OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My life is unpredictable - 1. část

14.04.2014 (15:00) • Kebule • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 943×

„Mami, já se nechci stěhovat," brečela jsem na schodech během doby, co mamka balila zavazadla.

Mamka na mě vykulila oči, buď kvůli tomu, že jsem od té nehody s tátou neřekla nikdy tak dlouhou větu, a nebo proto, že se diví, že se nechci stěhovat... Každopádně ke mně hned přiběhla a sedla si vedle mě, ale to vůbec, vůbec nechápu proč, ale jsem ráda, že alespoň přestala balit.

„Zlatíčko," řekla máma, „musíme se stěhovat, všechno by ti tu taťku jen připomínalo a pořád bys jen brečela, brečela a brečela, a to já nechci, já tě mám ráda," řekla máma a já na ni vykulila moje zelinkavé oči.

„Toto je to jediné místo, co mi taťku připomíná kromě fotek, vážně mi to chceš sebrat? To jediné, co mi ho skutečně připomíná?" A rozbrečela jsem se ještě víc, pokud to vůbec šlo.

„Ne, tak jsem to nemyslela, já jen nechci, aby ses dál trápila minulostí, je čas žít, né trápit se kvůli tomu, co už se stalo," povzdychla si. „Prostě jedeme, zlatíčko, breč si tu, jak chceš, ale mé rozhodnutí nezměníš," a podívala se na mě se smutkem v očích, dokonce se jí tam zaleskly slzy. Asi jí byl táta ještě bližší než mně, ale snaží se to skrývat. Tak ať si ten smutek skrývá, ale proč bych měla já?

„Tak si dál bal, odlítáš sama! Já s tebou nikam nejedu! Tohle je to jediné, co mi po tátovi zbylo," poslední větu jsem téměř zašeptala, jelikož se mi zase do hlavy dostaly vzpomínky na tátu. Na to, jak jsme spolu dělali kraviny, jak mě jako malou houpal, jak jsem skákala ze stromu a vždy mě chytil, jak jsme se spolu smáli...

Ale to všechno bylo pryč, když nám oznámili, že našeho tatínka zabil nějakej parchant! Až se mi dostane pod ruce, tak mu vlastnoručně vyrvu srdce z těla!

Teď už jsem byla spíše naštvaná než smutná.

Mamka si toho všimla, že mám zase vztek, a raději mě zavedla do pokoje, abych jí nezničila její oblíbenou vázu, jelikož minule při tomhle incidentu jsem prohodila židli oknem... Vážně netuším, jak se mi to podařilo, ale stalo se. No, a aby se raději nestalo něco podobného i dneska, tak jsem raději šla s ní.

Za pět minut mě máma zavolala, ať přijdu dolů, že už je sbaleno, no, a jelikož jsem se do ničeho neměla, tak si pro mě přišla osobně. Já ale nepřišla dolů, protože jsem nechtěla, já nepřišla, protože jsem přemýšlela o tom, jestli by nebylo lepší přece jen žít současností a ne minulostí, netrápit se tím, co už se stalo...

„Mami, já jsem se rozhodla, že nebudu žít minulostí, ale přítomností. Nebudu všem v okolí přidělávat starosti, i když to bude těžké. Ale stále budu častějc u mě v pokoji... Musím si všechno, co ti teď říkám, promyslet, jestli je to vůbec pravda," dopověděla jsem a očekávala máminu reakci.

Ona na mě však jen kulila ty její zelené oči, které jsem po ní zdědila.

„Jsem na tebe tak pyšná," zašeptala a objala mě. Já si však stále nebyla jistá tím, co jsem jí před chvílí řekla. Byla to vůbec pravda? To sama nevím...

V České republice

„Mami, kde budeme bydlet? zeptala jsem se, jelikož jsem už byla zvědavostí bez sebe.

„Řeknu ti to podle toho, jak moc jsi zvědavá," a usmála se, je totiž stále šťastná, že jsem se dala dohromady, a já si stále nebyla jistá tím, jestli to byla pravda.

„Jsem tak moc zvědavá, že jestli bych si měla pro tu odpověď doletět na Měsíc, tak si tam pro to klidně doletím!" přísahala jsem a u toho se usmívala. I já jsem byla šťastná, protože ta moje změna mi udělala hned lépe.

„Fajn, budeme bydlet v Praze," řekla a nastoupila do taxíku.

Praha? Co to, sakra, je? přemýšlela jsem. No co, až tam budeme, tak to zjistím.

Až jsme dorazily do Prahy, tak jsem se rozhlížela všude kolem sebe. Bylo to tu poměrně hezké, ale stejně bych zase byla nejraději ve Francii.

No já se z toho brzo zblázním! Dá mi konečně ta Francie pokoj? No? Asi ne! Copak je vůbec možné na ni zapomenout? Vždyť mně to vždy bude vyryto do paměti. Neboj, tati, nikdy na tebe nezapomenu. Řekla jsem si, je čas jít dál.

Začít nový život, i když to možná ze začátku nebude lehké.

Autor: Kebule (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My life is unpredictable - 1. část: