OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 30. kapitola

22.09.2015 (11:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1107×

30. kapitola - Naše dvojspřeží

Nora

Naše dvojspřeží si to právě razilo po ruské dálnici mezi autama, směr městečko Petěrgof. Bylo nás dohromady šest. A to nás taky mohlo být sedm. Protože bábi Horáková chtěla jet taky, prý, že palác už dlouho neviděla. Ale nikdo z nás další otravu nepotřeboval.

Tak jsem jí šlohla brejle. Který jí svýma třema dioptriema ke každému oku jistily vidění, a teď, když ta její škaredá pojistka zmizela, byla ta baba holt bez pojištění. Takže byla na nějakou chvíli v háji. Já ale tušila, že ta zlá čarodějnice má po ruce určitě nějakou kouzelnickou vychytávku, díky který na ten můj podfuk určitě přijde. A to pak zas budu v háji já. Jenom jsem doufala, že to bude nějakej krásnej hájek v Japonsku.

Přežila bych ten její nájezd na můj mozek a přibrala bych ji výletit, kdyby na něj nenájezdovali už dva Francouzáci. S Klárou jsme se o tom hezky pohádaly. Vtrhla mně a Marcovi na pokoj a začala trénovat svoje vyjednávací taktiky. Její vítězný argument byl, že Marco jede taky, takže logicky není důvod, proč by ty její dva zbožňované francouzské ksichty nemohly. A na to jsem žádný protiútok neměla. Přestože mi to moc logický nepřipadalo!

Dělila jsem se o prostor s Marcem a Veronikou. Veronika kočírovala volant a my jsme se s Marcem muchlovali na zadním sedadle. Připadala jsem si jako puberťačka, když jsem poslouchala, jak Veronika otráveně funí a neustále se na nás mračí v zrcátku.

Vlastně jsme neštvali jenom blondýnku. I francouzská část naší výpravy si div nevykoukala oči. A ségra vypadala, jako kdyby čučela na porno. Takže jsme toho radši nechali, jelikož ten její pohled naháněl hrůzu.

„Příště si udělejte rezervačku na šoféra někde jinde,“ funěla na nás Veronika ve zpětném zrcátku pohoršeně.

„Sama ses nabídla,“ zamumlala jsem, zatímco jsem se opírala o Marcovo rameno a hrála sis s jeho rukou.

„To jsem ale nevěděla, že tu bude probíhat akcička mladistvým nepřístupná.“

„Hele! Co bys dělala ty, kdyby ti přijel chlap z daleka, he?“ zavrčela jsem na ni a narovnala se.

I ze svýho pečlivě vyhřívaného místečka jsem viděla Veroničino přidrzlé pokrčení ramen. „Kdyby mně přijel takový přenádherný exemplář chlapa, Petěrgof by měl smůlu. Zašila bych se s ním na zbytek zájezdu do postele a odmítala bych do konce lhůty jen dejchnout ze dveří.“

Zatímco jsem rudla vzteky a chystala se na ni vychrlit ty hnusné věci, které mě při tom jejím vyjadřování napadly, obrátil Marco pozornost od svého výhledu z okýnka a pobaveně zafuněl. „Fakt si myslíš, že jsem hezký? Ježíši, děkuji.“

Veronika si začala máchat rukou před obličejem. „Ach! A on je k tomu všemu skromný! Nemohla sis vybrat líp, Noro, Marco je dokonalý.“

Protáčela jsem oči a dloubla loktem do mého přítele. „Taky slyšíš tu blbost? Prej seš skromnej. Pche! To jsou kecy.“

Vyprskl smíchy. „Ty jsi ale roztomilá.“

„Přestaň flirtovat s mou kámoškou. Nebo jí poručím, aby sjela z dálnice, někde ti zastavila a pak se, Vaše Lenosti, budete muset shánět po dopravním prostředku úplně sám. V týhle díře!“ ťukla jsem do okýnka, abych poukázala na to nic, co bylo všude vidět.

„Ty jsi ale milá!“ kuckal se smíchy.

„Tobě ta dovolená s Jordanem a Donateem moc nebodla, Marco. Chováš se jako typický chlap. Dáváš svojí přítelkyni nesmyslné přívlastky,“ stěžovala jsem si a opřela si znovu hlavu o jeho rameno.

„No jo, chybělas mi, zlato.“

Zazubila jsem se štěstím a dala mu pusu na tvář. „Je hezký tohle poslouchat. Taky jsi mi chyběl. Moc.“

Otočila jsem hlavu, abych mu mohla dát pořádnou pusu, ale to pátý kolo u vozu (nebo spíš ve vozu, vzhledem k naší situaci) se do nás zase pustilo se sebranou energií. „Hele! Mně taky chybí máma a nekdákám jí to každých deset minut. Přestaňte bejt tak zamilovaní, nebo vás vykopnu z auta a pak si budete muset shánět odvoz oba!“

•••

Marco

Na rtech mi hrál úsměv, když jsem vytahoval Noře sluchátka z uší, abych jí oznámil, že už jsme na místě. V půlce Veroničina stěžováni si, jací jsme zamilovaní, na ni vyplázla jazyk a vrazila si ty dva špunty do uší, zatímco si znovu opřela hlavu o moje rameno.

To ale nebyl hlavní důvod mého přiblblého výrazu. Ne, tím byl jen a pouze samotný fakt, že nepopřela tvrzení své kamarádky, tedy, že je do mě taky zblázněná až po uši. A i kdyby to popřela, tak jsem si její cítění vůči mé maličkosti mohl vyvodit lehce z našeho přivítání. Protože na naše obrovské ahoj neměl žádný hollywoodský film. Byli jsme nepřekonatelní.

„Co je? Proč saháš na moje sluchátka?“ vrčela, aniž by jen pootevřela oči.

„Jsme tady. V Petěrgofu,“ vyrukoval jsem na ni.

Až teď rozlepila oči a podívala se na mě s nesmělým úsměvem. „Aha.“ Protáhla se, takže jsem se jen tak tak vyhl jejímu lokti, a pak se vysoukala z auta. Kde zopákla celou protahovací činnost.

Veronika, Francouzi a Nořina ségra na nás čekali venku, hned vedle auta. Její ségru jsem už poznal, byla roztomilá, Veronika nám dělala křena už nejmíň hodinu, ale na francouzskou část našeho výletnického oddílu jsem zatím ještě nenarazil.

Páč je Nora vykopala na cestu sem nejmíň pět minut před náma. Ale stejně si na nás na dálnici počkali.

S Reném jsem se už viděl. Byl jen o trochu mladší verze jeho bratra Phillipeho. Oba byli prostě divní. Měli pleť bez nejmenší chybičky. Vypadala jako dětskej zadek! Vlasy se jim od toho gelu snad i třpytily. Při pohledu na ty jejich tmavé kučery byste mohli oslepnout! A měli na sobě košili a vestičku od obleku. V tomhle jim určitě bude za chvíli vedro a ty předražený hadry se ještě pomačkaj!

Sečteno podtrženo, vždycky když se budu probírat nějakým katalogem s hadrama, po očku se budu koukat, jestli náhodou ty dva manekýny někde neuvidím, jak pózujou polonahý. A to si pak ty boxerky nebudu moct koupit!

První ke mně vykročil ten starší, který vypadal tak nějak unaveně. Tedy brácha toho vola, co mě tak nakrknul ve Francii. „Zdravím. Jsem Phillipe Devereux, švagr vaší přítelkyně.“

No ne asi.

Nasadil jsem zdvořilý úsměv a stiskl mu ruku v takovém tom klasickém stisku jen pro chlapy. „Marco Scarlatti. Rád vás poznávám,“ odpověděl jsem mu stejně jako on v češtině. Od tý doby, co jsem potkal Noru, byla tahle řeč na denním režimu.

Phillipe se znovu usmál a kývl na Reného. „Mého bratra už nejspíš znáte.“

A zase – no ne asi.

„Ano, už jsem měl tu čest.“ Otočil jsem se na toho vola a kývl. „René.“

„Mario,“ provokoval ten hňup v odpověď.

Trochu mi cukla pěst. Chudinka měla chuť dát někomu přes držku. Zatnul jsem zuby. „Jmenuju se Marco, ty vole. Zapamatuj si to.“ Tak fajn, ať jdou zdvořilostní řečičky stranou. Tohle je čistě chlapská věc.

„Co máš, sakra, za problém? Spletl jsem se, jasný?“ krčil se Francouz.

Nora se sarkasticky zachechtala, vykročila směrem ke mně a otočila se na Reného. „Drž hubu, jo?“ zavrčela na něj, když mě chytla za ruku a vykročila k zámku.

Tlemil jsem se na toho blbečka přes rameno a nechal se od Nory odvést za ručičku pryč.

„René je debil,“ řekla Nora.

Kývl jsem.

„Je to fakt extrémní hňup,“ pokračovala.

Zuřivě jsem kýval hlavou. Byl jsem na svou ženskou hrdej. Měla to v hlavě v pořádku.

•••

Unaveně jsem se zhroutil na lavičku a šilhal na zbytek naší výletící party. Blbečci. Cvakali těma mobilama a foťákama, co jsme vešli bránou na tenhle giga pozemek, a byli doslova v transu z těch zlatejch tretek všude okolo.

Tvářili se, jako by nebylo třicet ve stínu a oni nechodili až pošahaně vysokou rychlostí, jak chtěli projít co největší část areálu. Byli důvěryhodní, ale zas tak jsem jim to nebaštil. Stále to přece byli lidské bytosti. Museli být vyčerpaní.

Rejdili jsme už po druhém paláci. A taky poslednim! Kateřinský palác byl obří, měl rozlehlé zahrady a nacházel se v Puškinu. Po debilnějším názvu už fakt sáhnout nemohli!

Rozhlédl jsem se kolem a pořádně jsem si povzdychl. Nesnášel jsem chození po památkách. Nikdy mě tohle nebralo. Lil z vás pot a každá část těla vám smrděla tak, že jste byli v pokušení vyndat deodorant. Ale kdybyste tu blbost fakt udělali, působili byste jak totální buzeranti. Jak Francouzi, že jo!

A když už je řeč o Reném a Phillipovi...

Ti dva byli cejtit jako parfumérie. Bylo to nechutný. A že já jsem na to odborník. Ty zkušenosti, které jsem za ty roky nasbíral. No jo, brácha toho už od patnácti na sebe cákal požehnaně.

Zpozorněl jsem, když jsem zavětřil jednu z našich kamarádských parfumérií. Zmerčil jsem toho vola chvíli po tom. A viděl jsem rudě. No to si snad ze mě dělá srandu!

Co to do háje je?

Zabiju ho!

A bude to hezky po italsku.

Abych objasnil, proč jsem tak krásně nasrán: René si to kráčel svým krokem malého chlapečka směrem ode mě, smrděl na sto metrů, třpytily se mu vlásky na dve stě a měl svou škaredou pracku nebezpečně blízko Nořina pozadí. (To viděl každej blbec i na pět set!) A jak po tom jejím zadku vejral...

Kretén! Tenhle famózní zadek byl můj!

„Ty vole!“ zanadával jsem a třeštil oči za tím blbcem. I na dálku mu ta huba mlela. Vypadalo to, že je do architektury a památkaření celej zanícenej. Podobně jako Nora. Vůl to byl. A to jako že pořádnej! Zvedl jsem se, i přes své rudé vidění udělal deset nasranejch kroků a už byl u toho blbečka. „Co si to, sakra, myslíš, že děláš? Co to má jako bejt?“ řval jsem na něj.

Ten francouzskej blbeček se otočil a vyjukaně zíral. „Co máš zase za problém, do háje? Nejseš jetej náhodou?“ vyštěkl nazpátek.

Byl totálně podělanej strachy.

Nora i přes svůj kulturní rauš evidentně něco zaslechla, protože se hned nato otočila a její výraz na ni vykecal, že fakt nemá ponětí, o čem tady melem. „Co se děje, Marco? Co René udělal?“ Spíš co neudělal!

„Vůl to je!“ odplivl jsem si.

„René, cos udělal?!“ zeptala se Nora vytočeně, páč správně odhadla, kdo je tady kretén a kdo ne.

„Já? Co já?“

Jasně, já nic, já muzikant.

„Tahle francouzská dámička ti už už hmatala na zadek a při tom ho detailně skenovala pohledem!“ prskal jsem v odpověď za toho psychicky nemocného.

„Cože?“

„Si jako neslyšela?“ To jsem asi přepískl. Ale byl jsem tak odrovnanej, že můj filtr dostal nějakej zkrat.

Zřejmě všechno to rozparáděný vrčení vzbudilo pozornost, jelikož se k nám v tu chvíli, co jsem byl drzej, přihnal zbytek naší party a už to jelo.

A jelikož se přiřítili v tom nejhorším, byl jsem za špatnýho já.

„Co tu ječíš?! Nechovej se k mý ségře jako prase!“

„Něco přelítlo přes nos tvému příteli, Noro?“

„Hele, chlape, uklidni se, jo!“

Namířil jsem prst na Reného a rozhodnutý se obhájit jsem : „Tenhle nafrněnej -“

„Přestaň ho furt urážet!“ zakřičela na mě Klára.

„Tenhle René,“ zkusil jsem pozměnit výběr slov, abych si to u Nořiný sestřičky trochu vyžehlil, „mi očumuje moji přítelkyni na veřejnosti, natahuje pracky po jejím zadku a vůbec ji večně nenechá na pokoji!“

„Jsem snad nějaká ona?“ vyjela na mě Nora.

Byl jsem lehce zmatenej. Neměl jsem páru, proč na mě křičí i Nora. To René je největší zločinec tady. „Cože? Řek jsem snad něco špatně?“ zeptal jsem se s potlačovanou zlostí.

Situace se mi začala vymykat z rukou a já si to konečně uvědomil.

„Spíš cos špatně neřekl,“ zamumlal si pod vousy Phillipe.

Zmateně jsem zamrkal. Můj mozek to nějak nezvládal. Asi měla Nora dřívávejc pravdu s jeho pomalostí. „Sakra, tak poslouchejte mě! On mi očumuje přítelkyni!“ začal jsem se bránit.

„Já jsem nikoho neočumoval! Já jen hodnotil to umění tady,“ začal se bránit i René.

Ježíši! Doufal jsem aspoň, že tenhle vůl bude mít po dobu konzultace mého debilního chování zavřenou pusu. On ale ne, on musí provokovat. A hrát si na svatýho. Otočil jsem se na něj: „Drž hubu!“

Ve chvíli, co jsem se natahoval k natáhnutí Renému a jeho natahovací tváři, mě chytila něčí ocelová ruka za ucho a způsobila tak mučivou bolest. „Do prdele!“ řval jsem. Otočil jsem se a čelil rozzuřeným zeleným očím mé krásné... po obhlídnutí situace spíš krásně rozzuřené přítelkyni.

„Ty, mlč, nedělej to horší, nebo tě má rodina a přátelé budou pokládat za kriminálníka se sklony k násilí,“ dořekla a strčila mě za sebe. „A ty,“ ukázala na toho blba, „půjdeš taky! A dostaneš přes držku.“

Jo! „Kdo má tady sklony k násilí, zlato?“

„Marco, zmlkni. Přestaň se chovat jako sráč,“ zamračila se na mě.

Au.

„Neboj, Kláro. Nora určitě dokáže poznat, kdo z těch dvou si zaslouží kopnout mezi nohy a kdo do prdele,“ slyšel jsem ještě Nořina švagra.

•••

Spolu se svou rozzuřenou přítelkyní jsem došel do nějakého altánu k lavičce, kde na nás už čekal ten francouzskej čumil, kroužil po obvodu přístřešku a u toho ještě stihl nadávat.

Vůl to byl!

Nora se opřela o trám altánu, založila si ruce na prsou, našpulila pusu a podívala se na mě tak, že mi tuhla krev v žilách. Na jednom konkrétním místě! A mozek to nebyl! „Takže, Marco, co René provedl, že ses tak neuvěřitelně rozzuřil?“

Pokrčil jsem rameny, dal si ruce do kapes a skousl si ret. „Je to totální vůl!“ trval jsem si na svém.

„Tuhle básničku jsme už dneska slyšeli,“ posmíval se René.

„Kreténe,“ odsekl jsem mu a vykročil k němu.

Zastavil mě mírný tlak na bicepsu. Způsobovala ho Nořina ruka. S rudým lakem! Bylo to fakt sexy. „Co zas? Chci mu dát přes držku! Nech mě mu dát přes držku.“ Po zmapování jejího výrazu jsem zmírnil tón. „Promiň, že jsem byl k tobě ošklivý. Ale na tom přesdržkování stále trvám.“

Cukl jí koutek. „Vysvětli mi, co se stalo. Nevnímala jsem. Byla jsem totiž -“

„- v kulturním rauši,“ dokončil jsem za ni s ďábelským pohledem. Plácla mě po paži a já to bral jako pokyn k vyprávění toho velkého příběhu. „Stalo se to před pěti minutama. Slunil jsem se, v duchu si stěžoval, když vtom kolem mě ovanula parfumérie a já spatřil toho... Francouze,“ blýskl jsem po dotyčném pohledem. „Čuměl na tvůj zadek. Natahoval se po něm. Chci mu dát přes držku,“ poslední větu jsem procedil mezi zuby.

„Tys mi čuměl na zadek?“ vypískla Nora a reflexivně si stiskla zmíněné místo.

Uf.

„Já jsem ti nečuměl na zadek, Noro! Co si myslíš, že jsem?! Obdivoval jsem umění. To on ti na něj furt vejrá,“ ukazoval na mě René.

Pokrčil jsem rameny. Nebránil jsem se tomu nařčení. Fakt se mi oči na tohle místo toulaly celkem často. „Hele, frajere, já jsem její přítel. Já si můžu vejrat, na co chci.“ Pousmál jsem se, když Nora zrudla. „A povídám ti, že Nořin zadek je umění. Takže tahle tvoje výmluva si může jít přímo do pekel. A ty s ní.“

„Ježíši!“ vypískla Nora znovu a dala si ruku před pusu. „Co to meleš? Přestaň o tomhle mluvit na veřejnosti, ty pitomče!“

Pokrčil jsem rameny a založil si ruce. „Tak mu hezky od plic řekni, komu patří tvůj zadek, a já přestanu kecat pravdu na veřejnosti, Noro,“ mile jsem se usmál.

„René, můj zadek je jenom můj,“ zareagovala okamžitě na mou prosbu.

No tak tohle přivlastňovací zájmeno jsem nemyslel. Co třeba jeho, he? A rovnou s poukázáním na mou osobu?

„Říkám ti, že jsem ti na zadek nekoukal!“ vyštěkl.

„Vidíš ho?“ ukázala na mě Nora. „Fakt si myslíš, že by byl takhle rudej, kdyby to, co mi tu vykládáš, byla pravda?“

Kýval jsem. „Jo, lžeš. A kdo lže, ten krade. A do pekla se hrabe,“ doplnil jsem Nořin proslov touto skvělou citací.

Tentokrát jí cukly oba koutky. „Ježíšikriste, Marco, mlč,“ snažila se Nora nesmát.

„Jsi v pěkný bryndě,“ vysvětlil jsem Francouzovi a nebral si žádný servítky. „Přestaň jí koukat na zadek a já ti nezmaluju ten tvůj umělej ksicht. A to by fakt šlo, víš. Ale jestli...“ postoupil jsem si o krok vpřed, „uvidím tvoje debilní oči zase někde, kam kurva nepatřej, udělám to a ještě něco navíc. Rozumíme si, mladej?“

„Jdi do prdele,“ vyštěkl.

Postoupil jsem o další krok a chytl ho za límec košile. „Tam si jdi sám. Tak co, odpověz?“ Trochu jsem s ním zatřásl.

Uboze kývl, tak jsem ho pustil. „Aby ses nezbláznil,“ říkal mi, když odcházel.

Už jsem po něm zase vyrazil, už už jsem pokládal nohu na podlahu k prvnímu odrazu, když mnou někdo trhl za tričko a znesnadnil mi tak můj pokus o rozbití huby toho blbečka. Chvíli jsem se s tou osobou pral, než mi došlo, že je to Nora a že v mém zájmu rozhodně není jí zlomit nehet. Zastavil jsem se a otočil.

„Ty jsi ale zlej, když žárlíš,“ vysmívala se mi.

Protočil jsem oči a strhl ji do svého objetí. „Budu dělat, že jsem to neslyšel, protože pak bych ti musel připomenout ty situace, kdy jsi chtěla roztrhat nějakou nebohou ženskou, protože ke mně jenom zalítla pohledem.“

Chvíli se se mnou prala. „To se nikdy nestalo.“

„Ne? Co třeba... na letišti, při mém příletu, hm? Pamatuješ, jak jsi strčila do tý nány, co mě svlíkala očima?“

Zamračila se. „Strčila jsem i do dalších lidí, abych se k tobě dostala.“

„Strčila jsi do ní o trochu víc. Žárlila jsi, zlato.“

Usmála se, přestala se se mnou prát a podívala se mi do očí. „Pěkně jsi kvůli Renému zuřil,“ pronesla.

„Pff, nepřeháněj,“ zamumlal jsem a zajel jsem jí rukama pod tričko. Položil jsem jí ruku na kříž a naklonil se, abych ji políbil.

Usmála se, objala mě rukama kolem krku a pusu mi opětovala. Pasovala ke mně, rozesmívala mě a já ji totálně žral. Byl jsem jí posedlý.

•••

Rozvaloval jsem se na posteli v hotelovém pokoji, zíval a oči mi furt sjížděly k dolnímu rohu notebooku, kde to bylo černý na bílym – deset minut po půlnoci. Nora se asi snažila zapracovat na svém seznamu osobních rekordů – byla tam už skoro tři čtvrtě hodiny! Kdybych neslyšel, jak hejbe s věcma a otevírá zásuvky, došel bych k dojmu, že snad v tý sprše vytuhla.

Přerušil jsem svoje hlubokomyslné úvahy a vrátil se k Nořině nevydané knížce, kterou mi kdysi svěřila. A já to dočítal až teď! Z nudného mytologického příběhu udělala celkem kvalitní červenou knihovnu. Byl jsem znalec. Musela brát můj posudek vážně. Jinak bych se urazil.

Konečně se otevřely dveře a dovnitř vešla Nora. Zalítla očima ke mně s notebookem a usmála se. „Hele, už jsi to dočet?“ ptala se.

A na její otázku jsem vzápětí zapomněl, protože to, co měla na sobě, bylo moc. Bralo mě to do kolen. Flanelový tepláky od pyžama a tenký tílko. To klíďo mohla jít spát nahá. Mělo by to stejný efekt, vyvolávalo by to stejnou reakci. A že to byla obří reakce!

„Marco?“

Zvednul jsem hlavu, mrknul Noře do očí a zase se podíval víc na jih. „Co?“

„Ptala jsem se tě, jestli už jsi dočetl mou knížku a ty mi vejráš na prsa?“ Trochu se zlobila.

„Otoč se a budu ti koukat na zadek,“ navrhl jsem. Zamračila se. Asi to moc vtipný nebylo. „Nemůžu uvažovat, když máš tohle na sobě,“ bránil jsem se.

„Mám se jít převlíct?“

Jen to ne!„Nemusíš, já to přežiju,“ řekl jsem obětavě. Kdo by se pro tohle neobětoval? „Stačí, když se natáhneš vedle mě a bude všechno naprosto v pořádku.“ Budu výskat radostí.

Cukly jí koutky. Zdá se, že dobře ví, o co mi jde. Přesto si ale vlezla ke mně pod deku a jakmile jsem jí dal pusu na čelo, byl jsem schopný mluvit i o něčem jiném než o ničem. „Ještě deset stran. Píšeš dobře,“ pochválil jsem ji.

Zazubila se, trochu se zavrtěla, aby si našla pohodlnější místo a pak si opřela hlavu o můj hrudník. „Díky.“

Společně jsme dočetli posledních pár stránek. Jakmile jsem dal té mojí spisovatelce svou váženou kritiku, vytuhla. Byl jsem se svým nynějším životem fakt spokojenej.

•••

Nora

Všech šest se nás shodlo, že už jsme vyčerpali všechny síly a další společný den bychom nepřežili. Nebylo těžký, se domluvit. Marco byl na nože s Reném, já byla na nože s Klárou. Moje situace byla ale větší brynda. Ségra patřila do rodiny. A měla číslo na mámu.

A tak bylo rozhodnuto. Phillipe vzal Kláru nakupovat, René si šel někam léčit svoje ego, já s Marcem šla výletit a Veronika, který ráno volala babička a stěžovala si, že někde nechala brejle, musela za babčou. Bylo mi jí líto, ale byla jsem hrdym vlastníkem pudu sebezáchovy, který mě nabádal, abych se ke svému činu nehlásila.

Na hotelu jsem si vygooglila pár míst, které se zalíbily mně i Marcovi, který mou volbu uvítal s otevřenou náručí, jelikož žádný bod na seznamu se netýkal několikahodinového šlapání. Ještě jsme si půjčili kola a mířili k první zastávce, konkrétně katedrála svatého Izáka.

„Navigace říká, že musíme jet rovně, odbočit dvakrát doprava a doleva, abychom se dostali ke katedrále,“ podělil se se mnou Marco o moudrost té hračky, zatímco šlapal do kopce. Ani jedna jeho ruka se za celou dobu nepřiblížila k řídítkům. V klídku si posiloval nohy, esemeskoval, googlil a navigoval bez jediné rozmlácené držky, přestože to vypadalo dost sebevražedně. Bylo to prostě k pláči.

„Jasně,“ zamumlala jsem a setřela si pot z čela, což pro mě málem mělo smrtelné následky. Při tom manévru jsem skoro slítla.

Podle navigace jsme odbočili doprava a já se znovu rozklepala. Tentokrát ale kvůli tomu překvapení, co na mě čekalo za zatáčkou. Další kopec. Zdejší povrchové rozdíly mě nikdy nepřestanou štvát. Celá zdejší situace s nadmořskou výškou byla prostě šílená! Slíbila jsem si, že pokud v budoucnu budu muset cestovat na kole, Marco mě poveze. Byl sportem posedlej, budou to pro něj nový Vánoce.

Byla jsem tak zaneprázdněná litováním se, že jsem ani nezaznamenala, že už jsme v cíli. Zarazil mě až Marco, který se tiše gebil, když jsem bez sebemenšího kulení očí projela kolem něj. Holt není tak nepřehlédnutelnej, no. Bych se spíš měla gebit já.

Otočila jsem se a dojela zpátky k němu. „Co se mi směješ? Na tom fakt není nic směšnýho,“ prskala jsem.

Pro změnu se zase tlemil. „Nemáš vůbec žádnou kondičku,“ poukázal zbytečně na prostý fakt.

„Nekecej,“ hodila jsem po něm moji helmu, na který trval.

Zase to vystřídal a teď se gebil. Schoval helmy do batohu, podal mi z něj můj foťák a hodil si ho zpátky přes rameno. „Nesoudím tě, zlato, prostě mi to přijde roztomilé.“

Zabodla jsem si ukazovák doprostřed svého čela. „Vidíš to? Je to zpocený. Potim se jak prase! Je to nechutný, ale ne roztomilý.“

Pokračovala bych, ale vlepil mi pusu. Propletl si se mnou prsty a začal kývat s našimi spojenými pažemi jak malej školák. „Nebuď mrzout, brzo budeš ve svým živlu a kolo neuvidíš další tři hodiny. Katedrála je támhle.“

„Nekecej,“ tvrdohlavě jsem opakovala svůj slogan.

A on se zase tlemil.

Jakmile jsme ale byli od katedrály na padesát metrů, situace se obrátila. Já byla bez chybičky, natěšená, pot zmizel. Marco vypadal vyjukaně, skoro podělaně strachy. Nevypadal moc dobře. Pomrkával totiž po tom celém areálu, kterej nebyl zrovna malý. No ale zas tak velkej taky ne. Holt se ještě nevzpamatoval ze včerejška.

„Honem, to bude dobrý. Já ti kdyžtak bebí pofoukám,“ slibovala jsem mu. Ha! A kdo se teď gebil!

„Ha ha ha,“ vrčel. Máchl rukou kamsi a spustil: „Proč si musíš vybrat něco tak obrovskýho?! Proč prostě nemůžeme zajít do nějakýho parku, dřepnout si tam a relaxovat? Spousta párů to dělá.“

„Parků jsme si užili dost už v Londýně. Hele, Marco, klidně si jdi sednout do nějakýho parku. Kousíček odtud je Alexandrovský sad, ani nedejchneš a už jsi tam. Relaxuj si, rozdýchej tu svou náhlou fóbii z památek a já si tu v klídku nacvakám pár snímků. Já budu v sedmém nebi a ty v tom dalším, kapišto?“

Teď už se negebil. Ani netlemil. Ani nic podobnýho. Vypadal vykolejeně. „To mě jako vyháníš?“

„Ne!“ zamluvila jsem to. „Ale chození po památkách ti nedělá dobře. A já nechci, abys byl nemocnej,“ bránila jsem se.

A on se už zase tlemil. O co, že za chvíli to začne střídat. „Zlato, v žádném případě tě nenechám o samotě s nějakými dalšími fanatiky do památek. Vsadil bych cokoliv, že někteří z nich přeci jen nevypadaj jako poustevníci.“

A tak jsem vzala jeho slib v potaz, přestože jsem mu to moc nežrala, a vyrazili jsme.

A moje předtucha se plnila.

U katedrály svatého Izáka, nejvyšší pravoslavné katedrále ve městě a druhou nejvyšší na světě, začal trochu rudnout. To když jsem byla kolem objektu dvacet minut a dovnitř ho zatáhla na půl hodiny. Trochu se to protáhlo, no, katedrále byl dán do vínku parádní strop a já prostě nemohla odolat a nečučet na něj. Čučelo se a k tomu ještě slintalo. Právě proto se to tak protáhlo. Musela jsem to po sobě ještě uklízet.

Pak jsme odbočili k soše Měděného jezdce, jímž byl Petr I. Veliký, jeden z nejslavnějších ruských carů a zároveň týpek, co ze svého obyvatelstva dostal ty pytlovitý hadry. Tam jsem se fakt chtěla mírnit. Jenže se tam zrovna vřítila skupinka i s průvodcem a já se zaposlouchala do ájiny. Ájinu už jsem dlouho neslyšela, Rusko bylo od zbytku Evropy tak často izolovaný, že se tenhle jazyk u většiny Rusáků asi nevedl. Vyslechla jsem si přednášku dlouhou čtvrt hodiny, vyfotila pár turistů a pak ještě blýskala svým vlastním fotoaparátem. Trochu se to protáhlo, no.

To byla taky ta doba, kdy se vydal čůrat.

A hned na to se vrátil celej nasranej.

Nemohl za to. Jeho kliďáckou náturu mu nalomil včera už René a dneska to byla poslední kapka. Nebo spíš hovno! Marco se totiž vrátil s ptačím trusem na botě. Prej si ho holuby spletli s nějakou babičkou (vsadila bych se, že na Horákovou si nepomysleli), ale jelikož jim do huby nic nedal – a ani se jim za to neomluvil – odměnili se mu tímhle černobílým výkalem.

Chudák to byl! Chudák!

Vzala jsem ho tedy do parku a tam jsme si odpočinuli. Aspoň jsme to zkoušeli. Ale Marca štvala všechna dnešní hovna a mě štvali mravenci. Takže jsme byli oba nespokojení.

A v tomhle stavu jsme to taky zabalili a vrátili se na pokoj.

Po dlouhé době (nemám šajnu, jak moc byla dlouhá) jsem s tu novou kapitolou. Je mi líto, že jsem ji nevydala dříve. Do cesty se mi připletla škola ruku v ruce se spisovatelským blokem a vše to doplnila nemoc. :-(

Doufám, že i tak zanecháte komentář. Chápu, že intervaly ve vydávání jsou katastrofální, ale nějaké vyjádření prostě skvěle nakopne do další kapitoly.

Jinak doufám, že se kapitola líbila a budu se snažit tentokrát přidat dříve (o hodně). Mám to v hlavě celkem rozvržený, tak to snad půjde. :-)

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 30. kapitola :