OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 19. kapitola



Vlčice - Skryt Lží - 19. kapitolaPokračování Vlčice. Dawn přemýšlí o Christianovi. Čeká nás zajímavá vzpomínka z jeho minulosti...

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

 

Když jsem přemýšlela o tom snu, který se mi zdál, naskakovala mi husí kůže. Ale postupným zkoumáním jsem si řekla, že si se mnou jen zahrávala moje mysl. Ten sen nebyl náš, byl jen můj. Nevěřila jsem tomu, že by to Christian udělal. On není takový, tohle by spíš udělal Viktor, ale Christian ne, on je ten dobrý. Zřejmě to byla shoda náhod, myslela jsem na Christiana, na upíry a na vraždění, krev, a v hlavě se mi to nějak pomíchalo. Ale ta tvář. Christian vypadal jako... upír. A já si říkala, že mezi upíry a lidmi není rozdíl. Vážně už začínám bláznit.

Proč se mnou Christian nechce mluvit? Ztratila jsem ho navždy? Jen kvůli Alexovi, který se mi také neozval a ani se mnou nikde nebyl. Musím Christiana nějak najít. Ale jak? Nemáš na něj ani číslo, ty trubko. Ani pitomý číslo za dva týdny, co s ním mluvíš. Kdo by o nich mohl něco vědět? Co přítel internet? Ten ještě nikdy nezklamal.

Zapnula jsem počítač a čekala, až budu moc začít s hledáním. Zadala jsem do vyhledávání slovo Bright. Překvapilo mě, že první, co se objevilo, byly stránky firmy, která se zabývala nemovitostmi a podobnými věcmi, nečetla jsem to do detailů. Jen tak ze srandy jsem je otevřela. Tu firmu vedli společně dva bratři – Christian a Viktor Bright. Náhoda? To asi ne. Sídlo firmy bylo ve Vancouveru. To nebylo tak daleko, jen za hranicemi. Důležitější bylo, že na stránkách byl i telefonický kontakt. Bez rozmyslu jsem vzala mobil a to číslo vytočila. Držela jsem mobil před sebou a dívala se na číslo.

Nedělej to, šeptalo jedno z mých já.

Musím, odpověděla jsem mu. Zahájila jsem hovor. Z druhého konce se ozval příjemný hlas mladé sekretářky.

„Dobrý den, jsem Wolfová, mohu mluvit s panem Brightem?“

„S panem Christianem?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděla jsem.

„Bohužel tu není.“

„A pan Viktor?“

„Ne, není tu ani jeden z nich, právě vyřizují práci ve Spokane a zatím nevím, kdy se vrátí.“

„Ve Spokane?“

„Ano. Mám jim předat nějaký vzkaz?“

„Ne, ale právě budu Spokane projíždět. Nemohle byste mi sdělit, kde pana Brighta najdu?“

„Nemohu vám říci-“

„Znám se s panem Brightem, nemusíte se bát, neřeknu mu, že jsem se ptala vás,“ přesvědčovala jsem sekretářku. Jsem hrozná.

„Dobrá, ale ode mě to nemáte.“ Začala mi popisovat cestu k domu, kde se měl Christian zdržovat. Nezdálo se mi, že bych věděla o nějakém domě v těch místech, ale rozhodla jsem se sekretářce důvěřovat. Napsala jsem si adresu a nemarnila čas.

Lissa už byla doma, nemusela od začátku týdne do práce, stejně jako já a Oliver do školy. Všechen svůj čas využila k uklízení, pečení vánočního cukroví a prozpěvování koled. Vánoční výzdoba byla hotová, jen stromek nebyl dokončen, protože to byla moje a Oliverova práce. Oliver se na to vykašlal, takže jen moje nedokončená práce.

„Mami, můžu si půjčit auto?“ zepatala jsem se.

„Kam chceš jet? Za chvíli bude hotová večeře.“

„Mám sraz s kamarády ve městě. Popřejeme si hezký svátky, dáme si nějaký dárečky, bude to rychlovka. Ve škole na to nebyl čas.“

„Nelžeš mi?“

Ach, jsem tak snadno prokouknutelná! „Ne, mami. Proč bych ti lhala? Víš, že to neumím,“ řekla jsem a přesvědčivě se usmála.

„Dobře. Jeď. Ale do hodiny buď zpátky.“

Vzala jsem si klíčky od auta a běžela ven. Nejprvě jsem jela pomalu, všechno OK, pro případ, že by mamku napadlo se za mnou dívat z okna. Jen co jsem byla z dohledu, jsem přidala. Město pro mě nebyl žádným problémem. Znala jsem to tu dobře, nikdy jsem se naztratila.

Dům, jehož adresu jsem lstivě získala ze sekretářky, se nacházel ve čtvrti, která byla nyní opuštěná. Dříve patřila k jedné z nejvýznamějších částí města, bylo to jedno z prvních míst, které tady bylo postaveno a dalo základy Spokane, ale lidé se začali bát přírody a odstěhovali se odtud. Možná je děsilo vlčí vytí ozývající se z lesa, ve kterém ležela většina domů. Trochu jsem to tu znala. Jako malá jsem tam byla, ani nevím proč. Za těch pár let se to to moc nezměnilo. V domech nikdo nebydlel, a proto postupně chátraly. Zastavila jsem u krajnice, blízko prvních domů. Vytáhla jsem z bundy baterku, kterou jsem si vzala s sebou. Procházela jsem kolem domů, ale nezdálo se, že by nějaký z nich byl ještě obyvatelný. Mrzelo mě, že je tak krásné místo prázdné. Vytáhla jsem lístek s napsanou adresou ze zadní kapsy kalhot.

 

Pigeon Street 13

 

Sledovala jsem čísla domů. Pět, sedm, devět, dům, který měl mít jedenáctku, byl zbouraný, patnáct. Dům číslo třináct chyběl. Ani na protější straně s domy se sudými čísly nebyl. Přesto mi neseděla ta velká mezera mezi domem patnáct a bývalou jedenáctkou. Posvítila jsem si na cestu a spatřila stopy auta. Vydala jsem se po nich, prošla jsem mezi domy s nadějí, že najdu dům číslo třináct. Šla jsem dlouho, brzy už jsem neviděla domy za sebou. Avšak přede mnou rostl jeden vysoký. Přestože sem vedly stopy kol auta, žáné tu zaparkované nebylo. V domě se nesvítilo. To ale nutně nemuselo znamenat, že v něm nikdo není. Vešla jsem na dřevěnou verandu domu. Dívala jsem se střídavě na číslici třináct a klepadlo na dveřích. Roztřesenou rukou jsem za ně vzala a zaklepala. Neozvalo se nic, nikdo neotevřel, slyšela jsem jen zvuk svého zrychleného dechu. Zkusila jsem zaklepat znovu, znovu bez odezvy. Šla jsem se podívat na dům, snad jsem doufala v nějakou změnu. Neviděla jsem nic. Chtěla jsem to vzdát a otočit se, když se v okně mihla postava. Nevěděla jsem, jestli to byl muž nebo žena, ale měl tmavé vlasy.

„Já vím, že tam jsi,“ řekla jsem. Neřvala jsem, upír mě musel slyšet i tak. „Jsem blázen, že tady mluvím do větru a ani nevím, kdo mě poslouchá. Jsem blázen, hodně lidí mi to řeklo, jsem jím, ale jen kvůli tobě, Christiane. Jen kvůli tobě, protože ty jsi zdroj mého bláznovství. Jasně, chápu, že mi nevěříš. Jsi tak žárlivý, že nepochopíš přátelství mezi mnou a Alexem. Myslíš si, že jsem tě zradila. Přitom víš o zradě kulový! Chceš říct, co je zrada? Tohle je zrada! Právě jdu proti svým sestrám a snažím se tě přesvědčit, že tě miluju!“

Párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych mohla mluvit dál a nevybuchla.

„Na chvíli, na chvilku jsem si myslela, že ti na mně záleží. Mně na tobě záleží hodně, ale to je jedno. Já se nemůžu rovnat s těmi nádhernými upírkami, které můžeš mít. Nebo máš, co já vím? Chci ti jen říct, že já nejsem taková. Nepodvedla bych tě. Musíš to přece vědět, mlčela jsem! Nikomu jsem nic neřekla!“

Emoce vypluly na povrch tak, jak jsem nechtěla. Slzy mi stékaly po tvářích a já je nezastavila.

„Já jsem tak pitomá.Včera v lese jsi to byl ty, ten upír. Nebo jsi byl i v tom snu? Chtěl jsi mě postrašit? Říct, tohle je konec? Je mi to jedno, rozhodla jsem se. Už se nebudu vnucovat tam, kde nejsem žádaná. A u tebe tohle místo očividně je. Takže snad jen sbohem. Není to zrovna nejlepší vánoční dárek, ale snad ti bude stačit,“ řekla jsem a pousmála se. „Mě stál všechno co jsem ti dala a o co teď přicházím,“ dodala jsem šeptem.

Nevěděla jsem, co říct dál. Mohla jsem jít jen zpátky domů, měla jsem už nejvyšší čas.

Co bude? To jsem nevěděla. Asi se po Vánocích vrátíme do školy a budeme dělat, že se neznáme. Já se navrátím ke svým vlastním snům a budu oddaná smečce. A až se na ně jednou přijde... Asi Christiana nedokážu zabít, to bude záležet na počtu zabitých upírů předtím. Dám šanci Alexovi, když jsem se vzdala Christiana? To asi nepůjde tak rychle.

Moje první láska neměla skončit tak rychle. Neměla být tak tajemná. Měla jsem se poprvé s někým líbat a neřešit to, že je upír. Život je krutý. Nenechá nikoho šťastným. To je ponaučení, které jsem si vzala ze setkání s Christianem Brightem. Mužem, který se mi jako první dostal do hlavy a zlomil mi srdce. Nicméně jsem musela uznat, že se rozloučil stylově. Začal to snem, aby mě okouzlil, a skončil, aby mě odpudil.

 

Další den jsem zahnala všechny myšlenky na Christiana. Brala jsem to včerejší vyznání jako konec. Kdyby tam přece byl a slyšel mě, ukázal by se mi, řekl mi něco. Ale asi jsem se v něm spletla. Ani to by po tom snu neudělal. Přestala jsem obhajovat tu noční můru svou myslí a dala ji za vinu Christianovi.

Dozdobila jsem náš vánoční stromek a pomáhala jsem v domě, jako jsem to dělala každý rok.

„S Meredith ses dost sblížila,“ řekla Lissa. Snažila se rozproudit řeč, pracovala jsem a dělala veselou holku, ale do řeči mi nebylo.

„Rozumíme si. Navíc se potřebujeme. Obě máme rády Susan.“

„Zbývá už jen pět dní. Pět dní a smečka bude kompletní.“

„Je normální, že se bojím? Že se bojím, co bude s námi dál?“ zeptala jsem se a bála se, co mi odpoví. Strach jsem neměla jen z mého života ve smečce, měla jsem ho ze své budoucnosti se soužití s jinými lidmi ve škole.

„Já jsem se bála taky. Přejde to. Bála ses hodně věcí, ale ten strach jsi překonala, ne? Bude to stejné,“ uklidnila mě. „Stejně ale bych si s tebou potřebovala o něčem promluvit,“ řekla pomalu.

Zamračila jsem se. Tenhle tón jsem znala. „O čem chceš mluvit?“

„Dawn, to, že tvůj otec je upír, víš. Selene vypadá, že bude mít štěstí, protože Harry je vlk, může s ním mít děti a nemusí ho opustit. V tomhle ohledu nad námi vyhrála. Ale ty, Meredith a Susan máte stejný úkol jako my.“

„Musíme najít upíra, se kterým budeme mít dítě. Pochopila jsem.“

„Co nejdřív. Čas ti běží už teď.“

„Proč?“

„Abych byla upřímná, Oliver byl doslova vymodlené dítě a mně bylo třiadvacet. Naše plodnost je krátká. Já s matkou Erin a Meredith jsme měly velké štěstí.“

„Takže můžu mít dvě děti – při obrovském štěstí?“ Tohle mě docela ranilo. Velká rodina byla mým snem. Chtěla jsem mít hodně dětí. Takže i tenhle sen zmizel.

„Jak to mám udělat?“

„Musíš najít upíra, který z tebe bude šílet, a svést ho. Zbytek ti snad vysvětlovat nemusím.“

Blázen? To mi mohla rovnou říct, že mám najít Viktora. Jeho šílenství stačilo. Ale to nebyl Christian. To už nikdo nikdy nebude.

„A když ho nenajdu? Co když ho dřív zabiju nebo on zabije mě?“

„Sem do Washingtonu jezdí hodně upírů. Až se najde nějaký upír vyhovující předpokladům, Erin vám to řekne.“

„Tohle taky řídí smečka?“ divila jsem se. Připadala jsem si jako v kleci, kde dvířka otvírali vlkodlaci.

 

Spánek mi připadal jako doba, kdy na sobě můžu stisknout tlačítko off a nezabývat se ničím. Minulou noc po mém trapném výstupu u domu číslo třináct jsem nespala dobře. Pořád jsem se budila a převalovala se. Christian mě udělal závislou na jeho snech, bez nich můj spánek nestál za nic. Ale dnes jsem byla tak unavená, že spánek přišel opravdu rychle. Než jsem však usnula, přemýšlela jsem o nevyhnutelném.

Nějaký upír se bude muset stát otcem mého dítěte. Mohla bych ještě Christiana přemluvit... Zahnala jsem myšlenku. Nechtěla jsem být mrcha, která ho využije. Hlavně jsem si pak nedokázala představit svůj život. Nedokázala jsem si představit malinkou holčičku s tmavými vlásky a jeho očima. Nechtěla jsem, aby to dopadlo stejně jako v mojí rodině, aby si připadala jiná a nezapadající. Nechám to tak, jak to je. To bude nejlepší. O všem rozhodne smečka a já se tím nemusím zabývat. Tak to bude.

 

Stála jsem v rušné ulici, právě se stahovaly mraky na déšť a začalo poprchávat. Zvláštní bylo, že lidem v ulici to nevadilo. Asi si mysleli, že je velké jehličnany kolem ochrání před kapkami deště. Určitě jsem na tomhle místě byla, ale ne v téhle době. Lidé se oblékali staromódněji, odpovídalo to době asi před sto lety, možná déle.

„Ne! Ne, pusťte mě! Nic jsem přece neudělala!“

Rozeběhla jsem se za hlasem ženy. Někteří se šli podívat také, jiní pokračovali normálně v činnosti, kterou dělali, jako by se nic nedělo. Dva muži vedli křičící ženu do lesa.

„Nic neřeknu, přísahám!“ slibovala ta žena.

„Kdo na to má záruky, vlčice?“ zeptal se jí jeden z mužů.

„Navíc to máš i ve jméně! Wolfová! To jste všechny tak vynalézavé a dáváte si taková jména?“ vysmál se jí druhý muž.

Přihlížející se tím bavili. Tu ženu, vlčici, která byla podle jména mým dávným předkem, vedli na smrt, a oni se tím baví? Nechápou, že je chrání před upíry? Pak jsem poznala to místo. Byla to Pigeon Street ještě předtím, než se z ní lidé odstěhovali.

„Hej, Charlie! Nemohli bychom trochu ochutnat, než se jí zbavíte?“ zeptal se jeden muž z obecenstva.

„Docela dobrý nápad. Alespoň bys byla troche užitečná,“ souhlasil. Nemyslel si to jen on, i ostatním se sbíhaly sliny a rostly špičáky, protože to byli upíři. Celá ulice byla plná těch stvůr.

„Nehcte ji odejít,“ řekl někdo z davu. Otočila jsem se za jeho hlasem, dalo by se to nazvat za automatickou reakci, vrozený reflex.

„A ty jsi kdo, Brighte, že mi to budeš nakazovat?“ zeptal se Charlie.

„Necháme ji jít,“ řekl rozhodně Christian.

„Jít? Jsi blázen? Pustíme ji a zítra tu budeme všichni do jednoho mrtví!“ řekla přihlížející žena.

„Že to říkáš zrovna ty, Alison.“

„Johnatan byl jiný. Nechtěl nám ublížit,“ obhajovala se Alison.

„Byl stejný jako ona!“ Christian se nechtěl vzdát, chtěl zachránit té ženě život.

Alison se to nelíbilo, vycenila zuby a zavrčela. Christian jí to oplatil stejnou reakcí.

„Co se tu děje?“ zeptal se další známý hlas. Viktor. „Neměla být už mrtvá?“ zeptal se směrem k vězenkyni.

„Tvůj bratříček nám to překazil,“ vysvětlil Charlie.

„Co to děláš, Christiane?“

„Když ji zabijeme, přijde si smečka pro nás už dnes večer. Když ji necháme jít, budeme v bezpečí.“

„A co Edgar? Jemu se nebude líbit, že se tu zastáváš zvířátek.“

Christian nechal narážku bez slyšitelné odezvy. Možná mluvil k Viktorovi myšlenkami.

„Kluci, pusťte ji,“ přikázal Viktor.

„Ale...“ namítli oba současně.

„Klid. Christian to rád udělá sám.“ Christian střelil pohledem po Viktorovi. Teď nebylo pochyb o tom, že s ním komunikoval. Viktor odpověděl zlomyslným úsměvěm.

Charlie a ten druhý upír dovedli vlčici k Christianovi.

„Ne, ne, já nechci! Udělám, co budete chtít!“

„Zmlkni!“ okřikl ji Charlie a jednu jí vrazil. Pak ji předhodili Christianovi k nohám.

„Je jen tvoje,“ zašeptal mu do tváře Charlie.

Dav se zmenšil. Upíři asi už nečekali podívanou v podobě mučení a zavraždění té ženy. Christian pomalu pomohl vlčici na nohy. Odváděl ji stejným směrem, jako ti dva před ním. Následovala jsem je.

„Já nechci, nechci umřít,“ kňourala ta žena. Bylo jí asi jako mně, možná byla o trochu starší.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí Christian.

„Stephenie,“ zašeptala odpověď.

„Dobře, Stephenie. Musíme teď dojít hlouběji do lesa, aby nás nikdo nemohl slyšet. Zvládneš jít sama, nebo tě mám nést?“

„Půjdu sama.“ Viděla jsem, že jí docházely síly, ale nechtěla se snížit k tomu, aby se nechala nést. Christianovi nedůvěřovala, nevěděla, co s ní má v úmyslu.

„Máš malou dceru, myslím. Jsou jí asi tři měsíce.“

„Ona ještě není vlčice, nemůžete jí nic udělat!“

„Nechci jí nic udělat,“ ujistil ji Chrtistian. „Chci jen, abys o nás mlčela a vrátila se ke svojí dceři. To chceš nejvíc, vím to, vidím to v tvé mysli. Neublížíme vám, když nám nedáte záminku. Teď tě pustím. Ostatním řeknu, že jsi zemřela. Rozuměla jsi všemu?“

„Proč ses mě před nimi zastal? Proč jsi mě nenechal umřít?“

„Nechci zabíjení nevinných. Nelíbí se mi tahle válka, která je mezi námi, chci, aby jednou skončila. A taky nechci, aby tvá dcera zůstala bez matky.“ Stephenie získala odpověď na své otázky. Nemarnila čas a vydala se cestou k domovu. I Christian se vydal zpátky k domu. Stephenie se ale zarazila a ještě ho nenechala odejít.

„Christiane,“ řekla váhavě jeho jméno.

„Ano?“

„Řekl jsi, že vidíš, co chci, že mi vidíš do mysli. Ty máš schopnosti?“

„Umím něco, ale i jiní upíři mají schopnosti. Není to nic výjimečného.“

„Je to něco výjimečného. Jsi zvláštní upír, nebereš životy jiným. Jako bys byl Jedinečný. Možná, že jím jsi. Dávej na sebe pozor. Duchové tiše vyčkávají, čas Důležité ještě nenastal.“

Jejich výrazy se prohodily. Christian byl zmatený a Stephenie se tvářila vševědně. I já jsem byla zmatená. Stephenie věděla o Důležité. Ale kdo byl ten Jedinečný?

„Jak jste mě to nazvala?“ zeptal se.

„Jedinečný. Nebo také Nenahraditelný. Je to postava z našich pověr, které jsou a možná nejsou pravdivé,“ odpověděla Stephenie.

Obraz se romazal, země se začala točit. Posouvali jsme se v čase. Teď jsme byli u domu číslo třináct. Byl slyšet křik, pláč, zvuky boje. A taky hořelo. Cítila jsem oheň i ve snu. Po cestě k domu šel muž.

„Philipe!“ Christian se mu rozeběhl naproti. „Co se to děje?“

„Smečka zapaluje domy. Vraždí každého, kdo jim přijde do cesty,“ odpověděl Philip.

„Jak? Jak je to možné? Tu vlčici jsem pustil na svobodu!“

„Sledovali tě. Charlie a Brandon. Když viděli, co jsi udělal, zabili ji.“ Christianova tvář zkameněla. A moje taky.

„Musíte jít pryč. Dostaň odsud svou rodinu,“ řekl Philip.

„Dobrá, utečeme,“ souhlasil Christian. „Pojď s námi.“

„Já nemůžu,“ namítl. Natáhl ruce a ukázal svá předloktí. Pokousala ho vlčice.

„Philipe.“

„Nemůžu jít s vámi, zítra už budu mrtvý, cítím to. Zůstanu s ostatními. Pomůžu jim s útěkem. Myslím, že se ještě dostanu k Evansovým, když si pospíším.“

„Byl jsi skvělý přitel.“

„I ty, Christiane. Teď už jdi.“

Christian šel zpět do domu pro ostatní. Philip se vrátil na bojiště.

Historie je tak zvláštní. Všichni věří, že tohle místo lidé opustili. Bylo to jinak. Christian s rodinou utekl, pár jiných upírů asi mělo stejné štěstí. Ostatní byli pokousáni, roztrháni, odsouzeni na smrt. Jejich majetek shořel, ztratili všechno, včetně svých životů, kvůli jedné ženě, vlčici, Stephenii Wolfové, mojí příbuzné. Nyní jsem chápala, proč je dům číslo třináct jediný obyvatelný. Byl dál od ostatních a vlčice ho nenašly. Žádní upíři tam nebyli, neměli důvod tam jít. Byl to zajímavý příběh, jen jedna věc mi zůstala skryta. Proč mi Christian ukázal právě tuhle vzpomínku?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 19. kapitola:

2. DawnWolfova přispěvatel
23.10.2013 [18:00]

DawnWolfovaNestíhám, mám toho ve škole hodně. Ale brzy přidám další... Už jen čtyři kapitoly a se Skrytem Lží je konec

1. ninik
19.10.2013 [14:13]

Hurááá!!! už jsem myslela, žes přestala, když nic tak dlouhou dobu nepřibylo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!