OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 11. kapitola

13.09.2013 (19:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1114×

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

„Co s tebou bylo?“ vypálila na mě Susan, jen co jsem zavřela dveře jejího auta.

„Neřekneš mi ani ahoj?“

„Ptala jsem se první.“

„Své osmnáctiny jsem strávila s Alexem. Byli jsme bruslit, ale asi jsme to přehnali a já jsem měla den na to horečku. Proto jsem zůstala doma,“ odpověděla jsem.

„Ahoj,“ řekla.

„Pozdě.“

Ve škole jsme se rozdělily. Susan si musela jít něco vyřídit a mě nechala u skříněk.

„Jsi zpátky,“ řekl někdo za mnou. Usmála jsem se, ale zůstala otočená zády.

„Ty to zaznamenáváš?“ zeptala jsem se a otočila se.

„Ano. Ty ne?“ zeptal se na oplátku Christian.

Pohled na něj mi připomněl můj včerejší sen. Stejně nádherný jako všechny předchozí, ale přece jen jedinečný. 

„Někdy,“ odpověděla jsem. „Není to moc často.“

„Moc jsi oslavovala?“

„Oslavovala?“ nechápala jsem.

„Měla jsi v neděli narozeniny, nebo se pletu?“

„Jak o tom víš?“

„Něco jsem zaslechl,“ odpověděl samolibě. Použil při tom svůj neodolatelný úsměv a jeho tvář se rozzářila, takže mě ani nenapadlo se ptát, kde a od koho to zaslechl.

„Dalo by se říct, že jsem svou plnoletost trochu přecenila,“ připustila jsem.

Zasmál se ještě víc. Dnes nádherně  voněl. Všimla jsem si toho už dřív, přesto to dnes bylo intenzivnější než jindy. Nedalo se přesně definovat, z čeho byla voňavka, kterou použil, ale byla rozhodně omračující, mohla jsem kdykoli omdlít.

„Věděl jsem, že dnes přijdeš,“ řekl. Vytrhl mě ze zamyšlení.

„Jak?“ zeptala jsem se prostě.

„Zdálo se mi o tobě.“

Zatajil se mi dech. Nevypadal, že by lhal. O to víc zvláštnější to bylo. Proč by se mu o mně mělo zdát? Ještě stejnou noc, jako mně?

„Nerada jsem rušila tvůj spánek.“

„Vůbec jsi mě nerušila. Mně se ten sen moc líbil.“

Vážně? „To já nemůžu posoudit. Nevím, co se v něm dělo.“

„Mám ti o něm vyprávět?“

„Není to soukromá věc?“

Christian udělal zamyšlenou grimasu. Začala jsem nedočkavě podupávat nohou.

„Myslím, že ne,“ řekl nakonec. „Ale řeknu ti o něm až na obědě.“

„A kdo ti řekl, že si k tobě sednu?“ zajímalo mě.

Christian se usmál a naklonil ke mně.

„Můj šestý smysl,“ zašeptal mi do ucha. Pak se tiše zasmál. „Podívej se nenápadně doleva. Ta blondýna na tebe žárlí. Jednou dokonce přemýšlela o tom, že ti řekne, abys mě nechala na pokoji.“

Nenápadně jsem zašilhala po jeho instrukcích. Dívka, o které mluvil, byla určitě milá, ale právě teď po mně očima vrhala blesky. Jako by říkala: Ještě krok k němu a rozcupuju tě na kousky. Vážně tak vypadala, ale vyhrála by proti vlčici ve mně?

„Proč, vždyť...“

„Myslí si, že spolu něco máme,“ vysvětlil a odklonil se zpět.

„Jsi neuvěřitelný,“ řekla jsem a přihmouřila oči. „Pojď rychle do třídy, nebo se jí už nezbavíš.“

„Jsem tvůj otrok, paní,“ řekl a následoval mě do učebny matematiky.

Než jsme vešli, ohlédla jsem se po blondýně, zřejmě prvačce, které se ani trochu nelíbilo, jak spolu vcházíme do učebny. Tehdy mnou projel zvláštní pocit spokojenosti. Měla jsem něco, o čem si mohly některé holky nechat jenom zdát. Neměla jsem přímo Christiana, ale pro jeho pohledy, slova, gesta by některé holky vraždily. A já jsem o ně  nemusela ani žádat. Možná jsem přece jen byla výjimečná, něčím úplně obyčejným, a nemuselo se to nutně  týkat vlčic.

Čekala jsem, že jakmile vejdeme do třídy, všechny holky v ní zpozorní a bude je zajímat, proč jde Christian právě se mnou. Ale zvedly se i hlavy kluků a koukaly na mě. Bylo to zvláštní, jako bych jim teď přišla jiná, zajímavější. Jako bych jim přišla sexy. To slovo jsem si ve spojení s holkou už hodně dlouho nevybavila. Naposledy to bylo, když mi bylo patnáct a já spatřila Sharon Rogersovou, tehdy maturantku, po které každý šílel. Dala by se nazvat za ženskou obdobu Christiana nebo sokyní Richelle. Oni oba byli neodolatelní.

Sedli jsme si s Christianem do lavice a já  se ohlédla přes rameno, abych zjistila, jestli se na nás pořád všichni dívají. Dívky měly stále vykulené výrazy. To nebylo to nejzvláštnější, co mě přimnělo otočit se zpět. Byl to Sebastian, hroznej šprt, vážil asi metrák, který se na mě usmál a v očích mu zvláštním způsobem zasvítilo. Nesměle se mi povytáhly koutky úst, pak jsem se otočila čelem k tabuli.

„To je zvláštní,“ řekla jsem. „Ne, není to zvláštní, je to úchylný.“ Musela jsem se rychle opravit, protože slovo zvláštní na tuhle situaci nestačilo.

„Co se děje?“ zeptal se Christian.

„Ty sis nevšiml? Když jsme přišli, všichni koukali jen na nás.“

„No a?“

„No a? U tebe je to normální, ale proč zírají na mě?“

„Ještě sis nezvykla na svou krásu?“

„Moc vtipný. Zajímalo by mě, kam na to chodíš.“

„Samovýroba,“ prozradil.

„Aha, tím se to vysvětluje,“ řekla jsem. „Zajímalo by mě proč...“

Pan Beans přišel zahájit hodinu, ale mně to moc nepomohlo. Přemýšlela jsem, co spustilo tu vlnu zájmu o mě. A když jsem nepřišla na tohle téma, okouzlovala mě Christianova vůně. Měla jsem chuť se o něj opřít, vdechovat tu vůni, tiše si namlouvat, že je můj. Neubránila jsem se fantazírování  a pohledům na něj, toužila jsem po něm jako ještě nikdy ve svém životě. Vždy zachytil můj pohled, usmál se, a mně to přimělo se usmát také a rychle uhnout pohledem. A takhle pořád dokola.

Naše oční přestřelka nebyla tak nenápadná, jak jsem si myslela, i pan Beans po nás zvláštně koukal, jako by přemýšlel, co mezi námi je. Zaslechla jsem naše jména i ve třídě, ale jen šeptem. Snažila jsem se doufat v to, že si nás moc lidí nevšimne, hlavně Susan a Camille. Věděla jsem, že můžu jen doufat. Zazvonilo na konec hodiny.

„Takže se uvidíme na obědě?“ zeptal se Christian. Jako by mi dával možnost volby, která neexistovala.

„Určitě,“ souhlasila jsem. „Zatím.“

Věnoval mi rozzářený úsměv a odešel ze třídy. Když jsem zase popadla dech, vzala jsem si svoje věci a šla na další hodinu. Neubránila jsem se úsměvu, když jsem šla po chodbách. Byl to opravdu hezký den.

„Počkej, Wolfová!“ zakřičel za mnou neznámý dívčí hlas. Otočila jsem se a spatřila neznámou blondýnu z rána.

„Pochybuju, že se známe,“ řekla jsem dřív, než na mě stihla spustit svou předem nacvičenou řeč.

„Nemusíme se znát,“ řekla.

„Tak to bereš ty, ale já bych docela ráda věděla, s kým to mluvím.“

„Já jsem Ginna a ty jsi Dawn. Ale teď rychle k věci. Chodíš s Christianem?“

„S kým?“

„S Christianem Brightem.“ Zvedla oči k nebi, jako kdyby tu byl ještě nějaký jiný Christian, který by stál za podobný rozhovor.

„To je omyl, nic s ním nemám,“ obhajovala jsem se.

„Dneska ráno jste k sobě měli docela blízko,“ připomněla mi.

„Jsme přátelé, nemůžeme se normálně bavit?“

„Špitat si do ouška, smát se, červenat se... Typické pro přátele, že?“

„Řeknu ti to ještě jednou. Nic jsem s Christianem neměla, nemám a zřejmě nikdy mít nebudu.“

„Lžeš! Chodíte spolu, já to vím!“

Začínala se vztekat jako malá holka. Ginna doopravdy připomínala někoho, kdo právě odešel od panenek Barbie a marně si teď snaží vytvořit vlastní styl.

„Mně je vážně jedno, co ty si myslíš, Ginno, opravdu. Je mi to úplně volný.“

„Snažíš se z toho vyvlíknout? Bojíš se, že bych tě zničila, protože nejsi zdaleka taková, jaká jsem já?“

„Jsem ráda, že nejsem jako ty. Musela bych se teď za sebe stydět.“

„Co tím myslíš?“

„Víš co, Ginno? Řeknu ti teď dvě věci. Ta první je, že s Christianem chodím. A ta druhá ti říká, že mám málo času a začínáš mi jít na nervy. Takže někdy příště. Nejlíp nikdy.“

Nechala jsem ji tam stát jako opařenou a šla na další hodinu, bohužel už pozdě.

To, co jsem Ginně řekla, byla obrovská  chyba. Ginna na mě měla působit především jako největší drbna pod sluncem, než jako růžová Barbie. Mohla jsem se pořád divit, že na mě všichni zvláštně zírají, někteří zlostně, a že kdykoli k někomu přijdu, veškerý hovor utichne. A mně to pořád nedocházelo.

Na oběd jsem šla se Susan, která o tom, proč se na mě všichni tak zvláštně dívají, také  nic nevěděla. Sedly jsme si ke Camille, Steveovi a Alexovi.

„Hele, kdo se vrátil,“ zvolal Steve, jen co jsem se posadila. „A pak že práskla do bot!“

„Kam jsem měla zdrhat?“ ptala jsem se zmateně.

„To neřeš. Ale začali jsme si myslet, že´s nám upláchla někam za hranice, když už jsi plnoletá,“ odpověděl Steve.

„Víš, nemohla jsem odejít. Kvůli tobě. Zlomilo by mi to srdce,“ zdůvodnila jsem.

Začal se smát, ale neznělo to moc věrohodně. I jeho jsem, jak se zdálo, okouzlovala. Alex mě také pozoroval, ale vypadal spíš ustaraně. Neustále zkoumal mé oči, jestli v nich nezahlédne byť jen malý záblesk žlutého odstínu. Když se naše pohledy střetly, usmála jsem se. Snad jsem mu dala najevo, že je všechno v pořádku. Nebo alespoň v takovém pořádku, v jakém by to za daných okolností mohlo být.

„Dawn.“

Christian se za mnou objevil velmi tiše, skoro jsem nadskočila.

„Sakra! Úplně jsem zapomněla!“

Vstala jsem od stolu a nevšímala si udivených pohledů od stolu.

„Uvidíme se později,“ řekla jsem přátelům a nechala se odvést Christianem k jinému, vzdálenějšímu stolu. Posadili jsme se naproti sobě.

„Tak povídej,“ vyzvala jsem ho. „Jsem zvědavá, jaké máš sny.“

Christian se usmál.

„Budeš se mi smát, přišlo mi to tak reálné. Byli jsme v nějakém zálivu. Kolem byl jen písek bělostné pláže, třpytící se skály a moře barvy...“

„Tvých očí,“ dořekla jsem. „Jak je to možný? Nemusíš pokračovat dál. Zdálo se nám to samé. Ve stejnou noc.“

Christian měl ve tváři také udivený  výraz, ale nebyl tak opravdový, jako ten můj. Něco přede mnou skrýval.

„Nevím, jak se to stalo, jak je to vůbec možné,“ odpověděl.

„Asi bychom měli změnit téma,“ řekla jsem rychle.

„Jak chceš. Mohla bys mi třeba říct, proč za mnou přišlo už několi k holek se slzami v očích a se slovy: Jak jsi mi to mohl udělat?“

„Ehm, no, je to kvůli mně, můžu za to. Přišla za mnou ta blondýna, co nás ráno pozorovala, Ginna. Chtěla vědět, jestli spolu něco máme. Řekla jsem jí, že ne, ale to jí nestačilo. Tak jsem se trochu naštvala a vyhověla jí. Řekla jsem jí, že spolu chodíme a aby mě nechala na pokoji. Nenapadlo mě, že to další přestávku bude vědět celá škola.“

Cítila jsem se zahanbeně. Udělala jsem něco, co by měl Christian rozhodně vědět. Neměla jsem se naštvat a říkat takové hlouposti. Co když o mně teď  nebude Christian chtít ani slyšet a řekne mi, abych se ho stranila?

Snažila jsem se něco vyčíst z jeho výrazu tváře, ale marně. Nasadil dokonalou masku hráče pokeru a já jsem pod ní mohla hledat náznaky nějakých emocí, ale jen a pouze hledat. Začala jsem si kousat ret, znervózněla jsem.

„Zlobíš se na mě?“ zeptala jsem se. „Já vím, že jsem to neměla říkat, ale protě to ze mě nějak vypadlo. Hrozně mě to mrzí.“

Christianova tvář se začala podstupně vyjasňovat. Pak propukl v záchvat smíchu. Byla jsem vyděšená ještě  víc.

„Proč se směješ?“

Christian se s velkým úsilím přestal smát. „Měl bych brečet? Kdybys jen viděla to, co já.“

„Tak mi tedy pověz, co vidíš,“ řekla jsem.

„Vidím tu nejúžasnější dívku, která se mi omlouvá, že mě zbavila všech holek, které jsem nemohl vystát.“

„Víš, co to znamená? Všichni nás teď vidí spolu a uvěří tomu, co vykládá Ginna!“

„Tobě to vadí?“

Sklopila jsem zrak na své ruce na stole.

„Nevadí mi to.“ Snažila jsem se to říct lhostejně, ale moc se mi to nepovedlo. Christian mě vzal za ruce. Pohlédla jsem mu zpět do očí.

„Jestli ti to nevadí, rád bych u té lži zůstal.“

„Takže teď spolu jako chodíme?“

„Ano.“

Zahihňala jsem se jako malá holka. „Tak fajn. Je na čase, abychom šli zpátky do školy, brouku.“

Zasmál se současně se mnou. Vstali jsme a šli pryč z jídelny ruku v ruce.

„Hraješ to dost přesvědčivě,“ žašeptal mi do ucha, než jsme se rozdělili do svých tříd.

Na poslední hodině jsem hledala Susan, protože jsme ji měly společně. Nepodařilo se mi to, protože Susan byla doma. Udělalo se jí špatně a jela domů. Když mi to Camille řekla, začala jsem mít strach. Napadlo mě, jestli u ní nezačal proměna. Pak mi došlo, že narozeniny má až na konci prosince a že se bojím zbytečně.

Vlastně mi to později přišlo docela dobré, že tu není. Nebude mít na mě otázky ohledně Christiana. Věděla jsem, že se jim stejně nevyhnu, protože lež o našem vztahu znal každý, ale bylo dobré to oddálit.

Moje štěstí trvalo docela krátce – dokud jsem si neuvědomila, že potřebuji odvoz domů. Nevěděla jsem, koho požádat, bála jsem se těch hloupých otázek jako čert kříže. I když tu byla jedna osoba, která by ty zbytečné  otázky mít nemusela. Byl to Christian, ale ani v jeho přítomnosti jsem se necítila moc dobře. Vypadalo to, že mi ale asi nic jiného nezbude.

Hledala jsem Christiana ve škole, ale nebyl tam. Posbírala jsem si všechny věci a vyběhla ven, doufala jsem, že ho stihnu. Našla jsem ho hned, stál u svého auta spolu s Richelle. Ani ji jste si nemohli s nikým splést. Záplava zlatých vlasů zářila jsko slunce vedle havraních křídel.

„Christiane!“

Otočil se a chvíli po něm i Richelle. Oba se usmáli, ale Christian se pak podíval na Richelle a něco jí řekl. Neslyšela jsem co, byla jsem ještě moc daleko.

„Ahoj, Dawn,“ pozdravila mě Richelle.

„Ahoj,“ oplatila jsem jí pozdrav a očima jsem visela na Christianovi.

„Co bys ráda?“ zeptal se.

„Já jen, jestli bys mě nehodil domů?“

„To bys mohl, Christiane. Když už jste jednou spolu...“

„Richelle zná pravdu, ví, jak to mezi námi doopravdy je,“ vysvětlil mi Christian, když viděl můj zděšený pohled. „Ale udělal bych to i bez toho, Rich.“

„Takže jo?“

Christian mi otevřel dveře k místu spolujezdce „Stačí ti tohle jako ano?“ zeptal se.

„Děkuji.“ 

Nasedla jsem a Christian za mnou zavřel dveře. Richelle byla nucena si sednout dozadu. Nezdálo se, že by jí  to vadilo. Usmívala se.

„Kde je Viktor? Proč jsi nejela s ním?“ zeptala jsem se.

„Musel si něco zařídit,“ odpověděla.

Christian nevypadal nadšeně, že se na něj vyptávám. Zvážněl a na čele se mu udělaly vrásky nesouhlasu. S bratrem asi nic nevyřešil a měli pořád stejně špatné vztahy... I když, kdo by měl mít dobré vztahy s Viktorem, to nechápu. Nechápala jsem ani vztah mezi ním a Richelle. Oni se k sobě nehodili, byli úplně jiní, hlavně osobnostně.

„Takže ty sis přivlastnila mého bratříčka?“

„Nepřivlastnila,“ obhajovala jsem se. „Jenom mi to trochu ujelo. A navíc to byl jeho nápad, že to necháme tak, jak to je.“

„Chtěla bych vědět, jak byste to teď chtěli někomu rozmluvit. Teď jste jeden, ne dva. Víš, jako ty slavné dvojce Brangelina, Robsten, Nian a další. Nepřekvapilo by mě, kdyby vám taky začali tak nějak říkat.“

„To by týhle škole rozhodně pomohlo,“ řekla jsem sarkasticky.

Christian už tentokrát věděl, kam má  jet, nepotřeboval vést. Sledovala jsem stále zelené jehličnany, které byly pokryty sněhem, jak mizí za námi. Připomínaly mi temnotu lesa, která skrývá, jaká doopravdy jsem. Moje přezdívka i jméno dokonal vystihovaly, co jsem. Wolfová jako vlčice. A tito dva krásní lidé, kteří se mnou byli v autě, ani netušili, že vedle nich sedí zvíře, jen napůl člověk. Ani člověk, ani upír. Něco mezi tím. Tak jsem vlčíce.

Christian zastavil před domem mé rodiny. Chtěla jsem se k němu otočit a poděkovat mu, ale vystoupil z auta ještě přede mnou. Zmateně jsem vystoupila za ním a dostihla ho na půli cesty k našemu domu.

„Chtěl jsem nám poskytnout trochu soukromí,“ odpověděl na mou nevyslovenou otázku.

„Je něco, co nemůže slyšet Richelle? Nebo, co je jen mezi námi?“ ptala jsem se.

„Je toho hodně.“ Tvářil se smrtelně vážně. „Budeme to ale muset probrat jindy.“

„Uvidíme se zítra?“

„Ano,“ odpověděl. „Možná ještě dnes.“

Pozvedla jsem jedno obočí a upřela na něj své oči ještě více.

„Však víš, jak to myslím. Jestli se nám budou opět zdát ty samé sny...“

„Nebudou,“ vyhrkla jsem. Nebyly to tytéž sny. Byl to jeden společný sen.

„Uvidíme. Ty to rozhodněš. Takže zítra.“

Vzala jsem ho za ruku a zabránila mu, aby se ke mně otočil úplně zády. Nechala jsem se unést jeho pohledem.

„Uvidíme se. Dnes.“

Pronesla jsem to naprosto rozhodně, věděla jsem, že se to stane. Jeho rty se zkroutily do úsměvu, který mi téměř vždy, jako teď, sebral dech. Svět byl na chvíli vzhůru nohama. Jemně se vykroutil z mého sevření a vrátil se k autu. Z okénka na mě zamávala vysmátá Richelle. Také jsem plaše zvedla ruku a zamávala zpět.

Auto zmizelo z mého dohledu za pár vteřin. Musela jsem zase čekat na noc, abych viděla svého prince. Udělala jsem velmi pomalu a opatrnou piruetu a namířila si to domů.

„To jsi ty, ségra?“ zeptal se mě bratrův hlas z obýváku, jen co jsem vešla.

„Jo, jsem to já,“ odpověděla jsem. „Co ty děláš doma tak brzy?“

Nakoukla jsem do obýváku a odpověď jsem už  nepotřebovala. Oliver byl roztažený na pohovce a vedle sebe měl Claire.

„Aha, už chápu. Nerada ruším.“

„Proč jsi nepřišla se svým klukem, Dawn?“ zeptala se Claire.

„S jakým klukem?“

„Přece s tím, který tě sem před chvíli dovezl.“

„To je pravda, Dawn. Slyšel jsem, že jste to konečně vypustili s Brightem ven,“ podpořil Claire Oliver.

„Neříkej nic rodičům!“

„Proč ne?“ ptal se.

„Taky jsem tě kryla, Olivere. Zasloužím si to.“

„Když ti na tom tak záleží...“

„Olivere.“ Upírala jsem na něj svůj pohled a Claire také.

„Fajn, rodičům ani slovo,“ souhlasil. Claire ho odměnila polibkem.

„Tak jo, tohle vidět nemusím. Díky.“ Nemyslela jsem si, že mě vnímali.

V kapse mi začal zvonit telefon. Odešla jsem do kuchyně, abych měla soukromí.

„Prosím.“

„Ahoj, Dawn, tady Meredith,“ ozvalo se na druhém konci.

„Ahoj, Dith.“

„Za chvíli jsem u tebe s tou hromadou oblečení.“

„Jo, jasně.“ Úplně jsem na naše dnešní setkání zapomněla. Dneska byla moje hlava celá děravá. A důležité informace z ní unikaly.

„Tak za chvíli, čau!“

„Ahoj.“ 

Ukončila jsem hovor a šla do svého pokoje. Za chvíli, jak slíbila, přišla Meredith do mého pokoje s několika taškami věcí, které vytřídila ze skříně.

„Tak jsem tady,“ oznámila. „Přinesla jsem to, na čem jsme se domluvily.“

„Jsem zvědavá,“ řekla jsem a byla to pravda. Byla jsem přece jen teenagerka, která se normálně zabavila s kamarádkami.

Meredith si sedla ke mně na postel a začala k mým nohám pokládat jednotlivé poklady, které jsem si mohla vzít. Některé se mi vážně líbily a nechal jsem si je, u některých jsem se snažila zakrýt mou touhu po jejich vlastnění, protože byly moc vyzývavé.

„Páni, máš skvělý vkus,“ pochválila jsem Dith.

„Ve Spokane není jen jedna Camille Brownová,“ prozradila mi.

„To vím dávno. Mám stejný vkus jako ona.“

„Měly bychom vyrazit, jestli chceme stihnout ty nákupy.“

„Určitě. Jen si vezmu věci,“ řekla jsem.

Sešly jsem dolů k našim hrdličkám.

„Užijte si to tady!“ řekla Meredith.

„Dokud můžete,“ doplnila jsem ji tišeji. „Já jedu s Meredith do města. Vrátím se před sedmou. Zatím.“

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 11. kapitola: