OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 10. kapitola

12.09.2013 (19:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1159×

KAPITOLA DESÁTÁ

Přitáhla jsem si židli k oknu a dívala se do noci přes své slzy. Dívala jsem se hodiny, slzy mi tekly proudem. Dívala jsem se hodiny, dokud nezačal náš dům ožívat.

Lissa se mnou nemluvila a já s ní také ne. Ráno se za mnou stavila v pokoji a řekla mi, že můžu dnes zůstat doma. Odpověděla jsem jí znuděným hm a dívala se dál z okna.

Susan pro mě přijela jako každé ráno, ale do školy jsme spolu nejely. Lissa jí řekla, že jsem nemocná.

Já jsem koukala ven, dokud celé slunce nevyšlo na oblohu. Nechtěla jsem o ničem přemýšlet a docela se mi to dařilo. Ale ne na dlouho.

Kdo vlastně jsem? Jsem vlk nebo člověk? Otázky pluly mou hlavou jako voda v řece.

Kdo je můj otec? Dozvím se někdy celou pravdu? Neznala jsem odpověď.

Jak velký je skryt lží, ve kterém jsem se nacházela? A jak velký je ten, ve kterém pořád jsem?

Byla jsem naštvaná, smutná, zmatená a ještě asi milion věci zároveň. Bylo mi zle, nenáviděla jsem sama sebe. Mohla za to částečně proměna, ale ještě víc mě zraňovalo to, že jsem jen věc pro smečku. To, z čeho jsem vznikla, nemělo nic společného s láskou. Byla jsem záměrný omyl.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Všechno, co jsem milovala, k čemu jsem měla vztah, co mi někdo daroval, mi přišlo cizí. Tohle všechno patřilo Dawn Wolfové, dceři Williama Wolfa. Ale Dawn Wolfová už neexistuje, už jí nejsem. Jsem... Ani nevím, kdo nebo co jsem.

Vstala jsem ze židle a šla ke stolu. Vzala jsem všechno, co na něm bylo, a hodila to na malý koberec uprostřed pokoje. Vysypala jsem všechny zásuvky, knihy, šperky, oblečení, všechny věci, které jsem ve svém pokoji měla, jsem naházela na jednu hromadu. Byla jsem překvapená jejich množstvím. Bylo jich tolik... Nebyla jsem jejich majtel. Přestala jsem jim být po své proměně.

Připadala jsem si, jako by mi bylo zase čtrnáct a já procházela jednou z nejhorších částí puberty, kdy mi připadalo, že nikam nepatřím. Tehdy jsem si začala uvědomovat rozdíly mezi mnou rodiči. Neměla jsem jejich oči, barvu vlasů. Možná jsem měla Lissin jemný obličej. Ale rozhodně jsem po ní nezdědila svou ženskou postavu. A moje myšlení? Přišlo mi, že když jsem vymyslela úžasnou hlášku, všichni na mě zírali a říkali si: Má to v hlavě v pořádku? Nebyla jsem a nejsem jako oni. Ani když jsem vlčice. Tohle nebyl můj svět, patřila jsem někam jinam, ale sama jsem nevěděla, kde to místo hledat.

V kopici věcí jsem našla svůj kreslířský blok a tužku. Utěšení, které jsem hledala, bylo v kreslení. Stejně jako měla Camille neobyčejný návrhářský talent a cit pro módu, já měla talent přenést živé věci na papír. Potřebovala jsem něco nakreslit už jen pro ten pocit, že to umím. I kdyby to byla jen obyčejná květina, kterých jsem nakreslila bezpočet.

Dodělávala jsem svou práci, byla jsem s ní docela spokojená. Nepatřila mezi má nejlepší díla, ale nikdo nedokáže namalovat věrnou podobu každé věci nebo osoby. Originál je jen jeden.

Někdo zazvonil na domovní zvonek.

„Nejsem doma,“ zašeptala jsem si pro sebe.

Ten dotyčný to ale nechtěl brát na vědomí. Vytrvale zvonil, dokud jsem se nenaštvala a nešla otevřít. Dupala jsem po schodech, co to šlo, abych ze sebe troche vybila tu zlost, ale byla jsem ještě rozzuřenější.

Za dveřmi stála Meredith.

„Ahoj,“ řekla. „Myslela jsem, že tu pustím kořeny. Můžu dál?“

Otevřela jsem dokořán a nechala ji projít.

„Díky.“

Sama vyšla po schodech nahoru hledat můj pokoj. Našla ho rychle, protože jsem nechala otevřené dveře.

„Páni,“ řekla na jejich prahu. „Netušila jsem, že to uděláš taky.“

„Že udělám co?“ zeptala jsem se.

„Vyházíš všechny věci z pokoje.“ Meredith nadšeně zkoumala hromadu věcí z mého pokoje. Na posteli si všimla notebooku a dodělané kresby. Vzala kresbu a začala si ji prohlížet.

„To ty?“

„Ano,“ přisvědčila jsem.

„Je to dokonalý!“ vydechla. „Jak dlouho jsi to dělala? Musely to být týdny práce...“

„Dělala jsem to od rána do teď,“ prozradila jsem.

„Ode dneška?“

„Ano.“

„Ty ses učila někde kreslit, chodila jsi do nějaké školy nebo něco tak?“

„Ne. Takhle kreslím odjakživa.“

„Neříkej mi, že jsi ve třech letech takhle kreslila.“

„To ne,“ řekla jsem a pousmála se. „Ale asi od deseti let kreslím podobně a zlepšuju se.“

Meredith se ještě jednou podívala na můj výtvor a nevěřícně zakroutila hlavou. „Kdo je to?“ zajímala se.

Zasmála jsem se nad odpovědí, která mi prošla hlavou, kterou jsem řekla. „Muž z mých tajných snů.“

„Má jméno?“

„Christian,“ odpověděla jsem.

Odložila kresbu a vrátila se k hromadě věcí.

„Myslím si,“ začala, „že je nejvyšší čas vrátit tyhle věci zpátky na místo.“

„To nemůžu udělat. Už to nejsem já, nemám právo je mít. Co bych s nimi dělala?“

„Jo, tak to jsem si myslela taky. A teď s nima v pohodě žiju pod jednou střechou ve stejným pokoji jako dřív. Dá se to zvládnout. Jen musíš vědět, jak na to.“

Začala brát moje oblečení.

„Tohle můžeme roztřídit. Něco si necháš a něco... bys místo vyhazování mohla dát mmě. Vyměníme to. Taky jsem spoustu věcí vytřídila. Ale já jsem měla sestru, která mi pomohla. Nepřijde mi fér, že se nemáš na koho obrátit. Tvůj nejbližší člověk je Susan, ale té nesmíš nic říct, a tvoje máma má spoustu práce. Proto jsem přišla. Na tohle bys neměla být sama. Musíš vědět, že na to nejsi sama.“

„Já... moc ti děkuju. Nejsem tak silná, jak říkala Heaven. Cením si toho, že jsi přišla, i když se známe tak krátký čas.“

„Síla není jen v tom, že dokážeš zvládnout všechno, je i v tom, že dokážeš přijmout pomoc. A je jedno, jak se známe dlouho. Teď jsme vlčí sestry. To je víc než přátelství.“

Přikývla jsem. „Asi jo.“

Meredith mi pomohla vrátit všechny mé věci zpět do polic, ale na jiné místo, aby můj pokoj nevypadal stejně. Přesunuly jsme nějaký nábytek, nic nemělo zůstat stejně. Meredith si odnesla třetinu mého šatníku, ale slíbila mi, že ho doplníme, protože mě chtěla vzít následující den na nákupy a přivést mi na výběr věci, které vyřadila ona.

Už byla na odchodu, když mi ze rtů unikla dlouho skrývaná otázka.

„Kdy ses to dozvěděla?“ zeptala jsem se.

Meredith se otočila od dveří čelem ke mně. Věděla, na co se ptám. Pevně semkla rty k sobě.

„Takže ty už to víš,“ řekla. „Já jsem se to dozvěděla hned po svém zasvěcení. Ptala jsem se na maminku. Řekly mi pravdu. O tom, co budu muset udělat, co udělala moje sestra.“

„Takže Kristen...“

„Není Nickova dcera,“ potvrdila Meredith.

„A Nick to ví?“

„Ano. Erin má moc dobré srdce, než aby to před ním tajila. Nick to přijal, nevadí mu to, má rad Kristen jako svou vlastní. Oba jsou moc dobří, neumí se nenávidět. Myslím si, že stejně budou mít svoje děti.“

„A ostatní, Susanin otec, to ví stejně jako můj táta?“

„Kdo by to věděl, Dawn? Tvůj i Susanin „táta“ to vědí. Ale Selenina máma žije sama a Veronica, tvoje teta, také. Já a Erin jsme vyrůstaly jen s babičkou, která taky žije sama.“

„Takže je dost možné, že zůstaneme samy?“

„Jen málo z nás najde sílu celý život lhát nebo někoho, kdo by přijal naší smečku. Ano, je velká šance, že zůstaneme samy,“ souhlasila Meredith.

„To není dar,“ řekla jsem. „Je to prokletí.“ Už tehdy jsem poznala sílu svého údělu. Dokázala jsem ho nazvat pravým jménem.

„Měla by ses vyspat, Dawn. Vypadáš příšerně. Tys dnes v noci nespala, viď?“

„Nemohla jsem spát. Bála jsem se, že to budu prožívat znovu, že znovu ucítím vlka v sobě, jak se dere ven. A taky jsem měla plnou hlavu otázek, to člověku moc nepomůže usnout.“

Zakroutila nevěřícně hlavou. Přišla ke mně, otočila mě o stoosmdesát stupňů a dostrkala mě k posteli. „Lehni si,“ poručila.

Udělala jsem to. Meredith vzala pokrývku a přikryla mě.

„Budeš mít krásné sny. Ráno bude krásný den, ty půjdeš do školy a všechno bude jako dřív,“ řekla.

„Nic nebude jako dřív.“

„To nebude. Ale bude to tak muset vypadat. Tak už spi.“

„Dobrou,“ zavolala jsem za ní, když odcházela.

Stočila jsem se do klubíčka a zavřela oči. Byla jsme překvapená, jak moc jsem unavená. Netrvalo dlouho a upadla jsem do slastného nevědění.

Pláž byla prázdná. Dokonalé místo ukryté v zátoce, obklopené vysokými útesy. Světlý písek kolem byl jemný a příjemný na nohy. Přede mnou nebylo nic než moře. Jeho šum se nesl v ozvěnách a přinesl uklidňující zvuk. Byl to nekonečný oceán podobný srdci, Christianovým očím.

„Bál jsem se o tebe,“ řekl Christian vedle mě.

Vstala jsem a postavila se mu čelem. Jeho pohled mě znervózňoval a zároveň mi přinesl útěchu. Měl v sobě tolik tváří. Tu, která dokázala být zlá, i tu, která potěšila, která byla něžná, která milovala a kterou jsem milovala.

„Ty ses o mě bál? Proč?“

„Nevěděl jsem, kde jsi, co se s tebou stalo. Nepřišla jsi do školy.“

Asi čekal nějakou odpověď, důvod, proč o mně nevěděl. Já jsem mu neměla co říct. Vymýšlet lži, které prokoukne a které jsem teď ze srdce nenáviděla, to jsem nechtěla. A říct mu pravdu o tom, že se ze mě stala stvůra, co se mění ve vlka, vysmál by se mi, nebo by se mnou nechtěl už nic mít.

„Jsi krásná.“

Podívala jsem se na sebe. Jednoduché bílé šaty z hedvábí se vlnily ve větru, na krku mi visela ulita mořského plže. Rozpuštěné vlasy zdobila bílá orchidej za mým levým uchem.

„Díky,“ řekla jsem a sklopila oči.

„Za pravdu se neděkuje. To nevíš?“

„Teď už ano,“ řekla jsem a usmála se. „Možná bych o tobě taky měla říct něco pravdivého, abys mi to nemohl vyvrátit.“ A abys pochopil, jak se cítím, když jsi se mnou.

„Rád si to poslechnu.“

Neskrýval dychtivost po mých slovech. Už už jsem chtěla říct něco tak sladkého, co je jen ve starých filmech. Neřekla jsem. Nechtěla jsem, aby věděl, jak vypadá v mých očích. Měla jsem radši držet pusu zavřenou, pomyslela jsem si pozdě. Co si teď jenom počnu?

„Poslouchám,“ řekl nedočkavě.

„Víš co, rozmyslela jsem si to. Nic ti neřeknu.“

„Ne, ne, ne.“

Christian udělal pár kroků ke mně. Ucouvla jsem.

„Už jsi začala, nemůžeš couvnout.“

Christian se usmíval, byl šťastný, ale nevěděla jsem proč. Chtěl mě chytit za ruku, ale na poslední chvíli jsem ucukla a rozeběhla se pryč od něj. Nebyl to útěk o život, spíš jen dětská honička.

„Jen počkej,“ uslyšela jsem ho za sebou.

Běžela jsem ještě rychleji. S šumem moře byl teď slyšet i můj smích. Ohlédla jsem se přes rameno. Christian byl dost blízko a mně docházely síly. Brzy mě chytil a oba jsme spadli do písku. Byla jsem na zádech, uvěznil mě pod svým tělem, spoutal mi ruce nad hlavou, abych se nemohla bránit.

„Vzdej se. Řekni mi to,“ rozkázal.

„Nikdy,“ neposlechla jsem.

„Vzdej se,“ zopakoval. Tehdy mi připadalo, že řekl něco víc, že přidal ještě jedno slovo. Jako by mi říkal: Vzdej se mi. A má odpověď měla znít: Budu navždy tvá.

„Znamenáš pro mě víc, než můžu vyslovit. Jsi jedinečný. Jako všechna tvá slova, všechny tvé činy, jako každý sen, ve kterém jsi a který chci snít znovu a znovu.“

Christian na mě upíral nevěřícný pohled.

„Jsi dokonalý jako noc i den, jako měsíc i slunce.“

Srdce se mi mělo už dávno zklidnit po běhu, ale tlouklo ještě rychleji. Bušilo mi do žeber, jako by se chtělo skrze ně prodrat až k Christianovi. Naše vzájemná blízkost zajišťovala, že ho Christian cítil.

„Nejsem takový, jsem tvůj opak,“ řekl. „Jsi krásnější, než se na první pohled zdá. Máš čistou duši i srdce. Protiklad mě.“

„Mýlíš se,“ namítla jsem. „Jsme oba stejní. No, i když ty jsi lepší,“ připustila jsem.

V Christianových očích byl zvláštní odlesk. Barva v jeho očích se proměnila na vlny oceánu, braly mě dál k jeho jádru, k tomu, jaký ve skutečnosti je. Jeho oči mě vedly k jeho dlouho skrývané duši. Ale proč? Byla nádherná, plná silných nekončících pocitů. Možná, že to byl právě on. Ten, který dokáže pochopit smečku a milovat mě. Možná byl moje spřízněná duše.

Tak dlouho jsem se do jeho očí ještě nikdy nedívala. Nikdy na to nebyl čas, nikdy jsme nebyli sami a v takovéhle situaci.

Teď, říkalo moje já, teď se něco stane. Raději jsem odvrátila hlavu od jeho očí a podívala se směrem na oceán. Ucítila jsem na krku Christianův zrychlený dech a po krátké chvíli i jeho rty. Když se mě dotkly, projel mým tělem elektrický proud, byla jsem jím nabitá, rozechvíval každý nerv v mém těle. Zavřela jsem slastně oči.

Uviděla jsem tmu svého pokoje. Sedla jsem si na posteli a prohrábla si rukou vlasy. Koukla jsem na hodiny na nočním stolku. Bylo čtvrt na dvě ráno.

„A sakra,“ zaklela jsem šeptem.

Teď už nezaberu, pomyslela jsem si. Lehla jsem si zpátky a odkopla deku stranou. Bylo mi horko. Lehla jsem si na břicho, což byla jedna z poloh, které jsem dávala velkou šanci při usínání.

Ten sen neměl dobrý konec, proto jsem se probudila. Měl sice hezký konec, ale měl ještě pokračovat, bylo to přerušeno uprostřed toho nejkrásnějšího, nejzajímavějšího. Snad se mi bude zdát ještě někdy jindy, přála jsem si. Přitáhla jsem si deku zpět na sebe a rychle jsem opět usla.

Další ráno bylo krásné. Byla jsem asi jediná v celém Spokane, komu se líbilo. Bylo zataženo, pochmurno a na obloze se kupily velké mraky, vypadalo to, že bude sněžit. Měla jsem dobrou náladu.

Oblékla jsem se do džín a halenky, která se až příliš podobala šatům ze snu. Nebylo to úmyslně, spíš instinktivně, věděla jsem, že to mám udělat. Na hlavě jsem si udělala nedbalý, rozdrbaný drdol. Zlehka, téměř neviditelně, jsem se namalovala.

Měla jsem dost času, takže jsem se šla dolů nasnídat. Táta... William už byl dávno v práci. Nechtěla jsem ho nazývat jako svého otce. Měla jsem ho stále ráda, byl se mnou po celé mé dětství a měla jsem spoustu zážitků, které jsem s ním prožila, ale věděla jsem, že není mým otcem. Neměla jsem na něj nárok, který patřil jedině Oliverovi.

V kuchyni byla jen máma. Jí jsem svou matkou také neměla a nechtěla nazývat. Lissa byla moje biologická matka, ale za posledních pár hodin jsem se od ní odloučila tak, jako od nikoho jiného za celý život. Nechovala se jako má matka. Zatajila mi, kdo jsem, kdo je můj otec a že Oliver je můj nevlastní bratr. Svojí vlastní krvi. Moje matka zarytě dodržovala všechna pravidla. Možná jsem jí teď nepřišla jako dcera. Byla jsem dcerou upíra, stvoření, které by správně měla zabít. Určitě mě v něm viděla. Naše podoba byla malá. Musela jsem se podobat otci, ať už je to kdokoli.

„Jdeš do školy?“ zeptala se Lissa, když jsem si přisedla ke stolu.

„Otevřela jsem oči. Potřebuju žít. Nemůžu tady tvrdnout navěky,“ odpověděla jsem.

„Správné rozhodnutí.“

„Neříkej mi, co je a není správné!“ skočila jsem jí do řeči. „Sama ses tím nikdy neřídila. Tak mi tady nedělaj kázání.“

„Zlobíš se na mě?“

„Ne,“ řekla jsem sarkasticky. „Vůbec se nezlobím, žes mi osmnáct let lhala.“

„Musela jsem!“

„A ty si myslíš, že to něčemu pomohlo? Jen to všechno ještě zhoršilo! Když už mám být vlčice, mohla jsem to vědět dřív. Takhle to vypadá, jako kdybys nechtěla, abych jí byla, a narychlo ses rozhodla, že jí být musím.“

„Ano, musíš.“

„Ale já jsem si to nevybrala! Já to nechci. Nechci být jako ty. Nechci, aby tohle tady na mě za pár let křičela moje vlastní dcera.“

„Proč mi tohle děláš?“ zeptala se Lissa.

„Upřímně? Proč jsi mi to udělala ty, mami? Mně nebaví být obelhávaná, já... já už nemůžu, nemůžu to snést. Nezvládám to. S každou další minutou se dovídám něco nového, co bych měla už dávno vědět. A ty mi jen řekneš, že je to kvůli smečce. Smečka tohle, smečka tamto... A co rodina?“ zeptala jsem se. „Co tvoje rodina, Lisso?“

Neodpověděla. Před domem zatroubilo auto.

„To bude Susan,“ řekla jsem. „Musím jít do školy.“

Vzala jsem si svůj batoh a šla se obléct do předsíně. Lissa zůstala sedět u stolu. Neřekla jsem ani ahoj, nezasloužila si to.

„Jsi oheň,“ ozvala se za mnou náhle.

Ruka se mi zastavila na klice hlavních dveří.

„Nejmocnější a zároveň nejnebezpečnější z živlů, Dawn. Měla by ses nad tím zamyslet.“

„Jsem nebezpečná pro tebe?“

Lissa nic neřekla. Její oči za ní tiše odpověděly ano. Susan nedočkavě zatroubila v autě.

„Myslela jsem si to,“ řekla jsem, ale byla jsem překvapená. Otevřela jsem dveře a vyšla vstříc Susan.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 10. kapitola: