OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 9. kapitola

08.06.2015 (10:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 930×

TAIRA

Chtěla jsem běžet rovnou k přistávací plošině, ale nepustili mě. Měla jsem chuť se jim vykroutit a běžet… stejně nevím kam. Zase bych se ztratila. Admirál mi řekl, že tam pošle muže, kteří je dovedou do jednací místnosti, nebo tak něčeho, a tam na ně budeme čekat. Ta místnost nebyla tak daleko. Přešli jsme jen dvě chodby. Dosti se podobala té jídelně, ve které jsme byli před chvíli. Jedna stěna celá prosklená, uprostřed stůl, ale tentokrát u něj bylo alespoň deset židlí.

„Klidně se posaďte,“ řekl mi admirál a ukázal na jednu židli. Zavrtěla jsem hlavou. Samou nervozitou a nadšením bych nedokázala sedět na místě. Křídla jsem neovládla a ta mi sama vyjela ze zad. Lirry zářily jasně modrou a dokonce házely mdlé světlo na stěny. Kde jsou, sakra, tak dlouho? Neuběhlo snad ani pět minut, ale mně to přišlo jako to nejdelší čekání v životě. Potom se však mé přání naplnilo a dveře se pomalu otevřely. Nejdříve vešli dva vojáci, jeden z nich byl Johnatan, mile se na mě usmál. Úsměv jsem mu hned oplatila. A za ním se tyčil on. Oproti zdejším mužům byl vysoký a ramenatý, pod uniformou se mu rýsovaly svaly a stejně tak ta uniforma skrývala četné jizvy, které měl ze všech bitev, které zažil. Špinavé blond vlasy rozježené jako vždy a hluboké šedé oči, zvědavě kmitající po místnosti.

„Chevene!“ vyjekla jsem, ve vteřině jsem byla u něj a skočila mu kolem krku. Přivinul si mě k sobě a já cítila, že takhle to má být. Že tohle je ta správná a jediná náruč, na kterou se můžu kdykoliv spolehnout. Když mě konečně pustil, chytila mě další náruč. Ess.

„Tairo, jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ šeptla mi. Přikývla jsem.

„A já jsem hrozně ráda, že vás vidím!“ řekla jsem jí na oplátku…

Představila jsem je admirálovi a Georgovi. Všimla jsem si, že Cheven se na George celou dobu výhružně dívá. Ví to už? Zjistil, že mě políbil? Netěšila jsem se na to, až mu to budu vysvětlovat. Domluvili jsme se, že dnes odletím na Orsay, naši loď. Nejdříve nám nevěřili, mysleli si, že odletíme domů, jen tak. Nakonec pod podmínkou, že zde necháme naši technologii, pro kterou se budeme muset vrátit, nás pustili.

Byla jsem tak šťastná, když jsem opět kráčela známými místy a potkávala známé tváře, které mě zdravily a vítaly zpět. Nejdříve jsem na můstku vysvětlovala, co všechno se stalo a co jsem se dozvěděla o lidech a Zemi. Společně s Ess a Trenissem jsme se šli najíst. Tak hrozně mi chybělo naše jídlo! Na tu hnusnou kaši už v životě nechci ani pomyslet.

Po večeři jsem se vydala do naší kajuty. Cheven tam ještě nebyl, tak jsem se šla osprchovat. Měla jsem alespoň chvíli na sebe a čas přemýšlet. Opravdu jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem opět mezi svými. Oblékla jsem si volné šedé kalhoty, lidé by tomu střihu řekli harémový, na Zartě se ani jiné nenosily, snad kromě uniforem, a tyrkysové tílko. Dokonce i to oblečení mi tak hrozně chybělo.

Když jsem vyšla z koupelny, do kajuty zrovna vešel Cheven. Zarazil se, jako by mě nečekal. Potom ale zavrtěl hlavou a usmál se.

„Čekal si někoho jiného?“ zeptala jsem se rozpustile. Usmál se ještě víc a pomalu mířil ke mně.

„Už jsem si zvyknul, že jsem tady byl sám,“ vysvětlil své leknutí a stále se blížil.

„Mohla bych ti domluvit u kapitána vlastní kajutu, jestli chceš.“ Znovu zavrtěl hlavou. To už ale stál blízko u mě. Velmi blízko. Chytil mě za pas a přitáhl k sobě. Přitiskl své rty na mé. Tahle chvíle byla úžasná a mohla být ještě lepší, kdybych si zase nevzpomněla na George a jeho ,úžasný´ pokus. Cheven zřejmě vycítil, jakým směrem se ubírají mé myšlenky. Pustil mé rty a mírně se odtáhl.

„Nechceš mi něco říct?“ zeptal se opatrně a dotáhl mě k posteli, na kterou mě posadil. Klekl si přede mě a začal mě hladit po koleně. Povzdychla jsem si. A je to tu. Nevěděla jsem jak začít. On mi však trochu pomohl. „Ten muž, George, co ti udělal? Vidím ho v tvé mysli, ale nemám tušení v jaké spojitosti.“

„Chevene, on – on mě políbil,“ vysoukala jsem ze sebe. Úlekem otevřel ústa, jeho lirry náhle vystřídaly několik barev, ale nakonec se zastavily na rudé. Hněv. „Než něco řekneš,“ pokračovala jsem rychle, „chci, abys věděl, že já jsem to nechtěla. Opravdu ne. Neměla jsem sebemenší tušení, co chce udělat a nemohla jsem tomu nějak zabránit. Já pochopím, pokud budeš naštvaný a – a…“ Hlas se mi zlomil. Sklopila jsem oči, vtrhly mi do nich slzy, nemohla jsem se na Chevena dívat. Chvíli bylo ticho. Potom mě jeho ruka chytila za bradu a mírně ji pozvedl, abych se mu podívala do očí. Setřel mi z tváře slzu a smutně se usmál.

„Tairo, teď už to v tvé mysli vidím dokonale. Vidím přesně, co se stalo a tvé pocity. Nemůžu na tebe být naštvaný za něco, co jsi neudělala a nechtěla,“ řekl mi a posadil se vedle mě. Musela jsem se usmát. Tohle byl můj Cheven. Rozvážný a chápavý. Objala jsem ho.

„Díky, bála jsem se, že to nepřijmeš a že budeš chtít naše pouto zrušit. Nemohla bych si přát lepšího, než jsi ty a já – já tě miluju,“ šeptala jsem mu rychle do ucha.

„Tairo, klid,“ šeptl mi taky. „A taky tě miluju.“ Začal mě líbat do vlasů, potom na krk a pak zase vyhledal moje rty. A takhle to má být už napořád. Přesně jen já a on a žádný člověk nám do toho zasahovat nebude…

CHEVEN

Ráno jsem se probudil s Tairou v náručí. Byl to úžasný pocit vědět, že je v bezpečí. Země byla zvláštní svět. Od našeho se velmi lišil. Lidem jsem moc nedůvěřoval. Nevím proč, třeba se to změní. Podíval jsem se na Tairu. Ještě klidně spala. Vzpomněl jsem si, jak se mi včera večer omlouvala za to, co jí udělal ten chlap. Nechtěl jsem, aby se trápila, a v žádném případě jsem jí to nedával za vinu. Měl jsem v plánu najít toho chlapa a dát mu co proto. Tohle Taiře už nikdy neudělá…

Další dny plynuly ve stylu dlouhých schůzek a rozhovorů na Zemi. Kromě toho domlouvání se nic zajímavého nedělo. Vlastně jedna věc se stala. Podařilo se mi o samotě si promluvit s Georgem. Společně jsme vešli do prázdné místnosti. Na nic jsem nečekal. Přirazil jsem ho ke zdi.

„Tak hele, vím, co jsi udělal Taiře, naprosto bez jejího souhlasu. Dost se kvůli tomu trápila. Taira je moje, je ti to jasné?! Přestaneš na ni myslet a já poznám, když na ni myslet budeš. Dávej si na mě pozor! Něco na ni zkusíš a já přísahám, že se nedožiješ dalšího dne, rozumíš?!“ Nic neřekl, jen vyděšeně přikývl. „Fajn,“ sykl jsem a pustil ho. Sjel na podlahu a vyděšeně na mě zíral. Já se jen otočil na podpatku a vykráčel z místnosti vstříc dalšímu rozhovoru s admirálem.

Dny na Zemi plynuly docela rychle. Nemůžu popřít, že by ty dlouhé schůze s admirálem nebyly zajímavé. Byl jsem s ním zrovna v jedné dost vášnivé rozepři. Stále chtěl znát víc a víc o naší technologii a myslím, že by se mu nejvíce líbilo, kdybych mu tady nechal Orsay a naučil ho ji ovládat. Měl jsem chuť okamžitě odletět. Domů by nám to plnou rychlostí trvalo jen pár dní. Už snad po sté jsem mu říkal, že mu naši technologii jen tak nedám, když zapípal můj komunikátor. Moje záchrana.

„Slyším,“ řekl jsem do vysílačky. Z ní se ozval Essiin hlas. Mluvila zartsky, takže jí nikdo z přítomných lidí nemohl rozumět. 

„Máš tady hovor z velitelství. Volá samotná královna. Je to velmi naléhavé,“ řekla stručně.

„Hned jsem tam.“

Ess mi hovor přepojila do mé pracovny. Moc jsem se na něj netěšil. Ne že bych svou budoucí tchýni neměl rád, ale měl jsem z toho divný pocit. Posadil jsem se za stůl a zmáčkl příslušné tlačítko. Na obrazovce se objevila její tvář. Taira byla své matce velmi podobná. Její jméno znělo Luciia. Měla krátké hnědé vlasy a velké modré oči. Byla to moudrá a spolehlivá královna, ale ráda by se již trůnu, který jí zbyl po manželovi, zbavila a předala ho Taiře. Bylo jí pouhých devadesát pět let, a tudíž by se snadno ujala ve společnosti… Mírně jsem se uklonil, jak bylo zvykem a ona mi také kývla na pozdrav.

„Jak jde vyjednávání s lidmi?“ zeptala se. Povzdechl jsem si.

„Je to zvláštní rasa,“ řekl jsem nejprve, „některým zatím moc nedůvěřuji. Poslední dny jsem strávil s jedním z admirálů. Hrozně ho zajímá naše technologie, ale já mu ji přeci nemůžu jen tak dát, jak by si on přál.“

„To samozřejmě ne,“ přitakala honem. „Ale ráda bych ty lidi poznala osobně,“ dodala. Nechápal jsem.

„To znamená, že přiletíte na Zemi?“ zeptal jsem se.

„Ne,“

„Ne?!“ vyjekl jsem. Ona se usmála.

„Vy mi ty lidi dopravíte na Zartu. Vezměte maximálně čtyři z nich. Nejlépe ty, ze kterých máte dobrý pocit.“ Hleděl jsem na ni s otevřenou pusou.

„Ale, madam, to přeci nejde! Nemůžete je jen tak…“ Rázně mávla rukou.

„Už jsem rozhodla!“ dodala rázně.

„Ano, madam,“ řekl jsem pokorně…

Nestávalo se často, že bych se svými rozkazy nesouhlasil, ale teď to bylo něco jiného. Ani Taiře se ten nápad nelíbil. Jediní, kteří z něj byli nadšení, byli samozřejmě pozemšťané. No a tak tedy na druhý den ráno byli admirál William Reddit, kapitán George Trawsn, poručík Johnatan Sields a doktor Hans Dietert nastoupeni v raketoplánu a převezeni na Orsay. Mezitím jsme si také převezli svou technologii zpět a připravili loď k odletu. Nechal jsem uvolnit čtyři kajuty a následně je po lodi provést. Byli ze všeho naprosto unešení a já ze všeho hrozně nervózní. Proto jsem je nechal hlídat a nikam nesměli chodit sami. Rozhodně teď pár dalších dní nebudu klidně spát…

GEORGE TRAWSN

Všechno na lodi bylo tak nové a úžasné. Většinu přístrojů jsem neuměl pojmenovat a ani přinejmenším jsem netušil, k čemu slouží. Lidé tady byli většinou velmi milí a vstřícní. Byl jsem opravdu unešen a nebyl jsem jediný. Dietert stále básnil o jejich zdravotnictví, trávil se zdejším doktorem docela dost času. A co teprve až budeme na samotné Zartě? Tahle loď bude oproti tomu jako nic.

Dlouho jsem neviděl Tairu. Tvrdí, že má hodně práce. Vždyť ona je prvním důstojníkem na lodi. A kapitán je Cheven. Z toho chlapa šel strach. Zvláště potom, co jsme si spolu tak ,hezky´ popovídali. Nevěděl jsem, že je Taira zadaná, ale i přes Chevenovy výhružky jsem na ni nemohl přestat myslet.

Šel jsem zrovna po jedné z chodeb. Za mnou šel jeden ze zartské posádky. Nikdy jsme tady nechodili sami a možná jsem byl za to rád, protože bych se ztratil. Teď už chápu, proč Taira říkala našemu komplexu bludiště… Málem jsem se s ní srazil. Uskočila stranou.

„Tairo?“ usmál jsem se. Tak moc mi chyběla. Chvilku si mě prohlížela, potom pokrčila rameny a kývla na mého průvodce.

„To je v pořádku, praporčíku. Můžete jít.“ Muž kývl hlavou a odešel. Šli jsme tedy s Tairou po chodbě dál.

„Jak se ti tady líbí?“ zeptala se po chvíli.

„Je to tady úžasné!“ rozplýval jsem se. „Země mi ani v nejmenším nechybí.“

Mluvili jsme úplně normálně. Poprvé od doby, co jsem ji políbil. Přerušila nás však hlasitá rána. Celá chodba se otřásla. Světla zhasla a rozezněla se siréna. Chodbu osvětlovala jen nouzová světýlka. Z vedení na stěnách začal vycházet jakýsi dým. Nezdálo se ale, že by byl jedovatý.

„Co se to děje?“ vykřikl jsem směrem k Taiře.

„Já nevím,“ křikla zděšeně. Z reproduktorů se začal ozývat Chevenův hlas.

„Posádko, hovoří kapitán. Loď se dostala do roje asteroidů. Vyzařují nějakou látku a ta nám blokuje systémy a ničí loď. Nejhůře je poškozena paluba E. Všichni přítomní na této palubě se okamžitě dostaví k nejbližším únikovým modulům a opustí loď. Opakuji…“

„To jsme my,“ šeptla Taira, „pojď, musíme rychle!" Běžel jsem za ní. V mlze, při mdlém světle a za zvuků sirén se ale běželo těžko. Nakonec jsme se přeci jen dostali k těm modulům. Byli to jen velké kulaté dveře ve zdi. Taira zmáčkla jedno tlačítko a dveře se otevřely. Kývla, ať vlezu dovnitř a sama mě následovala. Modul byl malý. Byly v něm dvě sedadla a na stěnách mnoho panelů a skříněk. Všechno jste měli na dosah ruky. Připoutali jsme se a Taira zadala startovací sekvenci. Mírně to poskočilo, když se modul oddělil od lodi. Vydechl jsem si, když jsem si myslel, že je konec. Mýlil jsem se. Modul začal házet a všechno se šíleně třáslo. Ztratil jsem vědomí…

Probudil jsem se. Seděl jsem stále v sedačce. Podíval jsem se z malého okénka. Byli jsme stále ve vesmíru. Taira seděla vedle mě. Byla v bezvědomí a na hlavě měla velkou krvavou ránu.

„Tairo?“ zatřásl jsem s ní a snažil jsem se ji vzbudit. Zachvěla se jí víčka a nakonec oči otevřela.

„Žiješ, Tairo, díky bohu!“ usmál jsem se.

„Cože? Kdo?“ šeptla.

„Kdo?“ nechápal jsem. „O čem to mluvíš?“ Pořádně si mě prohlédla a mírně se odtáhla.

„Kdo, sakra, jsi? A kde to jsme?“ křikla po mně.

„Tairo, ty si nic nepamatuješ?“ zeptal jsem se doufajíc, že to není pravda.

„Ne...“

Připadá to jenom mně, nebo jsou ty kapitoly teď vážně slabé? :/ Tuhle bylo opravdu těžké napsat, jelikož jsem nevěděla, jak dostat George a ostatní lidi na loď. Teď už se mi snad bude psát lépe, protože teď už mám vymyšlené pokračování! Doufám, že mi kvalitu kapitolek prominete! ;)

Eilan

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 9. kapitola: