Oheň na hranicích - kapitola 5 • OurStories.cz ~ naše povídky

V den plnění mise dojde k napadení, které si vyžádá také oběť, a původní plán lovu se úplně změní.

29.07.2016 (10:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1036×

Od rozřazování už uplynul týden a já se zatím zvládala všem úspěšně vyhýbat. Veškerou energii jsem věnovala tréninku a pročítání článků ze starých novin o upálených čarodějnicích. Jako by mě příběhy jiných mohly připravit na můj vlastní úkol. Teď, když jsme měli vyrazit, se mi veškerá příprava zdála malá. Prohrábla jsem batoh, jestli tam mám všechno. Lak na vlasy (extrémně hořlavý), svíčky, oblečení na měsíc, zápalky, řetěz, vysílačku, kompas, máminy sušenky. O poslední věci sice lehce pochybuju, ale když nade mnou máma stojí, vytáhnout je nemůžu. Třeba si za jejich pomoci nějaká čarodějnice vyláme zuby. Máma je skvělá téměř ve všem, co dělá. Kromě vaření. Teď mě se slzami v očích objímala tak, že mě div neumačkala. Chápala jsem její strach a měla chuť se k ní přidat, ale ještě víc bych ji rozrušila. Proto jsem jako každý teenager jen zakoulela očima a vyvlíkla se ze sevření jejich paží. Máma se tomu však jen zasmála a pocuchala mi vlasy.

Když jsem všechny důležité věci měla sbalené a překontrolované v batohu, hodila jsem je do kufru auta a posadila se na místo spolujezdce. Táta otočil klíčky v zapalování a naše stará dodávka se dala do pohybu.

Celou cestu jsme oba dva mlčeli a upírali oči na cestu, po které jsme uháněli. Zapnuté rádio jsem téměř nevnímala, dokud ho táta nevypnul a nezastavil před starým vlakovým nádražím.

„Musíš být opatrná, dobře?" Táta se na mě vyčerpaně podíval a já mu na to kývla, před ním nemusím předstírat, že nemám strach. Stejně by to poznal. „Něco jsem zjistil o členech Týmu 1 a věř, že nejsou ani zdaleka takoví, jak se ti možná budou zdát. Nikomu z nich nemůžeš věřit, rozumíš?" Teď nezněl vyčerpaně, ale spíš naléhavě. Svými silnými pažemi mi tiskl ramena a já chtěla vědět víc. Co o těch lovcích zjistil? Proč mi neřekne víc? To je to tak děsivé, když to rozhodilo i jeho?

Na žádnou z těch otázek, co mi běhaly hlavou, jsem se ho nezeptala, protože bych stejně nedostala odpověď. Tak jsem jenom poslušně kývla hlavou, dala mu pusu na tvář a vystoupila si.

Když jsem došla k vestibulu, všichni už tam čekali. Nikomu z nich jsem se pořád nedokázala podívat do očí, takže jsem okolo nich prošla a pozdravila je až tehdy, kdy ze mě neviděli víc než záda. Nikomu to ale příliš nevadilo, naopak se jim spíš ulevilo. Podobně jsme na tom byli i tehdy, kdy jsme se usadili v menším vlaku, který jsme měli sami pro sebe. Hlavním důvodem byl nejspíš ten, že výskyt čarodějnic je lidem utajen a ví o něm jen ti nejvyšší ve vládě. Dalším důvodem byl bez pochyby i ten, že by se nechtělo nikomu jezdit pryč z chráněné oblasti jen pro to, aby tam chytal čarodějnice, které by si z něho mohly udělat špíz a za nějaké pěkné noci si ho opéct na ohníčku. Vtipné, že právě ohnivý element nás má chránit.

Hlavní pobočka lovců je právě v srdci Evropy, tedy v České republice, což se zase až tak moc nelíbí jiným, daleko vyspělejším státům. V Evropě se začal totiž počet čarodějnic výrazně zvyšovat a na konci dvacátého prvního století to došlo tak daleko, že se začaly zakládat skupiny lovců. Ze středu měly nejvýhodnější pozici, tak se tam také usadily.

Asi v polovině cesty se vlak zastavil. Zmateně jsem se rozhlížela po ostatních a také si z uší vytáhla sluchátka, abych slyšela případné hlášení o téhle situaci. Ani jsem se nemusela dívat ven z okna, aby mi došlo, že stojíme uprostřed ničeho. Teda, ne že bychom šli chytat čarodějnice do centra v New Yorku, ale je tam nedaleko alespoň jedna malá vesnice.

Když už jsme tam stáli dvacet minut a pořád nic, rozhodla jsem se jít za strojvedoucím. Ještě než jsem stihla vyjít z našeho vagónu, dohonil mě Noah. Dnes již asi po sté jsem musela nadhodit ten falešný úsměv a přetvařovat se. Jak jsem to nesnášela, jak jsem jeho nesnášela. „Copak, stalo se něco?" zeptala jsem se a chtěla se mu co nejrychleji ztratit z dohledu, i když je to zbabělé. Myslete si, co chcete. Chytil mě ale za rameno a silou mě k sobě otočil. Chtěla jsem se mu vymanit, ale jako by mi četl myšlenky, sevřel i ruku, kterou jsem se chtěla vyprostit.

„Nemysli si, že lituji toho, co jsem řekl, vážně nemáš na to být lovcem a vůbec ne na to, abys byla zástupkyní velitele." Jen jsem si odfrkla a zakoulela očima, ale on pokračoval. „Ale mohl jsem to říct jemněji, byl jsem na tebe moc drsný."

Nad jeho slovy jsem jen pokrčila rameny. „Život je drsný, čím rychleji to pochopíš, tím líp. Upřednostňuju drsné chování před lží, takže ti vlastně děkuju, kapitáne." Schválně jsem ho nazvala tak, jak mu odteď mám říkat. Žádný Noah, ale kapitán, nebo velitel. Pak když tam pořád mlčky stál a odmítal mě pustit, šlápla jsem mu na nohu a vymanila se z jeho sevření. Pak jsem líným krokem pokračovala dál do vagónu strojvedoucího. Bylo mi jasné, že za svoji drzost později zaplatím, ale bylo mi to jedno. Stálo to za to.

„Pane?" oslovila jsem strojvedoucího a opatrně k němu vykročila, když se mi neozýval. „Mohu se zeptat, proč stojíme?" Nic, bez odpovědi. Ani ke mně nenatočil hlavu. Opatrně jsem ho chytila za rameno a otočila ho směrem k sobě. To, co jsem viděla, se mi navždy vrylo do paměti, protože ten chlap byl ve stejném stavu jako kdysi můj bratr. Všude na těle měl řezné rány a tam, kde by mělo být srdce, jen díru. Čarodějnice si vždy srdce svých obětí odnáší a pak ho jedí.

Když jsem od mužova těla odtáhla svou ruku pokrytou krví, neubránila jsem se hysterickému výkřiku. Proč se tohle děje? Zase jsem zrychleně dýchala a dostavil se pocit prázdnoty, kterou jsme naplňovala touhou po pomstě. Nemusela jsem dlouho čekat, protože jsem si všimla šmouhy, která vyskočila ven z vlaku. Krátce jsem se poklonila oběti a zamumlala poslední sbohem muži, kterého jsem neznala, ale pocit viny tím rozhodně nebyl menší. Co když měl rodinu? Manželku? Místo něho jsem to mohla být já, kdo umře.

Pak už jsem se jen rozběhla a skočila. Vítr okolo mě šlehal a já v plné rychlosti dopadla na zem do nacvičeného kotoulu, abych si chránila hlavu. Silueta běžela směrem k lesu a já s řetězem v jedné ruce a pistolí v druhé bez rozmýšlení vyběhla za ní.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování