OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 8. kapitola

8. kapitola

CHEVEN

Společně s praporčíkem Esstiniou jsme vyšli ze strojovny. Jsme dobří přátelé už od školy. Je stejně stará jako Taira a navzájem si skvěle rozumí. Ess je hodně drobná a nemá moc velkou sílu. Všichni se divili, že jsem na loď přijal zrovna ji. Na můstku zastává místo komunikačního důstojníka, její znalost jazyků a těchto přístrojů je famózní. Má dlouhé blond vlasy s fialovými odlesky a velké, tmavě hnědé oči. Je krásná, to ano, ale nedokážu se na ni dívat jako na Tairu. Ona má svého snoubence na Zartě a já mám svou drahou polovičku v zajetí pozemšťanů.

Na chodbě před námi jsme najednou uslyšeli hluk. Byl to křik, tupé údery prokládané salvou nadávek. Vyměnili jsme si překvapené pohledy a vyběhli za zvuky. Na kraji chodby jsme se zastavili. Uprostřed se prali dva z mých mužů. Byli to příslušníci dvou oddělení. Jeden inženýr a ten druhý byl z bezpečnostního oddílu a měl značně navrch. Naprosto ignorovali přítomnost kapitána. Přešel jsem blíž k nim. Ani si mě nevšimli. Zavřel jsem oči a plně se soustředil. Oba dva najednou trhli hlavami dozadu, obličeje stažené v bolestné křeči, a dopadli na kolena. Přestal jsem jim působit bolest. Oni jen udýchaně zvedli hlavy ke mně.

„Co to měla znamenat?!“ okřikl jsem je. „Na mé lodi se už pěkně dlouho nic takového nestalo a je to proti přepisům. Takové chování se nemůže tolerovat!“

„Ale pane,“ ozval se jeden. Rázně jsem ho zarazil.

„Nezajímá mě, kdo si začal, ani nic jiného, podporučíku! Takové chování se bude trestat. Zítra v 6:00 se budete hlásit poručíku Zekllemovi. Myslím, že přívody plazmy potřebují pořádně vyčistit. A teď vstaňte.“ Oba vstali a postavili se do pozoru. Naklonil jsem se k nim a tiše řekl: „Pokud vím, tohle není poprvé, co jste vy dva byli v sobě, takže ať už máte jakýkoliv problém, vyřešte si ho, pokud možno nenásilně, a pokud nejste schopni spolu normálně vyjít, tak se nechte převelet. A teď odchod!“

„Ano, pane.“

„Rozkaz, pane.“ Oba co nejrychleji zmizeli, jako by se báli, že jim naložím ještě nějaký trest. Na své lodi jsem nebyl na nic takového zvyklý. Mezi posádkou panují dobré vztahy a takovéto chvíle, i když jsou občas očekávatelné, mě velmi překvapí, ale i trochu zklamou. Jsem si jist, že má posádka je jedna z nejlepších. To ovšem o své posádce tvrdí snad každý kapitán… Za mnou jsem uslyšel tichý smích.

„Jsi to ale zásadový kapitán,“ usmívala se Ess. Jen jsem zavrtěl hlavou a usmál se taky. Pokračovali jsme na můstek, kam jsme měli původně namířeno. Ess najednou promluvila. „Nevěděla jsem, že to ještě používáš.“ Nechápavě jsem se na ni podíval. „Myslím, jak ostatním působíš bolest.“  Je to stará telepatická metoda. Stimulují se určité mozkové spoje a to působí té bytosti bolest. Naučit se to dokáží jen ti s opravdu silnou vůlí. Já to dokázal a byl jsem na sebe pyšný. Jednu dobu jsem se toho ale zřekl. Přišlo mi to hrozně surové, ale teď už ne.

„Jen občas,“ šeptl jsem. Na víc jsem se nezmohl. Věnovala mi zvláštní pohled. Zbytek cesty k můstku jsme mlčeli…

Služba začala a nic zajímavého se nedělo, alespoň zatím. Asi po půlhodince se však ozvalo pípání od Essiina počítače. Všichni jsme se otočili jejím směrem. Ona byla zahleděná do monitoru a mačkala tlačítka. Skřípala o sebe zuby a já hned poznal tenhle její zlozvyk. Dělala to vždy, když byla něčím hrozně zaujatá, anebo taky hrozně nervózní.

„Co se děje, Ess?“ zeptal jsem se a přešel k ní. Ona s úsměvem zavrtěla hlavou.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekla mi a stále se usmívala, „objevila jsem signál podkožního čipu. Je to Taira.“ Zíral jsem na ni s otevřenou pusou. „Zřejmě ho právě teď aktivovala. Vychází z planety, přesnou polohu určím, až budeme blíž.“

„Trenissi, kurz na orbitu Země,“ zavelel jsem okamžitě.

„Ale pane, můžou nás objevit!“ zapochyboval o mém rozhodnutí pilot. Zavrtěl jsem hlavou.

„Teď už je to stejně jedno, a navíc nám nic jiného nezbývá.“ Treniss přikývl a já se znovu otočil k Ess. „Snaž se co nejdříve zjistit její polohu a zkus najít signál její vysílačky. Hlídej všechny kanály a frekvence, kdyby se nás náhodou pokoušela zavolat.“

„Samozřejmě,“ řekla Ess a sklonila se k přístrojům. Byl jsem najednou plný naděje. Věřil jsem, že teď už nám nemůže nic stát v cestě…

TAIRA

Nemohla jsem uvěřit, že by naši mohli být tak blízko. Každou chvíli jsem očekávala, až mě zavolají. Doufala jsem, že se tak stane ještě dnes. I když jsem nejprve nechtěla, nakonec jsem přeci jen admirálovi a Georgovi ukázala něco málo z naší technologie. Neměla jsem v plánu je seznámit se zbraněmi a nebezpečnými věcmi. Rozhodla jsem se pro skener. Byla to malá černá krabička s displejem. Admirál tvrdil, že takovou technologii již znají, když jsem mu však ukázala, co všechno je schopen snímat a kolik dat může zpracovat, byl unesen.

„Kam se hrabou naše snímkovací přístroje,“ kýval hlavou George, když skenerem přejížděl svou ruku a zkoumal displej.

„Stejně to nemůžete přečíst, tak nechápu, co vás tak unáší,“ řekla jsem sarkasticky. Oba se na mě podívali a pokrčili rameny. V tuhle chvíli by byli unešení i z naprosté blbosti, hlavně pokud by byla zartská.

„Můžeš nám ukázat něco víc?“ zeptal se George nadšeně. Zavrtěla jsem hlavou.

„V tuto chvíli ne,“ řekla jsem rázně a oba dva vypadali velmi zklamaně, „ale možná později,“ dodala jsem, abych je trochu uklidnila. Nakonec jsme ve skladišti strávili zhruba dvě hodiny a oni se ptali a ptali a já jen odpovídala. Byli nadšení z každé blbosti a na oběd jsme se vydali jen pod podmínkou, že odpoledne budeme v rozhovoru pokračovat.

Bylo to poprvé, co jsem nejedla v cele. Společně jsme šli přes komplex, samozřejmě v doprovodu alespoň dvou ozbrojených mužů, na což jsem si už zvykla, až jsme došli do malé místnosti. Jedna stěna byla celá prosklená a předváděla krásný výhled na rostlinami posetou zahradu. Uprostřed byl velký stůl se čtyřmi židlemi. Vešli jsme dovnitř, vojáci zůstali za dveřmi a admirál mi nabídl židli a pokynul, ať se posadím. Kývnutím jsem mu poděkovala. Muži se také posadili. Nakonec se k nám připojil i doktor Dietert. Byl to divný muž, nevěděla jsem, jestli mu můžu věřit, nebo ne. Podobné pocity jsem ovšem měla i u admirála.

Za chvíli začali nosit na stůl. První chod byla nějaká voda a v ní plavaly různé, jak to jen nazvat… objekty. Georgova mysl mi nabídla správný název: polévka se zeleninou. Mělo to úžasnou chuť, na lidské jídlo docela výraznou. Všechno lepší než ta kaše… Jako další se podávaly, jak mi opět nabídla mysl jednoho z mužů, americké brambory se sýrovou omáčkou a kuřecím masem. Omáčka voněla výborně, ale…

„Tohle, to maso je…?“ zeptala jsem se pomalu. Muži se usmáli. Doktor mi odpověděl.

„Kuře, to je takový pták.“

„Takže to bylo živé?“ ujišťovala jsem se.

„Ano,“ přisvědčil.

„Omlouvám se, ale to nemohu jíst. Má kultura jasně zakazuje jíst cokoliv, co žilo.“ Dívali se na mě jako na blázna, pak ale přikývli.

„Ale ochutnejte alespoň ty brambory, jsou výtečné,“ řekl admirál a jeden si dal do úst. Měl pravdu, byly výtečné…

Po jídle jsme nadále zůstávali v jídelně. Tentokrát kladl otázky Dietert. Ptal se hlavě na naši anatomii a věci spojené s tělem. Odpovídala jsem mu téměř na všechno. Některé otázky byly až moc citlivé. Naši lidé nejsou zrovna zvyklí mluvit na veřejnosti o páření a podobných věcech…

Mohli jsme mluvit určitě hodinu a půl, když se to stalo. Doktor mi zrovna položil otázku na naše dýchací ústrojí, když má vysílačka zazvonila. Muži sebou leknutím škubli, já vyskočila na nohy a horlivě jsem si vysílačku přiložila k ústům a otevřela ji.  

„Taira, slyším,“ řekla jsem mírně rozechvělým hlasem. Byla jsem z toho tak šťastná a vzrušená.

„Tairo?“ ozval se ten nejkrásnější hlas na světě. „Jsi to ty? Jsi v pořádku?!“

„Chevene! Ano, jsem v pořádku a jsem tak ráda, že tě slyším. Nemůžu tomu uvěřit!“

„To nikdo tady, taky jsme rádi, že tě konečně máme,“ řekl jemně, „ale nejlepší bude, až tě uvidím osobně,“ dodal. Podívala jsem se na muže sedící přede mnou. Zírali na mě a zřejmě tomu nemohli uvěřit, stejně jako já.

„Počkej chvíli,“ řekla jsem do vysílačky a pak promluvila k admirálovi. „Bylo by možné, aby tady přistáli s raketoplánem? Tady v komplexu?“ Admirál se zatvářil zděšeně, potom se ale v jeho tváři objevil úžas a nadšení pro takovou akci.

„Samozřejmě, to by bylo skvělé. Rádi poznáme ještě někoho z vaší rasy.“ Vděčně jsem přikývla a usmála se.

„Dobře, komplex najdete podle mého čipu. Přistávací plošinu uvidíte,“ řekla jsem opět do vysílačky a admirál souhlasně přikývl. „Snažte se tu být co nejdřív,“ dodala jsem ještě.

„Spolehni se,“ řekl Cheven, „za chvíli jsme tam.“