OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yume no yo-o: Okawari (5. kapitola)

18.02.2018 (09:00) • Ryuu • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1190×

Stáhl moje ruce dolů a rozvázal zápěstí, přitáhl si mě do horké náruče. Obličej zabořený v mých vlasech.

„Tak to je vážně smůla. Já tě nejspíš…“ zbytek věty se ztratil v unaveném zašeptání.

Chtěl jsem vstát dřív a vytratit se, ale moje tělo mě zradilo. Horko sálající z Uruhy mě  uspávalo, pořád jsem měl jeho ruku hozenou přes bok. Takhle příjemné ráno už jsem dlouho nezažil. Znovu se mi začaly klížit oči. Odněkud ze země se ozvalo vyzvánění telefonu. Ten mě asi vzbudil.

Po pěti minutách jsem se vzdal naděje, že člověk na druhé straně si to rozmyslí a nechá mě spát. S Uruhou ten otravný zvuk ani nehnul. Jenže mě nechtěl pustit.

„Sakra, povol, nebo se z toho vyzvánění zblázním.“ Něco zamručel, stáhl ruku a přejel s ní po obličeji.

„Kdo to může být takhle brzo… Kolik vlastně je?“ zaskuhral. Vyhrabal jsem se z přikrývek a podíval se na podlahu po telefonu. Nečekal jsem, že objevím hromady oblečení a jiného bordelu. Sakra, chlape, ty jsi ale prase. Konečně jsem objevil Uruhovu mikinu a hodil ji i s telefonem po jejím majiteli. Přistála mu na hlavě.

„Díky, dobrou,“ řekl a převrátil se na bok, mikinu i se zvonícím telefonem zmuchanou na hrudi.

„Ty jsi fakt neuvěřitelný.“ Zavrtěl jsem nad ním hlavou. S menšími problémy jsem objevil i svoje oblečení. Telefon na mě vyčítavě blikal. Pět zmeškaných hovorů. Tři od Rukiho, dva Reita. Podíval jsem se na čas. Zatraceně, zkouška! „Vstávej, máme hodinu zpoždění na zkoušce!“ zařval jsem na blonďáka. Žádná odpověď. Jak chceš, řekl sis o to.

Znechuceně jsem odkopl hromadu oblečení. V kuchyni jsem našel čistou skleničku, naplnil ji vodou a vrátil se do ložnice. Uruhův telefon konečně přestal vyzvánět a blonďák, zachumlaný v peřině, spal spokojeně dál. Dovolil jsem si chvíli se pokochat. Pak jsem udělal dvě věci, první bylo rychlé zabavení peřiny. Druhá: studená sprcha vodou ze skleničky jen pro něho. Zafungovalo to líp, než jsem mohl doufat. Zlitý Uruha vyskočil z postele, málem se přizabil o hromádku oblečení na zemi. Nemohl jsem se přestat smát.

„Ty jsi fakt kretén, Kaii,“ zhodnotil Uruha situaci.

„Vždy k službám, vaše veličenstvo,“ uklonil jsem se. S úsměvem jsem ho tam nechal. Postavil jsem vodu na kafe a poslal Rukimu omluvnou zprávu, že do hodiny dorazím. Chvíli jsem si hrál s myšlenkou použít množné číslo. „Radši ne,“ řekl jsem si pro sebe. Děkoval jsem bohu, že Uruha nechal kafe na lince. Opláchnuté hrnečky ze včera jsem i s novou kávou přenesl na „uklizený“ stolek právě ve chvíli, kdy se z ložnice vykulil Uruha. Bez poděkování čapl ten se světlejší tekutinou a z gauče si mě začal prohlížet.

„Jsi si jistý, že chceš někam jít takhle?“ usmál se, v očích svoje ďábelské jiskřičky. Zamračil jsem se a prohlédl si znovu tričko. U spodního lemu bylo ušpiněné nějakým bílým marastem.

„Vážně?“ s despektem jsem se zadíval zpět na muže na sedačce. Pokrčil rameny. Zavrtěl jsem hlavou a tričko sundal.

„Pak že já jsem svině… Ve skříni si můžeš něco půjčit,“ pohodil hlavou k ložnici.

„Spíš jsi jak malý dítě,“ poznamenal jsem tiše. Moc jsem nepřemýšlel, které tričko si vzít, a popadl první černé, doufajíc, že to nebude jedno z těch speciálních, co Uruha občas nosil. Upřímně jsem se necítil na to, dorazit na zkoušku pozdě v Uruhově tričku s potiskem SEX PERVERT, nebo něco podobného.

„Měl bys pohnout, jestli tam chceme dorazit aspoň do hodiny. U mě už si zvykli, ale nevím, co Ruki řekne tobě.“ Podíval jsem se na hodiny telefonu.

„Není tak pozdě, psal jsem Rukimu, že tam za hodinu budu.“

„A uvědomuješ si, že cesta odsud do zkušebny trvá asi třicet minut?“

„A to jsi mi to musel říct až teď?“ Odpovědí mi byl kyselý úšklebek.

„Měl jsi říct, že jsi cestu sem nějak neabsolvoval, obeznámil bych tě.“ Jen jsem nad tím zavrtěl hlavou, radši. Fakt byl, že jsem délku cesty včera vážně nevnímal. S povzdechem jsem do sebe nalil kafe. Uruha očividně nikam nechvátal, klidně se válel na pohovce a něco čmáral do papírů.

„Ty nejdeš?“ Vzhlédl od papíru.

„A ty snad chceš přijít pozdě, ještě zároveň se mnou?“

Zamrkal jsem, tohle mě nenapadlo. I když jeho starosti byly úpřímně zbytečné. Měl jsem jeho tričko a modřiny na krku pobolívaly s každým otočením krku. Zašklebil jsem se. Ohleduplný by byl, ale ve zcela zbytečných situacích. Odložil jsem hrneček a odlepil se od linky.

„Tyhle starosti… jsou úplně zbytečný ve chvíli, kdy oba vypadáme takhle,“ ukázal jsem na krk. Usmál se a odložil papíry.

„V tom případě fakt makej. Ruki je fakt děsivý, když se naštve.“

Unaveně jsem odložil paličky a promnul bolavý krk. V duchu jsem poděkoval Uruhovi, že opravdu šel se mnou. Před očima se mi mihl Rukiho překvapený výraz, když jsme vešli spolu. Od té chvíle nic neřekl. Natáhl jsem se po cigaretách.

„Fajn, tohle bylo dobré, konečně.“ Všiml jsem si toho významného pohledu a oplatil ho úsměvem, aspoň že do hraní netahal nic jiného. Ulevilo se mi. Jedna věc je dělat, co chcete, druhá smířit se s reakcemi vašeho okolí. Tohle se ale dalo snést. Zatím. Uruha začal něco brnkat na kytaru, všechny pohledy se stočily k němu. Tuhle melodii jsem neznal.

„To je dobrý, máš to napsaný?“ Ruki, samozřejmě. Co jsem pochopil, to on psal texty a většinou i hudbu.

„Něco málo i se slovy, ale není to hotový. V podstatě mám jen kytaru.“

„Nevadí, máš to tady?“ Chvíli zaváhal, potom ale z tašky vytáhl několik papírů. Bylo vidět, že je trochu nervózní. Na chvíli bylo ticho.

„Zahraj mi to,“ řekl po chvíli zpěvák a podal listy zpátky Uruhovi. Vyměnil kytaru za akustickou. Všechno je možné, uslyším Uruhu zpívat, prolétlo mi hlavou. Usmál jsem se. Všechny pohledy mířili k němu.

Hanakotoba

If I'm to dry up completely and be crushed, at least let it be by you
I'm surrounded by beautiful flowers, but I would rather be close to you
This brittle happiness is short-lived

Things like that cannot be changed
My beloved, my beloved is simply you...
I always relied on you, and every time, you would caress me gently
On days when there was no rain, you would give me water so I could live strong
But before I knew it, you disappeared I'm still just one flower blooming in vain
Flowers can only wither if they are not given water
Flowers can only die if no light falls on them
As it is, in my final hours I am afraid as the darkness creeps in and encircles me
Even now while I try to find the light, the darkness creeps in and encircles me

If someone would take pity on me, then I could bloom into an exceedingly beautiful flower
Everyone wants to live being loved by someone
Flowers can only become ugly and wither if no one gives them water
Dying flowers don't leave a bud behind
Before, my eyes were shrouded in darkness I struggled but was being crushed
As for you, if it were really you
I felt that you would come rescue me from this place
Where I'm crying inside this revolving lantern
The feeling you gave me
Was it just a dream created by my desires?
It seems that soon I'll wither away without knowing the anter…

Byl jsem schopný jen zírat. Sobecké myslet si, že by to mohlo být o mně. Nemohlo být. Zatřepal jsem hlavou. Podíval jsem se na Rukiho. Propichoval mě obviňujícím pohledem, ale když zjistil, že se na něho dívám, jeho výraz se vyhladil.

„Aoi, máš to? Dokážeš s tím něco udělat?“ přetočil svoji pozornost na černovláska. Jen přikývl.

„Kaii, prosím tě, zkus jen udávat rytmus, když tě něco napadne, zkus to přidat.“ Přikývl jsem a típl cigaretu. Reita beze slov vzal baskytaru a posadil se k Aoimu, který pročítal papír s notami.

„Takže se ti to líbí?“ Ruki si znovu vzal list s textem. Uruha mu rovnou odněkud podal i tužku

„Něco s tím uděláme.“ S tím začal přepisovat slova na papíře. Skoro bez váhání. Mezitím Aoi s Reitou hráli jednoduchou melodii, bez psaní not ji dotvářeli v něco lepšího. Přidal jsem se. Uruha k tomu brnkal základní tóny na akustickou kytaru. Ruki broukal slova, jen tiše zkoušel, jak jdou k melodii. Každou chvíli nás zastavil, říkal, co zahrát jinak, upravoval, dopisoval, co považoval za dobré. A já si konečně po skoro dvou měsících připadal jako opravdový člen kapely.

„Fajn, to by asi pro dnešek stačilo.“ Konečně! I ostatní si oddechli. Strávili jsme další hodiny dotvářením písničky, než Ruki uznal, že „začátek bychom měli“, a sehráli jsme znovu to, co mělo zaznít zítra večer. Byl jsem grogy.

„Kdo je na řadě s děláním kafe? Umřu, jestli nějaký nedostanu,“ zaskuhral Aoi. Souhlasil jsem, a to jsem tu byl od dvě hodiny kratší dobu. Jak mě předtím bolel jen krk, teď jsem necítil polovinu těla. Byla to příjemná únava, když přičtu i své osobní vítězství: uklidnil jsem se a nedělal tolik hloupých chyb.

„Řekl bych, že všichni hlasují, aby ho udělal Ruki, vypadá docela v pohodě,“ zamumlal Uruha.

„Padavky,“ okomentoval Ruki vzpouru svých otroků. To on nás nutil hrát do úplného vyčerpání. Odpochodoval do kuchyňky.

„Sláva, bestie je na ústupu. Všichni všechno skliďte, ať ho nenapadne, že ještě něco musíme zkusit.“

„Já vás slyším!“ ozvalo se z vedlejší místnosti. Byl jsem příliš unavený na to se smát nahlas. Zvedl jsem se od bicích a natáhl se na pohovku.

„Asi umřu, nejdřív únavou, potom hlady,“ zamumlal jsem, protahujíc si bolavé ruce.

„Chvátáte někam? Není špatný nápad zajít se někam najíst.“ Aoi nadhodil zajímavé téma. Zbylí dva se ho chytili a dohadovali se, co vlastně chtějí k jídlu.

„Co ty, Kaii, ty nikam nechceš? Nebo už jsi splnil první smrt?“ Reita do mě šťouchl prstem. Lochtalo to. Cukl jsem a málem sletěl z pohovky.

„Co jsi mu provedl, Uruho, podívej se na něj.“

„Co… Cože?“ Zmateně jsem zvedl hlavu. Aoi střídavě koukal ze mě na druhého kytaristu s pobaveným úsměvem. Uruhu to očividně nijak netrápilo.

„Můžu já za to, že nic nevydrží?“ pokrčil rameny. Všiml jsem si obviňujícího pohledu, kterým počastoval Aoiho.

„Klid, všichni víme, jak to vypadá, když si Uru hraje… Ruki mívá stejné modřiny. Jen jsme nečekali, že podlehneš tak rychle.“ Reita s Aoim se očividně moc dobře bavili. Byl jsem schopný jen nechápavě přeskakovat pohledem z jednoho na druhého. O co, sakra, jde? Moje dilema přerušil Ruki.

„Kafe!“ zaradoval se Aoi. Vděčně jsem přijal to své. Na tohle jsem fakt potřeboval kofein. Nebo lépe: pustit to z hlavy. Napadaly mě věci… Nechtěl jsem nad tím přemýšlet. Určitě ne dneska nebo zítra. Mávl jsem nad tím rukou, uvnitř roztržený, zaháněl jsem strach. Nic se neděje, neplaš.

„Takže sushi. Přidáš se, Ruki?“ Uruha svedl hovor zpátky k jídlu.

„Zase? Víte, že existují i jiná jídla, než japonská?“ nakrčil Ruki nos nad výběrem.

„Tak kam bys chtěl jít?“

„Kaii, neříkal jsi, že někde děláš jako kuchař? Co tam? Teda, pokud to není sushi restaurace.“ Pohledy se zase přesunuly ke mně. Pokrčil jsem rameny.

„Je to normální bistro. Dělá se tam i pizza a jiná italská jídla. Je to asi půl hodiny odsud.“

„Rozhodnuto, hlasuju pro tohle.“ Ruki vypadal spokojeně.

„Nevěděl jsem, že vaříš,“ otočil se ke mně Uruha. Neodpustil jsem si úšklebek.

„Je spousta věcí, co o mně nevíte.“ Schválně jsem použil množné číslo. Reita mě pleskl přes nohy. S heknutím jsem se posadil a uvolnil mu místo. Chytil mě kolem ramen.

„Tak nám o sobě něco pověz, je fakt, že tu jsi s námi už vcelku dlouho a nikdy o sobě nemluvíš. Pověz nám, máš nějakého kostlivce ve skříni?“ věnoval mi široký spiklenecký úsměv.

„Nevím, co by vás mohlo zajímat.“

„Ale no tak. Cokoli, bydlíš sám? Máš přítele? Už jsi předtím hrál v kapele? Počkat, to vlastně víme, to je jediné, co nám o tobě Ruki řekl, a se vztahy asi taky,“ vypočítával na prstech Aoi. Zavrtěl jsem hlavou, rovnou řekl přítele, ani ho nenapadla druhá varianta.

„Bydlím sám, překvapivě dělám v restauraci, nikoho nemám, a jo, v pár kapelách už jsem hrál, ale všechny se rozpadly dřív, než vůbec pořádně nějak začaly. A jsem jedináček… To je asi všechno,“ zodpověděl jsem otázky a napil se kafe. Hořká chuť na jazyku mě probírala a aspoň trochu zaháněla únavu.

„No vidíš. Třeba já znám Uruhu od… Sakra, v podstatě skoro deset let. Chodili jsme spolu na střední i k hraní na kytaru mě dostal on. Pak jsme v jedné kapele potkali i Rukiho, no a… Nakonec jsme založili Gazette, když k nám přetáhl Aoiho a Yuneho. No, a když mi budeš chtít udělat radost: kup mi snickers!“ Reita se u toho tvářil tak vážně, že rozesmál všechny včetně mě.

„Ale měl bys vědět, že Kaie už vlastně znáš…“ prohodil Ruki jen tak. Zamračil jsem se. A přichází jeho osobní pomsta.

„A odkud asi?“

„Byli jste spolužáci. Ty, Uruha a Kai. Ale ty si ho asi moc nepamatuješ, zato Uruha…“ Usmíval se, zatímco mně tuhly veškeré mimické svaly v obličeji. Pokud jsem nechtěl, aby věděli jednu věc, byla to tahle. Měl jsem svého kostlivce a Ruki ho právě s potěšením tahal ze skříně.

„Když nad tím tak přemýšlím, měli jsme tam kluka jménem Kai… Ale to by byla zatracená náhoda, protože on a Uru potom-“ Reitovi konečně secvaklo. „No to si ze mě střílíte,“ začal se smát. Nechápal jsem. Smát? Ruki vypadal stejně překvapeně, skoro zklamaně, Uruha se usmíval a Aoi zvědavě přeskakoval pohledem mezi námi.

„Takže to jsi ty, kdo změnil Uruhovu orientaci, to mě podržte.“ Basák se smál jako šílenec, plácal mě po rameni. Že by se… drama nekonalo? Váhavě jsem se na něj usmál.

„Vysvětlí mi někdo, o co tu jde?“ Aoi nás zamračeně propichoval pohledem.

„No víš, Uruha byl na střední vcelku… Budu slušný a řeknu jen přelétavý, co se týče dívek. A pak znenadáni začal mít lepší známky, ale… přestal mít zájem o holky, tenkrát jsem z něj vytáhl jen, že potkal někoho, kdo změnil jeho pohled na věc. Jen tak zničehonic se z mého kamaráda děvkaře, který se chtěl jen bavit, stal gay. Teda… Ono ho to vlastně ani tak nezměnilo, jen začal střídat kluky místo děvčat. Ale stejně…“ Reita se ode mě odtáhl a prohlédl si mě. „Upřímně by mě nikdy nenapadlo, že po pár letech zjistím, že s tím člověkem budu hrát v kapele.“

„Svět je malej, co?“ Uruha se zašklebil na mračícího se Rukiho. Drama bylo zažehnané a já měl chuť Reitovi poděkovat. Zatraceně.

„Aha… No fajn, to je moc hezký, ale já mám fakt hlad. Takže pojďte, nebo fakt pojdu,“ nejstarší člen zavelel a zvedl se. V duchu jsem si opravdu oddychl, očividně… Zapomínám, že jsem mezi dospělými lidmi.

Reita celou cestu a potom i při jídle popichoval Uruhu, očividně z toho, co se dozvěděl, měl dobrý den. Vytahoval různé vtipné historky o jeho vztazích a omylech, zatímco ho blonďák pozoroval pohledem, jež si necháváme pro mírně retardované přátele. Musel jsem obdivovat jeho trpělivost, protože Reita na něj řekl snad i to, co nevěděl.

„A co takhle jednu o Reitovi? Máš tam něco?“ Aoi se pobaveně zadíval na Uruhu a přerušil další basákovu historku.

„No… Jen jednu.“ Reitovi zamrzl úsměv na rtech, Uruha se rozzářil ještě víc.

„Ne, tohle nevytahuj!“

„Už jsi to nakousl, tak dělej.“

„No, bylo to na střední, víte, Reita byl hodně stydlivý. Takže jednoho hezkého dne se mu vyznala hrozně roztomilá holka z naší třídy, bylo to fakt sladký a ona byla hezká. Dokonce mu napsala i dopis… A Reita-“

„Jestli to řekneš, tak-!“

„- omdlel!“ Vyprskli jsme smíchy. Tomu se nešlo nesmát. Ne, když jste před sebou viděli sebevědomého basáka, který velmi soustředěně bušil pěstí do Uruhova ramene. „Navíc… tu holku to naštvalo, takže když Reita druhý den přišel do školy a chtěl s ní mluvit… jednu mu vrazila a ignorovala ho…“ Místo rány do ramene mu přiletěl pohlavek.

„Náhodou! To vůbec není vtipný! Já měl v té době hrozně nízký sebevědomí… A tohle se dělá? Přece na někoho nemůžete takhle najednou vybalit, že se vám líbí,“ bránil se. Uruha mu hodil ruku okolo ramene.

„Jasně, my tě chápeme. Všichni bychom se složili,“ pořád se hihňal jak pominutý. Na něco takového jsem si matně vzpomínal. Bohudík nám konečně přinesli jídlo. Vrhnul jsem se na svoje špagety.

„Šel bych se potom někam napít, přidáte se?“ zamumlal Uruha. Zavrtěl jsem hlavou. Zbytek souhlasil.

„Vážně zase budeš trhat partu?“ zeptal se Aoi, když jsme odcházeli.

„Chci mít zítra čistou hlavu. Uvidíme se zítra,“ zamával jsem jim. Uruha se na mě ani nepodíval. V podstatě se na mě nepodíval většinu večera. Povzdechl jsem si, možná bych si měl zvykat na jeho výlevy nálad. Něco ve mně se nepříjemně kroutilo.

„Děláte si srandu, že jo! Proč tady Uruha zas není?“ Náš manažer už půl hodiny chodil sem a tam a spílal nám, že nejsme schopní přinutit Uruhu chodit včas. Do začátku nám zbývala necelá hodina a já zase tahal jednu cigaretu za druhou, nervózně jsem si broukal melodie a rozcvičoval se.

„Já nevím, proč se vždycky tak stresujete, Koga-san. Chodí na poslední chvíli, ale přijde vždycky. Spíš by mě zajímalo: Kdy, sakra, nám konečně uvolníte místo v budově PSC!“ Ruki naštvaně pozoroval muže v obleku. „Slibujete nám to už pár měsíců. Za chvíli vyrážíme na tour a stejně hrajeme ve zkušebně v podstatě bez pořádných prostředků. Do studia se dostaneme, jen když nahráváme písničku. A nemyslím si, že jsme vám vydělali tak málo. Aspoň podle honoráře za ta mini alba…“ Přestal jsem dávat pozor. Tohle šlo zatím mimo mě. Sice jsem konečně podepsal smlouvu, ale zatím jsem měl zaplacený jen jeden koncert. O tour jsem se dozvěděl teprve dneska. Takže fakt, že v podstatě budu 3-4 měsíce mimo Tokyo, mi nikdo nesdělil. Povzdechl jsem si. Budu muset dát výpověď a věřit, že tahle kapela má konečně budoucnost. Podíval jsem se na Rukiho. Pořád se mu dařilo mě ignorovat. Zavrtěl jsem hlavou. To se zlepší, přejde ho to. Za mnou bouchly dveře a do místnosti vběhl zadýchaný Uruha.

„Zapomněl jsem, kolik je,“ stihl jen říct, než se k němu vrhla kadeřnice a maskérka.

„No to je dost! Sakra! Víš vůbec, kolik starostí mi přiděláváš? Nebo ti mám dělat chůvu a vyzvedávat tě doma? Jestli tohle budeš opakovat…“ Odešel jsem a nechal Rukiho a Kogu, aby Uruhovi vyčinili.

„Kai, pojď se podívat. Dneska je tu fakt spousta lidí.“ Reita mě čapl a táhl za sebou chodbou k pódiu. Na škvíru poodhrnul závěs. Zbledl jsem. Spousta… Klub byl narvaný. Roztřásla se mi kolena. Nechápal jsem, jak může basák vedle mě skoro skákat nadšením.

„No co je? Je tam aspoň dvě stě lidí, chápeš to? Před rokem jsme hráli sotva pro třicet a… teď tohle. Počkej, Kai, je ti dobře?“ Na rameno mi dopadla jeho ruka. Málem se mi podlomila kolena. Jen jsem přikývl. „Pojď radši dozadu, nějak jsi zblednul.“ Odtáhl mě od závěsu.

„Co je s ním? Vypadá, že se za chvíli složí.“ Zavrtěl jsem hlavou. Reita mě usadil do křesla a obešel Kogu.

„Asi jen nervy. Uruho, buď užitečný a řekni mi, že jsi zrovna dneska nezapomněl na flašku.“

„A za co mě máš?“

„No… Pár věcí nechceš vědět, ale jinak za alkoholika? Tak nedělej drahoty, ty s nervy už problém nemáš,“ odpověděl basák pohotově a natáhl ruku. Uruha se ušklíbl a neochotně vytáhl lahev zlatavé tekutiny. Reita uznale pokývl.

„Dneska whisky? To se hodí, aspoň mu z toho nebude zle.“

„Já si ale nemyslím, že potřebuju…“

„Mlč a pij,“ přikázali oba dva. S povzdechem jsem přijal plastový kalíšek a s dalším nádechem ho vypil. Alkohol příjemně pálil v hrdle.

„Tady se rozlívá a nám dvěma nikdo neřekne?“ Aoi ublíženě stál před Uruhou a nechal ho rozlít další čtyři panáky. Ten můj byl naplněn hned potom. Umlčel jsem v sobě zoufalé zaskučení a poslechl Aoiho, který mi naznačil, abych se postavil.

„Ještě jsme nedostali příležitost tě pořádně přivítat,“ osvětlil mi. Povytáhl jsem obočí.

„Uhm, takže…“ Překvapeně jsem se podíval na Rukiho. Zrovna od něho bych nečekal, že teď mě bude vítat. „No… Byl jsem to já, kdo tě k nám přitáhl, takže bych tě asi měl i oficiálně přivítat. Ať chci, nebo ne, musím uznat, že jsi k nám vcelku rychle zapadl. Asi časem budu rád, že jsi mě neposlal do háje. Takže… vítej,“ pozvedl kalíšek. Zbytek kapely se smál, ale obřadně si se mnou přiťukli.

„Horší projev jsem fakt neslyšel,“ ohodnotil to Uruha s úsměvem. Zatřepal jsem hlavou. Druhý panák jsem si vychutnal. Uruha si očividně potrpí na dobré pití.

„To je fakt, Ruki, vždycky strašně koktáš, a než něco řekneš, strašně to trvá. Možná byste měli přemýšlet, že by za vás před kamerami mluvil někdo jiný, Aoi, nepřemýšlel jsi o tom?“ Koga se plavně vmísil do rozhovoru.

„Ani náhodou, vždyť víte, že jak otevře pusu, vypadne z něj buď blbost, nebo něco, z čeho všichni usuzují, že spolu spíme…“ ohradil se Uruha.

„Ale vždyť ty stejně spíš s-“ Aoiho protest umlčel polštář v jeho obličeji. Manažer to přešel s klidnou tváří. Ruki se podíval na mě.

„A co dát prostor Kaiovi?“ Zatrnulo mi. Uruha na chvíli přestal dusit druhého kytaristu a zpozorněl.

„No, proč ne, pokud za každým slovem nebude říkat uhm a nebo jiné bručení, konečně by vaše vystupování mohlo nabrat nějakou úroveň.“ He?

„Můžete mi vysvětlit, co to na mě kujete?“ dostal jsem konečně ze sebe.

„No… Teď jsi oficiální člen Gazette, každá kapela má svého leadera. Tady u chlapců to zatím padlo na Rukiho jakožto zpěváka, který na sebe strhává nejvíc pozornosti. Ale nebudu lhát, když řeknu, že cokoli, co řekne v rádiu nebo do časopisu, končí tím, že nikdo nechápe, co vlastně říct chtěl. Má i světlé stránky: když mluví o textech, ale jinak…“ Koga na chvíli přerušil monolog, aby zavrtěl hlavou. „Takže Ruki navrhl přesunout to na tebe. To neznamená, že by ses víc zapojil do plánování rozhovorů, míst, kde budete hrát, podobné věci. Není to moc velká zodpovědnost…“ To, jak se tvářil, mi bohužel napovídalo pravý opak. Nemusel jsem ale moc přemýšlet, než jsem kývl. Šel jsem do toho s tím, že chci být opravdovou součástí téhle kapely, nejen náhradník nebo dočasný člen. A tohle znamenalo krok vpřed. Koga se usmál.

„To bychom měli. Zbavování se povinností ti šlo vždycky dobře, Ruki… To mi připomíná! Za deset minut vás chci všechny vidět tam nahoře! A Uruho, proboha, nech ho a nech si dodělat vlasy, nebo mě už z toho, jak tu ta holka poskakuje, trefí.“

„A že to říkáte zrovna vy,“ zasmál se Reita. Znovu jsem se posadil a on dopadl na pohovku vedle mě. „Takže… bychom ti teď měli říkat pane?“ smál se u toho. Věnoval jsem mu široký úsměv.

„Možná bych se tak neradoval. Ruki vás upsal ďáblovi,“ mrkl jsem na překvapeného basáka. Trochu se ode mě odtáhl. Jeho pohled padl za mě.

„Zas musím mít nejtěsnější hadry. Kdo tohle vymýšlí, sakra!“ Uruha se konečně převlékl. Sukni vyměnil za podvazkové kalhoty a něco jako korzet. Černé stíny okolo očí a rty obtažené tmavou rtěnkou. Musel jsem v duchu pochválit maskérku. Ramena a krk měl holé, ovšem po modřinách, které je pokrývaly, ani stopy. Předloktí schovaná v koženkových rukavicích. Zaklapl jsem ústa. Ten blonďatý parchant se usmíval. Všiml jsem si, že nejsem sám, kdo na něj takhle civí.

„Nikdy nepochopím, jak to ta děvčata dělají… stačí jim dvacet minut a je z tebe fakt pěkná baba.“ Aoi očividně ťal do živého, ale tentokrát stihl včas zmizet v chodbě vedoucí k pódiu.

„Měli bychom jít, nemůžu se dočkat, až budeme na jevišti.“

Pot, pálení rukou, neutuchající hudba a Rukiho hlas. Reita měl pravdu, alkohol mě zbavil počáteční nervozity. Pohled na ně, jak si užívají hraní, mi dodal potřebnou energii, lidi pod pódiem zpívali, tančili. Ta energie se přelévala od nich k nám a vracela se zpět. Nemohl jsem se neusmívat. Dohráli jsme písničku. Ruki na mě kývl, další jsem měl začínat já, ale on mě zastavil.

„Dneska je pro nás výjimečný večer, protože dneska poprvé… bychom vám chtěli představit nováčka v naší kapele,“ odmlčel se. A k mému překvapení davem prošumělo nadšené volání, potlesk. To bylo… Znáte ten příjemný pocit, kdy vás něco dojme. Něco nečekaného, ale vy nebrečíte, máte pocit, že se vám roztrhnou tváře od úsměvu, mrazí vás v páteři. To se dělo mně. Ruki dneska dělal jeden zvláštní krok za druhým a já nechápal proč. „Takže, tohle je Kai, vážení, přivítejte ho s námi!“ Začal tleskat a lidé s ním. Spadla mi brada, nevěděl jsem, co bych měl dělat, říct. Někdo ze zákulisí mi strčil do ruky mikrofon. Sál ztichl.

„Uhm… já… děkuju.“ Víc jsem ze sebe nedostal, jen jsem se zvedl a uklonil. Oddychl jsem si, když se publikum opět roztleskalo. Podíval jsem se na Rukiho, jen s úsměvem přikývl a nechal mě odpočítat další písničku.

Svalil jsem se na gauč v zákulisí. Nemohl jsem hýbat rukama, nemohl jsem hýbat vůbec ničím. A přece jsem se usmíval jako idiot. Bylo to skvělé, publikum i ostatní z Gazette byli skvělí. Euforie z úspěšného koncertu přebíjela únavu a pomáhala ignorovat bolest. Přesně takhle jsem si to představoval, když jsem před pár měsíci stál pod pódiem a sledoval je.

Jedna z maskérek mi okolo předloktí omotala chladivé ručníky, vděčně jsem vydechl, víc jsem nemohl. Moje srdce pořád běželo maraton.

„Co se jít někam napít… A pak ke mně?“ Uruha mi promluvil někde za hlavou. Překvapeně jsem se zaklonil. Ale to nebylo na mě. Stál ke mně natočený zády, držel Rukiho za bradu a usmíval se na něj. Něco ve mně se sevřelo. Ne! Nežárli! A přece… Ta naivní část ve mně opět umírala. Co jsem čekal? Sám jsem tvrdil, jak nic nechci, jak si nebudu nic slibovat… Nadechl jsem se a posadil. I kdybych je chtěl ignorovat, nešlo to.

„Včera ti to nestačilo? Já měl dojem, že jsi v tomhle nechtěl pokračovat.“

„Víš, jak to je, Ruki… Sázky jsou od toho, aby se vyhrávaly, vyhrál jsem tu svoji a život jde dál.“ Ztuhl jsem. Sázka? Tak o to šlo?

„Takže sázka? A o co? Za jak dlouho mě dostaneš do postele?“ Nevydržel jsem to, otočil jsem se. Vyčítavý tón se stejně do těch slov prodral. Možná jsem dělal ukvapené závěry. Uruha se otočil, v očích leknutí. Během chvíle zmizelo a opět se na mě díval tím tvrdým, nečitelným pohledem. Neodpověděl. „To sis mohl odpustit ten srdceryvný blábol.“ Zatnul jsem zuby, snažíc se ignorovat bolest, fyzickou i tu uvnitř mě. Co sis myslel? Že by to, co říkal, mohla být kdy pravda? Tys mu věřil? Je pořád stejný a ty taky. Lidé se nemění. Naivní, naivní Kaii! Očividně jsou mu všechno spolknul i s navijákem. A víckrát.

Třiskl jsem za sebou dveřmi do šatny, rychle jsem na sebe hodil svoje oblečení. Nechtěl jsem tu být, nechtěl jsem ho vidět, nikoho z nich. V jiné situaci bych se tomu možná zasmál, ale tady šlo o něj, o to, co říkal. A že já debil jsem mu věřil.

„Kaii? Plánujeme jít do baru, přidáš se?“ Do místnosti vešel Aoi. Právě jsem si zapínal bundu, neodpověděl jsem. „Počkej, děje se něco?“ vytrhl mi batoh z ruky.

„Dej mi pokoj. Nebudu tady ze sebe dělat idiota. Nebo jste se vsadili ještě o něco? Mám se vyspat ještě s tebou?“ Slova ze mě vylítla dřív, než jsem si vůbec stačil uvědomit, co vlastně říkám.

„Aha… Takže se to provalilo.“ Jeho to očividně z míry nevyvádělo. „Já jim říkal, že to je blbost,“ zamumlal spíš pro sebe. Odfrkl jsem si. No jistě. „Pro mě za mě spi s kým chceš, jen to tolik nedramatizuj, všem je to jedno. Sázet se byla blbost, ale-“

„Nedramatizuj? Víš co, Aoi? Polibte mi s tímhle prdel, všichni. Nic o mně nevíš, ani ty, ani oni.“ Vytrhl jsem mu batoh z ruky a nechal ho tam stát.

Sněžilo. Jak poetické. Znechuceně jsem se podíval na hnědou břečku, kterou sníh vytvořil na chodnících. Zvonící telefon jsem vypnul. Možná jsem nemusel tak vyšilovat, ale pro teď… jsem byl rozzuřený. A po tom všem, co Uruha řekl, jsem jen tak uklidnit nechtěl. Hlavou mi prolétla vzpomínka, to, co šeptal, když jsme usínali. Prohledal jsem kapsy a vytáhl krabičku. Na rameno mi dopadla ruka. Ani jsem nad tím nepřemýšlel, můj loket vystřelil sám. Za mnou se ozvalo překvapené heknutí.

„Proboha… Příště mě varuj,“ zaskučel Aoi.

„Já tebe? To se dělá, takhle se k někomu přiblížit? Jsme v Tokyu, sakra, buď rád, žes dostal jen jednu!“ Na chvíli jsem zapomněl na vztek. Aoi se narovnal.

„Kdybys nevypálil tak rychle, nemusel bych za tebou takhle běžet.“

„Co z našeho rozhovoru jsi pochopil špatně? Nestojím o tvoji společnost.“ Vztek se vrátil. Odstoupil jsem od něj a zapálil si cigaretu. Usmál se na mě.

„Občas si musíme vybírat strany i mezi přáteli. Navíc, teď fakt nemám náladu poslouchat Uruhu a Rukiho.“

„Já ale fakt nestojím-“

„Je mi úplně jedno, co řekneš,“ přerušil mě. „Ber to jako příležitost trochu se poznat.“ Překvapeně jsem povytáhl obočí. Aoi se otřásl. „Zatraceně, pohni se někam, znám docela dobrý bar kus odsud.“

Autor: Ryuu (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yume no yo-o: Okawari (5. kapitola):