona nejspíš ztratila svoje imaginární koule, protože se nervózně usmála, skousla si ret a rozhlédla se kolem sebe. Nakonec zvedla ke mně oči a špitla: „Marco, mohla bych si s tebou, prosím, promluvit? O samotě?“

Připomnělo mi to ten moment z Ledového království. Elsa a její korunovace, ztřeštěná Anna a ten slizoun Hans. Já ale nebyl tak zrzavý jako Anna, takže jsem pokrčil rameny a místo, abych Veronu alias Elsu poslal do háje, jsem se zvedl a zašel s ní do rohu baru. Opřel jsem se zády o stěnu a založil si ruce na hrudi. Málem jsem přeslechl, co Verona říkala, když jsem uvažoval, jestli bych mohl Olafa zatáhnout k sobě domů do Itálie, aniž by roztál. Ten jeho sněhový mráček mi na zdejší klima připadal moc slabý. Asi to nepůjde. Bude to chtít víc sněhových mraků.

„Omlouvám se.“

Asi jsem se přeslechl. Verona se neomlouvá. Vím, že se neomlouvala svojí mámě, když jí svěřila dvě děti a pokračovala ve svém životě lehké ženské. Vím, že se neomluvila, když jsem s ní šel do kina a ona tam vyklábosila celý děj toho filmu ještě před začátkem. Vím dokonce, že se nikdy neomluvila, když ve škole předbíhala ve frontě. Věděl jsem o jejích ne-omluvách hodně. Takže jsem pochyboval, že najednou s omluvami začala (i když by bylo načase).

„Promiň, co?“ vyprskl jsem s nevěřícným výrazem a přesvědčením, že mi zkolabovaly uši a přestaly správně fungovat.

Nakrčila svůj nos. „Řekla jsem, že se omlouvám,“ zvýšila hlas v domnění, že mám evidentně problém se sluchem. Zněla vtipně.

Polkl jsem a nevěřícně se na ni díval. To není možné. Ona se mi omluvila. Omluvila se mi. Akorát jsem nevěděl za co. Ne, že by se mi úspěšně dařilo přehlížet její činy spáchané na mně a na mé přítelkyni, ale bylo toho tolik, že bych si v klídku mohl vybírat, za co se vlastně omlouvala. Jestli za to, že málem přizabila mou přítelkyni, když spolu měly dámskou jízdu, nebo za to, že mi málem pokazila vztah, nebo že… aha, tak ono toho zas tolik nebylo. Přesto se zeptám: „A za co?“

Tentokrát se do party nakrčených věciček přidalo i obočí. „No, to přece víš. Že jsem ti to málem pokazila s tou tvou Norou. Přesto si stále myslím, že bych pro tebe byla lepší volba. Opravdu.“

Na malinkou chvíli jsem fakticky přemýšlel, že Veroně odpustím a očistím její štít od všech těch kravin, co mi provedla. Na fakt pidi chvíli. Ale ta potvora si to zvorala, když vypustila ze svý našpulený pusy tu svou nesmírně debilní domněnku. Takže dosáhla toho, že ta její rádoby omluva měla naprosto opačný efekt. Ha! Mohla si za to sama. Já si teď nad tím jen můžu zamnout ruce.

Čuměl jsem na ni a v hlavě mi zněla tři naprosto úžasná slova: Dělá. Si. Prdel. Tato tři naprosto úžasná slova v tomhle pořadí vytváří docela výmluvnou větu. „Nebyla bys lepší volba, ani kdybys měla prsa jak Kate Upton. Ver, jsi jako atrakce. Chlapy tě nalézají v nabídce zábavy hned mezi delfíní show a plavbou lodí. Jo, fakt mám pocit, že když jsem jel zpátky sem, tak na tebe byla upoutávka na billboardu. No… takže, já na atrakce moc nejsem. Fakt je nemám rád a vlastně mě vždycky děsily. Takže… ne, neklapalo by nám to.“

Neklapalo? Sakra, po třech minutách našeho vztahu bych vřeštěl jako malá holka a prosil kolemjdoucí o pomoc!

Černovláska v tuhle chvíli lapala po dechu jak rybička na suchu. „Marco, to nemyslíš vážně,“ zakňourala. Ale to víš, že jo.

„Dyť to říkám - myslel bych to vážně, i kdybys měla prsa jak Kate Upton. A nekňourej, nedá se to poslouchat. Hele, Ver, vsadím se, že na tebe za rohem čeká nějakej chlap. Nebo dva.“ Nebo rovnou tři. „Ti maj určitě atrakce rádi. Tak jdi za nima a užij si to.“ Doufám, že to ti chudáci přežijí.

Ta ženská na mě koukala nějakou dobu s otevřenou pusou. Pak začala prskat jako nějaká vzteklá číča a největší slina samozřejmě musela přistát na mé tváři. Fuj. „Ty jsi nejtotálnější blbec ze všech totálních blbů, Marco Scarlatti. Já s tebou končím.“ A otočila se na podpatku, div si nezlámala nohu.

Odolal jsem pokušení jí zamávat na rozloučenou a vydal jsem se zpátky na své místečko, kde na mě čekal alkohol, který mi jistě pomůže se vzpamatovat z toho dlouhatánského proslovu. „Ježiši,“ vydechl jsem a promnul si obličej, když jsem dosedl na svou vyhřátou židli. „Ta byla ukecaná.“

Nora

S Veronikou a Klárou jsem si zašla do KFCéčka a zatímco jsem se cpala hambáčem a poslouchala Klářin nářek, že nemůže vzít na náš výlet svého manžela a švagra (ti dva si z babči Horákový načůrali do gatí), jsem děkovala všem vesmírným silám, že Rusáci nepoužili na mé milovné KFC tu svou hatmatilku, takže se ta tři písmenka dají stále přečíst.

„Co máme dneska v plánu?“ zabrblala jsem směrem k Veronice, když jsem vyhazovala zbytky po jídle do odpadkáče.

Veronika, která natahovala ruce, aby si mohla zacpat svoje uši, a ztlumit tak Klářino kňourání, se na mě taky otočila a pokrčila rameny. „Bude se ti tam líbit,“ uzavřela celé téma.

Nicméně moje kámoška, co tu žila už nějakej ten měsíc, musela ještě prorejdit mapu Petrohradu, než jsme se vydaly výletit. Zkoušela jsem jí nakouknout přes rameno, ale ta holka měla buď fakt obrovský ramena, anebo prostě uhýbala. Tak jako tak jsem byla zoufalá, že nevím, kam se s náma vlastně chystá. Pak se jí ale nejspíš zbláznily nervy, mapu zmuchlala a hodila ji do odpadkáče přímo za mým zbytkem hamburgeru a zavelela, že máme zvednout naše zadky a jde se na to. Takže jsme všechny tři naskočily do jejího auťáku, Veronika na to šlápla, Klára si naposled smrkla do kapesníku a já jsem si naposled postěžovala a mířily jsme bůhvíkam.

Veronika nakonec zabrzdila u nějakého dřevěného mostu, zacouvala na nedaleké parkoviště a vůbec se chovala ještě hůř, než ti týpci z Rychle a zběsile. Celou cestu jsem se jejímu autíčku tiše omlouvala. Klára seděla vzadu a čučela z okýnka. Byl to její zvyk. Furt měla nos přilepený na okýnku. Vsadím si, že si nenechala ujít ani jedinou popelnici.

Vystoupily jsme, a jak jsme si tak vykračovaly po tom dřevěném mostě, tak nám Veronika začala vyprávět, kam že to vlastně jdeme. „Teď míříme na Zaječí ostrov. Na něm je Petropavlovská pevnost. Na ostrov se vstupuje Ivanovou a Petrovou bránou. Je to ideální místo na zašití se, pokud tedy víte, kam se zašít. V opačném případě se může stát, že se vás asi dvacetkrát zeptají turisti, jestli je vyfotíte. A vy pak máte chuť jim ty jejich přitroublý foťáky čmajznout. Najdete tu hrobky většiny carů. Součástí areálu je katedrála svatého Petra a Pavla. Je to taky nejstarší část města.“

Nad nově získanými informacemi jsem začala hezky přemýšlet a zpracovávat je. Jinými slovy mi vypadlo jméno ostrova, k jakému účelu to vlastně slouží a podobný věci. Zapamatovala jsem jen tu část s těmi otravnými turisty a fakt, že Petrohrad je nějak ulítlej na jméno Petr. Já aspoň věděla proč. Ale moje sestřička, která se nikdy nesnažila při dějáku dávat pozor a vnímat učitelčino přednášení, otevřela pusu a už to jelo.

„Proč je to tady samý Petr? To v tý době nebylo jiný jméno? Děti se pojmenovávaly Petr jedna, Petr dvě, Petr tři?“

Veronika se na ni podívala a pustila se do žvejkání svého rtu. „No, tohle město založil Petr I. Veliký. Všichni ho zbožňovali, hlavně proto, že své poddané zbavil nutnosti nošení těch divných hadrů a přivedl do Ruska evropskou módu. Teda vlastně já jsem moc ráda, že babička se neoblíká jak neandrtálec.“

Skryla jsem úsměv a radši si vyfotila vstupní bránu, o které jsem předpokládala, že se jmenuje buď Ivanova, nebo Petrova.

Společně jsme prošmejdily celý ostrov - jestli se jmenuje Králičí, Velikonoční nebo Zaječí, jsem už zapomněla - tak důkladně, že jsem si byla schopná zapamatovat souřadnice každého keře, stromu a lavičky, naše foťáky cvakaly každou chvíli a prohlídku jsme ukončily u katedrály svatého Petra a Pavla, která byla celá žlutá (Veronika tvrdila, že je zlatá, ale to jsem jí nebaštila) a vysoká a končila jehlicovitou zvonicí, která všem turistům (včetně mě) kazila fotky, protože se ta mrcha nevešla do objektivu.

Pak jsme se vydaly zpátky přes ten dřevěný most k autu a Veronika se rozjela - tentokrát moudře zvolila normální tempo, jinak by se Klára znovu rozbrečela - a o pár zatáček a bloků později zastavila někde v nějaké ulici (měla jsem pocit, že celou dobu prostě jen hledala místo, kde se za parkování neplatilo). Pak nás vyhnala z auta a po menší zastávce na kafe v jedné z jejích oblíbených kaváren nás zavedla k řece Něvě, kde z vody vystupoval křižník Aurora.

Veronika nám řekla, že křižník leží na soutoku řek Něvka a Něva, že se zúčastnil rusko-japonské války a že odstartoval Říjnovou revoluci. Nebylo toho moc. Prostě bim-bam a bylo po proslovu. Ani jsem se nedivila. Vsadila bych se, že aby řekla něco dalšího, musela by si pamatovat tu sérii čísel, co prostě patřily do dějin téhle větší lodičky.

A na to jsem nebyla zvědavá já, Klára a ani ten chlap, co mi neustále řval do ucha nějakou tu svou cizokrajnou hatmatilku, abych trochu vrazila do támhletý stařenky, nakopla támhletoho kluka a dloubla loktem do ženský středního věku, která byla u zábradlí a užívala si toho výhledu. Pán byl trochu netrpělivý. Ztrácel svoje nervy úplně stejně jako já a vůbec každý za náma, vedle nás i před náma. Ta ženská holt bude muset pohnout zadkem, nebo se stane obětí kanibalismu.

Konečně se skupinka trochu uvolnila, když ženská i se svými silikony odhopsala pryč z křižníku. Kdyby vstup nebyl zadarmo, ta ženská by musela platit za ty svoje balóny dvě dětský, jak byly velký.

S holkama jsme nebyly tak blbý, abychom se zbytečně zdržovaly okukováním špíny ve vodě a rychle zmizely z Aurory. Chlap, co před chvílí řval na mě, řval teď na někoho jiného a já neodolala a vrazila do něj, nakopla ho a dloubla si do jeho pivního pupku loktem, abych se přes toho nezdvořáka mohla dostat ven na chodník. Ha! A máš to!

Když jsme zase jely bůhvíkam, Veronika už nevydržela moje vyzvídání do jejího ucha a vytroubila mi následující plán. (Řvala na mě jak Tarzan a neustále si vjížděla do vlasů.) Z jejího záchvatu hysterie jsem ale pochopila, že ještě navštívíme Chrám Kristova vzkříšení a Kazaňskou katedrálu. Bylo trochu horší to z toho pochopit. Slova jako zavři a zobák, otravující a dobytku nebo totální fusekle mi dělala problémy rozlišit, co je podstatné a co ne. Nicméně jsem teď věděla zbytek výletu, a přestože se Veronika nervově zhroutila, já byla spokojená.

Když jsme vystupovaly, ta zhroucená ukázala na nepřehlédnutelnou stavbu před námi a začala vrčet jak pitbull. „Tohle je Chrám Kristova vzkříšení. A víc ti o něm neřeknu, protože jsi mě naprdla, fajn?“

Pokrčila jsem rameny a vyměnila si pohled s Klárou, která se na mě zubila. Nevadilo mi, když mě Veronika neobohatí jedním ze svých úžasných poznatků, které obvykle rozjasní celý můj den. Fakt ne. Ale bylo mi jasný, že jí budu muset koupit nějakou mňamku, jinak se se mnou nebude dál bavit a já budu moc moc smutná.

Chrám vypadal jak čokoláda. Nedělám si srandu. Vypadal jak dort. Vypadal jak z Disneylandu. Vypadal fakt senzačně. Já ten chrám chtěla sníst. Ruská architektura nabízí chrámy, které chcete sníst! Rusko je boží! Až na ty jeho hieroglyfy.

Jakmile jsem nafotila snímky té čokoládové gigastavby, Veronika nás nahnala do vchodu, kde jsme si koupily vstupenky a pak jsme čelily interiéru, který vypadal jako omalovánky. To snad poslali partu dětí, aby to tady vymalovaly, ne? No ty vado!

U stánku se suvenýry jsem si koupila letáček, kde byly nějaké ty kecy o stavbě v angličtině. Savior on the Spilled Blood psali na titulce. Chrám Kristova vzkříšení. Nedivila jsem se. Kdybych byla Ježíšek, chtěla bych se tady křísit každý den. Wow.

Zubila jsem se na všechny světové strany, když jsem z budovy odcházela, a čučela při tom na strop, co taky vypadal jak výtvor nějakých těch děcek. Fajn, vypadala jsem jako ti kulturní fanatici, kvůli kterým se všichni kolem tlemili, ale bylo mi to jedno. Vždyť jsem byla uvnitř chrámu, který vypadal jak čokoláda a omalovánka k tomu!

Ke Kazaňské katedrále jsme šly potom pěšky. A jelikož jsme si skoro celý výlet vezly zadky v autě, ani mi to nevadilo. Vlastně jsem si to užívala. Všude kolem mě byly velestavby, viděla jsem chrám, co vypadal jak z čokolády a k tomu na zdech domů byla galerie. Fakt! Nekecám. Na každém domku jeden obrázek od známých nebo méně známějších malířů. Já neznala ani jednoho, protože to bylo napsáno zase hieroglyficky a na to jsem fakt zvědavá nebyla.

Jen co jsem tu jejich azbuku spatřila, zdrhla jsem za nejbližší strom.

U Kazaňské katedrály, která spíš připomínala kolonádu, jsme si sedly na trávník a popíjely naše ochucené nezdravé limči, co jsme si při cestě koupily. Mezi mnou a Veronikou se to urovnalo a už jsme se společně zase dokázaly řehtat nad každou pitomostí, kterou jsme zmerčily. A Klára přestala kňourat a taky se s náma smála.

Byl to fajn den.

A ještě nekončil.

•••

„Dělej! Musíme hejbnout! Kláro, oběma nám je jasný, že Phillipeho francouzáci tu budou i potom,“ vyřvávala jsem na svou sestřičku, zatímco znechucovala mě, Reného, zaměstnance hotelu a i tu stoletou ženskou, která se tu už nějakou dobu producírovala a žvatlala něco svou ruskou ukdákanou hubou.

Ale to jí bylo prd platný. Já jsem jí nerozuměla, Klára jí nerozuměla, a jelikož jí ta huba jela o sto šest, ani recepční jí nerozuměla.

„No jo už,“ zavrčela na mě moje nejmilovanější osoba z rodiny, naposledy si od svého manžela propůjčila nějaké ty sliny a pak už pádila za mnou.

Vystřelily jsme z hotelové haly ven a chudinka Klára byla propichována mým a Veroničiným znechuceným pohledem. Div jsme do ní nevykoukaly ďuznu.

„Tos ho nemohla ocamlávat rychleji?“ zavrčela Veronika ke Kláře, zatímco třískala dveřmi svého auta. Fakt by s tím chudáčkem měla zacházet jemněji.

„A jak tys to, prosím tě, viděla?“ zavrčela Klára nazpátek, když si zapínala pás. Wow! Začínám na ni mít vliv! Taky už na všechny vrčí jak profesionální hafan.

„Ty stěny jsou ze skla. A o skle je všeobecně známo, že je průhledné...“

Nějaká chytrá, ne?

„... a jelikož moje zatracený oči netrpí slepotou, tak viděly úplně všechno,“ vyprskla. „Musela jsem celou dobu potlačovat svůj dávící reflex a pomalu dělat, že tam není! Musela jsem si s ním hrát na schovku! Dokážeš si vůbec představit, jaký to je? Je to fuj!“

Se svým dávícím reflexem jsem si sice hrála na schovku už od prvního francouzáka, který si Klára dávala s tím svým Francouzákem (dokonce jsem zkoušela i prosadit nelegálnost francouzáků s Francouzáky, dokud mi to nějakej polda nezatrhl kvůli rasismu, tak špatně jsem na tom byla), ale v tuhle chvíli mi Klářino chování nadmulo hruď pýchou.

Moje hruď tímto způsobem reagovala na Klářino chování, dokud si sestřička nevytáhla sluchátka, nevrazila si je do uší, volume nedala na maximum tak, že jsme s Veronikou slyšely každé slovo naprosto zřetelně. (Bylo to francouzsky a byl to rap! To jako jde?!)

„Ježíši!“ zaúpěla Veronika a pustila na plný pecky rádio.

Neměla to dělat. Z toho, co jsem pochopila, hlasy mektaly něco o počasí. Bylo to rusky. Což vyvolalo moje vlastní „ježíši“ a následné rvaní sluchátek do mých uší. Oddychla jsem si, až když se ozvalo sladké třískání bicí, zvuk elektrické kytary a chraplák nějakého zpěváka.

Na letiště jsme dojely, když mi v uších vyřvávala písnička „Because We Can“ od Bon Jovi, v autě zněla předpověď počasí na příští pátek a taky další Klářina bláznivina.

S válěčným pokřikem Marco! jsem rozrazila dveře od auta dřív, než Veronika stačila vypnout motor a už jsem si dloubanci loktem razila cestu do letištní haly. Schytal to každý pitomec, co mi vstoupil do cesty. Bylo mi to fuk. Mezi mnou a Marcem nic stát nebude. A musela jsem se přece nějakým způsobem prorvat tou hordou lidí, kteří byli s nervama úplně v háji, jak museli neustále poslouchat vřískání nějakého spratka, co se cukal v kočárku, ve kterém už dávno neměl co dělat.

Zastavila jsem se pár metrů před tím již jmenovaným davem a skenovala každou osobu mužského pohlaví, jestli to náhodou není Marco. Spatřila jsem ho ve stejnou chvíli, kdy do mě Veronika s Klárou nabouraly.

Ten můj chlap si ke mně razil cestu a používal mou metodu na nenápadné probojovávání se do cíle. Jeho lokty pracovaly o sto šest. Sejmul malý dítě, chlapa, co výškově připomínal basketbalistu, a i nějakou dvacetiletou čůzu. (Což jí patřilo, jelikož ta mrcha mi Marca očumovala, jak kdyby viděla Gucciho ve slevě.)

Marco se ke mně blížil ve svém sexy balení. To dělá jeden sexy úsměv, jeden sexy hrudník, jedny sexy záda, dvě sexy ruce, hordu sexy vlasů a jeden naprosto úžasnej sexy styl oblíkání.

On si vzal bílý tričko s výstřihem do véčka! Véčko! Véčko! Véééčko! Založím církev, která bude uctívat právě tyhle senzační véčkové výstřihy.

„Páni,“ uslintla si Klára.

Jo.

„No teda,“ zakuckala se Veronika.

Přesně.

„Počkat, počkat, počkat. Nesahat. Jasný? Tamhleten chlap je můj. Nedám ho. Neprodám ho. Nevyměním ho. Klidně si vykoukejte oči, ale nesahat. A jestli mi ho ukradnete, tak tu půjde o vaší palici.“ No co, vždycky je lepší se pojistit.

Ty dvě začaly kňourat nějaký nesmysly, ale to už se Marco zastavil, položil své zavazadlo (taky bylo sexy) a rozpřáhl svoje metrové ruce. „Noro?“ šklebil se na mě.

Nepřemýšlela jsem a vystartovala. Zopakovala jsem si svůj válečný pokřik Marco! a zaparkovala v jeho náruči. Skočila jsen na něj, omotala mu nohy kolem pasu a zatímco on bojoval se setrvačností, která ho nutila si trochu zacouvat, já zaměstnávala jeho sexy pusu.

Jupí! Konečně u sebe mám ta jeho sexy ústa!

Odtáhli jsme se od sebe moc brzy a vsadila bych se, že kdyby nás neotravovaly moje dvě parťačky, dál bych pokračovala v tom skvělém francouzáku, který rozhodně nepodněcoval můj dávící reflex. Ale reflex v tom samozřejmě byl. Tenhleten parádní reflex nutil moje ruce šmejdit Marcovi pod tričkem.

Nakonec jsem se ocitla znovu na zemi a zírala Marcovi do očí. „Chyběls mi,“ vydechla jsem mu do úst.

Něžně mě políbil na nos a pak na mě mrkl. Pekelně sexy gesto. „Zlato, ty mně víc.“

Jsem zpátky s Mapami!

Je mi jasný, že doba od předchozí kapitoly je gigantická. Na vině není spisovatelský blok, nýbrž starý počítač. Ano, můj počítač se znova rozbil (dvakrát za sebou), až jsme se s ním všichni rozloučili a koupili nový. Teď snad všechno půjde jako po másle. :-)

Doufám, že se vám kapitola líbila, a že vám zpříjemnila horké dny.

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 29. kapitola: