OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My life is unpredictable - 2. část

15.04.2014 (15:00) • Kebule • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 860×

Když jsme chodili okolo domků, u jednoho mamka zastavila a vyndala klíče.

„Tady budeme bydlet?" zeptala jsem se.

„Ano, proč? Nelíbí se ti?" řekla.

„Ne, ne, tak jsem to nemyslela, je nádherný a navíc má dvě patra, jen jsem se chtěla ujistit," bránila jsem se.

„Jasně," řekla a odemkla.

„Evo, jdi se na chvíli projít, ale hlavně se do hodinky vrať zpátky," řekla máma, když už jsme měly vybaleno.

„A proč se mám jít projít?" řekla jsem nechápavě.

„Aby ses trochu zorientovala v tomhle městě," odpověděla.

„Jo aha, tak já jdu, do hodinky jsem tu," řekla jsem a šla jsem se strojit.

Když už jsem vycházela ze dveří, venku docela mrzlo, ale to mě netrápilo... Doufám, že nezabloudím nebo nepotkám nějakého úchyla.

Jak jsem tak chodila, narazila jsem na krásné jezírko, které jsem si už teďka úplně zamilovala, a jelikož zapadalo slunce, byla to nádherná podívaná.

Po deseti minutách mě pořád neomrzel pohled na tu krajinu, když vtom jsem si vzpomněla, že se mám procházet po městě a ne čumět na jezírko... No, zbývá mi přesně 43 minut se projít, tak jdeme na to.

Jé! Houpačky! Vím, že je mi sedmnáct a jsem na to asi velká, ale mně je to jedno... Pořád miluji zmrzlinu, cukrovou vatu, poutě a všechno, co malé děti... Ale hlavně všichni milují zmrzlinu... Možná nějakej psychopat ne, ale to je mi jedno...

Když už jsem se vracela domů, stavila jsem se u jezírka, mého oblíbeného jezírka, ale když jsem tam došlapala, tak tam někdo byl... Podle všeho asi nějaká holka, vlasy až po pas, na konci mírně zvlněné, blondýna, červené tričko s dlouhým rukávem a džíny. No, na první pohled připadala přátelská.

„Ahoj," řekla jsem, když jsem k ní došla.

„No čus," otočila se ke mně a usmála se.

„Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se. Možná by mi mohla ukázat město, možná tu už delší dobu bydlí.

„Elisabeth, a ty?" vrátila mi stejnou otázku.

„Eva, nemůžeš mi, prosím tě, třeba zítra ukázat město? My jsme se sem s mamkou dneska přistěhovaly a nevyznám se tu," poprosila jsem ji a doufala, jsem že bude souhlasit.

„No jasně," souhlasila, „a co kdybychom se tu zítra po obědě zase sešly? Třeba ve dvě hodiny... Nebo kdy se ti to bude hodit," usmála se.

„Určitě, já jsem, prosím tě ráda, už jen že souhlasíš," oddechla jsem si.

„Tak dobře, uvidíme se zítra," řekla a už odcházela... Tak s touhle holkou budeme dobré kamarádky, pomyslela jsem si.

Když jsem byla doma, tak jsem řekla všechno mamce, ona se pořád jen usmívala, usmívala a usmívala, a mně to začínalo lézt krkem... Jsem šťastná, že je ráda, že jsem se dala dohromady, ale nemusí se na mě každej den usmívat jak měsíček na hnoji.

„No, a pak prostě odešla. Myslím, že budeme docela dobré kamarádky," zakončila jsem.

„Jsem ráda, že už máš kamarády, a to tu nejsme ani den," řekla.

„Jo, jasně, mami, a musíš se na mě pořád tak usmívat, hmm? Už mě to docela dost štve, jsem ráda, že jsi šťastná, to jo, ale já ani nevím, jestli tamto, co jsem ti řekla, byla pravda, tak se, prosím, přestaň usmívat jak měsíček na hnoji, děkuju," řekla jsem a čekala, kdy se přestane usmívat.

Ona se však začala usmívat ještě víc a ještě dokonce řekla, že mi věří, že to, co řeknu, dokážu dodržet.

„No jasně, to jsem ráda, že mi věříš, ale já si nevěřím," posmutněla jsem.

„Zlatíčko, musíš v sobě najít odvahu. Vím, že to s tátou neseš těžce, ale musíš si věřit," a povzbudivě mi stiskla ruku.

„Děkuju, mami, ještěže mám alespoň tebe," řekla jsem, v rychlosti ji objala a utíkala ke mně do pokoje.

Ráno jsem se probudila celá čilá, rychle jsem se koukla na hodiny, bylo devět hodin. Tak akorát na denní snídani.

Dolů jsem seběhla, až jsem málem klopýtla na schodech, a rovnou jsem si namazala rohlíček máslem a nalila si sklenici džusu, tohleto je moje každodenní snídaně, a to se asi nikdy nezmění. Možná kdybych někdy v budoucnu se stala nějakou superstar, ale to se asi nestane... No, možná určitě.

Když už jsem to do sebe všechno naházela, šla jsem se koukat na televizi. Běžel tam hokej, nejsem nějakej super fanoušek hokeje, ale furt lepší než nic.

Když skončil hokej, zapnula jsem si Disney Channel, to byl můj nejoblíbenější kanál, už když jsem byla malinká.

Zrovna běžel Pes a jeho blog, tak jsem se koukala, ale zrovna to končilo, hmm, škoda.

Koukla jsem se na hodiny, a bylo už půl jedné... To to ale uteklo, pomyslela jsem si, zavolala jsem na mamku do kuchyně, co bude k obědu, odpověděla, že špagety... Hmm, špagety. Ale mám raději chlupaté knedlíky, mňam. Nebo koleno, ne lidské, jak si asi někdo myslí.

Po obědě jsem se stavila u jezírka, kde už Elisabeth stála, slušně jsem ji pozdravila a šly jsme do města.

„Tohleto je národní divadlo," a bla bla bla, tak jsem to vnímala, protože jsem to už nevnímala, protože na takovéhle procházky jsem nebyla zvyklá. Už jsem byla úplně vyčerpaná.

Když konečně zakončila tu svoji prohlídku, tak jsme šly ještě k jezírku a chvíli na něj koukaly.

Po chvilce se Elisabeth ozvala. „Odkud jsi vlastně přijela?" zeptala se.

„No, z Francie," odpověděla jsem. Prosím, ať se neptá proč, prosím!

„A proč jste se přestěhovaly sem? A proč tu vůbec nemáš tátu?" ptala se nechápavě. Ach jo, to ne, bolestivé vzpomínky se vracejí.

Ani jsem si neuvědomila, že mi z očí stékají slzy, až když mě Elisabeth objala.

„Promiň, já jen byla zvědavá, moc se omlouvám," řekla a dál mě objímala. Podle jejího hlasu jí to bylo vážně líto.

„To nic, já jen, že našeho tátu zastřelili, a já to nenesu zrovna dvakrát nejlépe. Pořád mi chybí," a rozbrečela jsem se naplno. Alespoň mám Elisabeth, alespoň nějakou pravou kamarádku.

Když už jsem se vybrečela, postavila jsem se a řekla jí to, co jsem právě v tuto chvíli měla na srdci.

„Elisabeth, známe se jen krátkou chvíli, ale už teď na mě působíš jak neexistující sestra, která mě má alespoň trošku ráda. Doufám, že alespoň budeme kamarádky, v žádném případě mě ale nebudeš litovat. Děkuju," dokončila jsem svůj proslov a čekala na odpověď.

Hodila na mě smutný pohled a řekla odpověď, která mě zahřála u srdce.

„I ty na mě působíš jako sestra, která je někde v nebi, dokonce jste si i podobné, už teď jsi mi přirostla k srdci a doufám, že naše přátelství nebude falešné," chabě se usmála a objala mě. V tuhle chvíli jsem byla šťastná, jako snad ještě nikdy. Mám pravé přátelství, a to je nejdůležitější.

„No nic, já musím domů," usmála jsem se, napsala jí na ruku moje telefonní číslo, jelikož u sebe měla tužku, a odešla jsem.

Snad se povídka líbila :-) Prosím komentíky, jestli má cenu s touto povídkou pokračovat :)

P.S.: Zatím mám krátké kapitolky, ale slibuju, že jestli bude alespoň trošičku o povídku zájem, tak budou další kapitolky delší :) :D

Autor: Kebule (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My life is unpredictable - 2. část: