OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 31. kapitola

Někdy jsou hádky vážné, někdy nestojí ani za zmínku. Dámy a pánové, Tokio. Příjemné čtení přeje FNikol.

10.11.2015 (14:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1184×

31. kapitola - Odpustím ti, když ty odpustíš mně

 

Marco

 

Celičký den jsem trávil v naivní domněnce, že proběhne normálně a žádnýho vola dneska nepotkám. To jsem se ale pěkně mýlil. Stačily dvě hodiny a dobrá pověst dneška mířila k šípku. Kvůli mně. Byl jsem mistr světa v podělávaný.

•••

Vykračoval jsem si to po ulici a vyhlížel místo, kde jsme se měli sejít s ostatními a kde měla proběhnout ta nejvíc legendární rozlučka. Pravda byla, že už jsme v týhle lokalitě s Norou courali dvacet minut a nemohli se trefit. Já měl vykulený oči, aby mi neunikla jediná ulička, která by nás mohla dovést na správné místo, a Nora měla mobil přilepený k uchu, poslouchala navigování Veroniky a vůbec působila ještě víc zoufaleji, než na počátku našeho bloudění. Veronika hold stála jako navigátorka za prd.

 

„Tady žádnej zmrzlinovej stánek není.“

 

„Voda je tu všude.“

 

„Jsme vůbec u správného mostu?“

 

Stačilo, abych slyšel jen tu svou frajerku, a pochopil jsem, že se asi budeme muset někoho zeptat na cestu a udělat tak ze sebe úplný voly. Jo, jenže to byla ta lepší varianta. Pak tu byla taky možnost, že bychom narazili na nějakou ruskou držku, která by nás v záchvatu opilosti poslala někam pryč.

 

Byli jsme ztracení.

 

Strkal jsem si hlavu do dlaní, abych si pořádně zanadával, když najednou začala Nora výskat, řvát štěstím a smát se. Prováděla takovejch šílených věcí, ale bylo mi i tak jasný, že jsme se asi konečně trefili.

 

A o pár vteřin později mi to potvrdilo Veroničino „tady jsme!“, Klářino „no sláva“ a hlasité vydechnutí si, které šlo jasně směrem od Francouzů.

 

Jakmile se Nora se všemi šťastně poobjímala, povyprávěla o své takřka půlhodinové mizérii, vystrčili jsme pár vochlastů od zábradlí a lepili oči na most, který se měl ani ne za dvě minuty otevřít, udělat ze sebe dvě části, aby pustil tucet lodí do Petrohradu nebo na širé moře. Lidi z toho byli nadšení. Nechápal jsem to, dokud jsem neviděl roztahující se koutky Nory, když proplouvala první loď.

 

Ona byla šťastná, já jsem byl šťastný. Tak zněla moje filozofie.

 

Abych to vysvětlil: Otevírání mostů je jedna z hlavních atrakcí tohoto města. Při této příležitosti se koná pořizování svatebních fotografií, páry se fotí s nalepenými ústy a dokonce i důchodci vstanou, aby si mohli na Petrohrad pořídit nějakou tu nezapomenutelnou památku. Je tu víc romantických snímků, než na Španělskejch schodech nebo v Paříži. Připadá mi to dost jetý.

 

A o nočním klidu tady fakt neslyšeli. Čemuž nasvědčují davy lidí, kteří si to brázdí opilí ulicemi nonstop. Všechno jsem to dával za vinu tomu šeru, co tady v Petrohradě bylo nocí. V jakoukoliv noční hodinu to tu vypadá jako při svítání nebo stmívání. Za to může jev, kterému se říká bílá noc. Trvá to od května do července a je to taky prostě bomba.

 

Popravdě se divím, že si Petrohrad opět nevydobyl svůj titul hlavního města Ruské federace. V Moskvě je taky fajnová architektura, ale zvedání mostů nebo bílou noc tam nemaj. I když pochybuju, že se tam dodržuje noční klid. Odhadoval jsem, že ruským mottem bude něco jako „Zlejte se do němoty!“ nebo „Alkohol vás vynese ke hvězdám!“. Situace tu byla fakt kritická. Když jsem šel ráno běhat, málem jsem se přerazil o nějakou fascinující osobu, co usla v sedě na obrubníku.

 

Ale teď už přejdem ze zemáku na hořkosladkou realitu.

 

Celá naše nesourodá skupinka čučela na ten výjev století, pocucávali jsme vodku, kterou nás zásobovala nějaká zazobaná frajerka kousek od nás, a vůbec si to celý užívali. Bylo to fakt hezký. Vědět, že se zejtra vzbudím s kocovinou jak prase. Protože po půlhodině to nebylo žádný zpropadený pocucávaní, ale pokusy o naprosté ožrání, se a já si byl skoro jistej, že místo krve mi žílami proudí vodka.

 

Jej.

 

Seděl jsem na obrubníku chodníku, hrabal se ve vlasech a čekal, až se Nora, Klára a Veronika vrátí ze záchodu, abych je potom všechny unesl na hotel, protože by i přes můj zatracený alkoholový mozek docházelo, že se situace začíná příčit mému záměru o klidnou noc. A klidný den.

 

Ale ony nešly.

 

Bál jsem se, že někam zabloudily, takže jsem jim šel naproti. Sám. René a Phillipe si užívali alkoholovou noc až tak, že jsem si pomalu myslel, že by jim někdo mohl dát po držce. Ale nedělal jsem si o ně starosti, oni to zvládnou, jsou z Francie. Tak pošahanýho státu, že se jim radši všichni vyhýbali.

 

Jakmile jsem trochu vyrovnal svoje nejistý pohyby, opatrně našlapoval po silnici směrem k záchodům, uslyšel jsem něco krajně vytáčejicího. Něco, co mi fakt hrálo na nervy. Něco, co mi rozbouřilo krev i přes to opilecký okno, které se začalo vypařovat.

 

Všechno mi bylo naprosto jasný, když jsem zabočil za roh a vykročil do ulice, jež byla vybavená jak vánoční stromeček. Ta podívaná rozehrála nervovou symfonii. Holky si vyhlídla nějaká parta místních frajerů a div se nepřetrhli, když jim pod bradu cpali svoje rolexky, hubený hrudníčky a křivý ksichty. Nešlo ani tak o Kláru a Veroniku, ty ať si randěj třeba s pánem bohem, já žárlil na Noru. Znovu.

 

Takže jako pořádně žárlivej mizera jsem se přiřítil k té gebící se partičce.

 

„Co tady jako děláte?!“

 

A víte, jak se to má s hádkama při chlastu, po chlastu, někdy i před chlastem. Lidi melou kraviny, povídá se jim to páté přes deváté, hnusný věci se říkají milovaným osobám.

 

Dopadlo to, jak takový věci dopadaj. Špatně. Tenhle turnaj v podělávaný jsem vyhrál já. S přehledem. A taky jsem si odnes svou suprovou cenu. Make-up zadara. Rozseknutej ret a pomalu se tvořící monokl. A pro tuhle parádní změnu vizáže jsem neobhajoval Nořinu čest, nýbrž prokazoval svůj mistrovskej titul.

 

Ti týpci byli oproti mně totiž slabý kafe.

 

Aspoň pro holky.

 

•••

 

Teď jsem byl na letišti a čekal na letadlo. Se štěstím jsem sem dorazil včas a nic mi neuletělo. Nora mi neuletěla. Ale to taky neznamenalo, že po necelých pěti hodinách bylo vše odpuštěno, zapomenuto. Spíš bych tvrdil, že vše nabralo galaktických rozměrů, a teď jsme se spolu prostě nebavili.

 

Nebyla to vina ani těch týpků, ani Veroniky a Kláry. Byla to moje vina. To já nejdřív hodnotil, než poznával. Ale teď, když jsem si prošel nočním rozjímáním, jsem dokázal říct, že i Nora na tom má svou vinu. Těžko se to přiznávalo a já se cítil jako svině, když jsem s tím na sebe poprvé, ve svém smýšlejícím stavu, vyrukoval.

 

Ale byla to pravda.

 

Když se halou rozlehl hlas, který nám ubitě oznamoval, že letadlo do Tokia právě přistálo, popadl jsem kufry, a jakmile se kolem mě prohnala Nora, šel jsem za ní.

 

•••

 

Nora

 

Zírala jsem z výlohy, u které jsem se natáhla na židli, a mžourala do sluníčka.

 

Mělo by pršet. Vždycky, když se někdo cítí mizerně (tedy jako naprostá sračka), prší. Teda, psalo se to takhle v jedný novele. A i v tý druhý. I ve třetí, mezi námi. Takže prostě není fér, že když se cejtim já jako naprostej zplozenec ďáblův, tlemí se na mě sluníčko a dává mi najevo, že je mu má nálada naprosto ukradená.

 

Měla jsem sto chutí na tu obří hvězdičku stříbrnou vypláznout jazyk a dát jí najevo, že mi na ní taky zrovna nezáleží, ale byl tu ten pěknej chlap, co si sedl naproti mně a svíral teď svou černou kávu.

 

S Marcem jsem nemluvila. Ne že by se nesnažil o jakýkoliv monolog, vlastně bych se vsadila, že by si vystačil i s vyklopením mé slovní zásoby vulgarismů. Protože od té doby, co se po té kupě sraček vrátil z ulic, jsem na něj necekla.

 

Upila jsem si z čaje, a když se zrovna nedíval a vychutnával si svou černou kávu, pečlivě jsem ho přejela pohledem. To bloudění po ulicích (a taky časový posun, který v tomto případě fakt nebyl nic drobného) mu dalo temné kruhy pod očima, strniště a holt ten známý unavený zjev, který člověk získá, když se něco v jeho životě podělalo. Pak měl ještě rozseknutej ret a monokla. Ale takhle ho zmalovali ti týpci, co se s náma dali včera v noci do řeči, pokud si dobře vzpomínám.

 

Bylo mi jasný, že můj zjev byl to samý. (Až na ten monokl a ret.) Zrcadlo mi to potvrdilo. Strávila jsem celé obouvání conversek uvažováním, proč neprasklo. Protože o tom se taky píše v každý druhý knížce, že jo.

 

Byla jsem smutná. Skoro jsem měla depky. Skoro jsem chtěla bulet na každým rohu. Skoro jsem si myslela, že jsem zas dostala krámy. Pravda byla, že jsem měla celou tu noc totálně v mlze a do hlavy se mi dostalo asi fakt jenom to nejhorší. Jako bych byla zarytej pesimista a odmítala si připustit veškerý krásy tý noci.

 

Ale to málo stačilo, abych se cejtila, jako by mi dal někdo facku nebo kopanec do břicha. Nebo rovnou obojí.

 

„Mám dopito,“ zamumlal Marco.

 

Zvedla jsem hlavu a přelítla jeho prázdnej hrníček pohledem. Fakt že jo. Marco se asi snažil lámat rekordy. Jelikož na lámání mu už nic jinýho nezbylo, jak všechno zlámal.

 

„To máš dobrý,“ odpověděla jsem mu kousavě. První věta, co ze mě vylezla.

 

Přimhouřil oči.

 

Nenechala jsem ho v tom máchat se dlouho a taky rychle dopila svůj čaj. Jinak by mi v něm vymáchal vlasy.

 

Pak jsme se zvedli. Každý platil sám za sebe. To se tak dělá, když se člověk s tím druhým nebaví. Nebo se o to aspoň snaží. Vyrazili jsme na objevnou tokijskou výpravu. Rychlostí šneků. Ale málem jsme nešli vůbec. Protože jsme na sebe byli holt naprdlí.

 

Kavárna, ve který jsme snídali, měla tu výhodu, že byla ve stejné čtvrti, jako socha pejska Hačikó. Určitě znáte ten film. A určitě znáte toho pejska. Kvůli tomuto zlatíčku brečely všechny věkové kategorie. Děti, puberťáci, puberťačky (s měsíčkama), dorost, dospělí, lidi ve středním věku, i důchodci ze sebe vymámili to poslední procento slz a ronili je na tohoto úžasného pejska, kvůli kterému je každej rok v Japonsku státní smutek.

 

Hačikó byl psí parťák Hidesabura Uena (ve filmu se jmenoval Parker Wilson, asi abychom si and tím nezlámali jazyky), kterýho ve filmu ztvárnil Richard Gere, co to v Pretty Woman roztáčí s Juliou Roberts. Ti dva měli takové pouto, že jsem celej film vždycky přemejšlela, zda si tak pan Parker rozuměl i se svou manželkou. Pro tyhle dva musel ten nahoře na tutovku vymyslet nějaké speciální nebe. Jinak by to přece nešlo, ne?

 

Tenhle film mě jako jeden z mála přesvědčil, že psi jsou prostě jediněční parťáci člověka. Marley a já bylo taky dojemný, ale tam nebylo prostě to něco, co film o Hačim a panu Parkerovi prostě má.

 

Nebylo nijak těžký najít nádraží Šibuja, kde je socha vystavená. S trochou nadsázky by se dalo říct, že by tam trefil i slepec.

 

„U tohohle filmu jsem brečel celej jeho průběh,“ nadhodil Marco téma. Byla to jasná léčka. Na tohle prostě nemůžu nekonverzovat.

 

„Ty a dalších x milion lidí,“ zamumlala jsem, zatímco jsem popotahovala za popruh svýho batohu. To byla pro mě další novinka, když se dva nebaví. Každej táhne, co si přinese. Bylo to k vzteku. Bolelo mě z toho rameno.

 

Dal si ruce do kapes a podíval se na mě. „Moje nejoblíbenější scéna je, když konečně umře a setká se se svým lidským kámošem,“ pokračoval. Pro nezasvěcené to znělo trochu bezcitně.

 

„Moje taky. A pak, jak si s ním hraje na zahradě. Nebo jak ho vždycky doprovodí až k nádraží, kde na něj pak celou dobu čeká. Jejich první setkání jsem zařadila do desítky nejsladších filmových scén.“ Na chvíli jsem se odmlčela a pak roztáhla rty do rozpačitého úsměvu. „Když nad tím tak přemýšlím, celej film je jedna velká nejoblíbenější.“

 

„Aha.“

 

„Máma nám tenhle film zakázala, protože nerada viděla, když její děti takhle brečely. I horory snášela líp.“

 

„Fakt?“ zněl překvapeně.

 

Skousla jsem si ret a přikývla jsem. „S Klárou jsme si na to stěžovaly u učitelky,“ dodala jsem.

 

Cukly mu koutky.

 

Dorazili jsme na nádraží Šibuja. Krom Hačiho nebylo ničím výjimečné. Ani moc pěkné. Tu a tam se válela nějaká petlahev, plechovka od limči nebo McDonald. Socha Hačika tomu celému dominovala. A přestože byla ošuntělá, místy i zrezivělá, replika Hačiho v životní velikosti mě dojímala.

 

Fakt, že stojím na stejném místě, kde kdysi Hači čekal na svého páníčka, mě dostával do kolen víc, než cokoliv jiného.

 

Mezi stánkem s hotdogy a květinářstvím se daly koupit psí hračky na Hačiho památku. Poslala jsem Marca pro jednu z nich. Neodmlouval. Což mě překvapilo. Ale když potom přinesl dvě a požadoval za tu mou finanční náhradu, už jsem zas tak překvapená nebyla.

 

Dala jsem tam svou hračku vedle ostatních, vyfotila všechny Hačiho hračky (měl jich tam celej arsenál, strejda má taky dvě rozmazlený psiska a ani ty nemaj takovej sortiment) a už jen čekala, až tam Marco položí tu svou.

 

•••

 

Na druhou hodinu jsme měli rezervačku v jedné proslulé tokijské restauraci, kde dovedli ukuchtit cokoliv, co je japonské. Všechno bylo drahé a mělo divnej název. A něco svým zjevem ani nepřipomínalo jídlo. Ale jelikož jsem ještě na cestách nevyzkoušela žádnou lokální kuchyni, do týhle bojovky jsem šla.

 

Tu rezervačku jsme ale málem prošvihli. Byla totiž zácpa. Na dvacet minut jsme uvízli v taxíku, který se snažil vtlačit do každého volného prostoru. Obří, malý, prťavý, sakra prťavý. Taxikář se o to nestaral. Přísahala bych, že jednou jsme si i jedno autíčko docela dost drsně oťukli.

 

Za všechno tohle snažení mohly jeny, kterými ho Marco zásoboval. Bylo mi to všechno jasný. Marcova pěněženka byla docela vyklizená, zato taxikář se tlemil na všechny strany, přestože uvízl v koloně. Prachy všechno změní! Dokonce se mu podařilo dostat ze sebe i pár anglickejch výraziv.

 

Bylo by lepší, kdyby ten chlap držel pusu.

 

Já byla nervózní. Kdybych do restaurace nedorazila, srazili by mi tučnou sumičku z účtu. Byla jsem bezbranná, jediný, co jsem mohla udělat, bylo kopat do sedačky a dělat si čím dál víc vrásek na čele. To všechno spíš škodilo, než pomáhalo. Marco se mě snažil uklidnit, ale bylo mu to houby platný. Na něj jsem totiž byla taky naštvaná. Ten hňup vrazil taxikářovi snad své celoživotní úspory! A chlápkovi se to teď mlelo jedna báseň.

 

Nakonec se to ale začalo hejbat. Kolem jsem zaslechla pár úlevnejch výkřiků (jeden byl i můj) a holt už se jelo. Myslela jsem, že už máme to nejhorší za sebou.

 

Taková ptákovina!

 

Do další zácpy jsme se dostali totiž hned, jak jsme zahli za roh. Stálo to před náma hotové kilometry! Kam jsem se podívala, tam auto. A kam jsem se radši nedívala, tam člověk.

 

Tak jsem si zapla GPS v mobilu a mžourala, jak daleko jsme od rezervačky. Bylo obtížný zaregistrovat všechny ty informace, ale nakonec... jsem zjistila, že máme před sebou dalších pět kilometrů.

 

„My to snad nestihneme.“

 

„Blbost. Určitě to nemůže být daleko. Dyť tu trčíme už přes deset minut.“

 

Prudce jsem se na něj otočila a nastavila mu displej mobilu. „Tak koukej.“

 

A on koukal. A koukal. A pak už byl taky celej hysterickej.

 

A jak jsme si vjížděli do vlasů, kulili jsme oči na hodiny, taxikářovi už pořádně lezli na nervy (a to jsem si myslela, že mu ten škleb nezmizí ani za použití plamenometu), tak se nad náma konečně nějaká vyšší síla smilovala a voilà – pohlo se to.

 

Náš taxík to pak všechno obratně prokličkoval, překličkoval a nakličkoval, takže jsme dorazili na místo pět minut před rezervací, Marco obdaroval taxikáře další pěknou sumičkou a požádal ho, aby konkrétně nám už nikdy u krajnice nezastavoval. Taxikář s ním souhlasil. A to to na něj Marco nevybalil moc slušně.

 

„Ty vole, já mám hlad,“ posteskl si a přejel si po břiše.

 

Tričko se mu při tom pohybu vyhrnulo, moje oči se po tom pohybu vykulily.

 

Pekáč! Buchet!

 

„Jo,“ kejvala jsem.

 

Byla jsem tak zaneprázdněná produkcí slin, že mi docela uniklo, když se nad mým vejráním Marco začal křenit. Ale jelikož je tak připitoměle samolibý, neobešlo se to bez nějaké té pichlavé poznámky, a jo... samolibost promluvila.

 

„Pěkný, co?“ zubil se.

 

Vykulila jsem oči a přidala do kroku. „Hele, fajn, čučela jsem ti na břicho, ale tak se nemáš tak vytahovat a odhalovat,“ stěžovala jsem si.

 

„Je to moje vina,“ zafňukal hravě.

 

„Jo,“ kejvala jsem hlavou, dokud jsme se nedostali ke vchodu.

 

Už už jsem sahala po klice, když se mi někdo připletl pod nohy, až jsem se málem přerazila o vlastní i cizí kotníky. Chtěla jsem si na něj otevřít pusu a pěkně ho seřvat, ale zamrkal nevinně těma svýma čokoládovýma kukadlama a otevřel mi dveře. Teda až po důkladném přeskenování mé dnešní garderóby. „Jo, zapomněl jsem ti říct, že ti to dneska strašně sekne,“ zamumlal.

 

Kejvla jsem, jako že to beru na vědomí.

 

Ale Marco mě nepustil ke dvěřím, dokud jsem mu neodříkala dlouhou děkovnou řeč za jeho kopliment. Když konečně přestal s tím divadýlkem, byla jsem nadšená. A taky pěkně hladová. A na kručení v břiše nebylo nic tichého a ani sexy. Takže jsem byla i zesměšněná.

 

Objednala jsem si jakitori, což prostě vypadalo jako špízy, a taky to tak chutnalo. Akorát to ukuchtili v Japonsku. Tady veškeré rozdíly padly. Marco zvolil sushi, a zatímco já se nad jeho volbou snažila nedávit – sushi nikdy nebylo mé oblíbené a tenhle fakt se stal jasnou nevýhodou ve světě, kde si v sushi libovali totálně všichni - on si nad tím pochutnával.

 

Jakmile si ta jeho vykutálená palice spojila můj znechucený výraz s jeho výběrem jídla, začal vydávat neuvěřitelné zvuky, úpěl a mlel, že mu to všechno strašně chutná, že je to skvělý a že bych si měla taky dát.

 

Samou láskou jsem ho kopla do holeně.

 

Štval mě. Bylo mi jasný, že svým chováním si to snažil u mě vyžehlit. Ale já byla furt mrzutá a naštvaná. Na něj. Ale moc mi to nešlo. Přece jen to byl Marco.

 

Ještě jsme vyzkoušeli onigiri, rýžové koláčky, které pěkně vypadaly i dobře chutnaly. Kdysi mi je doporučila jedna kamarádka. Naservírovali nám je vytvarované jako pandy a já se nad tím tak rozplívala, vyrážela ze sebe zvuky jako „ťuťu“ a „ňuňu“, že jsem je skoro ani nechtěla sníst. Pak se ale ozvalo kručení.

 

Ten oběd byl fajn a já se celou dobu cejtila příjemně a uvolněně. Ale když jsem vyšla z dámských záchodů, stále mi to docela seklo. A tentokrát to nebyl Marco, kdo si toho všiml. Před dámama si mě odchytil nějakej turista, prej z Ameriky. Chtěl číslo. Kejvala jsem, usmívala se a snažila se ho nenápadně zbavit.

 

Jeho palice byla ale totálně natvrdlá, protože to nepochopil a otravoval dál.

 

Nakonec jsem ho slušně požádala, aby se zdekoval. To když jsem koutkem oka zahlédla Marca, jak se blíží.

 

Když ho ten týpek minul, zapíchl do mě vyčítavý pohled a já se pořádně zastyděla. Měla jsem co dělat, abych zvedla hlavu a řekla mu, co si o jeho mračení myslím.

 

„Marco, já nejsem děvka. Hele, mám tebe. Jako tebe. Vím, že to poslední dobou rád zpochybňuješ, ale já jsem věrná. A žádný ruský nebo snad francouzský nebo možná i americký prase to nezmění. Znám své priority. Hezky jsem si je seřadila, rozpočítala, přidělila funkce, blablabla. A zatím se nezměnily. A ty patříš mezi ně. Tak, prosím, přestaň o mně pochybovat. Mám tě totiž ráda.“ S těmy slovy jsem ho obešla a zamířila k východu. Nečekala jsem, jestli půjde za mnou. „Jo, a prosím tě, zatáhni za mnou tenhle oběd, jo? Jednou ti to vrátím.“

 

•••

 

Marco

 

Dal jsem si válečnou poradu s Donateem a Jordanem. Přes telefon. Nebylo to ono, ale stačilo to. Na podobnou situaci jsou totiž chlapský válečný porady jako stvořený. Nejdřív jsme prodiskutovali fotbalový výsledky a už ze zvyklosti označili Cristiana Ronalda za nagelovanýho idiota. Pak jsme zvážněli. Po hodinové debatě, jak se, sakra, dostanu z týhle bryndy, kterou jsem si ve svým milostným životě nadělal, jsme došli k jednoduchému závěru. Dojde na velká gesta. Což ženský milujou. Srdceryvný vyznání, puget předražených kytek a Toffifee.

 

Náš plán neměl chybu, což by mi jakákoliv ženská hned odkejvala. Byli jsme geniální.

 

Jakmile jsem navštívil květinářství a supermarket, kde jsem k údivu každého ne-Japonce Toffifee nesehnal, takže jsem si musel vystačit s nějakými čokoládičkami, jsem mohl začít okouzlovat. Vyšlapal jsem ty schody, abych všemu přidal na dramatičnosti, vyhrabal kartu a otevřel naše apartmá s těmi nejvelkolepějšími slovy na jazyku.

 

Ale nebyla tady. Aparmá bylo prázdné. Vyfuněl jsem zbytek dechu a teď se o mě pokoušel infarkt. Snad neodešla? Vřítil jsem se dovnitř a práskl jsem za sebou dveřmi.

 

Byl jsem připravenej na svůj první pořádnej panickej záchvat, ale když jsem se zadíval na postel, padl mi do oka přeložený lístek. Vzkaz. Zaplavila mě úleva. Bylo to dobrý.

 

Sebral jsem ten kousek papíru a přejel po něm očima. Spisovatelka se nám tentokrát nerozepsala, jako román to fakt nebyl.

 

Šla jsem kreslit do toho parku, kolem kterého jsme ráno projížděli. Jak nám o něm říkal ten věčně mluvící taxikář. Vzpomínáš? Přijdu do setmění. - N

 

Zmuchlal jsem lístek a odfrkl jsem si. Do háje. Já toho taxikáře vůbec neposlouchal. Ten chlap byl tak ukecanej, že jsem zapl režim nerušit a proti jakýmkoliv slovům od toho zakulacenýho chlápka jsem byl imunní. Ignoroval jsem ho.

 

Kde je, do háje, ten park?

 

Hodil jsem kytku na postel a bomboška letěla za ní. Hrábl jsem do kapsy bundy a zajel na Google Maps. Tahle aplikace bude určitě chytrá skoro jak Wikipedie. Nezklame mě. A jestli jo, budu ji reklamovat.

 

Akorát když jsem zadal hesla Tokyo a park, vyjelo mi víc jak tisíc výsledků. Zvedl se mi z toho žaludek. Ty vole, to bych tu moh bejt klidně až do zejtra. A na žádná velkolepá gesta nedojde. Byl jsem si sakra jistej, že kdybych na Noru čekal na pokoji, tak by to působilo asi stejně famózně, jako kdyby mě někde našla vožralýho.

 

Takže jsem došel k řešení, které mě na základce zachránilo od špatných známek – vylučovací metoda. Vykašlal jsem se na cokoliv, co bylo až moc daleko, bylo nezajímavý nebo jsem nemohl přečíst. Naopak jsem mrkl na parky v blízkosti té restaurace.

 

Bingo.

 

Park Chiyoda.

 

Měl jsem matnej dojem, že v taxíku byla o tomhle parku řeč. A jestli jsem se mýlil, tak furt tu existuje další park. A pak další. Totálně se mi z toho zvedal kufr.

 

Vyrazil jsem z hotelu a zuřivě mával pravačkou, aby nějakej taxikářskej trouba konečně zastavil. Chiyoda bylo odtud totiž dobrejch deset kilometrů. A já neměl náladu smrdět, vypadat mrtvě nebo běhat ve třiceti stupních. Měl jsem kondičku, ale taky mi to v hlavě normálně šrotovalo. Kdybych smrděl jako vepř, neměl bych to u Nory lehký.

 

Když konečně někdo zajel ke krajnici a rozhodl se mě nabrat, oddychl jsem si.

 

Ale bylo to předčasný.

 

„Ty vole,“ zahulákal jsem, když jsem viděl toho stejnýho týpka, kterej nám včera dělal odvoz na oběd. On na mě podobně, ale japonsky.

 

Obrátil jsem se ke dveřím, že je třeba i vykopnu, abych se od něj dostal, ale to už jsme vyjížděli. Vyděšeně jsme se s týpkem pozorovali, neschopní slova, neschopní nádechu, než jsem se nakonec já jako dospělej konečně vzpamatoval a vybalil na Japonce souřadnice.

 

Odkejval mi to a šlápl na plyn.

 

A bylo to horší než posledně.

 

Do háje, neříkal jsem mu náhodou minule, ať už mi nikdy nezastavuje? Vůl to byl.

 

Jakmile mě vysadil před hlavním vchodem do parku, div mě nevykopl. Pak si ale blbec uvědomil, že jsem mu ještě nezatáhnul ty jeho kvalitní služby, a až po tom, co jsem mu do dlaně vecpal prachy i s tučným spropitným, odjel.

 

V duchu jsem jásal.

 

Nastala další část mise. Park Chiyoda nebyl žádnej mrňous, takže jsem měl co dělat. Doufal jsem, že budu mít štěstí a Nora bude někde blízko. Jako měl jsem fakt obří víru.

 

Postupně jsem se dostával do nitra parku. Všude bylo hafo upištěných děcek, vynervovanejch rodičů nebo tu důchodci krmili zdejší ptačí populaci. Což si klidně mohli odpustit. Ti ptáci vypadali pěkně tlustě.

 

Noru jsem nakonec našel na sever od stánku se zmrzlinou, jak se cpe třema kopečkama. A jako znalec jsem hádal, že měla kombinaci čokolády, karamelu a lískovýho oříšku. Naše společný soužití mě naučilo, co má ráda.

 

Skicák měla u nohou a i na tu dálku deseti metrů jsem pochopil, že dneska se jí moc dobře nemalovalo. Cokoliv, co tam původně bylo, pečlivě přečmárala, aby to nikdo neviděl.

 

Hm, aha.

 

Chtěl jsem všechno napravit hned teď, ale jelikož jsem ke svý velkolepý scéně potřeboval, aby měla volný ruce, musel jsem počkat, až dojí. A to je u ní někdy fakt doba. Tentokrát se ale fakt snažila a měla to do deseti minut. Celou dobu baštila se zavřenýma očima. Pěkně si to vychutnávala.

 

A já se jí pěkně v tichosti gebil.

 

Když už ale dojídala kornout, rychle jsem si dal výraz do pořádku, aby nedošlo k nějakýmu omylu, který by to ještě víc pokazil.

 

Jakmile měla hotovo, vydal jsem se k ní. Byla ke mně zády, takže nenápadnost byla zaručená. Snažil jsem se vydat ze sebe to nejlepší, jako ti týpci z hollywoodských filmů. Ti, ze kterých byly mladý holky celý pryč. To zvládnu.

 

„Nekreslíš?“ zamumlal jsem.

 

Překvapeně vypískla a prudce se otočila.

 

Devadestát procent ze sta holek měla v těch filmech taky takovou reakci. Byl jsem na dobré cestě.

 

Vykouzlil jsem zářivý úsměv.

 

„Marco,“ oplatila mi úsměv. Přejela mě pohledem, aby se pak vrátila znovu k mým očím a pozvedla obočí. „Co ty tady?“

 

Vytáhl jsem kytky a čokoládičky. „Přišel jsem se omlouvat,“ vypustil jsem kajícně. Smutně jsem přelétl pohledem neznámou značku čokolády a pokračoval: „Promiň, ale Toffifee neměli.“

 

„To je jedno, jsem lehce podplatitelná.“ Natáhla se po čokoládě a roztrhla obal. Sedla si na zem a začala jíst.

 

To jsem nečekal. Hollywoodský holky byly z podobných věcí totálně paf, až se rozbulely. Nora se před mýma očima začala cpát. Nový úsměv se mi rozlil na rtech a sedl jsem si vedle ní. No co, aspoň mě nebude přerušovat.

 

„Přišel jsem ti nabídnout tu největší omluvu ve vesmíru. Vím, že jsem to zvoral. Je mi to obrovsky líto. Ale pravda je, že jsem šíleně žárlivej chlap, kterej si další podobné incidenty holt neodpustí. I kdybych se snažil sebevíc, nejde to. A tebe fakt miluju,“ ztichl jsem, a aniž bych na ni koukal, čekal jsem na nějakou reakci. Ale nic. Zvedl jsem hlavu a zamžoural na ni. „Noro?“

 

Slzely jí oči a měla plnou pusu dobrot. „Neboj, poslouchala jsem každičký tvoje slovo. Mně je to taky fakt líto. Celou dobu jsem tě nechávala na pochybách. Jsme spolu už dva tejdny a ještě jsme se nevyspali.“ Vykulil jsem oči. Ježiš. „Bylo úplně přirozený, žes tamtěm chtěl jednu vrazit. Odpustím ti, když ty odpustíš mně.“

 

Zmocnila se mi nevěřícnost hraničící s dotčeností. Jasně, že jsem myslel na sex s ní. Kdo by ne. Byla zatraceně pěkná. I po ránu jí to slušelo. V životě mě ale nenapadlo, že by ji mohlo napadnout, že mě celou dobu deptalo tohle. Docela mě její obavy urazily.

 

Najednou mi do pusy vecpala kousek čokolády a pousmála se mi přímo do očí. „Jo, a taky tě miluju.“

 

Pak mě políbila. Usmál jsem se a chroupal čokoládu. Rozdejchával jsem její vyznání lásky. Miluje mě, miluje. Cejtil jsem se fakt opečovávanej. Zatahala mě za rukáv trika, abych jí dal taky pusu. Jakmile jsem polkl, nenechal jsem se dál pobízet.

 

Francouzák byl na světě.

 

Když už jsme všechno skončili, opírali jsme se o strom a já mohl spustit svůj seznam stížností. „Fakt si myslíš, že mi jde jenom o tamto?“ vztekal jsem se.

 

„No, a to snad myslej chlapi taky na něco jinýho?“

 

„Já jo.“

 

„Budu hádat, sportovní výsledky?“

 

„Ne.“ Radši jsem ani nezmiňoval dnešní upřednostnění fotbalových výsledků před naší krizí.

 

„Chlast?“

 

„Uhm, ne.“

 

Všechno, co mi vyjmenovala, jsem popřel, zamítl a odmítl přiznat. Nakonec jsem jí vysvětlil, že ji miluju víc než sex, a aniž bych se přerazil o vlastní jazyk, pořádně jsem argumentoval, abych jí už konečně zalepil pusu.

 

Zbytek dne jsme strávili v parku Chiyoda. A bylo to skvělý.  

---

Ano, já vím. Zase pozdě! Už se ale přese mě dostaly skoro všechny velký testy a čtvrtletky (už jen matika), takže doufám, že se konečně rozepíšu. Jinak doufám, že se vám kapitola líbila. Já s ní spokojená moc nejsem. Ta hádka měla být něco fakt obrovského, ale v případě Nory a Marca mi něco fakt obrovského prostě nejde do hlavy. :-)

Příště asi bude Disneyland. Byli jste tam někdo? V jakémkoliv? Jestli jo, tak se klidně k výletu vyjádřete. Všechno pomůže.

- FNikol

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 31. kapitola:

Děkuju ti moc, Carol! Je senzační mít stále nějakého komentující. A že zrovna ty. Jsem ráda, že se ti kapitola líbila. Snad brzy přidám další.

Nikol, jsem fakt moc ráda, že jsi přidala další kapitolu. Ani nevíš, jak moc jsem se těšila na další
A taky jsem děsně ráda, že jsi tam nedala tu plánovanou obrovskou hádku, protože by to byla škoda. Ta malá stačila a i ta se mi nelíbila, já mám ráda, když na sebe dělají ťuťuňuňu Ale chápu, že v rámci příběhu to nějaký zpestření být muselo
Tokio! Zlaté Tokio a nádherné Japonsko. Jsem moc ráda, že změnili prostředí a přesunuli se jinam
Taxikář neskutečně pobavil Ten to celý zabil, po druhé jsem se válela smíchy po posteli Kdyby jeli ještě spolu domů taxíkem a byl to on, fakt bych válela sudy
Hurá, že se usmířili! Však bylo načase, to jejich trucování jim nesluší Na konci to bylo to přesně ťuťu, co jsem očekávala

Nikol, bylo to bezvadný, ať ti to psaní jde a už škola netrápí. Mě taky trápí. Dost. Tak hodně zdaru a budu se těšit na další kapču!

P.S. Děkujeme za ten krásný komentář u Prologu Úkolu

Přidat komentář:

Nick:

Text: