OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V hloubi duše Kapitola Devátá

08.03.2014 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1073×

Probudila jsem se v noci, Blake vedle mě ještě spal. Cítila jsem se unaveně. Chtěla jsem se zvednout, aniž bych vzbudila Blake, ale jakmile jsem se pohnula, objal mě jěště pevněji okolo pasu a otevřel to své azurové oko. Takže jsem se ani nehnula.

Nic se nedělo, a tak jsem zkusila znovu vstát. A on mě znovu nenechal.

„Hej," ozvala jsem se. Usmál se a spal dál. „Pusť mě," zamračila jsem se.

„Měl bych?" zeptal se zlehka.

Přikývla jsem. „Jo, to měl."

Povzdechl si a pustil mě. „Ale vrátíš se, že jo?" mrknul na mě.

„To by jsi chtěl vědět. Uvidíme," škádlila jsem ho. Máme za sebou jedinou noc a už se chováme jako do sebe zbláznění puberťáci nebo milenci.

Sešla jsem po schodech dolů a zamířila do kuchyně. Nalila jsem si sklenici čisté vody a upila. Přemýšlela jsem. Život si ze mě tropí blázny. To je jasný.

„O čem přemýšlíš?" zeptal se mě tiše Blake, když mě objal okolo pasu.

Usmála jsem se. „To tě nemusí zajímat," opáčila jsem a vymanila se z jeho objetí. Mračil se.

„Slíbilas, že se vrátíš do postele," zamračil se na mě jěště víc. Co mě však v tuhle chvíli více zajímalo bylo to, že byl od pasu nahoru nahý. A to byl teprve pohled. Myslím, že se mi začaly spouštět sliny.

„Dokoukáno?" usmál se na mě a popadl mě do náručí.

„Hele, já neřekla, že jo," namítala jsem, když už mě zase nesl nahoru do pokoje. Odfrkl si a hodil mě do postele. Pak si lehl i on a oba nás přikryl peřinou.

Problém ovšem byl, že já ještě spát nechtěla. Přetočila jsem se na břicho a koukala do zdi.

Chvíli bylo ticho, ale nakonec se otočil i Blake. „Nechce se ti spát?" zeptal se tiše. Přikývla jsem.

Nakonec stejně usnul.

Pak to začalo. Bylo mi špatně. Točila se mi hlava a špatně se mi dýchalo.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Blake. Zřejmě jsem ho probudila.

„Začala poslední fáze," zašeptala jsem.

Ticho.

Pak začal zvonit mobil. Blakův. Zašmátral po něm na nočním stolku.

„Ano?"

Byl dost blízko na to, abych slyšela hovor i já. Will se dostal do vážného sporu s Harrym. Potřebují Blaka. Nutně. Což znamenalo, že musí porušit slib. Ale to nevadí.

„Musíš jít," poručila jsem mu. Zavrtěl hlavou.

„Slíbil jsem ti, že tu zůstanu."

„A zůstal. Teď však musíš jít. Je čas, aby ses postaral o živé členy své smečky, než-li o jednu hloupou a polomrtvou omegu. Jsi alfa a jako alfa máš povinnosti ke své smečce. Takže MUSÍŠ jít," vysvětlila jsem mu rychle a rázně.

Nehnul ani brvou.

„Vrátím se co nejrychleji, ano?" ujistil mě a rychle na sebe navlékl triko. Stihl se ještě ohlídnout, než za sebou zavřel dveře.

„To už bude nejspíš příliš pozdě," dodala jsem tiše do prázdna místnosti.

Byla to asi hodina od jeho odchodu, když se rozpoutalo samotné peklo. Mé tělo zachvátila horečka a křeče. Potřebovala jsem pít. Nutně pít. Snažila jsem se zvednout, ale pokaždé se pode mnou podlomily nohy pod návalem křečí. Zaúpěla jsem, ale žízeň byla ničivá, takže jsem přesto šla. Když už jsem skoro sešla schody, tak mě na třetím ovládla příšerná křeč a já sletěla po schodech dolů.

Lapala jsem po dechu. Žízeň mě však donutila vstát. Pomocí kuchyňské linky jsem se postavila a natočila si sklenici vody. Zoufala jsem z ní upila, většina stejně však skončila na triku.

Zpoza mě se ozvalo odkašlání. Trhla jsem sebou a otočila se. Zajíkla jsem se.

„Tak a teď... chci vědět, kdepak je to schované, má milá malá vlčice." Omdlela jsem.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V hloubi duše Kapitola Devátá: