OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt lží - 6. kapitola

04.09.2013 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1221×

KAPITOLA ŠESTÁ

„Myslíš, že to bude Cam dlouho trvat?“

„Nebude. Přijede chvíli po nás, neměj strach,“ uklidňovala jsem Susan. Moc jí to nepomohlo.

Ze školy jsme vyrazily později, protože jsem se loudala. Ve skutečnosti to bylo proto, že jsem si chtěla odnést domů svou růži, aniž by o ní Sue věděla.

Ta teď křečovitě svírala volant a broukala si pro sebe nějakou písničku, aby se nestresovala. Sue zaparkovala před naším domem. Ještě nikdy jsem ji neviděla tak nervózní. Přitom tohle nebyla zas tak významná událost, na párty jsme chodily docela běžně. Nesmíte si ovšem představit vášnivé vymetání večírků, které vám podstrkují ve všech amerických filmech. Normálně se bavíme, tancujeme, navazujeme nové vztahy a rozhodně nepijeme do němoty. Mluvím za sebe. Neříkám, že se pár takových blbců nenejde.

„Do čeho se pustíme nejdřív?“ zeptala jsem se, když jsme byly u mě v pokoji.

„Nejdřív asi využijeme tvoji koupelnu a pořádně se vymydlíme. Pak se nalíčíme, oblíkneme se do kostýmů, co přinese Cam, a na závěr vyloupíme tvoji šperkovnici.“

„To mě mohlo napadnout.“ Byla jsem známá široko daleko svou velkou sbírkou bižuterie. Lesklé věci mě přitahovaly jako magnet. Ale ne víc než Christian.

Dole se rozezněl zvonek.

„Fajn, běž do koupelny a já půjdu otevřít Camille,“ řekla jsem.

Camille vypadala, že se ke mně stěhuje. Společně jsme z jejího auta odnesly vaky, ve kterých byly kostýmy, několik krabic s botami, krabici s doplňky a tašku s nejrůznějšími malovátky. Musely jsme jít hned několikrát.

„Kde je Sue?“

„Připravuje se v koupelně,“ odpověděla jsem.

„Skvělé. Po ní půjdeš hned ty,“ oznámila mi Cam. Nevypadala, že by žertovala.

„Půjdu já? Jak to myslíš?“

„Tak, jak to říkám,“ odpověděla. „Myslela sis, že zůstaneš doma a o všechno přijdeš? To ani náhodou! Půjdeš hezky s námi.“

„Ale vždyť nemám nikoho, s kým bych šla!“

„To je jedno. Jednou patříš do party, takže tam půjdeš, a žádné diskuse.“

„Nemám kostým,“ připomněla jsem.

„Ale máš, přinesla jsem ti ho.“

Susan právě vycházela z koupelny, takže mě Camille hned zatlačila dovnitř a zavřela dveře.

„Hoď sebou, Dawn. Nemáme moc času,“ popoháněly mě obě za dveřmi.

Dupla jsem si pravou nohou. To je tak nefér, pomyslela jsem si. Pak jsem se s povzdechem začala svlékat.

Když jsem byla hotová, Sue si mě posadila na židli a začala mi dělat make-up. Sahala střídavě po tužkách a stínech, aby mi vytvořila dokonalý uhrančivý pohled. Když byla spokojená, dokončila své dílo řasenkou. Na závěr vzala lesk a vytvoříla mi rty k zulíbání, nebo to tak alespoň řekla. Pak začala tvořit účes. Natočila mi vlasy do velkých loken, až to vypadalo, že mám najednou hlavy dvě. Pak vlasy sepnula do zvláštního drdolu, nechala mi jen pár pramenů, které splývaly na rameno, a několik pramenů kolem obličeje. Jako finální tečku mi do účesu dala rudou květinu.

Pak jsem já pomáhala Sue a Camille s líčením a účesy. Pak přišel čas na šaty. Sue mi pomohla do mého kostýmu, který pro mě připravila Camille, vlastnoručně ho navrhla i ušila. Byly krvavě červené, s černou krajkou na rukávech a volánech na spodku sukně. Na vrchní části šatů se pnuly růže vytvořené pomocí černých korálků, dolní část byla sestřižená do šikma, takže mi od poloviny stehna odhalovala pravou nohu. Boty jsem měla také červené, klasické lodičky. Samozřejmě nesměla chybět maska přes oči, která byla také z červené látky a černé krajky. Závěrem jsme s holkami probraly mou skíňku pokladů a vybraly si třpytivé doplňky.

Když jsem se pak na Susan a Camille podívala, viděla jsem úplně jiné osoby. Ze Susan se stala vodní víla se splývavými šaty nebeské modře a z Camille se stala harémová konkubína. Největším překvapením byl ale pohled na dívku v červeném, která vypadala jako tanečnice flamenca.

„Páni!“ vydechla jsem. „Jsem tohle vůbec já?“

„Rozhodně,“ řekla Camille. Mně to tak nepřipadalo. Vypadala jsem, jako bych přijela na návštěvu ze Španělska. Stačila jen říct: Hola! A každý by mi uvěřil.

Camille jela vlastním autem a já jsem jela se Susan. Připadala jsem si v kostýmu jako ve své kůži, ale zároveň jsem si připadala nesvá. Jako bych to byla i nebyla já.

Z tělcvičny byla vidět světla a slyšet hudba. Uvnitř na chodbách nikdo nebyl, všichni byli v tělocičně a užívali si zábavu, kterou jim připravil Steve. Těsně před vchodem u tělocvičny stál Alex v kostýmu rytíře a čekal na Sue. Vypadali jako rytíř a jeho paní víla.

„Ahoj,“ pozdravil nás. „Mise se zdařila, jak vidím.“

„Mise?“ nechápala jsem.

„Dostat tě sem,“ vysvětlil.

„Domluvili jste se na mě?“

„Náhražka za oslavu tvých narozenin,“ pokrčila omluvně rameny Sue.

„A že byste se zeptali mě, jestli to chci, to vás nenapadlo, co?“

„Dawn, už jsi tady. Nikdo s tebou teď domů nepojede. Takže to využij a dobře se bav,“ řekla Sue. „Půjdeme?“ otočila se na Alexe. Vzali se za ruce a vyrazili se bavit. Mě nechali stát samotnou před tělocvičnou. Ale úplně samotnou ne.

Blížola se ke mně temná postava v černém plášti. Jeho kroky se rozléhaly chodbami a přehlušoval je snad jen tlukot mého splašeného srdce.

„Věděl jsem, že přijdeš.“

Hlasitě jsem si oddechla. „Nemusel´s mít obavy. Za tohle bych se rozhodně nepřevlékla. Ani v tom nejhorším snu. Kde máš doprovod?“ zeptala jsem se Christiana. Usmál se a v upírském převleku jsem uviděla falešné špičáky.

„Můj doprovod stojí přímo přede mnou,“ odpověděl.

„Myslíš mě? Ty nikoho nemáš?“

„Ne. Hodlal jsem jít sám – nebo s tebou, pokud bys přišla.“

„Ha, ha. Tohle je další překvapení Cam a Sue, že jo?“ Co všechno nevymyslí vaše kamarádky, aby vás dostaly na jednu hloupou party.

„Ne,“ odpověděl vážně. „Co na tebe vymyslely Susan a Camille?“ zeptal se zvídavě.

„Co? Tohle,“ vzala jsem do rukou jemnou látku šatů.

„Nevím, proč se na ně zlobíš. Udělaly z tebe nadhernou španělskou slečnu. Sluší ti to.“

„Díky. Tobě taky, Draculo,“ oplatila jsem mu kompliment a začervenala se.

„Smím tě tedy doprovodit?“ zeptal se. Zaváhala jsem. Mělo ze mě okamžitě vypadnout ne, byla to moje obranná reakce. Nakonec jsem ale tehle reflex potlačila.

„Ano.“ Roztřásla se mi kolena a já jsem byla ráda, že nemám tak dlouhé šaty jako Sue. Bylo by to ihned vidět. Nabídl mi ruku a já se jí chytla. Uvnitř bylo narváno k prasknutí. Hráli tuším písničku od Davida Guetty. Strop i stěny byly ozdobeny krepovým papírem a balónky. Po zemi se válely třpytivé konfety všech barev. Působilo to trochu přeplácaně, ale tady to nevadilo.

Rozhlížela jsem se kolem, natahovala jsem krk, jak jsem mohla, snažila jsem se zahlédnout nějakou známou tvář. Nikoho jsem ale kromě Christiana blízko sebe neviděla.

„Susan a Camille jsou támhle s ostatními,“ ukázal mi Christian.

Vyvlékla jsem svou ruku a beze slova ho opustila a šla za nimi.

„Tady jsi, Dawn! Nemohli jsme tě nikde najít,“ řekla Cam. Dobrá duše, vždycky myslela především na své blízké. Někdy víc, než sama na sebe.

„Ale Dawn je tu sama,“ ozval se hned Steve.

„Jdi s tím už do háje. Sám žádný pravidla nedodržuješ,“ usměrnila ho Sue.

„Nejsem tu sama,“ obhajovala jsem se. Všichni po mně střelili pohledem. Tohle byla žhavá novinka, nikoho nenapadlo, kdo by mohl být volný. Snad jen Camille, která se trochu pousmála.

„Jsem tu s Christianem.“

„S Brightem?“ ptal se Alex.

„Jo. Potkali jsme se před chvílí. On nikoho neměl a já taky ne, tak jsme se dali dohromady.“ řekla jsem. „Abychom neporušovali tvoje pravidla,“ otočila jsem se na Steva.

„Jasně, vůbec jste se nedomlouvali,“ řekl ironicky. Zoufale jsem si povzdechla. Jemu se nezavděčím. A ani všem nikdy nevysvětlím, že to byla jen náhoda, budou si stát za svým.

„Jdu si dát něco k pití.“ Opustila jsem je a šla k občerstvení. Znovu jsem se musela prodrat tanečníky, než jsem se tam dostala a mohla se napít.

„Ahoj, ty jsi Dawn?“ zeptala se mě dívka převlečená za řeckou bohyni.

„Jsem Dawn, ale kdo jsi ty? Známe se?“ Kdo jsi ty, tahová hloupá otázka!

„Já jsem Richelle Kingová, nevlastní sestra Christiana a Viktora.“ Opravdu to byla Richelle. Převlek mě dokonal zmátl, takže jsem ji zprvu nepoznala.

„Aha, těší mě,“ řekla jsem.

„Hrozně jsem tě toužila poznat. Hlavně když mi Christian před chvílí řekl, že je tu s tebou. Bratři o tobě dost mluví,“ svěřila se mi.

„Jo, kluci jsou větší drbny než holky,“ řekla jsem. „To, že jsem tu s Chrtistianem, je jen náhoda. Neplánovali jsme, že půjdeme spolu. Já jsem tady ani neměla být,“ obhajovala jsem se před ní. Ještě si bude myslet, že to dělám schválně a chci jejího bratra sbalit.

„Richelle.“ Za půvabnou bohyní se objevil Viktor. Na sobě měl podobný kostým jako Richelle, aby k sobě ladili. Já a Christian jsme k sobě taky ladili, protože si Christian vybral univerzální kostým, mohla jsem být téměř vždy jeho obětí.

„Půjdeme na parket?“zeptal se Viktor.

„Půjdeme,“ odpověděla Richelle. „Jsem moc ráda, že jsme se nakonec seznámily. Snad si někdy řekneme víc.“

„Taky v to doufám,“ řekla jsem. Richelle byla milá. Sedla mi snad nejvíc z celé rodiny Brightů. Měla jsem jasno, kam ji zařadit. Do opačné složky než Viktora. Ten byl jejím opakem.

Viktor odvedl Richelle tančit, ale ještě předtím, než se ztratili mezi tanečníky, po mně vrhl nenávistný pohled. Nevěděla jsem, co měl znamenat, ale rozhodně to nemohla být nic dobrého.

„Zatančíme si?“ Udělala jsem otočku o stoosmdesát stupňů.

„Nejsi tu se Sue?“ zeptala jsem se Alexe.

„Jen jeden tanec. Prosím.“ Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou.

„Prosím,“ zopakoval.

„Tak dobře, ale jen jeden,“ souhlasila jsem. Vzal mě do středu parketu a zatočil mě. Tančili jsme spolu hodněkrát na různých večírcích. Tentokrát byl Alex jiný. Jako by se něco změnilo, něco v nás.

„Kde máš Christiana?“

„Nevím, možná je tu někde s Viktorem a Richelle.“

„Domluvili jste se, že spolu přijdete?“

„Nedomluvili. Říkala jsem vám to. Přišel za mnou a zeptal se mě, jestli nechci doprovodit. Souhlasila jsem, je to lepší, než jít sama,“ řekla jsem. „Nejdřív mě ale napadlo, že to na mě Sue a Cam připravili, že to domluvili s Christianem a je to jen součástí jejich plánu.“

„Sue a Camille umí hodně věcí, ale tohle v jejich moci není,“ řekl.

„Já vím.“

„Oslava narozenin se nekoná?“

„Ne. Nechtěla jsem nic pořádat. Bude vám muset stačit Steveova party. Nebo musíme říct Susan.“

„Máš v neděli čas?“ zeptal se náhle.

„Proč se ptáš?“

„Já jen...“

„Dámy a pánové,“ přerušil ho hlas Stevea zesílený reproduktory, „jsme právě v nejlepším, a proto je čas si dát nějaký ten ploužáček, s jednou podmínkou – musíte tančit, s kým jste přišli! Přeji hezkou zábavu!“

„Steve to umí zařídit, co?“

„To tedy umí,“ souhlasil Alex ironicky.

„Stalo se něco?“

„Nech to plavat,“ odbyl mě. Nelíbilo se mi, když takhle mluvil. I když u mě byl tenhle tón na dením pořádku. Ale já jsem já, on je on. Nehodilo se to k jeho osobnosti.

„No, Susan na tebe čeká,“ řekla jsem a pustila ho. Přikývl.

Toužila jsem se schovat do nejtemnějšího koutu v místnosti, abych se tanci vyhla dřív, než píseň začne. Nebo možná dřív, než si mě Christian najde. Bylo to marný.

„Utíkáš, nebo jsi zapomněla, že jsi tu se mnou?“ Zjevil se zničehonic přede mnou, místo abych mu utekla, jsem mu vběhla přímo do náruče. Bylo pozdě na to, abych utekla a vymlouvala se.

Začaly znít první tóny jemné melodie. Christian mě vzal do náruče, jemně mě chtil za pas a přitáhl k sobě. Nebylo to nucené, pořád jsem měla prostor, kam utéct. Ale moje tělo nechtělo uposlechnout tento příkaz, ani jsem ho nestihla vydat. Položila jsem mu ruce kolem jeho krku, odolávala jsem nutkání vplést si prsty do jeho tmavých vlasů. Moje srdce se rozeběhlo jako splašené, věděla jsem, že Christian musí cítit ten rychlý tep na mých rukou.

„Proč přede mnou utíkáš?“ zeptal se.

„Neutíkám.“

„Utíkáš. Někdy se mi pořád vyhýbáš, a já nevím proč.“

Neodpověděla jsem. Nenapadalo mě dost dobré vysvětlení pro to, co jsem dělala, aniž bych mu při něm neprozradila, jak moc ho miluju.

„Dělám to, protože to tak cítím. Cítím, že před tebou musím utéct,“ přiznala jsem. „Ale jindy chci být naopak s tebou. Je to protichůdné, já vím, ale rozum není právě to, čím se řídím ráda a často. City mě ovládájí víc.“

„A ty vždycky od srdce cítíš, že musíš utéct, nebo jsou to momenty, kdy se řídíš rozumem?“

„Já... Kam na tyhle otázky chodíš?“

„Zajímá mě to, protože se to týká nás.“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že doopravdy řekl nás. Mluví o nás dohromady, v množněm čísle. Jako kdybychom měli něco společné.

„Možná týká, ale jestli ti to vadí, nesmíš si toho všímat,“ poradila jsem mu.

„To neumím,“ řekl. „Neumím si tě nevšímat, když záříš jako slunce a přitahuješ mě k sobě. Neumím bez tebe žít, bez tebe by byla jen tma, ticho, prázdno.“

Bylo zvláštní mu být tak blízko, navíc když o mně říkal takové věci. Bylo zvláštní dívat se mu do očí, cítit jeho sladký dech na mé kůži. A ještě zvláštnější bylo to, jak se on díval na mě, jako by přemýšlel o tom samém.

Takže když jsem si opřela hlavu o jeho hruď, nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám, nepřišlo mi to zvláštní, nepřirozené, bylo to, jako kdybych se pro tohle narodila. Zhluboka se nadechl a já jsem přemýšlela, co si asi myslí. Zaskočila jsem ho, tím jsem si byla jistá, jen jsem nevěděla, jestli mile nebo nemile. Ucítila jsem, že se jeho ruce kolem mě sevřely ještě pevněji. Položil si hlavu do mých vlasů a vdechl jejich vůni. Moje napětí opadlo. Nezáleželo mi na tom, jestli nás někdo uvidí v objetí, v tu chvíli pro mě existoval jen on. Nadechla jsem se jeho vůně a odřízla se od okolního světa. Viděla jsem jeho, slyšela jsem jen jeho dech, cítila jsem jen jeho vůni a jeho tělo přitisknuté tak blízko u mého.

Píseň dozněla, poslední tóny měly přerušit tuto chvíli.

„I teď chceš utéct?“ zeptal se šeptem Christian.

„Nevím, proč bych měla utíkat,“ odpověděla jsem s hlavou pořád na jeho hrudi. „Nechci před tebou utíkat. Ale budu muset jít domů.“ Nechtělo se mi pryč z párty, ale nevěděla jsem, jak dlouho bych vydržela zůstat po Christianově boku a být spalována tou touhou.

„Můžu tě tam dovést?“

„To můžeš,“ řekla jsem. Pomaličku jsme se od sebe odtáhli, kousek po kousku. Protáhli jsme se mezi tanečníky, kteří se připravovali na další tanec.

Společně jsem odcházeli, stále jsme se drželi za ruce. Šli jsme prázdnou chodbou, z tělocvičny na nás doléhaly zvuky další písně, tentokrát od Muse. Byla to jedna z mých oblíbených, chtěla jsem zpívat, poskakovat při tom jako doma v pokoji, ale musela jsem myslet na to, že nejsem sama a trapas je to poslední, co právě potřebuju. Bude mi muset stačit jen to, že si tuto píseň spojím s touto chvílí.

Na parkovišti mi Christian otevřel dveře od auta a nechal mě nastoupit. Chvíli jsme jeli mlčky, o dost pomaleji, než když jsem s ním jela naposledy. Snad se Christian nechtěl loučit stejně jako já, a proto to protahoval. Pak Christian prolomil ticho.

„Žiješ tady dlouho?“ zeptal se.

„Od narození. Proč tě to zajímá?“

„No, když jsme spolu jeli poprvé, ptala ses ty. Teď je řada na mně.“

„Aha. Co bys rád věděl?“ zeptala jsem se.

„Je toho tolik, co nevím. A přitom jsem si vždycky myslel, že vím všechno,“ povzdechl si.

„To by si neměl myslet níkdo.“

„Ne, nemyslel jsem to takhle. Spíš tak, že když chci o někom něco vědět, snadno to poznám nebo to z něj nějak dostanu, ale u tebe je to těžší. Nedáváš mi možnost o tobě něco zjistit. A já to nechci zjišťovat tak, jako to dělám obvykle. Chci, abys mi to řekla sama.“

„Tak se ptej,“ vybídla jsem ho.

„Máš sourozencece?“ zeptal se zřejmě na to první, co ho napadlo.

„Jo, bohužel. Bráchu. Jmenuje se Oliver a je mladší než já.“

„Proč bohužel?“

„Nemáš snad bratra? Myslela jsem, že pochopíš proč.“

„Můj vztah s Viktorem je jiný, než vztah jiných sourozenců. Ani nejsme bratři. Stále mi vyčítá jednu věc, která se stala hrozně dávno. Zdá se, že je to neřešitelné.“

„Nemáš ho rád?“

„Ty nemáš ráda Olivera?“ odpověděl otázkou.

„Mám. I když bych ho někdy nejradši zabila, mám ho ráda.“

„Tak vidíš. I já mám Viktora rád, ale nevím, jak to s ním vyřešit.“

Položila jsem mu ruku na rameno. „Nějak to zvládnete. Já ti věřím.“

Otočil ke mně hlavu a pousmál se.

„Vysvětlíš mi, proč je ti líto, že máš bratra? Myslím, že je za tím ještě něco.“

Moc dobře hádáš, pomyslela jsem si. To je ta chyba. „Chtěla jsem sestřičku,“ postěžovala jsem si.

Christian se jen usmíval. Asi se držel, aby nevyprskl smíchy. „A co tvoji rodiče? Vycházíš s nimi dobře?“

„Jo. S mamkou jsme jako nejlepší kámošky. Ale je tvrdá, co řekne, to platí. A táta vždycky ví, jak mi zvednout náladu. Ale je často v práci, moc se s ním nevidím. Máme na sebe málo času.“

„To jsou jediní příbuzní, které tu máš?“

„Ne, ještě tu mám tetu Veronicu a bratrance Harryho. Dřív jsem tu měla i babičku, ale ta se před pár lety odstěhovala. Řekla, že potřebuje místo, kde je víc slunce, aby se zbavila svých nočních můr. Dodneška jsem nepochopila, jak to myslela.“

„Veronica je sestra tvojí mamky?“ zvídal.

„Jo, je,“ souhlasila jsem. „Zvídáš až moc,“ pokárala jsem ho.

„Dovolila jsi mi, že můžu být zvědavý.“

„Ne tak moc.“

„Já jsem ti o sobě řekl dost.“

„Ne tolik jako já. A už jsme skoro na místě.“

Zastavil u krajnice, ale u mého domu jsme ještě nebyli, nebyli jsme ještě ani v naší ulici. Začínala jsem panikařit, nelíbily se mi náhlé změny v plánech.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se s vystrašeným výrazem.

„Získávám nám trochu času,“ odpověděl. Vystoupil ven z auta, já chvíli po něm. Musela jsem mít pár vteřin na vzpamatování se.

„Kam jdeš?“

Neodpověděl mi. V té tmě se těžko hledal, protože měl tmavé oblečení. Vydala jsem se váhavě směrem, o kterém jsem si myslela, že vede k němu.

„Chrstiaaa!“ Něčí ruce mně popadly a stáhly dolů do sněhu. Podívala jsem se na Christiana, který ležel vedle mě. Pak jsem se zadívala na hvězdnou oblohu nad námi. Začala jsem se hlasitě smát, smích se rozléhal všude kolem nás.

„Čemu se směješ?“ ptal se Christan.

„Je to... bláznivé. Ty jsi blázen!“ odpověděla jsem. „Ležíme tady ve zmrzlém sněhu a koukáme se na hvězdy jen proto, abys o mně věděl víc. Tohle může napadnout jen blázna.“

„A líbí se ti bláznivé věci?“

„Jak které. Třeba tahle ano,“ řekla jsem.

„Líbí se ti hvězdy?“

„A komu ne? Vypadají jako zářivé body naděje. Krásné budoucnosti, která možná přijde s dalším dnem.“

„Vlastně se jimi díváš do minulosti,“ řekl vědecky.

„Možná proto se na ně ráda dívám,“ připustila jsem. „Možná doufám, že bude všechno jako dřív.“

„Dřív?“ vyzdvihl to slovo.

„Dřív. Před tebou, všechno bylo jiné, méně komplikované,“ vysvětlila jsem. „Teď si připadám jako v labyrintu. Nemůžu najít cestu ven. A nejhorší na tom je, že jsem ten labyrint sama navrhla, ztratila jsem se sama v sobě.“

„Proč?“

„Protože každá hvězda mi ukazuje směr, má tvou tvář a vždy mě zavede ještě hlouběji.“

„Co když právě tam je východ?“ navrhl Christian. Nic jsem na to neřekla. Nevěděla jsem, jestli má pravdu nebo ne.

„A co máš dál ráda?“

„Déšť, slunce, vítr, ohěň, růže, hudbu, tanec, sport, lásku... Všechno, co je živé, plné energie, mě dokáže potěšit, naplnit.“

„Vidím, že to bude na dlouho,“ řekl.

„Nebude. Nechci tady zmrznout.“

„Zase utíkáš.“

„Neutíkám. Byli jsme spolu dost dlouho. Na takovéhle akce je lepší léto než zima. To bych tu možná byla déle.“

Christian se postavil a pomohl mi na nohy. Vytáhl mě za ruce, a když jsem opět stála, byla jsem moc blízko něj. Skoro tak blízko, jako když jsme spolu tančili. Skoro tak blízko, že se naše rty mohly dotknout.

„Už jeď,“ řekla jsem. „Domů dojdu sama.“

„Co když teď odejdeš a nenajdeš cestu z labyrintu?“ ptal se.

„Ještě není ten správný čas. Tu cestu musím najít sama.“ Udělala jsem malý krůček dozadu. Vnímala jsem jeho prsty po poslední našeho doteku. Měla jsem jít, ale nedokázala jsem z něj spustit oči.

„Dobrou noc,“ popřála jsem mu a přiměla se otočit směrem k domovu.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt lží - 6. kapitola: