OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 12. kapitola

15.09.2013 (20:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1140×

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Jely jsme s Meredith do centra, abychom si koupily nějaké nové hadříky. Poslouchaly jsme rádio, ale do zpěvu ani do řeči nám nebylo. Rozpovídaly jsme se až v obchodech. Chtěly jsme si všechno vyzkoušet a všechno si koupit, ale nešlo to. Mohly jsme jen smutně vzdychat.

Zkoušela jsem si jedny pouzdrové temně fialové šaty – jejich střih se až moc podobal střihu červených šatů z mého snu, kde jsem byla s Christianem – když jsem si ve velkoplošném zrcadle všimla, že jsem se přece trochu změnila. Moje postava byla stejně půvabná jako Erinina, byla svůdná, až moc dokonalá, symetrická. Moje vlasy získaly zvláštní odlesk, možná trochu změnily barvu. A moje oči mě nepřestávaly udivovat. Byly jasnější, hlubší, téměř jako Christianovy nebo Richelliny. Na rtech jsem neměla rtěnku ani lesk, a přesto stále vypadaly, jako když vyzývají a touží po políbení.

„Wow!“ uslyšela jsem za sebou vydechnout Meredith. „Dawn, chvíli jsem si myslela, že před sebou nevidím tebe, ale nějakou upírku Dawn.“

„Upírku?“

„Dawn, všechny jsme stvořené z upírů. Proto jsme tak krásné, sexy. Má to prý svůj účel i při tom, když je máme svést. Ale ty jsi až abnormálně krásná.“

Nepřestávala jsem se prohlížet v zrcadle. Lichotilo mi, že mi holky říkají, že jsem hezká. Konkurentky to nerady připouštějí.

„Meredith, pověz mi něco. Jak se vlastě pozná upír?“

„Je nemrtvý. Zemřel, ale znovu žije. Nebije mu srdce a musí pít krev. To mu ale nezabraňuje jíst a pít jako normální člověk.“

„To mi moc nepomůže,“ zarazila jsem ji. „Jak ho poznám, když se na něj poprvé podívám?“

„Jsou krásní, ohromující, omračující. Mají nádherně zbarvené oči, někteří i barvami, které se obyčejně neobjevují. Jejich kůže je bledá, neopálená, protože nesmějí na slunce. Zabíjí je.“

„A oni nás můžou zabít?“

„Jsme smrtelné. Upíři nás mohou zabít jako normálního člověka, ale nesmí to udělat svým upířím způsobem. Jejich jed na nás nemá učinek, nemůžeme díky němu zemřít ani se proměnit v upírky, ale nechává nám jizvy do konce života.“

„Jsou silní? Silnější než my?“

„Je to docela vyrovnané, pokud se nesetkáš s upírem, který má navrch,“ odpověděla.

„Navrch?“

„Upíři mají výjimečně, kromě velké fyzické síly, i schopnosti psychické. Dokážou číst myšlenky, ovládat tvoje rozhodnutí, přimět někoho něco udělat, telepaticky komunikovat, chodit lidem do snů...“

„Chodit do snů?“

„Zdá se ti to jako tvůj sen, ale je to opravdovější. Řídí ho upír. Vytvoří ti dokonalou představu čehokoli. Nezabráníš mu, aby to dělal, protože ve spánku je každý z nás zranitelný. Já alespoň neslyšela o nikom, kdo by dokázal upírovi zabránit to udělat. Ale já toho znám málo.“

Chodit do snů, chodit do snů... Proč mám pocit, že to souvisí s Christianem? Stejně jako nesmírná krása, neopálená bledá kůže a nádherné oči?

„Viděla jsi někdy upíra?“

„Ne,“ odpověděla. „Ale Erin a Selene ano.“ Nadechla se a pustila se do vyprávění příběhu, aniž bych ji musela pobízet. „Byl to jejich první rok vlčího života. Ve Spokane zemřela dívka, mohlo jí být asi dvacet. Měla nezvyklá zranění a smečka to začala řešit. Každou noc pátrali po upírovi, který za to mohl. Mezitím zemřeli dva další lidé. Noviny to začaly rozpitvávat a smečka měla málo času. Naštěstí ho našli. Erin se ujala jeho smrti. Pokousala ho. Nevyšla z toho bez zranění. Na noze má jizvu po upířím zubu. Dlouhou širokou ránu.“

„Čeká to i nás,“ řekla jsem s pohledem upřeným do prázdna. „Boje, vraždění, válečné jizvy.“

„Tak to je už staletí.“

„Proč je vlastně zabíjíme? Jeden zákon říká, že s nimi musíme zplodit potomka, a druhý, že je máme zabíjet. Proč s nimi nemůžeme žít, normálně vycházet?“

„Dawn, upíři nemají city, nedokážou nikoho milovat,“ vysvětlila.

„Ale můžou s námi spát,“ řekla jsem kousavě.

„To není cit. Je to jen akt. Nic to pro ně neznamená. Je to jen jejich potřeba, stejně jako pití krve.“

To nedokážu, pomyslela jsem si. Milovat se s někým bez citu by bylo asi jako plavat bez vody. Já jsem to nedokázala, ale někteří asi ano.

„Měla by sis ty šaty koupit,“ změnila téma Meredith.

„Je to jen kus látky.“ Šaty už mi nepřišly tak úžasné jako před chvílí. Je to jen pár slov a změní na chvíli váš náhled na všechno.

„Budeš toho později litovat.“

Zadívala jsem se na sebe do zrcadla. „Asi máš pravdu,“ souhlasila jsem ponuře. Převlékla jsem se zpět do svého oblečení a šla jsem zaplatit.

Měly jsme ještě trochu času a tak jsem ještě nakoupila vánoční dárky, které mi chyběly (byla jsem vážně hrozně pozadu). Meredith mi vykládala o své marné snaze někoho si najít, byla ráda, že v tom není sama a jsme na tom stejně. Jak náš rozhovor postupoval, zjistily jsme, že je nakonec dobře, že jsem si ty šaty koupila. Měla jsem je využít o silvestrovské noci. Meredith si řekla, že už do toho půjde naplno a někoho si fakt najde, a tak naplánovala rozlučku s rokem 2011 ve velkém stylu u nich doma. Samozřejmě jsem nesměla chybět.

„Abych nezapomněla, máš u mě v autě ještě nové šaty.“

„Jaké šaty?“ Všechny už mi přece dala, nebo ne?

„Šaty Ohně k rituálům,“ vysvětlila. „Budeš je potřebovat už docela brzy. Při slunovratu je další obřad. Pak zasvěcení Susan. A kdo má jistotu, že se nic nestane? Musíš je mít radši už teď.“

„Byla bych radši, kdyby se nic nestalo.“

„To já taky, ale s tím počítat nemůžeme.“

Vždy připravena chránit lidi. A zabíjet upíry. Upíři. To slovo mě mělo děsit, měl by mi po zádech přeběhnout mráz, jen co na něj pomyslím. Překvapivě mě žádná odpudivá reakce ani strach nezasáhly. Byla jsem v pohodě. Bylo to stejné, jako kdybych řekla člověk. Vlastně mi mezi těmi slovy nepřišel rozdíl. Bytosti, jen jinak nazvané. V čem se tolik liší upír od člověka? Pije krev, nesmí na slunce a žije věčně. Ale pořád jsem cítila, že se za tím slovem skrývá člověk, člověk s city lepšími, než má některý pravý člověk na zemi. Když žije tak dlouho, musí přece pochopit smysl života lépe než kdokoli jiný.

Meredith mě zavezla až domů. Bylo příjemné, že jsem u sebe měla někoho, komu jsem mohla říct úplně všechno. Téměř, zašeptal mi malý hlásek v hlavě. Kdo je muž z mých snů, muž z obrazu, Christian, jsem nemohla zmínit. Tedy, mohla jsem, ale nechtěla jsem.

Při pomyšlení na Christiana se ve mně zatřepotal malinký modrý motýlek. Jeho křidélka šimrala moje srdce. Byl to moc hezký pocit.

Doma panovala skvělá atmosféra. Smích Lissy, Williama a Olivera jsem slyšela, ještě než jsem otevřela hlavní dveře. Byli dokonalá rodina. Neviděla jsem je, ale představila jsem si jejich tváře s úsměvy, světlými vlasy a velkou vzájemnu podobou. Já jsem k nim nezapadala. Ne kvůli krvi, ne kvůli tomu, že si nejsme podobní. Nepatřila jsem k nim z jednoho nejhlavnějšího důvodu a bylo mi to líto. Uvědomila jsem si, jak moc bez nich nemůžu žít, jak moc jsem na nich závislá. Ale věděla jsem taky, že to zřejmě nikdy nezměním.

„Ahoj, Dawn.“

„Ahoj, tati.“

„Měla ses s Meredith dobře?“

„Jo, bylo to fajn,“ odpověděla jsem.

„Večeři máš v kuchyni.“

„Je tam Lissa?“

„Jo,“ řekl trochu napjatě. Nepochybně věděl o našich vztazích. Vzala jsem si svůj nákup a šla do kuchyně. Neviděla jsem Lisse do tváře, stála ke mně zády a oplachovala talíře po večeři. Položila jsem plné tašky na dvě židle u jídelního stolu. Silně jsem si okusovala spodní ret, než jsem přiměla jazyk říct jedno slůvko.

„Mami,“ tiše jsem ji oslovila. Snažila se nedat najevo svou reakci, ale věděla jsem, jak sebou nepatrně trhla při vyslovení toho podstatného jména.

„Mami, já vím, že jsem se chovala hrozně, ale na to, co jsi přede mě předhodila, jsem nebyla připravená.“

Ani se neotočila. Rozhlédla jsem se kolem, přemýšlela jsem, co říct, abych se dočkala nějaké reakce.

„Mrzí mě to, vážně,“ pokračovala jsem. „A nechci, aby to mezi námi takhle zůstalo. Chci, aby ses na mě dívala jako matka na dceru. Nedívej se na mě jako na vlčici, na svou nástupnici. Jsem obojím, ale hlavně jsem tvoje krev. Dala jsi mi život.“

Lissa přestala pracovat. Zapřela se dlaněmi o kuchyňskou desku a poklepávala na ni prsty pravé ruky. Byla uražená, zvažovala svoje možnosti. Odmítla se mi podívat do očí.

„Podívej se na mě,“ vyzvala jsem ji. „Podívej se na mě a zapomeneme na všechno, co jsme si řekly. Všechno bude jako dřív, alespoň jak to půjde. Já tě totiž nechci ztratit.“

Nevěděla, jak se má rozhodnout, radši by tuhle situaci vůbec neřešila. Já na jejím místě také ne.

„Lisso, ty víš, že nelžu. Neumím moc dobře lhát. Navíc o tomhle.“

„To vím.“ Otočila se a podívala se svýma modrýma očima do mých. „Asi jsem chtěla příliš. Chtěla jsem, abys nedopadla jako já, jako jedna z mnoha. Nepotřebná, nezajímavá, zapomenutá.“

„To nejsi,“ namítla jsem.

„Jsem. Ale vím, že ty taková nebudeš. Jsi silnější než já, lepší než já.“ V očích se jí zaleskly slzy. „Vždycky to bude jen o upírech, Dawn. O jejich dětech a zabíjení. Jen tím si vydobydeš svoje místo. A nemůžeš říct, že to neuděláš, že je ti to jedno. Smečka je od tvého přijetí tvá rodina. Jiná už nebudeš. Vždycky budeš soupeřit se silnějšími. Budeš bojovat za svou dceru stejně, jako já za tebe. A je možné, že ti řekne to, co ty mně, a ty, co já říkám tobě. Krev, tělo a duše jsou pojmy spojené, ale nikdy se nevyskytují všechny pohromadě v jedné osobě.“

„Tomu nerozumím.“ Udělala se mi známá vráska na čele.

„Krev, tělo, duše. Nemůžou být v jedné osobě. Snad jen... Jednou to pochopíš, Dawnie. Teď si s tím nelam hlavu.“

Usmála jsem se, když mi řekla Dawnie. „Takže jsem zase kamarádky?“ Naděje v mém hlase byla velká, tušila jsem, že je to mé vítězství.

„Pojď sem,“ řekla. Nemusela jsem nohám poroučet, samy mě donesly do její náruče. Pevně jsem se držely a mně i jí tekly slzy po tváři. Nadechla jsem se jahodové vůně matčiných vlasů, která mi připomínala domov. Na chvíli jsme zase byly jedna rodina. Neměla ani tušení, co před ní skrývám. Jsem její dcera, zamilovaná do upíra.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 12. kapitola: