OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Naděje v budoucnost - 2. kapitola

08.08.2014 (16:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 824×

Kapitola druhá - Složitá situace

Starší žena seděla na proutěné židličce uprostřed malé místnosti, kde od stropu visely svazky nejrůznějších bylinek a police podél stěn byly plné plátěných pytlíčků, ze kterých se linula vůně, když s nimi někdo zahýbal. Tato žena měla na klíně malý proutěný košík bez ucha. V jeho útrobách byly sušené bylinky, které třídila a házela do otevřených plátěných pytlíčků, naprosto stejných, jako byly ty na policích. Najednou se otevřely staré dřevěné dveře, které při sebemenším pohybu vydávaly nepříjemný skřípavý zvuk. Žena zvedla hlavu a spatřila mladého muže, kterého řádnou dobu neviděla. Rty se jí roztáhly do úsměvu a ruka naznačila gesto, které znamenalo jediné – sedni si na prázdnou židli a chvíli vyčkej.

„Copak tě sem přivádí dnes, chlapče?“ pronesla po chvíli a odložila poloprázdný košík na zem. Narovnala svá bolavá záda, upřela unavené oči na příchozího a usmála se ještě víc.

Její host se uvelebil na staré židli, jak nejlépe to šlo, a opřel se lokty do kolen. Chvíli pozoroval svoje spojené ruce, ale pak přeci jen zvedl hlavu a upřel na ni svůj pohled. Už otevíral ústa, že začne s tím, proč vlastně přišel, ale umlčela jej mávnutím ruky.

„Zatím si to promysli. Uvařím čaj,“ pronesla stařena. Neobratně se zvedla ze židličky a zmizela ve dveřích vedoucích do další části domu. Po chvíli, která se jejímu hostu zdála nekonečná, se vrátila s podnosem, na kterém stála konvice s kouřící tekutinou a dva hrnečky. Opatrně se s podnosem posadila, přičemž se část tekutiny vylila. Vůbec se tím netrápila. Vzala do ruky konvici a horkou tekutinu nalila do obou hrnečků. Příchozí si od ní jeden vzal a nadechl se uklidňující vůně.

„Tak spusť. Jistě jsi nepřišel jen tak,“ pronesla žena vědoucně a upřela na něj pátravý pohled. Muž zkoumal tekutinu, uvažujíce, kde by vlastně měl začít.

„Marmaro, jistě jste slyšela, že zatkli dívku, která je podezřelá z provozování černé magie. Je toho plné město, musela jste to alespoň zaslechnout. Král ani jeho strážní jí však nic nedokázali a král ji nechce setnout jen pro podezření, ale chce ji nechat ocejchovat. Normálně bych to nejspíš ignoroval, ale král mě pověřil sestavením data toho cejchování. Nejspíš bych se nad tím ani nepozastavil, ale já tu dívku dnes potkal. Když jsem šel od krále. Dívala se na mě, abych jí pomohl. Byl to krátký pohled, avšak i ten stačil na to, abych si uvědomil, že ji znám. Chodila na stejnou akademii jako já,“ dokončil. Marmara ho celou dobu pozorovala nic neříkajícím pátravým pohledem. Andrew zvedl hlavu od nádobky s čajem a setkal se s jejím pohledem. Čekal, že v jejím pohledu nalezne pochopení nebo třeba i náznak tušení, co chce dál říct, avšak místo toho tam viděl pouze pobídku, aby pokračoval.

„Víte, ta dívka… vždycky byla dost divoká a na autority se dívala jako na největší zlo, které ji mohlo potkat, ale nikdy se nepokusila o žádné kouzlo. Vím, že ji profesoři přesvědčovali, aby zkusila alespoň nejjednodušší kouzla Bílé magie, protože byla opravdu nadaná, ale ona to odmítala. Pochybuji, že by se bez praxe s Bílou magií pouštěla do provozování té Černé,“ pokračoval, když viděl, že se od Marmary nedočká žádné reakce. Znovu sklopil pohled ke svým rukám, které v tu chvíli byly nejzajímavější možnou věcí. „Nepřijde mi spravedlivé, aby pykala za něco, co neudělala. Byl jsem nečinný dostatečně dlouho, tak bych to mohl změnit a pomoct jí.“

„Chlapče drahá!“ zvolala Marmara s neskrývanou radostí. Natáhla k Andrewovi ruku a pevně stiskla jeho. Andrew se na ni podíval. V tu chvíli si byl jistý, že je to správné rozhodnutí. Netušil, jak na to přišel, ale v tu chvíli to věděl naprosto přesně. Stejně jako věděl, že Slunce každé ráno vyjde a večer zapadne.

„Teď bych od vás však potřeboval pomoc. Nejsem si totiž moc jistý, jak bych té dívence mohl pomoci,“ pronesl neochotně. Nebyl zvyklý žádat o pomoc, protože to byl většinou on, kdo je rozdával. Teď však moc dobře věděl, že je to něco, na co sám nestačí…

&&&

Probudila ji ostrá bolest hlavy tepající na spánku. Dívka, ležící na studené hliněné podlaze královského vězení, si jen matně pamatovala, co se stalo. Strážný ji vedl přes nádvoří… no, vedl, spíš táhnul, protože se mu vzpouzela a vzpírala. Chtěla křičet, ale nemohla, protože v ústech měla nechutný, ušmudlaný hadr, který někdo našel na podlaze výslechové místnosti, kde se z ní pokoušeli dostat přiznání, že provozovala Černou magii. Pak se podívala na toho muže, který jí byl povědomý, tiše ho prosila, aby jí pomohl a pak… pak už nic. To bylo všechno, na co si s největší námahou dokázala vzpomenout.

Pomalu se přetočila na záda a udusaná hlína ji začala tlačit do zad. To jí vadilo ze všeho nejméně. Nejvíc jí vadila otupující bolest pulzující na pravém spánku. Oči nechávala zavřené. Opatrně nadzvedla pravou ruku, aby se mohla dotknout bolestivého místa. Pod bříšky prstů cítila, jak jí na spánku roste boule, ale kromě toho cítila ještě něco. Zaschlou krev, která jistě musela být její. Avšak nepamatovala si, proč by jí měla téct krev. Když ji nějaký muž spoutal a začal tahat do vězení, měla pár oděrek na zápěstí a na rukách, ale jinak nic.

Pomaloučku se přemluvila, aby otevřela oči. Jakmile to udělala, byla si jistá, že je to největší chyba, kterou mohla udělat. Místnost se kolem ní točila a ona si přála, aby to přestalo. Zavřela oči, ale obraz rotující místnosti viděla i na vnitřní straně očních víček. Znovu opatrně otevřela oči. Místnost se stále točila, avšak o poznání pomaleji a méně. Několikrát pomalu zamrkala, až se místnost usadila na svém místě. Dívka se rozhlédla kolem sebe a uvědomila si, že je opravdu v cele. Věděla to. Věděla, kam ji vedou, ale přesto tajně doufala, že se jí to jenom zdálo. Opak byl pravdou. Nic se jí nezdálo a ona opravdu ležela na tvrdé hliněné podlaze královského žaláře. Najednou zaslechla rachocení klíčů a blížící se lidské kroky.

„No ne! Princezna se uráčila probudit,“ ozval se z druhé strany mříží posměšný mužský hlas. Dívka naklonila hlavu na stranu a upřela na muže nepřátelský pohled. Muž byl vysoký, statný, ale taktéž začínal mít břicho, které se mu rýsovalo přes upnutou halenu.

„Tady máš jídlo a vodu,“ pronesl s odporem a prostrčil pod mřížemi tácek se starým okoralým chlebem a něco, co vypadalo jako malý cínový pohár naplněný tekutinou. Strážný byl neopatrný a polovina už tak malého pohárku se vylila na podlahu, což u něj vyvolalo pobavený smích. „Být tebou, sním to dřív, než se do toho pustí krysy,“ dodal a zmizel stejným směrem, kterým ho předtím slyšela přijít.

Georgína neměla na jídlo nejmenší pomyšlení. Ještě pořád jí bylo špatně z toho, jak se jí točila hlava. Avšak na jazyku cítila palčivé nutkání žízně. Opatrně se zvedla do sedu a místnost se s ní opět několikrát zatočila. Když se všechno usadilo na svém místě, prozkoumala místnost podrobněji, než mohla vleže. Byla to pravá vězeňská cela o velikosti tři krát tři metry. Od další cel ji dělily mříže a od chodby, kterou přišel strážný, taktéž. Vzduch do cely pronikal malým zamřížovaným okýnkem umístěným ve stěně naproti „dveřím“.

Po chvíli prohlížení si cely se překulila na všechny čtyři a doplazila se k pohárku s tekutinou. Vzala jej do prokřehlých, klepajících se prstů a usrkla studené tekutiny. Ta ji příjemně osvěžila, ale když se chtěla napít znovu, zjistila, že je pohárek prázdný. Neochotně jej položila zpátky na podlahu. Ten trošek vody její pocit žízně rozhodně nezahnal a ona se mohla jen domýšlet, kdy dostane další. Pokud tedy nějaké „další“ bude. Po čtyřech dolezla do pravého rohu, kde se zády opřela o zeď. Pohled upřela na prázdnou, tmavnoucí chodbu a uvažovala, jak dlouho to vlastně bude trvat, než ji označkují nesmazatelným cejchem.

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje v budoucnost - 2. kapitola: