OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V hloubi duše Kapitola osmá

27.02.2014 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1126×

Pomalinku jsem se probouzela. Protáhla jsem se, hezky dlouze a uvolněně. Bylo mi fajn, než mi došly události minulého večera. Prudce jsem se posadila. Seděla jsem v posteli u sebe v pokoji. Jak jsem se sem dostala?

Odhrnula jsem peřinu a nejistě se postavila na nohy. Všechno okolo mě mi připadalo divně matné, neživé, nevýrazné. Povzdechla jsem si a vydala se dolů.

Natočila jsem si sklenici obyčejné vody a opírajíc se o kuchyňskou linku jsem pila. Když si potom někdo vedle mě odkašlal, div jsem se neudusila.

„Tohle už mi nedělej, ano?" reptala jsem, když jsem si sušila volné tričko.

„Promiň," řekl Blake. Smál se mi.

Věnovala jsem mu pohled typu: Vlez mi někam a pokračovala v utírání vylité vody.

„Hele, co se ti včera stalo?" zeptal se opatrně. „Tak trošku jsi omdlela," dodal. Poprvé jsem v jeho hlase slyšela starost. Starost o mě.

„Myslím, že to víš," odpověděla jsem mu. Nebylo možné, aby nevycítil moji změnu.

„Nevím," překvapil mě.

„Nevíš?" zeptala jsem se ho udiveně.

Zavrtěl hlavou.

„Fáze číslo tři," odpověděla jsem mu.

Nechápavě naklonil hlavu ke straně.

„Ta nemoc... má různé fáze. A já jsem ve třetí."

„Co je to za fázi?"

„Je to fáze... ztráty," řekla jsem opatrně.

Udělal krok ke mě.

„Jaké ztráty?"

„Velké ztráty."

„Mohla bys přestat odbíhat od tématu?"

Mlčela jsem.

Udělal další krok ke mně. „Jaké ztráty?"

„Ztráty vlka."

Ticho.

„Chceš říct,že...?"

Přikývla jsem.

Nasál vzduch a o krok odstoupil.

„Nejsi vlkodlak," pronesl nakonec to, co já vyslovit nahlas nedokázala.

Sklonila jsem hlavu. „Už ne."

Ticho.

„Kolik fází má ta nemoc?" zeptal se tiše.

Neodpověděla jsem.

„Sakra, Jess. Přestaň se chovat jako malá a řekni mi, kolik má ta nemoc fází!" vyjel netrpělivě a došel až ke mně.

„Čtyři. Má čtyři fáze. Přičemž je ta třetí nejkratší," odpověděla jsem mu tiše a zvedla hlavu. Setkala jsem se s jeho lítostivým pohledem. „Opovaž se na mě takhle dívat, nestojím o tvoji lítost," zavrčela jsem na něj.

Mlčel.

„Jakej problém má Will s Harrym?" změnila jsem téma. Včera jsem si všimla, že spolu příliš nevycházejí.

„Neshodojí se v názoru ohledně cizí smečky," odpověděl.

„Cizí smečky?" zeptala jsem se zvědavě.

„Před dvěmi měsíci se cizí smečka nastěhovala do města. Will je pro to, abychom je vyhnali, Harry se chce skamarádit," vysvětlil.

„A?"

„Co a?"

„Bude se něco konat?"

„Ne."

„Proč ne?"

„Proč tě to zajímá?"

„Nezajímá."

„No tak vidíš."

„Proč ne?"

Ticho.

Odfrkla jsem si a posunula se k lednici. Vlastně jsem ani neměla hlad, jen jsem se chtěla vyhnout jeho pohledu.

„Chceš něco k pití, jídlu?" zeptala jsem se ze slušnosti.

„Kafe bych si dal. Alyssa se ještě nevrátila?"

„Ne, až za dva dny," odpověděla jsem a vytáhla Jacobs a dva hrnky. Voda se už vařila. „Chceš cukr?" zeptala jsem se. Přikývl.

„Kam že to vlastně jela?" ptal se dál.

„Do Indiany. Kam? Tak to fakt nevím. Nemáme zrovna nejvřelejší vztah," přiznala jsem nenuceně. „Mlíko?" dodala jsem.

Znovu přikývl.

Nakonec jsem mu podala šálek s kávou na přání. Stejnou jsem pak uchopila sama. Jemně jsem do tekutiny foukla a usrkla si.

„No. Tak proč se nic nebude konat s tou cizí smečkou?" začala jsem znovu a zabodla se do Blake pohledem.

Odfrkl si a dlouze si loknul žhavé tekutiny. Co blbne? Je to vařící. Zopakoval to ještě několikrát a pak položil prázdný hrnek na kuchyňskou linku. Nestačila jsem zírat.

Usmál se na mě. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a dál pomalu usrkávala, abych si neopařila jazyk.

Kývla jsem, aby si sednul naproti mně. Sedl si.

Dlouho bylo ticho. Nakonec promluvil jako první.

„Jaké to je? Totiž, být bez vlka?" zeptal se tiše.

Chvíli jsem jen ťukala do hrníčku a mlčela.

„Je to... jiný. Matnější, méně výrazné, ale osvobozující," odpověděla jsem mu tiše.

„Osvobozující?" zeptal se nechápavě.

„Když jsi vlk, vždycky stavíš smečku na první místo. Nemusí být ani tvoje, ale podvědomě... si najdeš někoho, na koho dáváš pozor. Jsi neustále ve střehu. Je to únavné, když ani ve spánku v podstatě nespíš. Napůl pořád bdíš, abys slyšel případné nebezpečí. Poprvé po letech jsem se klidně vyspala. I když umírám, jsem na míle daleko od domova a nemám téměř žádného přítele. I přesto jsem se vyspala nejlépe za ty roky. Je to osvobozující."

Pohlédla jsem na něj. Mračil se, nechápal to.

„Když jsi alfa, všechno je jinak. Blaho a hlavně bezpečí tvé smečky leží úplně vepředu... a ten zbytek až předaleko za ním. Je to tvoje přirizenost. Jenže moje už ne."

Tentokrát pohlédl on na mě. „Na to, že nejsi vlk ani den, jsi přehodnotila své názory velice rychle," vyčetl mi.

„Otevře ti to oči. Když neslyšíš téměř nic, když jsou barvy nepestré, nevýrazné a mrtvé, když nasaješ vzduch a necítíš absolutně nic. Když přejedeš po látce a nepoznáš, jestli je značková nebo bůhví odkud. Tvé názory se změní, protože vidíš, jak moc jsi zranitelný a jak moc toho nemáš šanci spatřit bez vlka," opáčila jsem bez výčitek.

Zadíval se mi do očí. „Je mi to líto," pronesl tiše. Neviděla jsem lítost, spíš... upřímnost.

„Jo, mně nejspíš taky," smutně jsem se usmála a vstala jsem.

Měl by odejít. Otočila jsem se k němu zády a šla.

Jeho ruka mě však zadržela. Otočil mě k sobě čelem a pevně mě k sobě přitiskl. Díval se mi do očí a já byla uchvácena jeho azurovou modří. Přiblížili jsme se. A pak se naše rty spojily.

Vjela jsem mu prsty do vlasů a od mě chytil pod zadkem a vyhoupl mě na linku. Líbali jsme se vášnivě a hladově. Nenasytně. Dýchali jsme, jako kdybychom uběhli maraton.

Popadl mě a vyběhl se mnou schody až do pokoje. Zavřel za námi dveře a znovu se ke mně přisál. Omotala jsem mu nohy okolo pasu a společně jsme spadli na moji postel. Strhla jsem z něho tričko a přejela mu dlaněmi po hrudi. Líbal mě po celém krku, všude. Ležela jsem před ním jenom ve spodním prádle.

Přejel po mně pohledem. „Jsi krásná," zašeptal. Každá žena tohle touží slyšet, a co teprve v tuhle chvíli.

Spojili jsme se. Nikdy jsem nezažila nic, co by tomuhle sahalo ani po paty. Bylo to dokonalé.

Nakonec jsme spokojeně usnuli. Společně. Poprvé a nejspíš i naposled.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V hloubi duše Kapitola osmá: