Vlčice - Skryt Lží - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola Vlčice. Co se stalo s Meredith? Další tajemný, ale nádherný sen Dawn...

30.08.2013 (11:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1176×

KAPITOLA PÁTÁ

Musela jsem na Sue před jejím zeleným autíčkem počkat. Bavila se s Camille.

„Co jsi řešila s Cam?“ zeptala jsem se.

„Cam mi shání kostým na zítřek. Nabídla se, že mi s ním pomůže, když Steve takhle narychlo mění plány. Jo, doufám, že ti nebude vadit, když se k tobě přijedeme vyparádit. Je to od tebe nejblíž a budeme tak mít víc času. Jela bych s tebou domů, Camille mezitím skočí domů pro převleky. Nevadí?“

„Vůbec ne. Když budete chtít, můžu vám pomoct.“

„To bude super,“ souhlasila a nastartovala auto. „Alespoň někdo je normální.“

„Jak to myslíš?“ nechápala jsem.

„Pamatuješ, jak jsme byly u Erin? Její sestra Meredith se začala chovat divně. Od jejích narozenin jsem ji neviděla. A ona navíc bydlí naproti mně, vídala jsem ji každý den.“

„Co se s ní stalo?“

„Nebaví se se mnou a vypadá, že se něčeho bojí. Je hrozně ostražitá, už to není ta bezstarostná Meredith. Mám o ní vážně strach.“ V jejím hlase ten strach opravdu zněl.

Chytla jsem ji za ruku. „Neboj se. Určitě se to nějak srovná,“ utěšovala jsem ji.

„Snad jo,“ řekla. „Jsi doma.“

„Díky. A s tou Meredith si vážně nedělej starosti.“ Zamyslela jsem se. „Mám nápad! Dej mi její číslo.“ Sue mi podala mobil a já jsem si ho přepsala.

„Dík. Zavolám jí. Uvidím, jestli mi něco řekne,“ řekla jsem.

„Dawn, ty si zase nedělej starosti s Chrisem. On bude v pohodě,“ poradila mi Sue.

„Jak víš, že...“

„Tvoje oči,“ prozradila mi.

„Přestaň mě zkoumat. Hlavně mě a Christiana. Oba potřebujeme svůj vlastní klid.“ Vystoupila jsem z auta a nechala Sue samotnou.

Když jsem přišla domů, nikdo v něm opět nebyl. Vzala jsem si z kuchyně vodu a malou svačinu a šla se zašít do pokoje. Začala jsem si psát úkoly, ale příliš mě to nebavilo. Brzy jsem vzala mobil a vytočila Meredithtino telefonní číslo. Telefon zvonil.

„Prosím?“ ozvala se Meredirh na druhém konci. Opravdu zněla jinak, jak řekla Sue.

„Ahoj, Meredith, to jsem já, Dawn Wolfová. Viděly jsme se o víkendu.“

„Ahoj, Dawn, vzpomínám si na tebe. Co potřebuješ?“

„Já... Víš, nechci působit vlezle, ale Sue se mi svěřila, že se o tebe bojí. Chtěla jsem se zeptat, jestli se ti něco nestalo, jestli jsi v pořádku.“

„Dawn, jsi moc hodná, že to pro Susan děláš, ale nedělej si o mě starosti. Dokud nemusíš, nepleť se do těhle věcí,“ řekla.

„Dokud nemusím? A do jakých věcí?“ nechápala jsem.

„Brzy to pochopíš. Možná dřív, než si myslíš,“ vysvětlila, ale mně to nepomohlo.

„Jak to myslíš? Vysvětli mi to!“

„Už musím. Zatím.“ Zavěsila.

Z našeho rozhovoru jsem byla ještě víc zmatená. S Meredith se opravdu něco stalo, něco divného, ale co? Brzy to pochopíš sama. Možná dřív, než si myslíš. Myslela tím to, že budu stejně divná jako ona? Najednou se změním? Susan o mě bude mít strach? Co se to vlastně s Meredith stalo? A jak dlouho to potrvá? Tyhle otázky mi vrtaly hlavou dost dlouho. Než mě vyrušil Oliver. Neobtěžoval se tím, že by zaklepal, prostě vešel do mého pokoje.

„Ahoj. Rodiče nejsou doma?“

„Neviděla jsem je. Proč?“

„Jdu ven s Claire,“ řekl.

„Přijdeš brzy?“ zeptala jsem se.

„Přijdu brzy... ráno,“ odpověděl.

„Já ti nebudu vymýšlet nový výmluvy. Rodičům to řekni sám. A můžeš to zkusit popravdě - o Claire vědí.“

„Ááá! Ty jsi dneska tak protivná!“

„Já za to nemůžu,“ řekla jsem.

„Ale Christian Bright jo.“

Přestala jsem psát domácí úkol. Moje oči získaly dvojnásobnou velikost a podívaly se na Ollieho. A přísahám, že jsem v mysli viděla, jak svého bratra zaškrtím.

„Co se divíš? Chodíme na jednu školu,“ řekl. „Ale mám pravdu, co?“

„Něco si vymyslím. Ale ty se musíš vrátit ještě dneska,“ souhlasila jsem. „A ani slovo o Brightovi.“

„No...“

„Olivere?“

„Rozkaz,“ řekl. „Čau, já pádím!“ rozloučil se. Oliver mě měl v hrsti s Christianem, stejně jako Christian jen svou osobností. Proč je tak složitý být k němu najednou milá? Chovala jsem se hrozně. Teď mi přišlo jako dobrý nápad to napravit. Jenže se nemůžu změnit jen tak z hodiny na hodinu a být ke Christianovi najednou milá, flirtovat s ním, tak to prostě nejde. A pak je tu ještě ten fakt, že mojí mamce se Brightovi nějak nezamlouvají.

Někdo zaklepal na moje dveře.

„Dále.“

„Ahoj, Dawnie. Kde je Ollie?“ ptal se táta.

„On... se šel učit k Brianovi. Prý přijde později,“ odpověděla jsem. Tohle mi oplatíš bráško, pomyslela jsem si.

„Aha. A ty jdeš zítra na tu párty ve škole?“

„Ne. Nikdo mě s sebou nechtěl. Já jen pomůžu Cam a Sue, aby se pořádně vyparádily. Přijdou k nám, jestli to nevadí.“

„To ani v nejmenším. Ale máš jenom tenhle důvod, proč tam nejdeš?“

Ach jo! Proč mě musí všichni zkoumat v ten nejnevhodnější okamžik?

„Víš, tati, není mi moc dobře, radši si půjdu lehnout,“ řekla jsem jako výmluvu.

„Fajn. Kdyby něco, budu v pracovně.“

„Dobře.“ Vlezla jsem si do postele a pořádně se zabalila do deky. Trocha dlouhého odpočinku mi neuškodí. Na chvíli snad zapomenu na všechno, co mi vrtá hlavou. Na párty, na Christiana, na Meredith, na Christiana, Olivera, Christiana, Viktora, Christiana, Brighty, Christiana, taky na Christiana a Christiana...

Dívala jsem se na jasně modrou oblohu, po které pluly nadýchané bíle mraky. Občas nade mnou přeletěl nějaký ptáček, všude byl slyšet jejich zpěv a zvuky hmyzu. Ležela jsem na trávě, ve které bylo něco červeného a bílého. Pomalu jsem se posadila a podívala se doleva. V trávě ležely okvětní lístky růží a další rosly nedaleko. Mým očím neunikly úzké červené šaty, které mě obepínaly. Neměla jsem boty a bylo mi to jedno, tenhle sen byl nádherný.

Položila jsem se zpátky do trávy a nabrala rukou hrst okvětních lístků. Nechala jsem si je spadat na obličej. Hladily jako hedvábí, jemné a křehké. Sáhla jsem rukou pro další okvětní lístky, když mě prsty nahmataly něco zcela jiného. Byla to lidská ruka.

Obrátila jsem hlavu a nadzdvihla se na lokti. Vedle mě seděl Christian a bylo vidět, že tam byl celou dobu.

„Přijmeš moji omluvu?“ zeptal se. Měl bílou košili a obyčejné modré džíny. Jemný vánek mu ještě více rozcuchával vlasy noci.

„Omluvu za co?“ ptala jsem se.

„Za to, jak jsem se choval,“ odpověděl. „Nebylo ode mě hezké, co jsem ti řekl, a ještě víc, jak jsem ti to řekl. Omlouvám se.“ Mluvil o dnešku, o tom, co se stalo na parkovišti.

„Takže jsi lhal?“

„Ano i ne. Přiznávám, že součástí té hádky jsi byla ty, ale nebylo to celé jen kvůli tobě. Neměl jsem důvod to na tebe svalovat. A už vůbec jsem neměl žádný důvod, abych se k tobě choval tak hnusně a nelidsky,“ řekl.

„Proč kvůli mně?“

Pousmál se. „Myslel jsem, že ti to Viktor řekl.“

„Viktor mi toho řekl hodně. Polovinu z toho jsem nechápala.“

„Doufám, že nikdy nepochopíš, ale asi tomu nezabráním.“

„Vraťme se k tématu,“ poprosila jsem. „Proč kvůli mně? Nechápu to.“

„Víš, jsi jako ty růže. Každý tě chce mít, každý tě chce pohladit,“ řekl a přejel svými prsty po mé tváři, „protože jsi nevýslovně krásná. Ale ne každý chce být tebou zraněn, chce se píchnout o tvé trny.“

„Myslím, že jsem to už pochpila. Stejně tomu ale nevěřím.“

„Jaké jsou tvé oblíbené květy?“ zeptal se.

„Růže,“ odpověděla jsem bez rozmyslu. „Co to s tím má ale společného?“

„Slyšel jsem, že naše oblíbené květiny o nás něco říkají. Ty máš nejradši bílé a červené. To znamená, že i když jsi nevinná a lásku jsi zatím nepoznala, budeš jednou velice vášnivě milovat.“

Brada mi klesla údivem, když uhodl barvu mých oblíbených květin. Mohl to uhodnout tak, že se podíval kolem sebe, ale ve snech nejsou jen ty věci, které se nám líbí, které milujeme. Měla jsem divné tušení, že už to věděl dříve. Ale jak?

„Jak jsi to věděl?“ zeptala jsem se, protože jsem chtěla znát odpověď.

„Tušil jsem to,“ odpověděl. Líbilo se mi, jak je tenhle sen jako opravdový a zároveň nepravý, neskutečný. Takže vůbec nemohla vadit moje další otázka.

„S kým vlatně jdeš na tu párty?“

„To je překvapení. Uvidíš.“

„Já to právě neuvidím, nejdu tam.“

„Stejně si myslím, že se to dozvíš.“ Jeho rty se roztáhly do širokého tajemného úsměvu. Jako by věděl víc než já v mém vlastním snu.

Položila jsem se zpátky do zelené trávy a zavřela oči.

„Co to děláš?“ zeptal se Christian.

„Nevidíš? Snažím se usnout,“ odpověděla jsem. Uslyšela jsem jeho tichý smích.

„Měla bys víc věřit snům, Dawn.“ poradil mi. „Spíš,“ řekl a můj sen se rozplynul v dalších, které nedávaly takový smysl.

Další den jsem byla dokonale odpočatá. Probudila jsem se s úsměvem na rtech. Představila jsem si, že znovu ležím v trávě a vedle mě je můj snový Christian. Ten sen bych mohla snít znova. Bohužel to čas nedovoloval, musela jsem opustit svou postel a vykonat každodenní ranní rituály. Dnes se mi to povedlo nečekaně rychle, takže jsem čekala na Sue, a ne naopak. Měla jsem moc dobrou náladu.

„Co to, že jsi dneska tak veselá? Rozmyslela sis to s tou Steveovu party?“

„Ne,“ odpověděla jsem Sue. „Měla jsem hezký sen.“

„A o čem byl?“

„Já už vlastně nevím,“odpověděla jsem a pousmála se. Zase jsem lhala. „Vím jen, že jsem se ráno probudila a chtělo se mi smát.“ Byla pravda, že jsme si se Sue jako nejlepší kamarádky všechno řekly, ale úplně všechno jsem jí taky říct nemohla. Dívky v sobě musí mít velké tajemství, někde hluboko v sobě, které neřeknou ani té nejmilovanější duši. Já jsem teď jedno měla.

„Jsem ráda, že nás kluci osvobodili od příprav té párty. Nevím, jak bychom se stihly připravit.“ Sue vypadala docela nervózně, asi se bála, jestli to všechno stihne.

„Řekla jsem, že pomůžu tobě i Camille se připravit. Žádný strach. Budete hotové už hodinu předem,“ uklidňoval jsem ji.

„Bude na nás hodně práce. Když kostýmy vymýšlí Camille... musí být všechno tip ťop. Jinak není spokojená.“

„Já ji znám,“ obhajovala jsem se.

„Myslíš, že tam bude hodně lidí?“ ptala se.

„To nevím,“ přiznala jsem. „Ale Steve se tvaří, jako by to měla být party století, jestli víš, jak to myslím. Nepřekvapilo by mě, kdyba tam byla celá škola.“ Obě jsem vybuchly smíchy.

„Bude tam celá škola,“ souhlasila Susan.

„A podle Stevea to bude málo,“dodala jsem.

„To jistě.“

U školy bylo dnes výjimečně rušno. Steve a jeho party. To mohla být jedna z příčin celého humbuku. A pak možná malým podílem přispěla vrstva nového sněhu, kterou museli někteří kluci okamžitě vyzkoušet.

„Měli bychom jít dovnitř, než nas zasáhne Nick a další,“ řekla jsem.

„Proč? Taková sněhová koule může být dobrým startem dne,“ řekla Sue.

„Když myslíš,“ pokrčila jsem rameny. Cestou do budovy školy, k mé radosti, jsme žádnou sněhovou kouli nepotkaly. Když jsme byly uvnitř, naše první kroky směřovaly ke skříňkám. Otevřela jsem zámek a strnula údivem. V mé skříňce byly moje učebnice, které jsem zřídkakdy tahala domů. Byla tam i má taštička, kde jsem měla zrcátko, hřeben, balzám na rty a další podobné věci pro nutnou potřebu, která se někdy zdála zbytečná. Ale byla tam ještě ta věc, která mě překvapila. Na mých učebnicích ležela rudá růže. Vypadala stejně jako ty ve snu, měla stejnou barvu jako mé šaty ve snu. Dokonce mi i malý závan vzduchu připadal nasycen její vůní. Ale jak se tam vzala? Nikdo ji tam nemohl nikudy prostrčit, vypadalo to, že někdo musí vědět, jak se mi dostat do skříňky.

Christian. První věc, která mi přišla na mysl. Ten sen a Christian. Mohl to být jedině on. Víš, jsi jako ty růže. Každý tě chce mít, každý tě chce pohladit, protože jsi nevýslovně krásná. Ale ne každý chce být tebou zraněn, chce se píchnout o tvé trny. To mi přesně řekl.

„Proč tam tak zíráš?“ zeptala se mě Sue.

„Co?“ Zavřela jsem skříňku před Susan. „Jen jsem se zamyslela,“ odpověděla jsem, když jsem si uvědomila, na co se mě ptala.

„Pojď, Cam na nás mává,“ popoháněla mě. Rychle, jak jsem já mohla, protože jsem byla doposud úplně vkulená, jsem šla za Camille, stála u učebny pana Beanse.

„Ahoj, platí ten dnešek u tebe, Dawn?“

„Jasně,“ odpověděla jsem Cam.

„Dobře. Jde na párty i Chris?“

„Jako Christian? To nevím,“ odpověděla jsem.

„Camille, neměla by ses takhle ptát. Víš, že Steve může být poblíž,“ varovala Susan kamarádku. „A taky bys měla někoho nechat Dawn.“

„O čem to mluvíš?“

„Nepopírej, že se ti líbí.“ Sue na mě nasadila svůj andělský vševědoucí pohled.

„Nelíbí se mi. No, jeho vzhled docela ujde,“ připustila jsem. „Ale nelíbí se mi jeho osobnost.“ Další lež.

„Hele, holky, ono jde taky o něco jinýho než o vzhled?“ ptala se Cam. Rozesmály jsme se.

Tehdy mě napadlo, že mám asi jako jediná představu o tom, jak má vypadat můj kluk. Christian to rozhodně nebyl. Nebo byl? Je? Někdy mi přijde tak dokonalý a jindy tak neskutečný. Nebo je to mnou?

Vešla jsem se Sue a Cam do matematické třídy. Christian si mě prohlížel pozorněji než obvykle. Mohl mi tu růži dát do skříňky vážně on? Byla by to další neuvěřitelná věc, která je s ním spojená? Ale jak by věděl, jak ji otevřít? Musela bych připustit i to, že umí vcházet do snů a včera tam byl se mnou, nebo že dokonce umí měnit čas a prostor. Možná, že to vážně umí. Dnes měl totiž stejné oblečení jako v tom snu. Snad to udělal schválně, aby podpořil moje zvláštní teorie, připadala jsem si jako věděc, který chce dokázat přítomnost něčeho neskutečného a sám tomu úplně nevěří. Ale Christian byl skutečný, takže jsem se neměla čeho bát.

„Ahoj,“ usmál se.

„Ahoj.“

„Dnes ti to sluší.“

„Díky. Nemyslím si to.“ Vážně to řekl? A ty se s ním ještě hádáš. Měla jsem na sobě jen obyčejné džíny, červenou košili a náušnice s červenými kamínky. A na mých rozpuštěných vlasech nebylo vůbec nic úchvatného, stejně nudné jako každý jiný den.

„Promiň mi to, jak jsem se choval včera,“ řekl. Jeho veselá nálada se změnila.

„To je v pohodě. Každý z nás má takové chvíle. I já.“

„Kde se tohle v tobě vzalo?“ ptal se.

„Dal´s to ty sám,“ odpověděla jsem.

Chvíle, kdy mi hleděl do očí, se zdály nekonečné. Tato byla stejná. Jako mluvení beze slov, jako pohledy slepých, jako písně hluchých uší, jako vůně nikdy nenalezených květů. Možná i jako láska. Věděla jsem, že jsme to v tu chvíli cítili stejně. Soulad smyslů, souzněných duší. Věděla jsem, že v mém životě bude mít vždy místo. Nevěděla jsem kde, ale někde tam, u mého srdce, bude vždy místo, kam se můžeme skrýt do říše snů.

„Za co jdeš na tu party?“ změnila jsem téma. Atmosféra vyprchala. Praskla jako mýdlová bublina. Znovu jsme byli jen spolužáci a ne duše každá ukrytá v jiném těle.

„Nemůžu ti to říct. Ukradneš mi nápad a já nebudu originální,“ odpověděl. Zvedla jsem oči k nebi.

„A tvůj doprovod?“

„Nevím, neřekla mi to.“

„Aha. A znám ji?“

„Myslím, že ne.“ Zdál se pobavený mou otázkou.

„Nechodí sem?“ pátrala jsem dál.

„Chodí, ale je jiná než ty, takže pochybuji, že jste spolu mluvily.“

„A jaká teda je?“

„Nemá ráda špatný kluky, takže jí vyhovuji.“ Zalesklo se mu v očích. „A nebojí se dát najevo svoje city.“

„Já dávám najevo svoje city!“

„Ale ne všechny,“ připomněl mi.

„Proč se vlastně bavíme o mně?“