Oheň na hranicích - kapitola 4 • OurStories.cz ~ naše povídky

Přišel den výběru, ve kterém dojde k nečekané změně, a Paige skončí přesně tam, kde nechtěla.

25.07.2016 (09:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1069×

Rozřazování do skupin se konalo v posluchárně budovy, která sloužila základnímu výcviku dětí ještě před Zkouškovým dnem. Bylo celkem divné procházet chodbami, kde mě kdysi s Annou mlátili starší žáci a učitelé dělali, že to nevidí. Šikana tady není nic zakázaného, prostě buď jsi dost silný, abys bojoval, nebo alespoň posloužíš jako terč těm lepším.

Pohledem jsem jako vždy zabloudila k Anně, která teď šla vedle mě, a já srovnala naše reakce. Vypadala nervózně, jako by čekala, že jí znovu někdo strčí hlavu do záchodu nebo jí začne rvát vlasy. To mi zlostí začaly rudnout tváře a přepadla mě chuť jim to vrátit. Když jsme ale předevčírem sledovaly tabulku, ve které nebyla fotka Zaca, ani nikoho jiného z mlátící skupinky, byl to dostatečně příjemný pocit. Teď jsou to oni, kdo tvoří odpad naší společnosti a nejspíš budou vyhoštění. Možná bych měla projevovat lítost, kterou bezpochyby cítí Anna, že opustí rodinu a všechno, na čem jim záleželo, ale necítila jsem nic. Jen chladnou nenávist.

Nějaká dobrá duše, vedle které jsem seděla, do mě šťouchla, když se v posluchárně ozvalo mé jméno. Až teď mi došlo, že jsem vůbec nevnímala, co se tady řešilo, a co hůř, celou dobu jsem se dívala upřeně na toho kluka, co mi ještě před dvěma dny přidržoval vlasy. Dívka, co do mě strčila loktem, byla třetí. Moc dobře si vybavuji její fotku. Kaštanové vlasy měla sepnuté na šíji ve složitém uzlu a jedním dokonalým obočím nad karamelovýma očima pohnula v trochu výsměšném gestu. Kývla hlavou směrem k vyvýšenému pódiu, kde už stáli tři další lovci. Podle včerejších podrobnějších zpráv, které se teď mezi Lovci čarodějnic šířily jako voda, byli součástí nejlepších pěti u zkoušek. Konkrétněji první, čtvrtá a pátý. Třetí teď líně kráčela směrem k nim.

Když jsem k nim došla i já, spočinuly na mně pohledy už i těch posledních pár lidí, kteří mě zatím úspěšně ignorovali. Netušila jsem, co se děje. Po krátkém uvítacím proslovu, který jsem se už předem rozhodla nevnímat, má následovat výběr. Ti, co byli na zkouškách nejlepší, si do své skupiny vyberou další lovce, aby se vytvořil tým po pěti lidech. Tak co se děje? Snažila jsem se pohledem vyhledat pomoc u dívky, která už mě dneska jednou zachránila. Ta už si mě ale nevšímala, veškerá její pozornost se teď upírala na ostatní lidi, co tu s námi stáli. Využila jsem toho a napodobila její chování.

Jako první tu stál mně už dobře známý kluk, kterému jsem se chtěla po tom výstupu před klubem už nadosmrti vyhnout. Hodil po mně zkřivený, arogantní úšklebek, jako by přesně věděl, o čem mluvím. Pak tu byla dívka s kaštanovými vlasy a karamelovýma očima, drobný kluk s pihovatým obličejem, o kterém jsem musela pochybovat, že zvládnul testy jako čtvrtý. Jeho stavba těla připomínala spíše dvanáctiletého kluka než skoro dospělého lovce. Pak jsem si ale vynadala kvůli předsudkům a sjela pohledem k pátému, ten oproti tomu vypadal jako hora. Nakrátko ostříhané vlasy a jeho tvrdý pohled doplňovalo tetování, které se mu táhlo od krku až k zápěstí. Nedokázala jsem rozeznat, co však měl na kůži vytetováno, tetování tvořilo spoustu složitých znaků.

Starší lovkyně, která měla dneska rozzařování na starost, nás netrpělivě obešla a začala dopředu volat další lidi. Až potom jsem si všimla jmen napsaných na tabuli: Tým 1: Noah, Paige Asherová, Anabell Carderová, Connor Chester, Nathan Daniels. Nejspíš se ta třetí, teď už vím že Anabell, slitovala nad mou nevědomostí, a proto začala vysvětlovat. „Nové nařízení, skupiny už se nikdy nebudou losovat nebo vybírat, členové se budou řadit podle výsledků. Tak nikdo nebude zdržovat ty lepší, kteří budou dostávat obtížnější úkoly." Ukazováčkem přejela po tabuli. „Dokonce i úlohy ve skupině budou podle hodnocení. Tady Noah bude velitelem," ukázala na prvního. „Tobě jako druhé nejlepší u zkoušek připadne místo zástupkyně velitele."

Nejspíš čekala, že to ocením, nebo tak něco, každopádně ne můj vystrašený pohled a neustálé opakování: „Jak mi tohle mohli udělat!"

Anabell celá zrudla v obličeji a myslím, že byla odhodlaná mi svou dokonalou manikúrou rozdrápat obličej, kdyby ji pátý – Nathan, nechytil za rameno a tím ji nezastavil. Nejspíš by to taky zabralo, dokonce to vypadalo, že přestává rudnout v obličeji. Jenže já na ni hodila ten svůj posměšný pohled a tím ji vyzvala beze slov. No tak pojď, jen si to zkus, ten tvůj dokonalý nehet se mě ani nedotkne, to tě dřív složím k zemi. Zafungovalo to téměř okamžitě. Vytrhla se Nathanovi, a o chvíli později už byla téměř u mě s napřaženými pažemi na první útok. Co nejrychleji jsem udělala výpad nohou a čekala, že ji tím srazím k zemi, jenže jí ten náraz téměř neublížil, místo toho už napřahovala své dlaně. No výborně, nejspíš se odsud se všemi zuby nedostanu. Přikrčila jsem se a očekávala náraz, ten ale nenastal. Viděla jsem jen šmouhu, když Noah skočil na Anabell a přišpendlil ji k zemi.

Když jsem se sesbírala ze země a Noah slezl z Anabell, všichni lovci se vyděšeně dívali na nás. Postávali ve skupinkách, do kterých je rozdělili. Když Anabell viděla, že už se nic dít nebude, naštvaně vyběhla z místnosti a zabouchla za sebou vchodové dveře tak, aby i těm hluchým došlo, že tohle mi jen tak neodpustí. Pohled jsem upřela na Noaha, který se tvářil spíše vyčerpaně. „Děkuju," špitla jsem, ponížená svým chováním.

Jeho zelené oči se vpily do těch mých. „Ty si vůbec neuvědomuješ, co jsi mohla způsobit! Nejsi připravená být v žádném loveckém týmu, jsi jen bezohledné, arogantní, rozmazlené dítě! Anabell se musela vyspěle chovat už od svých devíti let, nemáš právo jí opovrhovat." Pak nad mým chováním zavrtěl hlavou, jako by bylo zbytečné plýtvat dalšími slovy, a zmizel stejně jako před tím Anabell. Za ním se vypařili i zbylí dva členové Týmu 1.

Chvíli jsem se jen dívala na zbytek zúčastněných, než jsem taky odešla. Teď, když jsem chodbami procházela, dnes už podruhé, rozhodně jsem se necítila jako vítěz. Spíš jako malá, slabá holka. Proč mě Noahova slova tak ranila? Ani ho neznám a dokáže mě rozbrečet? To nedokázaly ani ti, co mě rok výcviku šikanovali. Naštvaně jsem si stírala z obličeje slzy. Kvůli blbé náladě jsem po večeři zbytek dne strávila v tělocvičně a na panákovi zkoušela všechny kopy, údery a chvaty. Už se od nikoho nenechám ponížit ani zachraňovat. Už nikdy nebudu slabá.

„Došel ti dopis, Paige," řekla matka místo pozdravu a vytáhla mě tím ještě nevyspalou z postele.

Včera jsem do půl jedné trénovala a tím pádem naspala asi jen čtyři hodiny. Chtěla jsem původně něco odseknout a jít se znovu zahrabat pod peřiny, když vtom mě zaujala barva obálky. Nebyla klasicky bílá, ale rudá jako krev. Hned mi došlo, o co jde, a ten fakt mě probral natolik, že jsem zvládla vykřiknout. Červené obálky jsou pouze na úkoly pro lovce. To znamená, že mě čeká hon na čarodějnici. Všem dokážu, že na to mám, a to hlavně Noahovi. Ukážu mu, že nejsem žádné dítě.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování