OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 20. kapitola

29.10.2013 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1021×

KAPITOLA DVACÁTÁ

Ráno jsem si pořádně přispala. Zase to byl jeden z dnů, kdy jste nevěděli, jestli si dát snídani, nebo chvíli počkat a dát si rovnou oběd. Tak jsem radši zůstala v posteli o něco déle a napsala Susan přání hezkých Vánoc. Pár přání jsem dostala od kámošů ze školy a na ně jsem odpověděla.

Na Štědrý den k nám každý rok jezdila teta Veronica a Harry. Zůstali u nás přes noc a oslavovali jsme všichni společně. Lissa to dělala proto, aby se její sestra necítila tak sama. Když jsem znala pravdu, uvědomila jsem si, že se jí možná snažila vynahradit opravdovou rodinu, jelikož Veronica něměla stejné štěstí jako moje máma, aby našla někoho, jako je William.

Dnes, jako každý rok za těch osmnáct let, přijeli a v domě bylo hned všechno jinak. Oliver a Harry spolu kecali o klučičích věcech a já jsem se jim klidila z cesty a zavřela se u sebe v pokoji. Dala jsem si sluchátka do uší, pustila jsem si svoje oblíbené CD a zpívala si s ním, protože jsem všechny texty písniček znala zpaměti. Dřív mi neříkaly tolik jako teď, neměla jsem zkušnosti s láskou, abych přesně pochopila, o čem se to zpívá.

I já bych mohla vyzpívat svůj nový život. Řekla bych, jak jsem se stala vlčicí a součástí tajemného společenství, které funguje už staletí. Zmínila bych se o čaroději, který ovládal mé sny a ukázal mi jiný svět. Vyprávěla bych o své nenaplněné lásce ke svému nepříteli. Vypověděla bych, jak těžké je lhaní své nejlepší kamarádce, jaké jsou lži v rodině. Zpívala bych o tajemstvích a hladových otázkách hryzajících mou mysl. Všechno, kdybych uměla zpívat. Neměla bych na to myslet, dneska určitě ne.

„Dawn.“ Harryho hlas mi byl v tu chvíli tak protivný, že jsem měla chuť ho ignorovat. Hrát mrtvou mi bohužel moc nešlo.

„Dawn, je čas na večeři,“ zkusil to znovu.

Rozlepila jsem víčka od sebe, chvíli mi trvalo, než jsem viděla jasně.

„Těšíš se na dárky tak, že radši jdeš spát už teď?“ zeptal se pobaveně. Protáhla jsem se ze zkroucené polohy v křesle a postavila se na nohy.

„Pustila sis ukolébavku?“

„Ha, ha, ha. To je vtipný. Z toho už jsme vyrostli, ne?“

„No, já jo, ty asi ještě ne.“

Vzala jsem polštář z křesla a škádlivě ho ním praštila.

Společná večeře byla fajn, jako každý rok. Lissa se vytáhla, taky jako každý rok. Harry a Oliver blbli a mluvili ze všech nejhlasitěji, taky jako obvykle. Bylo to něco, co nezmizí mávnutím kouzelného proutku a přežije to nás i naše děti. Tradice a zvyky, které nás drží pospolu, nerozlišují vlkodlaky a lidi, ženy a muže, děti a starce. Je to jediná doba v roce, kdy jsem si vždy připadala rovocenná s ostatními. Nikdo neřešil, že mám otce upíra. Nikdo se nezajímal o Susan. Všem bylo jedno, co bylo a bude, a žili přítomností.

Zažívá tohle i Christian? Podává si přátelsky ruku s Viktorem? Richelle s nimi sedí u stolu a jejich rodiče také? Mají je vůbec, nebo jsou to jen vymyšlené postavy? Neřekla bych. Nic z toho se u nich doma neděje. Nevyznávají si city, nedávají si dárky, nemají slavnostní večeři, nezpívají koledy... Mají chudý život, bylo mi jich líto.

Po večeři jsem pomohla Veronice a Lisse s úklidem. Pořád panovala veselá nálada, vtípkovali jsme, smáli se. Někdo zazvonil.

„Kdo to teď může být?“ divila se mamka.

„Půjdu se podívat,“ nabídla jsem se. Neměla jsem tušení, kdo by to mohl být, nikoho jsme neočekávali. Snad jen... Ne, Christian by se tady dnes neukázal. Nemůže se tady ukázat. Je tu Lissa, Veronica a Harry! A Oliver! Kdyby tu Christiana viděl Oliver, zemřela bych! Už jsem si v duchu připravovala, co mu řeknu, jak ho pošlu pryč, když jsem sahala po klice domovních dveří, abych je otevřela návštěvníkovi.

„Alexi?“

„Ahoj, Dawn. Já vím, že tohle není vhodná doba, ale můžeme si popovídat?“

Alex nebyl ten, koho bych čekala na prahu našeho domu. Nicméně jsem souhlasila, vzala si kabát a vyšla za ním na verandu. Byla to chladná noc, ruce jsem měla hluboko v kapsách, ale jen na oko, zima mi nevadila.

„Co tady děláš?“

„Nevěděl jsem, jak se ti správně ozvat. Přijít sem bylo to nejlepší, co mě napadlo. Nevím, jak bych odpovídal na všechny tvé zprávy a vzkazy,“ usmál se.

„Myslela jsem, že jsi na mě naštvaný a nemluvíš se mnou.“

„No, kdo by nebyl? Byl jsem hodně naštvaný, proto jsem ti neodpovídal. Ale tenhle den je magický, ne? Lidi si mají odpouštět a tak. Napadlo mě, že bych to mohl zkusit.“

„Proto jsi přišel?“

„Taky.“ Najednou se díval do země a nevěděl, co říct.

„A proč ještě?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Dawn, jsi úžasná holka, a byl bych blázen, kdybych si toho nevšiml. Ale došlo mi, že už pro mě nejsi jen kamarádka.“

Zatajila jsem dech, když se odmlčel. Nečekla jsem zrovna tenhle důvod, přála jsem si, aby na něj zapomněl. Nepřehlédla jsem jeho signály, které ke mně vysílal, obzvlášť když mě na ně Susan upozorňovala.

„Já tě miluju, Dawn, proto jsem tady.“

Nevěděla jsem, jak rychle zareagovat na situaci, když se vám kamarád vyzná z lásky k vám. Nevěděla jsem ani, jak si Alex vyložil tuhle situaci a moje mlčení, každopádně se chopil příležitosti. Vzal mi tvář do dlaní a políbil mě. Byla jsem zaskočená a šokovaná. Nikdy jsem se s nikým nelíbala, ty pusy ze školky a prvních tříd vážně nepočítám. Samožřejmě jsem nevěděla, jak se bránit, tak abych Alexovi nutně nevrazila facku. Pokusila jsem se ho od sebe odstrčit, zapřela jsem se rukama o jeho hrudník. Alex zareagoval tak, jak jsem chtěla, a odtáhl se ode mě. Nemohla jsem se mu podívat do očí, když jsem se ho chystala zranit.

„Alexi,“ začala jsem a sledovala své ruce, které odmítl pustit. „Alexi, já nevím, co ti mám říct.“

„Nemusíš říkat nic.“

„To ne. Já cítím k tobě něco, ale nebude to nic víc než upřímné přátelství, které ti jediné můžu dát.“

„Jestli potřebuješ čas, tak...“

„Ne. Ne, o čas nejde. Já prostě necítím to samé co ty. Já tě nemiluju.“ Nechtěla jsem to říct, chtěla jsem se tomu vyhnout, ale Alex by to jinak nepochopil.

„Aha.“

Podívala jsem se mu do očí. „Ty ani nevíš, jak moc mě to mrzí, že jsem ti to řekla. Já ti ale neumím lhát. Bude lepší, když jsem k tobě upřímná teď, než abych něco předstírala.“

„Ty miluješ jeho. Miluješ Christiana.“ Říkal to jako důvod, proč jsem ho odmítla. V hlase měl žárlivost.

„Ne. Christian je pitomec, který si mě nezaslouží, neváží si mě.“ Teď jsem Christianovi docela lichotila. Mohla bych o něm říct něco mnohem horšího. „Mrzí mě to, promiň,“ omlouvala jsem se znovu.

„Ty za to přece nemůžeš.“ Pustil moje ruce. Nechtělo se mu odejít, ale co jiného měl dělat? „Hezké Vánoce. Promiň, že jsem tě rušil tak pozdě.“

„To nic.“

„Dobrou noc.“ Šel po odklizené cestě ke svému autu. Dívala jsem se, jak odjíždí domů, zraněný. Možná jsem naše přátelství pohřbila.

„Promiň, Alexi,“ zašeptala jsem, i když mě neslyšel.

Nevěděla jsem, odkud se berou ty slzy. Držela jsem je na uzdě, dokud jsem nedoběhla do pokoje a nelehla si na postel. Přitáhla jsem si k tělu nejbližší polštář a rozplakala se. Bylo hloupé brečet, já jsem nebyla ta, která před pár minutami ztratila své vize budoucnosti. Bylo mi líto Alexe i sebe. Litovala jsem se, protože jsem se ho nedokázala zbavit. Ten jediný, na koho jsem dokázala myslet, když mě Alex políbil, byl Christian, a to bylo zlé. Nedokázala jsem ho vymazat ze své mysli, byl tam a držel se pevně jako zub moudrosti, který musí ven, protože tam pro něj není místo. Pro Christiana místo bylo, ale zavřela jsem ho a zaplnila jinými záležitostmi, lidmi, myšlenkami. Teď se tam zas objevil hájit své místo, a proud myšlenek, vodopád myšlenek, se vrátil. Nedovolil mi normálně žít a svazoval mě.

Po svátcích, den před Susaninými narozeninami, jsem s mamkou jela k Throneovým. Alice a Lissa byly dobré kamarádky, často se scházely. Někdy mi o přišlo až moc často, teď se mi to zdálo přiměřené našim potřebám. To, že pojedeme ke Susan domů, ve mně probudilo nové plány. Napadlo mě, že bych Susan něco naznačila nebo jí rovnou vyklopila celou pravdu. Stalo by se něco? Mohla bych jí to říct jako tajemství a ona by pak při zasvěcení hrála překvapenou. Chtěla jsem být hodnou kamarádkou, ale chamtivě jsem nechtěla dát Susan výhodu. Měla jsem mlčet, a tak jsem nešla proti proudu.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem. Tykaly jsme si spolu už dlouho. Alice nechtěla, abych jí oslovovala teto nebo paní Throneová, Říkala, že ještě není tak stará, takže s ní mám mluvit jako s kamrádkou a říkat jí Alice.

„Susan tady není?“

„Je u sebe. S nikým moc nemluví, ani se mnou,“ odpověděla Alice.

„Půjdu za ní.“ Nechala jsem Lissu s Alicí v obýváku a šla za Sue. Nevěděla jsem, jakou bude mít náladu. Pro Susan nebylo typické, že byla tak uzavřená, tím jsem byla známá já, Susan byla jako Meredith, byla živá a energická, proto si tak rozuměly. Zaklepala jsem na dveře Susanina pokoje. Nečekala jsem na vyzvání a vstoupila. Sue seděla na parpetě a dívala se z okna. Ani se nepodívala, kdo přišel, asi čekala, že to bude Alice. Chvíli jsem čekala, ale ani poté se na mě nepodívala, a já jsem potřebovala přilákat její pozornost.

„Nepřivítáš hosta?“

„Dawn? Co tady děláš?“ Rychle vstala a objala mě. „Kde se tady bereš?“

„S nikým prý nemluvíš, radši jsem přijela, znělo to podezřele. Co kdybys umírala?“ zkoušela jsem žertovat, ale Sue se nepovytáhly ani koutky úst.

„Tak to není. Přijde mi, že se mnou nikdo nemluví, že na mě všichni zapomněli. Steve, Alex, Camille. Meredith, Erin, Selene, Harry i ty.“

„Nesmíš to brát takhle. Každý chtěl prožít svátky se svými nejbližšími. Camille se Stevem, Erin má Kristen a Meredith byla určitě s nimi. Co se týče Selene, ta to teď táhne s mým milovaným bratránkem, a Alex s nikým nemluvil, protože byl naštvaný na mě a já si to vyčítala. Nic není na tebe.“

„Proč se na tebe Alex zlobil?“ zeptala se.

„Ta schůzka nám nevyšla a on přišel o Štědrém dnu za mnou a řekl mi, že mě miluje.“

„A co ty na to?“

„Já jsem mu řekla, že ho mám ráda jen jako kamaráda.“

„A já mám problemy. Mělo mi to dojít,“ řekla Sue. Určitě se cítila hloupě.

„To se stane každému.“

„Co myslíš?“ nechápala.

„Že se cítí osamělý. Přijde mu, že má před sebou víc starostí a trápení než obvykle,“ vysvětlila jsem. „Ale to všechno zmizí. Musíš myslet pozitivně. Jako třeba, že máš zítra narozky a jsi plnoletá. Nebo že bude silvestr a my to pořádně rozjedeme na mejdanu Meredith a konečně si někoho splašíme. Musíš se naučit léčit sama sebe. Prostě si zlepšit náladu. A když ani to nepomůže... Horká vana, manikůra, pedikůra, pleťová maska, to všechno jsou zaručený léky.“

Susan se přestala tvářit tak utrápeně a objevila ztracený úsměv. Nikdy mě nenapadlo, že já budu zlepšovat náladu jí, protože chmury vždycky padaly na mě. Vždycky, až do teď, všechno je jednou poprvé a naposledy.

„Proč jsi tak skvělá kamarádka?“ zepatala se Sue. „S tebou je všechno lehčí. Nikdy jsi mi neřekla nic špatného a pomáhala jsi mi. Přijde mi, že jsem pro tebe neudělala nic.“

Vzala jsem ji za ruce. „Udělala jsi všechno, co jsi pro mě udělat mohla. Dala jsi mi tohle přátelství, které nás přežije.“

„Přátelství,“ povzdychla si. Pustila mé ruce a šla si sednout na postel, a já ji následovala. „Pamatuješ, jak jsme si jako děti hrály na princezny?“ zeptala se.

„Myslíš princeznu Dawn, která vládla všem rostlinám v zahradě a měla nejhezčí šperky v království Spokane, a priceznu Sue, která měla obrovský zámek a zvala princeznu Dawn na čaj? Jo, tak to si pamatuju. Proč to teď vytahuješ?“

„Já nevím. Asi se mi líbila ta představa, že bychom tohle jako princezny nemusely řešit.“

„Aha,“ pochopila jsem. „To já si zase vzpomínám, jak jsem tady u vás jednou spala. Vyplížily jsme se ven a šly do lesa, protože jsi říkala, že je tam strašidlo.“

„Ale bylo tam,“ obhajovala se i po tolika letech Susan. „Říkalo mi, že mě zradíš a že nebudeme kamarádky.“

„Tehdy jsi mě donutila složit přísahu věčného přátelství. Musely jsme ji opakovat každý rok.“

„Ale díky tomu jsme něco jako pokrevní sestry.“

„Nejvtipnější bylo, jak jsme se snažily získat Stevea. To byl boj.“

„Jo, boj kvůli ničemu, protože nás Camille předběhla.“

„A nás to ani nenapadlo,“ zakroutila jsem hlavou nad naší hloupostí. „Je to zvláštní. Tolik vzpomínek, a přijde mi, že žádný čas neuplynul, jako by všechno bylo včera.“ Vzpomínat bylo tak zvláštní. Přišlo mi to vtipné. Jako by nám bylo osmdesát, a ne osmnáct. Sentimentální kecy, to bylo něco pro nás. Ale nebylo to zrovna dobré, když jsem potřebovala Sue přivést na jiné myšlenky.

„Je tu nuda. Chce to něco nového, a já mám nápad co.“

„Co chceš dělat?“ zeptala se zvědavě Sue.

Neodpověděla jsem. Vzala jsem mobil a volala Meredith. „Čauky, potřebuju tvoji pomoc.“

„Co se děje?“ zeptala se mě vyplašeně Dith. Mělo mě napadnout, že si to bude spojovat se smečkou.

„Neplaš se. Jsem jen u jedné utrápené kamarádky, která má zítra narozeniny.“

„Susan,“ pochopila a ulevilo se jí. „Zkusím přijít a pomoct ti.“

„Díky, čau.“

„Komu jsi volala?“

„Překvapení,“ usmála jsem se na Sue. „Za chvíli se to dozvíš.“ Nepochybovala jsem o tom, že by mě Meredith nenechala ve štychu. Susan dost dopalovalo, že neměla tušení, co na ni chystám. Popravdě jsem to nevěděla ani já sama, protože Meredith byla nevyzpytatelná. Věděla jsem jedno – nebude to nic nudného. Susan prosila, abych jí prozradila to tajemství nebo něco naznačila. Neřekla jsem jí ani slovo, dokud se ve dveřích jejího pokoje neobjevila Meredith. Vlastně jsem nemluvila ani potom, protože Meredith mluvila za nás všechny dohromady.

„Prý je tady vězeň smutný nálady, kde je?“

„Meredith!“ Sue byla nadšená, že přišla. Objala Meredith a všechno bylo pryč. Dobrá nálada rovná se Meredith, Meredith rovná se dobré náladě.

„Jsi skvělá, Dawn.“

„Já vím. Ale když to říkáš, Sue...“

„Doufám, že vám nebude připadat nudný se mnou připravovat párty, protože si s tím nevím rady a potřebuju vaši pomoc.“ Meredith se na nás dívala tak, jako bychom ji měly vyhodit ven a říci ne, což jsme u ní neuměly.

„Nevadí nám to,“ odpověděla jsem za nás.

„To je super!“

Díky Meredith jsem se vytrhla ze středu dění, protože já jsem na plánování akcí neměla talent, a Sue s Dith se v tom vyžívaly. Vybíraly hudbu, občerstvení, výzdobu a já jsem jen souhlasně pokyvovala hlavou a občas jim pomohla svým nápadem.

Meredith zazvonil mobil. Vytáhla ho z kapsy, podívala se na číslo a přijala hovor. „Ahoj, potřebuješ něco?“ zeptala se. „Já jsem u Susan, je tu s námi i Dawn.“ Meredith se začala tvářit zvláštně, bezstarostný obličej zmizel.

„Půjdu si to vyřídit na chodbu,“ šeptla nám. Vyplížila se z místnosti. Dělalo mi starosti její chování. Soukromí na hovor potřebovala, jen pokud něco tajila. Ten volající nás znal, protože Dith říkala naše jména.

Jsi vlčice, Dawn, připomněla jsem si. Musíš slyšet líp než Susan, zkus zjistit víc. Soustřeď se.

„... a co mám dělat? Vždyť je tu Sue! Fajn, fajn, udělám to. Co Veronica a Michelle? Jo, uvidíme se za chvíli.“

Meredith se vrátila k nám. „To byla Erin.“ Podívala se významně na mě. Takže jde o smečku, pochopila jsem.

„Zapomněla jsem, že mám dneska hlídat Kristen, takže budu muset jít. Doděláme to jindy. Já pádím, tak ahoj.“

„Ahoj,“ řekly jsme se Sue současně.

„Ta se nikdy nezastaví,“ řekla Susan. Souhlasila jsem předstíraným úsměvem. Nevěděla jsem, jestli mám Meredith následovat a jít s ní za Erin, ale nemusela jsem přemýšlet dlouho. Brzy se ve dveřích objevila Lissa se slovy, že musíme domů. Spěšně jsem se rozloučila a šla shánět informace. Začala jsem, když jsem byla v autě a viděla jsem, že matka nemíří směrem k domovu.

„Co se děje?“

„Nevím,“ odpověděla. „Meredith říkala, že nás Erin spěšně volá, prý je to naléhavé.“

„Netušíš, co by to mohlo být?“

„Mám jednu variantu, nebude se ti líbit.“

„Upíři.“ Nevyznělo to jako otázka.

„Co jiného? Susan se k nám připojí až zítra a žádný jiný budoucí vlkodlak v okolí není.“

Upíři. Najednou mi z toho slova bylo špatně. Už neexistovalo – mně nedělá potíže si to myslet a říkat. Měla jsem strach.

„Nic podezřelého se nedělo, ne?“ Vůbec jsem nesledovala dění kolem. Zaobírala jsem se vlastními problémy a o nebezpečí pro lidi ve Spokane jsem se nezajímala.

Lissa ještě ani nezastavila a já už jsem vystupovala a mířila do jeskyně. Lissa mě dohnala a zadržela těsně před posvátnou půdou.

„Na něco jsi zapomněla,“ řekla.

Boty. „Ach jo!“ Nemám na sobě šaty, ale boty si zout musím. Kdybych měla něco měnit, tak tohle taky. Připíšu si to na seznam.

Všichni v jeskyni měli stejné zvláštní výrazy. Michelle, Selene, Harry, Veronica, Meredith i Marion, čekali jsme pouze na Alici. Jen Heaven a Erin se tvářily jinak, stály vedle sebe a zřejmě věděly víc, než my ostatní. Nikdo se nezatěžoval tím, aby šel na znak svého elementu, všichni stáli tak, jak chtěli. Já jsem přesto šla k Mererith.

„Co se děje?“

„Netuším,“ odpověděla. „Vím toho asi tolik, co ty.“

„Erin je tvoje sestra!“ Meredith to musela vědět, proč lhala?

„Erin je hlavně vůdkyní smečky,“ řekla Selene, která stála vedle mě z druhé strany. „Největší spojení má s velekněžkou, a ne s námi. Nemusí nám říkat všechno, to nám při zasvěcení neslíbila.“ Selene mě chtěla uklidnit. Sama ale potřebovala podporu Harryho. Tehdy mi došlo, že je taky slabá jako každý člověk. Drželi se s Harrym za ruce, Michelle to pro tentokrát nevadilo.

Alice přišlo do jeskyně – byli jsme kompletní. Obrátili jsme zraky k Erin, nikdo neřekl ani slůvko.

„Zavolala jsem vás, protože se situace zhoršila.“

„Jaká situace?“ zeptala se za nás všechny Selene.

„Už před několika týdny začali ve východní části města umírat lidé, někteří pouze zmizeli. Všechna nalezená těla měla jeden společný znak – byla zbavena krve neznámým způsobem, poolicisté našli obětem dva velké vpichy na tepně.“

„Proč se tím zabýváme až teď?“ chtěla vědět Meredith.

„Nemůžeme hlídat a ochraňovat před upíry celé město. Hlavní důvod, proč jsem vám to řekla teď, je, že se upír přesouvá k nám.“

„K nám?“

„Předevčírem zmizel nějaký kluk, který chodil do vaší školy,“ odpověděla mi Erin. „A před pár hodinami našli tělo další oběti u nákupního centra.“

„Proč jsme se nic nedozvěděli, nic jsem o tom neslyšel.“

„To zařídila Heaven. Očarovala vás.“

„Co chceš dělat teď?“ zajímalo Veronicu.

„Musíme se spojit. Sue se k nám přidá už zítra kolem osmé. Urychlíme zasvěcení. Co se týče Michelle, Alice, Lissy a tebe, budu ráda, když nám pomůžete.“

„Myslím, že to nebude problém, pokud mohu mluvit za všechny,“ souhlasila Alice.

„V tom případě bych rozdělila hlídky. Nikdo z nás se teď asi pořádně nevyspí, dokud ho nechytíme. Také jsem dočasně povolila individuální proměnu pro případ nutného zásahu.“

„Nemusíme se už měnit, jen když to dovolíš, s tebou?“

„Ne, Meredith,“ odpověděla sestře. „První hlídku bych přidělila tobě, Selene. Koho chceš s sebou?“

„Harryho,“ řekla okamžitě. „A Alici.“

„Dobrá, hned po radě jdete do práce. Ráno se vystřídáte s další skupinou. Veronico, ta bude tvoje.“

„Meredith a Dawn.“

„Zaučíš je obě?“

„Nebude to nic těžkého.“

„V tom případě poslední skupinu tvořím já, Lissa a Michelle.“

„A Mary?“ zeptala se Michelle.

„Někdo se musí postarat o Kristen. Nemůžu jí svěřit jen tak někomu, pokud ten upír o nás ví. Byla by snadným terčem.“

Museli jsme uznat, že má Erin pravdu.

„Má někdo nějaké otázky? Jestli ne, tak doufejme, že tohle brzy vyřešíme.“

Selene, Veronica a Erin se radily ohledně hlídek, Mary už odešla a některé vlčice také. Já jsem s Meredith zůstala, chtěly jsme vědět, kdy přesně nastoupíme do služby. Když se vedoucí doradily, Selene, Alice a Harry vyrazili do lesa. Veronica přišla k nám.

„Sejdeme se zítra v sedm tady před jeskyní. Selene tu na nás bude čekat. Nenamáhejte se jezdit autem, bude lepší, když rovnou přijdete jako vlčice. Zbytek až zítra.“

„Kdy skončíme?“ zeptala se Dith.

„Až přijde Susanino zasvěcení. Po něm to převezme Erin a její skupina,“ odpoveděla Veronica. „Dobře se vyspěte.“

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 20. kapitola: