OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yume no yo-o: Okawari (4. kapitola)



Yume no yo-o: Okawari (4. kapitola)Upozornění: Shonen-ai/Yaoi (vztah muž/muž; obsahuje intimní scény)
Zdravím! (^.^)/
Světla svítí, stěrače stírají a my pořád jedeme dál. Ale protože se blíží Valentýn, tak jsme hodní: čeká vás opravdu sladká kapitola
Užijte si čtení (^^)/

„Uvidíme se zítra," mávl jsem na blonďáka soukajícího se do trička. Rychle ke mně zvedl oči. Ani nechápal. Nu což, není můj problém, že je pod obraz. Problémy vystřízlivění jsem přesunul na Zítřejšího Kaie. Zabouchl jsem za sebou dveře zkušebny.

Chudák, už teď jsem ho litoval.

Ráno přišlo na můj vkus příliš brzy. Přesto jsem si dal sprchu a vyrazil do zkušebny. Nebyl jsem si jistý, jestli bych radši neutekl. Rozhodně by to bylo pohodlnější. Na co jsem včera, sakra, myslel? Vyspat se s ním po tom, co řekl. Kaii, proboha, kam jsi dal rozum. Plácl jsem čelo na okno vlaku a díval se na městskou krajinu za ním. Sklo chladilo, bylo to příjemné. Zavíraly se mi oči. Za víčky se objevil obraz. Oči plné chtíče, pootevřené rty, trochu opuchlé od polibků. Brnění ve slabinách mě probralo. Nemysli na to, ty troubo! Kdybys radši vymyslel, co teď. V duchu jsem se proklínal.

Vystoupil jsem, zapálil cigaretu a snažil se na nic nemyslet. Protože se mi pořád vracely vzpomínky na Uruhu. Promnul jsem si kořen nosu a v kapse zašmátral po klíčích. V zámku s nimi otočit nešlo. Nechal odemčeno? Zavrtěl jsem nad tím hlavou.

Uvnitř bylo ticho. Aspoň že jsem tu byl první. V kuchyňce jsem si udělal kafe a přesunul se do zkušebny. Naposledy jsem potáhl z cigarety a típl ji do popelníku u bicích. Všiml jsem si ho až po chvíli. Ležel schoulený na pohovce, oblečený, ale očividně mu byla zima. Ospale na mě mžoural. To mi tak chybělo. Takže on tu spal? Nechtěl bych, určitě ho budou bolet záda. Když bude mít štěstí, jen ta záda. Tomu jsem se zasmál. Musel jsem, dokud to šlo.

„Co takhle mi taky udělat kafe?" zaskuhral Uruha. Upil jsem z hrnečku a postavil jej na stolek vedle sebe.

„A rovnou snídani bys nechtěl?" ušklíbl jsem se na blonďáka. Opatrně se posadil na pohovce. Jeho překvapené heknutí mě pobavilo. Zamračil se na mě.

„Míchaný vajíčka se slaninou, prosím... Mohl by ses laskavě přestat takhle šklebit? Děsíš mě." On na mě vrčel! Musel jsem se smát nahlas. „On tě ten smích přejde... To tričko si odskáčeš!" zamračil se na mě. Proč jsem se sem, sakra, bál jít? Byl komický. Nemohl jsem si pomoct.

Na všem ležel stín toho, co včera řekl. Ale nebylo všechno tak zlé, ne? Měl bych zuřit, měl bych mu ublížit, ale mně se prostě nechtělo. Sex zvedá náladu. Jo, a taky vytváří nové komplikace. Co vlastně chceš? Znovu ten hlásek, ironický, až moc upřímný pro tohle ráno. Sledoval jsem Uruhu, jak se zvedá. Namířil si to ke mně. Snažil jsem se nevšímat si ho. Vyhrabal jsem jedny z posledních nepoužitých paliček a zapálil si další cigaretu. Za mnou se ozvalo prskání.

„Fuj! Co to je za břečku? To nám došel cukr i mlíko najednou? Bože. Brrr! Ty máš chutě." Uruha stál za mnou, v ruce můj hrnek kafe. Sebral jsem mu ho.

„Jo, taky si říkám," přejel jsem ho pohledem. Zrudl. „Udělej si vlastní a neprskej mi do toho mého, buď tak laskav." Všiml jsem si malé modřiny na krku. Ten pocit vyrovnání sil mezi námi byl k nezaplacení. Otočil jsem se zpět k bicím. Potřeboval jsem se rozehrát. Ignorovat ho nešlo, byl příliš blízko na to, abych mohl jasně myslet. Myšlenky jedna přes druhou křičely, nechtěly zmizet a nechat mě v klidu.

Nechceš ho, ublížil ti, včerejšek ti dokázal, že je přesně takový, jaký sis myslel, že je! I teď hraje nějakou hru jen pro své pobavení. Slíbil sis, že už se nenecháš tolik napálit! křičela jedna, druhá namítala: Vysvětlil ti to. Vypadal, že ho to mrzí. Nemyslíš si, že to je hra. A ty k němu pořád něco cítíš, něco jiného než odpor. Víš to, jen si to přiznej.

Zavřel jsem oči. Pryč s tím vším, vrátit čas. Utéct od toho rozhodnutí přidat se k téhle kapele a žít dál celkem klidný život. To by bylo fajn, ale já seděl na stoličce s Uruhou za zadkem a nevěděl, co dělat. Zatnul jsem zuby. Vztek se ve mně mísil s oddaností. Zvláštní pocity. Jak mi před chvílí bylo do smíchu, teď se moje nálada nacházela někde hluboko pod bodem mrazu. Uruha si toho nejspíš všiml. Jeho ruka na mém rameni byla něčím nesnesitelným, nepřipustitelným. Nechci ho! Nechci s ním mít nic! přesvědčoval jsem se. Hloupé, posmíval se hlásek v hlavě, moc dobře víš, že to tak není, lžeš si do kapsy. Jako dítě. Zahnal jsem ho. Teď ne. Shodil jsem teplou dlaň z ramene. Nepodívám se na něj.

„Děje se něco?" Hlas zněl ublíženě. Porušil jsem své vlastní rozhodnutí a otočil se. Stál těsně za mnou, ruku stále zvednutou do vzduchu, jako by na ni zapomněl nebo nevěděl o jiném místě, kam by ji mohl položit. Musel jsem zaklonit hlavu, abych viděl jeho oči. Nevyznal jsem se v nich. Hleděly na mě s rozpaky, nerozhodné. Absolutně jiné. Pokorně tam stál a čekal na odpověď. Proboha, to se naše osobnosti prohodily, nebo co? Trochu mě děsil. Že bys ho chtěl utěšit, co? ozval se znovu otravný hlásek.

„Přestaň na mě sahat. A pokud vím, chtěl jsi zkoušet, tak nevím, na co čekáš." Uhnul jsem pohledem. Dej mi pokoj a jdi ode mě! žadonil jsem v duchu. Neuposlechl, překvapivě. Pouze o krok ustoupil a prohlížel si mě.

„Takže si zas budeš hrát na nedostupného? Oba víme, že to tak není, Kaii." Odmlčel se. Záblesk oříškové barvy. Chvíle zranitelnosti byla zas ta tam. Nečekal na odpověď. „Nezkoušej to zahrát na "nic to neznamenalo". Já vím, a ty musíš taky, že to tak nebylo. Ani pro jednoho z nás. Nebyl to jen chtíč. Nic z toho, co jsem včera řekl, nebylo z opilosti. Lituji toho, co jsem udělal, byl jsem pubertální blb, dítě. Nebudu se opakovat, ale snažit se nepřestanu. Upřímně netuším, co dělám. Nerozumím, proč stojím zrovna o tebe. Nemáme absolutně nic společného, ani teď, a přesto-" nedořekl. Jen zavrtěl hlavou a odešel. Díval jsem se za ním. A v hlavě konečně prázdno. Zrovna ve chvíli, kdy jsem mozek potřeboval, vypověděl službu. Dokonalé zlozvyky tohoto orgánu. Pokaždé, když potřebujeme jeho pomoc, není dostupný. Skoro komické, nebýt v tak patové situaci. Co já teď? Budeš to ignorovat, co? Prostě se tvař, že to není tvoje věc, zbabělče!

Schoval jsem obličej do dlaní, lokty opřené o kolena. Zbabělec. To bylo správné označení, ale nevadilo mi. Radši budu zbabělec. Nechci s ním mít víc, než chvíle hraní ve zkušebně a na koncertě. Opakoval jsem to pořád dokola do chvíle, než se ta slova vryla tak hluboko, že jsem si byl jistý jejich neporušením. Modlil jsem se v to. Teď čekalo jediné: přesvědčit o tom i Uruhu.

 

Zkušebnu jsem opouštěl až k večeru. Utahaný psychicky i fyzicky. Někdy po poledni dorazil i Aoi se zprávou, že zbylí dva vyspávají kocovinu a zítra ráno tu budou. Vtipkoval s Uruhou na Rukiho účet. Asi neuměl moc pít. Byl jsem vděčný, že Aoi přišel, i když jsem měl velmi špatný pocit z toho, jak si mě prohlížel. Radši jsem se vypařil dřív, než si stihli ti dva uklidit nástroje. Pro jistotu jsem si vypnul i telefon. Se smutkem jsem si ho prohlédl. Bezpečnostní opatření, rozbít dva v jeden týden by nebylo příliš chytré. Takže sbohem, civilizace, uvidíme se zítra ráno, řekl jsem si v duchu.

 

Znovu jsem udělal chybu, ztratil jsem rytmus a přestal hrát. Ztratil jsem se v myšlenkách, už to byly dva týdny.

„Kriste Pane, Kaii! Co děláš?" Rukimu už ruply nervy. „Co se stalo tentokrát? Hele, já chápu, že to není nejjednodušší, ale proč děláš chyby v něčem, co už umíš? S takovouhle nemá cenu pozítří vystupovat. Jestli jsi nervózní, tak to řekni. Všichni jsme. Ale nikdo z nás takhle nejančí. Když uděláš chybu, prostě hraj dál. Jestli ještě jednou přestaneš, někam ti ty paličky nacpu, vážně!" Uruha se zasmál. Zpěvák ho zpražil pohledem. Nadechoval jsem se k odpovědi. „Nenamáhej se, prostě začneme znovu," povzdechl si Ruki.

„Nech mě si aspoň zakouřit," zahuhňal Aoi s cigaretou mezi rty. To bylo jako povel pro ostatní. I já jsem se natáhl po krabičce a zapálil si. Kypělo to ve mně. Skoro každý den jsem tady dřel jak kůň, a i tak se mi dva dny před koncertem třásly ruce. Uruha mi dal pokoj, aspoň. Nebo spíš na chvíli. Byl jsem za to vděčný. Odklepl jsem popel a zamračil se na Rukiho záda. Víc mě trápilo jeho chování. Chápal jsem, že chce mít konečně perfektní koncert, ale občas to přeháněl. Co bylo horší, mimo zkoušky se mnou nekomunikoval. Nechal jsem se přemluvit a šel s nimi do baru. Dokonce i s Uruhou jsem mluvil víc než s ním. Nechápal jsem to. Pohledem jsem zavadil o svého tyrana. S úsměvem cosi vykládal Reitovi. Na mě se nikdo nedíval.

Zapálil jsem cigaretu, narovnal se a protáhl ztuhlá ramena. Ve zkušebně bylo dusno. Neobtěžoval jsem se s bundou, s tím, jak jsem byl rozehřátý, mi pět minut na ledovém vzduchu nemohlo ublížit. Ani si nevšimli, že jsem vstal od bicích a vytratil se ven. Taky dobře. Chvíle ticha byla požehnaným uvolněním a mrazivý vzduch jako balzám na horkou kůži. Spokojeně jsem se protáhl a vtáhl kouř do plic. Už zase byla tma a na nebi ani jedna hvězda. Jak by taky mohla, pouliční osvětlení zakrylo vše. Sklopil jsem oči ke špičkám bot a opřel se o zeď. Byl jsem unavený. Neustále jsem lítal mezi prací, zkušebnou a domovem, kde jsem pár hodin spal a pak se opět vydal do práce. Otravný kolotoč. I když jsem, někde hluboko, byl opravdu rád, že mám kapelu, komplikace, které s tím přišly, ten pocit zatím převyšovaly.

„Seber se, člověče," zamumlal jsem se zavřenýma očima. Na chvíli jsem zadoufal, že někdo z nich přijde a třeba mě trochu utěší. Nestalo se. Jsi snad dítě, Kai? Potřásl jsem hlavou. Občas by bylo skvělé být jím znovu, ale lidem se můžou stát horší věci, než co se dělo mně. Z chodby se ozvaly tlumené hlasy.

„Ruki, tys Kaie neviděl? Potřebuju s ním mluvit a on zas někam zmizel.“ Uruhův hlas, trochu ztlumený, skrze vzdálenost.

„Ne, neviděl, a i kdyby, tobě to říkat nebudu.“ Naštvané odseknutí mě překvapilo. Ruki byl na Uruhu vždycky milý. Druhý si povzdechl.

„Budeme to pořád řešit? Věděl jsi, do čeho jdeš, věděl jsi předem, že z toho nic nebude. Tak co po mně teď chceš, Ruki.“ Uruha zněl unaveně. Neměl bych je poslouchat, tohle vypadá jako soukromý rozhovor, proběhlo mi hlavou, i tak jsem se naklonil blíž ke dveřím.

„Jistě, takže já nemám žádnou šanci, i když jsem tu pro tebe vždycky byl, ale najednou se tu objeví on, ani tě nechce, vyhýbá se ti, tak je to něco jiného? Začínám litovat, že jsem ho k nám vůbec přivedl.“

„Tak o tohle ti jde! Proboha živého, Ruki! Vždyť ani nevíš, kdo Kai je, kým je pro mě. A vůbec, znám ho dýl než tebe. Navíc ti do toho nic není, tak mi v tomhle laskavě dej pokoj.“

„Chceš tím snad říct, že je to ten kluk ze střední…“         

„Nebudu se opakovat, Ruki, nic ti do toho není. Jdu na vzduch, tak mi udělej tu radost a nech mě být.“

Dusot nohou mě alespoň varoval, abych udělal krok ode dveří. Jen tak tak jsem se stihl opřít o zeď, než dveře rozrazil nasupený Uruha. S třísknutím dveře zavřel a zapálil si. Až potom se otočil a uviděl mě. Jeho pohled byl k nezaplacení, skoro nadskočil. Neubránil jsem se úsměvu.

„Skvělý… Takže jsi to slyšel?“ zeptal se a opřel se o zeď vedle mě. Kývl jsem a očima se přilepil k zářícímu uhlíku své cigarety. Přehrál jsem si ten rozhovor znovu.

„Koukám, že tvoje složité vztahy nekomplikují život jenom mně.“ Trochu pochmurně jsem se na něho zadíval. Mračil se do země. Po chvíli zvedl oči ke mně. Neuhnul jsem pohledem. Pozoroval jsem ty oříškové oči, co se ke mně skoro přisály. Naklonil jsem hlavu na stranu. Vztek na něho i jeho přiznání už mě přešel. Vlastně jsem ho ani neměl na něho, spíš na sebe. Opravdu mě přemáhala únava. Měl jsem chvíli klid, abych si udělal jasno v tom, co se děje, a dost mi pomohlo, že na mě Uruha přestal cokoli zkoušet…

Možná tím, jak nad něčím přemýšlíme, to přivoláme. Ani nevím, jak se to stalo, ale Uruha mě líbal, opatrně, jako by se bál, že ho zase praštím. Se zpožděním jsem si uvědomil, že mi drží i ruce. Jemně prozkoumával moje sevřené rty, jako by mu ani nevadilo, že nepřichází žádná reakce. Zamračil jsem se a Uruha se pomaličku odtáhl.

„Když ti pustím ruce, zase mě praštíš?“ Vypadal nejistě, ale v očích mu hrály ty kouzelné jiskřičky. Možná věděl stejně dobře jako já, že tentokrát ránu nedostane.

„Zkus to, uvidíme, co se stane,“ musel jsem se pousmát.

„Nebudu to riskovat,“ zašeptal a znovu mě políbil. Překvapeně jsem vydechl. Okamžitě využil pootevřených rtů a do hry zapojil i jazyk. A zatímco si Uruha hrál a mně opět vysadil mozek, se moje tělo rozhodlo zapojit. Vykroutil jsem svá zápěstí z jeho sevření a vpletl mu ruce do vlasů, přitáhl si ho blíž a sám prohloubil náš polibek. Pousmál jsem se a jednu ruku přesunul na jeho záda, přitáhl jsem ho k sobě. Bolestně jsem si uvědomoval, že zakláním hlavu, že je stále vyšší než já. Uruhovy ruce ožily. Ucítil jsem jeho dlaň na tváři, druhá putovala přes záda níž, až se zastavila v zadní kapse mých kalhot. Pevně tiskl a spokojeně zamručel do polibku. Ještě chvíli jsem si dovolil vychutnat si jeho ústa, objetí, než jsem se vysmekl a o pár kroků ustoupil. Zrychleně jsem dýchal a snažil se vypořádat s tím, co způsobila pusa a pár jeho dotyků. Uruha se skoro uraženě podíval tam, kam jsem utekl, a s povzdechnutím si zapálil vyhaslou cigaretu.

„S tebou je fakt těžký pořízení, víš to?“ zavrtěl hlavou, když se znovu zapřel o zeď, a jeho oči se upřely k obloze. „Chvíli se bojím, že mě umlátíš první věcí, co ti přijde pod ruku, pak se tváříš, že neexistuju, a nakonec se takhle lísáš. Nepřemýšlel jsi o psychologovi? Rozdělená osobnost, něco takového…“ Stočil pohled ke mně, v očích jiskřičky. I přes ně vypadal stejně unavený jako já.

„Jsem vcelku spokojený s tím, jaký jsem, díky. Ale dlouho přemýšlím, že tebe k nějakému objednám. Jsi sám sobě nebezpečný.“ Nevěděl jsem, co dělat, naprosto dobrovolně jsem ho líbal, a byl bych v tom pokračoval, nebýt mi taková kosa. Okrajově jsem si uvědomoval, že ze zkušebny se ozývá brnkání kytary a třísknutí hlavního vstupu do zkušebny - někdo nejspíš odešel. Možná Ruki, napadlo mě v duchu.

„Tak mi teda řekni, co s tebou mám dělat,“ zabručel Uruha a odlepil se od zdi, udělal krok a stál přímo u mě, zvedl mi bradu. „Provokuješ mě skoro každým pohybem. co uděláš, možná si to ani neuvědomuješ. Mám chuť se ti odvděčit za tu noc na gauči.“ Můj mozek vysadil: Stojíš moc blízko! chtěl jsem na něj zakřičet. Palcem mi přejel po rtech a já se zvládl jen dívat do těch očí. Sakra, nedal mi někdo něco do kafe? Já ho tu fakt svádím? „Hodně ses změnil,“ pokračoval v podmanivém vrnění. Tohle ovšem upoutalo moji pozornost. „Tenkrát jsi byl takový tichý, stydlivý… To, jaký jsi teď, mě dohání k šílenství. Myslel jsem si, že v tobě hledám toho kluka ze střední… Ani nevíš, jaké bylo moje překvapení, když… sis se mnou dělal, cos chtěl. Přitahuje mě to, kým jsi teď, ne, kým jsi byl. Drzý, vzteklý. Hraješ se mnou nějakou hru, nebo se mi to jen zdá? Kam jdu, myslím na tebe. Jsi prostě jen takový podmanivý malý hajzlík a stejně…“

„S tím hajzlíkem mluv za sebe, prosím tě.“ Stihl jsem jen vydechnout. Umlčel mě polibkem. Čekal jsem to, po tom monologu nemohlo přijít nic jiného. Jemně jsem skousl jeho spodní ret. Líbilo se mi, jak na mě zavrčel. Hlavou mi proběhlo, že zkušebna se už zase zdála být úplně tichá. Uruhovi to asi došlo taky, začal mě pomalu směřovat ke dveřím.

„Že já se na to…“ zavrčel. A než jsem se nadál, visel jsem mu přes rameno.

„Sakra, co to děláš! Pusť mě na zem, ty jedno blonďatý pako.“ Pokusil jsem se ho kopnout, ani si toho nevšiml. Mezi námi byl jen asi pěticentimetrový výškový rozdíl, a přece se mnou zacházel jako s panenkou. Konečně mě začal pouštět, ale místo nohama na zemi jsem přistál zády na pohovce. Zase ten ubohý kus nábytku.

„Řekl bych, že ti to oplatím rychleji, než jsem si myslel… Nebudu čekat, než tě tahle zvláštní nálada opustí,“ řekl a usadil se mi na rozkroku. Musel jsem koukat jak trubka. Počkat… tohle nechci. Ne teď, rozhodně ne tady. Mozek se konečně probral k životu. Natáhl jsem ruku a zastavil ho, s menšími obtížemi jsem se i pod ním posadil.

„Tady ne…“ Víc jsem ze sebe nedostal, políbil mě. Byl neodbytný. Kdysi jsem po tomhle toužil, aby byl přesně takový. Ale tohle- Teď? Odtáhl jsem se. „Sakra, Uruho, přestaň aspoň na chvíli. Jsi jak králík na jaře!“ musel jsem na něj zařvat. Konečně se na mě opravdu podíval.

„Co zase? Chceš mi tvrdit, že to nechceš? Nedělej ze mě blbce, Kai, tlačíš mě už dobrých pár chvil.“

„O to nejde, sakra. Jen to nechci teď a tady…“

„Chceš jít někam jinam? Nebo co…“

„Mlč, proboha, a slez ze mě.“ S vypětím všech sil jsem ho převrhl na záda a dostal se zpod něho. Konečně jsem stál na nohou, otočil jsem se k němu zády. Rukou jsem si vjel do vlasů a přemýšlel, jak z toho ven. Na co jsem myslel? Co jsem dělal, když jsem mu dovolil říkat všechny ty kecy. Znělo to jako vyznání… lásky? Blbost, ten kluk není schopný milovat nikoho jiného, než sebe. Zarazil jsem se. „Myslel jsem si, že mě to k tobě táhne jen proto, jaký jsi byl, že hledám toho kluka ze střední. Ale pak jsem zjistil, že se mi mnohem víc líbíš, jaký jsi teď…“ To… Sakra! Zase jsem byl ve slepé uličce. Na bocích jsem ucítil váhavý dotek dlaní. Otočily mě. Uruha si mě zase zkoumavě prohlížel. Pak si povzdechl a udělal krok zpět, založil ruce na hrudi.

„Proboha, tak se ptej. Vypadáš jako ztracené štěně, s tímhle výrazem bys zchladil i toho králíka.“

„Jakýho králíka zase?“ vylítlo mi z pusy. Uruha se rozesmál. Měl jsem chuť si plácnout rukou do čela. Na pohovku se mi sedat nechtělo, teď to byla nebezpečná zóna, a já opravdu potřeboval odpovědi a ne sex. 

„Ten by ale klidně mohl přijít po těch odpovědích, že ano? Najednou by ti vůbec nevadilo s ním zalézt do postele.“ Zahnal jsem ten protivný hlásek a zapálil si.

„O co to šlo mezi tebou a Rukim?“ Uruhovi po obličeji přeběhl jakýsi stín.

„Do toho ti v podstatě nic není, ale budiž. Kdysi jsem s Rukim chvíli chodil, no, a řekněme, že nám to od té doby párkrát ujelo. Bohužel, on si pořád myslí, že spolu budeme zase. Možná proto je teď naštvaný na tebe, nebo spíš žárlí.“ Zamrkal jsem. Tušil jsem, že to bude něco takového, ale Ruki žárlící na mě? Prohlédl jsem si blonďáka, uvelebil se na gauči v tureckém sedu a pohrával si s náramkem na levém zápěstí. Nekonečný zdroj potíží, jak, sakra, dokáže vypadat takhle… nevinně? Kde se to v něm vzalo? Odvrátil jsem pohled. Vším tím, co se tu dělo, jsem přímo vletěl na tenký led, pod kterým zuřila řeka. Minulost, zhrzený milenec, Uruhovy nálady. A i tak jsem měl před chvílí dojem, že bych to vše dokázal zapomenout, jen ho mít…

„Fajn,“ začal jsem pomalu, „a co teď chceš ode mě?“ Uruha zaraženě vzhlédl. Povytáhl jsem obočí. Konečně jsem nebyl rozpačitý jen já. Ticho se prohloubilo a Uruha s upřeným pohledem do země jako by zapomněl mluvit. Litovat otázky bylo pozdě. Potřásl jsem hlavou, během těch málo minut mlčení… veškerá euforie opadla. „Víš, já se asi změnil.“ Ta slova bolela i mě. „Ale ty jsi pořád stejný. Je ti jedno, komu ublížíš, jen abys dostal, co momentálně chceš, a když se povede, tvůj zájem opadne a je ti jedno, co s tím druhým. Fakt jsem si chvíli myslel, že ses změnil, třeba vyrostl. Ovšem… pod tím zdáním je pořád ten vypočítavý hajzl. Dobrou noc, Uruho.“ Nechtěl jsem se na něho dívat, přesto jsem zahlédl oříškové oči, zdrcené. Chtěl jsem pryč. Dělat, že se dnešek nestal. Sebral jsem bundu a vyrazil z místnosti. V duchu jsem přemýšlel, jestli zpomalit, doufat, že mě dožene, zastaví, ale proč bych to chtěl? Vždyť jsem se rozhodl, že se ním nic mít nebudu. Že to nechci. Tak proč jsem doufal?

Bylo to stejné jako tenkrát, utíkal jsem od něho a před rozbitím mě mohl zachránit jen on sám. Jako tenkrát se to nestalo. Dveře zkušebny za mnou zaklaply. Hluboký nádech, výdech. Telefon ukazoval půl jedenácté. Možná byl čas opravdu zajít za Sachi, to ona mě tenkrát posbírala. I když to bylo sobecké… Asi mi ale na sobeckých rozhodnutích už nezáleželo. Obešel jsem roh ulice, když se za mnou ozvalo velmi tiché klapnutí dveří. Skoro okamžitě jsem zastavil a zaposlouchal se. Nadával jsem si za tu jiskřičku naděje, co svitla, když se ten zvuk ozval, ale bylo úplné ticho. Sklopil jsem hlavu.  

„Co ty jsi to za pitomce,“ zamumlal jsem si pro sebe.

„Na to se ptám už pár let, ale je fajn, že sis tu otázku taky položil.“

„Do hajzlu!“ vylítlo mi. Otočil jsem se a tam stál on. Zase. Rychle dýchal, jako by utíkal. Po chvíli se opřel o kolena a mávl za sebe.

„Vyběhl jsem  opačným směrem, než mi došlo, že jsi asi šel na vlak…“ ¨

„Cože?“ nechápal jsem a snažil jsem se uhasit tu jiskřičku, co uvnitř mě blikala. Možná bylo to nejhorší slovo na světě, prázdná slova, sliby. Ale teď… Uruha se konečně narovnal. Na rtech mu opět hrál ten laškovný úsměv.

„Měl jsi mi radši věřit, že teď už tě opravdu nenechám utéct tak snadno.“

Nevydržel jsem to. V hlavě mi hrály všechny vzpomínky na něho, ty dobré, ty ještě naivní. Sám jsem překonal těch pár metrů a políbil ho. Nevěděl jsem, co jiného dělat, co s tím vším, co jsem měl najednou v hlavě. Postřehl jsem skoro úlevné vydechnutí.

 

Nevím, jak jsme prokličkovali městem, ani do jaké tramvaje jsem nasedl. Připadal jsem si jako malý kluk. V hlavě mi pořád strašil hlásek, který říkal, jak mi ublíží. Neposlouchal jsem. Bylo to jiné. Já byl jiný. Užíval jsem si tenhle nový pocit: On za mnou šel, nenechal mě odejít. Zatřepal jsem hlavou.       

„Nad čím přemýšlíš?“ Zvedl jsem oči. Prohlížel si mě, vypadal docela pobaveně.

„Nad nepravděpodobností života,“ pokrčil jsem rameny.  

„Sakra, já jsem doufal, že to bude něco peprnějšího…“

„Třeba 30 způsobů, jak zabít Uruhu? Dej mi chvíli, vymyslím je,“ věnoval jsem mu úsměv. Oplatil mi ho. Tramvaj se blížila do stanice. Postavil se přímo přede mě a chytil mě za bradu.

„Začni třeba únavou sexem.“

„Králíku,“ zamumlal jsem. Políbil mě. Hlavou mi prolétlo, že to nejsem já, kdo se toho nemůže nabažit. Ozval se zvonek a blonďák mě postrčil ven. Udělal jsem opatrný krok na chodník a rozhlédl se. Přede mnou byly řadové domy s moderními prosklenými lodžiemi, za zády temný park. Uruha mě chytil za zápěstí a táhl za sebou. „Hej, jsem snad pes?“ zaprotestoval jsem. Vysloužil jsem si jen zkoumavý pohled tmavých očí a pobavený úšklebek.

„Máš chuť dávat pac? Dám ti piškotek, když nebudeš dělat loužičky,“ zasmál se a pustil moje zápěstí, jen aby o vteřinu později vklouznul rukou do mojí dlaně. „Lepší?“ Nevěděl jsem, co říct, jemně jsem stiskl propletené prsty. Nic neřekl, jen mě opět táhl za sebou. Už jsem neprotestoval, nemohl jsem. Teplo jeho dlaně mě drželo v tichosti, bránilo myšlení. Komické, co dokáže udělat něco takového. Líbal mě a já přemýšlel, ale když mě drží za ruku… Nevím, kam s očima. Zavrtával jsem pohled do jeho zad a probral se, až když pustil moji ruku. Nevnímal jsem, co se děje kolem mě. Byli jsme v zádveří bytu.

„Zamrznul jsi? Pojď dál. Dáš si kafe nebo něco?“ Uruha už měl sundané boty i kabát.

„Černý kafe bez cukru, díky,“ zamumlal jsem a shodil boty. Blonďák zmizel v jiné místnosti a ozval se zvuk vody a cinkání hrnků. Šel jsem za ním. Chodba vedla přímo do obývacího pokoje, který byl zároveň malou kuchyní a měl přístup k balkonu. Byly tu i další dveře, nejspíš do ložnice. Uprostřed místnosti stál velký gauč, u něho přistavené kombo a kytara. Stolek pokrývaly obaly od jídel, papírové kelímky a několik prázdných lahví. Odhrnul jsem štos papírů a se zkříženýma nohama se posadil. Papíry byly ručně nařádkované a popsané notami, spoustou škrtanců a poznámek.

„Nech to, jsou to jen výstřely do temnoty, nic zajímavého,“ řekl Uruha. Nohou skopl zbytek papírů na zem a tím samým způsobem uklidil i stůl. Podal mi hrneček s temnou horkou tekutinou a usadil se vedle mě. Vděčně jsem ho sevřel a vnímal teplo, jak skrz prsty prosakovalo do zbytku těla.

Rozhostilo se mezi námi ticho. Cítil jsem na sobě jeho oči, ale nedokázal jsem se přinutit se na něho podívat. To, že jsem se sem nechal zatáhnout, znamenalo, že s něčím souhlasím. Věděl jsem, že kdyby se rozhodl a vrhl se na mě, poddal bych se mu, ale on nedělal nic, jen mě probodával pohledem.

„Přemýšlíš, jestli jsi sem chtěl jít?“ prolomil konečně ticho. Byl jsem mu vděčný. Potřásl jsem hlavou a opřel se o sedačku, tím zároveň o něj. Se zakloněnou hlavou jsem si ho prohlížel, čekal na odpověď. Naklonil hlavu na stranu, cítil jsem jeho ruku ve vlasech. To, jak se jimi probíral, mi nepomáhalo.

„Spíš nad tím, jak snadno jsi zboural všechny moje zábrany. Jsem jednoduše nepoučitelný.“ Uruha se usmál.

„Tak to máme jiný pohled na věc, mně přijde, že jsem se docela nadřel… A to, že jsem párkrát dostal přes hubu, bych nenazval „snadné“. Stal se z tebe fakt pěkně zákeřný skřet.“ Teď jsem se smál já. Odložil jsem hrnek s kafem a vzal jsem i ten jeho. Potom jsem se rychle přesunul a obkročmo se posadil na překvapeného Uruhu. Musel jsem se culit. Díval jsem se mu do očí a užíval si, jak stiskl moje boky a přitlačil si je níž do klína.

„Takže zákeřný skřet?“ zavrněl jsem mu do ucha a pohnul boky. Vnímal jsem tvrdost, která se najednou třela o můj klín přes látku, a tiché vrčení, které mi znělo u ucha. Zaryl mi prsty do boků.

„Hraješ si s ohněm, Kai, neměl bys mě pokoušet.“ Mluvil hlubokým hlasem, líbilo se mi to. Zuby jsem tiskl měkký lalůček jeho ucha, jazykem opsal křivku jeho krku a pomalu se přesunul ke rtům. Zadíval jsem se mu do očí. Byly tmavé, upřeně sledovaly každý pohyb.

„To vím už delší dobu,“ zašeptal jsem mu do rtů, nepolíbil jsem ho, ještě ne, místo toho jsem se znovu prohnul v bocích a zatlačil na jeho chloubu. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem neměl stejný problém. Zapřel jsem se lokty o jeho ramena a pohyb zopakoval. Kousal se do rtu, oči pevně stisknuté, rukama tlačil na boky. Skrz sevřené zuby mi unikl sten. To napětí by se dalo krájet, ale já nechtěl být ten, kdo povolí. Musel to být on, to on měl podlehnout, ne já. Vrátil jsem se zuby k jeho uchu a začal pomaličku pohybovat pánví. Vnímal jsem jeho zrychlený dech. Rty jsem se přesunul ke krku a vsál tu hebkou kůži mezi rty. Asi to byla poslední kapka. Konečně jsem uslyšel ten dlouho louděný sten.

„Jak chceš,“ zavrčel na mě. Nečekal jsem, že se zvedne, napjal jsem se a tiskl ho koleny, ale pád se nekonal, chytil mě jak malé dítě a bez problémů se mnou rozrazil dveře ložnice. Mezitím, co se motal mezi věcmi, jsem se mu znovu přisál ke krku. Napůl smířený s tím, že pro něho nění žádný problém mě takhle nosit. Znovu jsem se dostal k uchu, bavilo mě, jak sebou pokaždé škubnul. Klekl si na postel, uvěznil mě pod sebou a odtáhl se. Stáhl moje ruce z krku a uvěznil mi je za hlavou. „Dneska to bude podle mě. Takže se zklidni,“ vydechl mi do ucha. Sáhl někam nade mě a… svázal mi ruce.

„To si děláš srandu, že jo?“ zasmál jsem se, zkusil jsem je dostat dolů. Uruha vykouzlil šelmovský úsměv, nehnul jsem s rukama ani o píď. Zamračil jsem se. Věděl jsem, že bude mít převahu, ale… takovou?

„Nezkoušej to, víme, že jsi vyhrál jen proto, že jsem byl namol. Prostě,“ pohladil mě po tváři, „si to užij.“ Ani jsem si neuvědomil, že zadržuju dech. Uruha měl ledové ruce, opatrně povolil stisk a přinutil mě posunout se po posteli výš. Zaklonil jsem hlavu, abych viděl, co dělá. Právě utahoval pevný uzel okolo jedné tyče pelesti. Povytáhl jsem obočí.

„To fakt? Ty si tohle užíváš, co?“

„Jen se ujišťuju, že mi nikam neutečeš a… nebudeš se bránit.“ Šlehl po mně pohledem. Pak mi jeho obličej skryla záplava blond vlasů. Putoval rty po mém krku, kousal, líbal, sál. Tiše jsem zaskučel.

„Měl bys vědět, že jeden člověk se šátkem na krku se dá snést, dva už jsou klišé,“ zalapal jsem po dechu. Jeho ruce si našly cestu pod tričko. Škubl jsem rukama, chtěl jsem se ho dotýkat, znovu mít věci pod kontrolou. Jen se mi usmál do kůže a vyhrnul tričko, nechal ho volně viset u mých zápěstí. Sledoval jsem ho, jak se zbavuje oblečení, nechal si boxerky a natáhl se vedle mě, rozkrokem přitisknutým na mé stehno. Cítil jsem ho, dal si na tom záležet, abych věděl… Neubránil jsem se stenu, byl velmi pečlivý a přitom se mi to zdálo málo. Málo doteků, málo jeho, byl vzdálený, kousal, ale příliš jemně. Ta bezmocnost mě dováděla k šílenství. A jeho tichý smích mě usvědčil, že si to užívá mnohem víc než já.

Konečně se dostal až k opasku. Přesunul se nade mě a laškovně zahákl prst za lem riflí, příliš plných na to, abych je chtěl mít na sobě. Protahoval to. Díval se mi do očí. Z toho pohledu jsem zapomínal dýchat. Temné oči, spalující. Čekal. Po chvíli přiložil dlaň na podbřišek a palcem vjel jen pár centimetrů pod lem. Zalapal jsem po dechu, tak blízko… Ten parchant se znovu culil, věděl to, věděl, že to chci, a čekal, až si řeknu. Ani náhodou. Přejel jsem si jazykem po vysušených rtech.

„Řekni mi, co chceš, Kai,“ zavrněl s dlaní volně položenou přes můj rozkrok. Usmál jsem se, tohle ne, chlapče.

„Rozvaž mě a já ti to ukážu.“ Měl jsem chuť na něj vypláznout jazyk. Přes látku jsem ho cítil, i jemné pulzování jeho penisu. Žádostivý… Pořád čekal, propaloval mě pohledem. Ale já nejsem tvoje děvka, Uruho, nebudu prosit jako tenkrát. Usmál se a natáhl se nade mě, čekal jsem, že mi uvolní ruce, ale on povolil uzel. Nešťastně jsem škubl zápěstími. Drželo to.

„Dobře, když mi neřekneš, co chceš, budeme dělat, co chci já.“ S těmi slovy povolil můj pásek a stáhl zbytek mého oblečení, potěšený pohledem, který se mu naskytl. Vklínil se mi mezi nohy, zalehl mě a konečně mě políbil. Dravě, jeho ruce byly všude, on byl všude. Proměnil tu jemnou hru. Pohyboval pánví, jazykem bloudil, kde mohl, kousal, dráždil.

A přestal se hlídat. Zabral jsem a překulil ho pod sebe. Posadil jsem se a svázanýma rukama ho zatlačil do přikrývek.

„Hej,“ zaprotestoval s úsměvem. Posunul jsem se trošku dozadu a stáhl boxerky, poslední zbytečný kus oblečení, který na sobě měl, do půli těch úžasných stehen.

„Řekl jsem, že ti ukážu, co chci, když mě rozvážeš. Udělal jsi to napůl, což znamená, že taky dostaneš jen polovinu toho, cos mohl.“ Teď jsem byl na řadě s hraním já. Neprotestoval. Zbavil jsem ho spodního prádla a přiměl ho pokrčit nohy. Udělal to, byl si sebou tak jistý, Odtáhl je od sebe a odhalil se. Vyzývavě se nadzvedl v loktech. Co budeš dělat teď, říkal jeho pohled. Usmál sem se na ten pohled. Ne, já tu nebyl ta děvka.

Sykl, když jsem jeho toužící penis sevřel v dlani. Líbilo se mi, jak přivřel oči. Chtěl jsem to přinutit udržet si ten výraz, ale se svázanýma rukama těžko někomu vyhoníte.

Sklonil jsem se k němu a jazykem obkroužil špičku, jemně přejel zuby po celé délce a vzal ho do úst. Užíval jsem si každý sten, který mi Uruha dopřál, sledoval, jak mhouří oči a zatíná prsty do přikrývky. Toužil jsem mít volné ruce, dotýkat se, dráždit ho až na hranice příčetnosti. Ve chvíli, kdy mi Uruha vjel rukou do vlasů a začal udávat tempo… jsem přestal.

„To si snad děláš prdel!“ Uruha vylítl do sedu, tvářil se jako bůh pomsty. Bůh, kterému upřeli vyvrcholení a nechali ho trpět na pokraji rozkoše. S tím nasupeným výrazem, údem vlhkým a zoufale volajícím po pozornosti vypadal dokonale. Nevinně jsem se usmál.

„Jak jsem řekl: dostaneš jen polovinu, toho, co jsi mohl.“ Jeho očima se mihlo zklamání. Velmi rychle jej nahradil ďábelský úsměv. Sliboval mnohé. V tříslech jsem cítil nedočkavé brnění. Ano, chtěl jsem ho, konečně. Protočil nás. Ramena mi zatlačil do peřin.

„Sám sis o to řekl,“ zavrněl. Přinutil mě nadzvednout boky a stehnem mě podepřel tak, jak chtěl. Sledoval jsem jeho ruku, sevřel nás oba a líně pohyboval dlaní, v tváři stále ten výraz boha beroucího si, co mu patří. Sténal jsem, hlasitě, nešlo se držet zpátky, ne, když nás držel, třel o sebe tak důvěrně, tak blízko. Prsty druhé ruky mi přejel po rtech, olízl jsem je a vsál, alespoň na chvíli to utišilo moje projevy. Zavřel jsem oči, rukama chytil tyč pelesti, ke které mě předtím přivázal. Drž se nebo se rozletíš na kousky. Prsty zmizely, nějak se mu podařilo druhou ruku vklínit mezi nás. Vnímal jsem, jak si dobývá vstup do mě. Odtáhl jsem od sebe nohy. Usnadním ti to, říkal můj pohled. Nedočkavý. I on hlasitě prodýchával. Držel jsem se, ještě ne. Konečně nás propustil. Chtěl jsem se přetočit na břicho, jeho ruka mi to nedovolila.

„Dneska ne, chci tě vidět,“ zašeptal. Nezmohl jsem se na odpověď. Poslušně jsem se opět chytil tyče a čekal. Díval jsem se na něj. Přitáhl si mě za boky. Oči tmavé vášní hltaly vše, co před ním bylo, červenal bych se, nepotřebovat ho tolik. Chtěl jsem ho pobídnout, říct mu, ať mě nenechává čekat. Místo toho jsem se kousal do rtu. Konečně našel správný úhel, přirazil.

Vykřikl jsem. Tlumil naše sténání polibky. Bral si moje ústa stejně dravě a bez váhání, jako zbytek těla. Jeho nehty se mi zarývaly do boků. V tomhle nebyla žádná jemnost. Živočišný sex, čistá potřeba vlastního uspokojení. Vycházel jsem mu vstříc, pobízel ho pohyby. Potřeboval jsem ho, rychle tvrdě, hluboko, až na kost. S nohama zaháknutýma okolo boků se ke mně tiskl.

„Budu,“ zašeptal. Nějak se mi ze sebe podařilo dostat krátký smích. Já taky, znělo mi hlavou. Místo toho jsem se mu zahryzl do ramene. Víc! Rychle! Potřebuji tě! Stoupali jsme do nebe v hýření těl, soustředíc se jen na slast, kterou pohyb přinášel. Až mi v těle vybuchl ohňostroj. Možná jsem křičel, možná to byl Uruha. Cítil jsem horko, váhu jeho těla, jak na mě s únavou dolehl. Dýchej. Klid se pomalu rozléval do unavených údů.

„Proboha… Fakt tě nenávidím, Uruho,“ zašeptal jsem. Rty se mi samy roztahovaly do úsměvu. Opatrně ze mě vystoupil a překulil se vedle mě. Stáhl moje ruce dolů a rozvázal zápěstí, přitáhl si mě do horké náruče. Obličej zabořený v mých vlasech.

„Tak to je vážně smůla. Já tě nejspíš…“ zbytek věty se ztratil v unaveném zašeptání.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

*Poznámka k svázanému Kaiovi:

Když se snažíte udělat někomu radost a svážete chudáka hrdinu... Někdy k tomu vyvstanou i zvlášní situace, kdy představivost pracuje proti vám. Viděli jste někdy psa prosícího o sladkost nebo myjící se morče? Já ano, a bohužel právě na to jsem myslela, když jsem psala dál. Roztomilé škemrající štěně :'D (Snad to někoho pobaví stejně jako mě.) Hluboké myšlenky, že ano?

Tadá. (^^)/

Už je to pár let co se tuhle povídku (ne)přidávám. Ale ačkoli by mohla končit, nechce se mi s ní loučit. Tákže: Ne, Uruha se nevyzná. (^^) A můžu slíbit, že ještě dlouhou dobu. Protože Kai je moje malé zlatíčko, ale kdyby netrpěl, nebylo by to ono. A pokud tu jsou blázni, kteří si tohle přečtou, mějte se mnou trpělivost, budu se snažit, aby to stálo za to. V opačném případě: napište váš názor.
Takže díky, že jste dočetli až sem, obdivuji vás.

Ryuu se loučí z opuštěného ostrova jménem Strahovské koleje.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Yume no yo-o: Okawari (4. kapitola):

3. Veva
08.02.2018 [15:29]

Akože...si myslíš, že ten týždeň-dva ma odradia od čítania?? Emoticon Emoticon Emoticon
Kľuďne si počkám aj pol roka...milujem túto story Emoticon
Tešìm sa na ďaľšiu časť Emoticon

2. Ryuu přispěvatel
08.02.2018 [13:53]

RyuuOch bože, on na to někdo fakt čeká? Děkuju moc, že jsi mi to napsala! Mám z toho radost (^^) Další kapitola už má +- 1000 slov, ale příští týden mám poslendí zkoušku, takže... Ji nejspíš vpřidám příští týden Emoticon

1. Veva
07.02.2018 [22:14]

KONEČNE!! Tak dlho som čakala a dočkala sa Emoticon Prosím prosím prosím, píš ďalej Emoticon Úžasné ako vždy Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!