OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zapomenuti v očistci (3) - S cejchem smrti (2)

09.05.2017 (09:00) • mondy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 423×

Kdyby tou dobou šel někdo podzimním lesem v místech, kde se Ohře přibližuje od západu k Labi a stáčí na sever, aby mohla plynout poslední kus své cesty po boku starší a zkušenější sestry, viděl by zvláštní výjev. V houstnoucím šeru tam u polorozpadlého krmelce stály dvě postavy, které se od sebe lišily jako noc a den. Vysoký voják, sebejistý, ostražitý, ve tváři zarostlé ryšavým strništěm zamyšlený výraz, jedna ruka nedbale položená na rukojeti mohutného tesáku zastrčeného v pouzdře za koženým opaskem. A proti němu vychrtlý hoch, ve všech směrech ještě dítě, s hlavou sklopenou, roztřesený, živoucí ztělesnění beznaděje. Dělí je od sebe jen pět kroků, ale každý z nich jako by dlel v jiném vesmíru.

Při pohledu na Péťu se Bořku Potužíkovi vybavilo, jak ve svých třinácti letech ležel doma po operaci zaníceného slepého střeva. Celé dny trávil na posteli, četl si o čarodějích, dracích a zaklínačích, koukal na televizi a nudil se. Jednoho deštivého dopoledne vyhlédl z okna a uviděl štěně, které někdo přivázal k lampě na protější straně ulice. Hnědý chundelatý psík už dávno vzdal marný boj s obojkem i řetízkem, jenž mu ohraničil svět jen na okruh několika stop. Odevzdaně seděl, zmoklá srst se mu lepila na kůži a smutným pohledem, jímž apaticky pozoroval své okolí, žaloval na nespravedlnost života. A malý Bořek mu nemohl nijak pomoci, mohl jen ležet a číst si a sledovat blikající obrazovku a litovat nevinného tvorečka, jenž už omrzel svého majitele a teď se bezúspěšně snaží najít místo, kde by ho masivní železný sloup alespoň trochu chránil před deštěm padajícím z olověné oblohy.

Chlapec, který tu před Bořkem teď stál, vypadal úplně stejně. Zubožený. Zoufalý. Ztracený.

Tenkrát to s oním štěnětem nakonec dopadlo dobře – asi po hodině si jej někdo všiml, odvázal a vzal si ho domů. Jenže Péťa takové štěstí mít nebude, to bylo Potužíkovi jasné. Doba nesobeckých dobrých činů a zachraňování cizích mláďat už dávno skončila.

„Tak tam jen tak nestůj a sedni si,“ vyzval hocha a sám mu šel příkladem. Zem byla studená a vlhká, pokrýval ji však koberec z jehličí a spadaného akátového listí.

Chlapec jako by ho ani neslyšel, už se alespoň tak netřásl. Jako by však neregistroval nic, co se kolem něj děje.

„No, jak myslíš, vyžle,“ pokrčil rameny Potužík a odepnul z vršku batohu srolovanou celtu. „Já tě přemlouvat nebudu. Stůj si tam, nebo si zalez do toho svýho krmelce, jak je libo. Nevšímej si mě a já si nebudu všímat tebe. Já už každopádně dneska dál nejdu, zapíchnu to tady. Ale jestli se jenom dotkneš mejch věcí, zapíchnu tě taky, jasný?“

Žádnou odpověď nečekal a také žádnou nedostal. Přesto se malý Péťa po chvíli posadil, svými trhanými pohyby připomínal rozbitou mechanickou hračku.

Voják rozhrnul tenkou vrstvu listí ležící na zemi, přiložil dlaň na hlínu a otráveně se zakřenil. Země byla jako houba, dopolední deštík se do zdejší mechem porostlé půdy ještě nestačil vsáknout. Podíval se na chlapce, který dřepěl s nepřítomným výrazem kousek od něj.

„Hele, ty nemluvo,“ oslovil ho a sáhl do plátěného sáčku s proviantem. „Uděláme dohodu, co ty na to? Já si vezmu trochu sena z toho tvýho bejváku, ať neležím úplně na mokrým, a dám ti za to tady jednu placku. To je fér kšeft, ne? Já se líp vyspím, ty si trochu zaplácneš žaludek… vypadáš, že to potřebuješ.“

S tázavým pohledem pozvedl jednu ze svých žitných placek, Péťa ho ovšem nejspíš vůbec nevnímal. Uzavřel se do sebe, možná do nějakého svého vlastního světa, ve kterém netrávil noc uprostřed lesa, bez svých blízkých a o hladu.

„No co, kdo mlčí, souhlasí,“ zabručel si Potužík pod vousy, vstal, přešel až k sedícímu chlapci, položil placku vedle něj, a nabral si z krmelce náruč mírně nahnilého sena.

„Spát pod širákem takhle na podzim není sice žádná slast, ale i tak to má svoje kouzlo, co říkáš?“ prohodil voják přes rameno, zatímco si připravoval improvizované lůžko, ale nepředpokládal, že mu hoch odpoví. Bral to spíš jako samomluvu, jako by hovořil ke zvířeti nebo ke stromům kolem sebe. „Les voní, vítr šumí ve větvích, občas houkne sova… ten klid okořeněnej špetkou dobrodružství a tajemna, to já zbožňoval, už jako malej kluk.“

Roztáhl celtu, odepjal si opasek, sedl si, začal si rozšněrovávat své vysoké pevné boty a pokračoval: „Táta byl zapálenej tramp, takže jsme často chodili na čundr, jen tak nalehko. V sobotu, kam nás nohy vedly, na noc se někde utábořit, a v neděli zpátky právě akorát na máminy buchty. Nejkrásnější na tom byly ty noci, hlavně koncem jara nebo začátkem podzimu. To je tam u nás nejkrásnějc,“ zasnil se voják, lehl si na polovinu celty a druhou se přikryl. „Občas, když si takhle…“

„Zabil jste někdy někoho?“ přerušil ho nečekaně dosud nemluvný chlapec.

Zběh prudce zvedl hlavu, opřel se o lokty a ostře se na něj podíval. Péťa seděl stále ve stejné pozici jako předtím. Kvůli padající tmě mu nebylo vidět do tváře, ale Potužík by se byl vsadil, že v jeho hlase slyší slzy.

„Zabil?“ zopakoval chlapec svou otázku.

„Jasně, že jo,“ potvrdil klidně voják, znovu si lehl na záda a založil si ruce za hlavou. „Většinou v sebeobraně. Občas z nutnosti. Tu a tam v případech, kdy to vypadalo jako nejlepší řešení. Ne, že bych to dělal vysloveně z plezíru, ale díky tomu tady pořád ještě jsem, no ne?“ dodal lakonicky.

„Mého tátu někdo zabil. A brášku taky,“ vyřkl Péťa nahlas ta slova, kterých se tolik bál – jako by se teprve jejich vyřčením přeměnila ona noční můra na skutečnost. „Předevčírem. Někdo je oba zavraždil, zbyly po nich jen kaluže krve. Tolik krve…“

„Kde se to stalo?“ zeptal se Potužík ostražitě.

„Tady v lese, kousek na jih,“ odpověděl hoch. Nemohl ve tmě vidět, že zrzavému vojákovi přeběhla po zarostlé tváři vlna úlevy. Předevčírem jsme byli ještě někde u Slanýho, blesklo Bořkovi hlavou. Takže to nemohl být Patrik.

„Nevím, co na to říct, mladej,“ prohlásil Potužík upřímně. „V životě se dějou i hnusný věci, to asi víš sám. Nikoho dalšího, kdo by se o tebe postaral, už nemáš?“

„Taťka byl tak hrozně rád, když tu chatu objevil,“ pokračoval chlapec, který otázku nejspíš ani nezaregistroval, a popotáhl nosem. „Zase měl lepší náladu. Nevadilo mu, že tam teklo. Prý, že to nic není, že to spraví, než bude padat sníh. Já sháněl jídlo na zimu, on opravoval dům. Říkal, že začneme znovu. Že to tady bude lepší. Že když nás strejda zapřel, poradíme si sami. Že jsme přece Pekárkovi – a Pekárkovi se nevzdávají.“

Voják mlčel a poslouchal. Ten příběh se sice v různých variantách odehrával po celé zemi už několik let dokola a dokola a on přesně věděl, jak bude pokračovat, ale i tak nechal chlapce mluvit. Péťa to potřeboval, musel to někomu říct, podělit se o svůj osud, který se k němu zachoval tak nelidsky.

Hoch zvedl žitnou placku, jež ležela vedle něj, a začal ji bezmyšlenkovitě otáčet v dlaních. „Včera se mi podařilo najít u jedné cesty pár jabloní, které ještě nikdo neočesal. Bylo to v takovém zapadlém koutku na kraji lesa, nikdo o něm asi nevěděl. Běžel jsem domů, abych to řekl tátovi. Věděl jsem, že z toho bude mít obrovskou radost – konečně budeme mít něco pořádného pro Páju. Jenže doma nikdo nebyl. Jen spousta krve. Na podlaze, na stěnách, nejvíc ale pod jedním stromem.“ Hlas se mu zajíkl, přesto však pokračoval. „Táta ani bráška nikde nebyli. Nejsem hloupý, vím, co se tam stalo. Někdo je zabil. A ukradl nám všechno, co jsme měli. Nářadí, oblečení, dokonce i mámin šátek, který si táta schovával na památku. Nezbylo tam nic.“

Chvilku mlčel a mnul mezi prsty drobky. Pak zvedl hlavu a podíval se na Potužíka, který schválně do vyprávění nijak nezasahoval. „Jsem zbabělec,“ pronesl chlapec dutým hlasem, v němž se lítost mísila se zklamáním nad vlastní slabostí. „Měl jsem je hledat, třeba ještě žijí. Aspoň Pája. Měl jsem něco dělat. Ale já jenom dostal ohromný strach, že když tam zůstanu, tak se ten, kdo to udělal, ještě vrátí. Aby zabil i mě. Aby se mnou udělal to samé, co s tátou. Musel jsem utéct. Nepřemýšlel jsem, jen jsem běžel, dokud jsem nepadl vysílením. Jsem srab, vůbec jsem na ně…“ Větu už nedokázal dokončit, hrdlo mu sevřel pláč. Rozeštkal se, ramena se mu neovladatelně třásla.

Voják se kysele zakřenil; sice s hochem soucítil, ale na slzy vážně neměl náladu. Zvedl se z celty, přistoupil k chlapci a dřepl si před něj. Pozvedl mu bradu, aby mu viděl do očí, a tiše, avšak důrazně řekl: „Hele, mladej, nejsi žádnej zbabělec. Co jinýho jsi asi tak mohl dělat? Tvůj táta byl silnej chlap, nebo ne?“

Péťa mlčky přikývl a snažil se přinutit bradu, aby se mu přestala chvět. Se stejným úspěchem se ovšem mohl pokoušet vrátit čas.

„No tak vidíš. A ani on tomu nedokázal zabránit. Přitom se vsadím, že se nedal jen tak, že těm padouchům dal taky co proto, i když jich byla přesila. Protože jich určitě byla přesila, ohromná,“ ujišťoval plačící dítě, byť to samozřejmě nemohl vědět jistě; moc dobře si byl vědom, co dokáže jediný člověk, když ho popadne amok. „Ale určitě by měl strašnou radost, kdyby věděl, že to nebylo zbytečný. Že žiješ, že ses aspoň ty zachránil. Chápeš?“

Hoch znovu kývl, pak si otřel slzy a chraptivě zašeptal: „Jo. Asi jo.“

„Tak se mi líbíš,“ vycenil voják zuby v úsměvu a rozcuchal mu už tak dost divoké vrabčí hnízdo na hlavě, ze kterého mu tím vytřepal pár stébel sena. „Život není žádná pohádka, ale ty jsi z tvrdýho těsta, táta tě vychoval dobře. Ty si poradíš.“

Pak se Potužík pohodlně natáhl do měkkého šustícího listí vedle chlapce. Jeden pozoroval noční oblohu, druhý se opatrně pustil do žitné placky. Mlčení jim oběma vyhovovalo.

„Už víš, co budeš dělat?“ zeptal se voják, když Péťa dojedl, ten ale jen zahanbeně zavrtěl hlavou.

„Někam se musíš upíchnout, to je ti doufám jasný, ne?“ ujišťoval se Potužík, utrhl stéblo trávy a strčil si ho mezi zuby. „Takhle sám v lese nepřežiješ ani do zimy. A ta je už za rohem.“

„Když já nemám kam jít,“ namítl slabým hlasem hoch. Pak se na okamžik zamyslel, zhluboka se nadechl a osmělil se: „Nemohl bych třeba s vámi? U vás bych určitě…“

„Tak na to rovnou zapomeň, mladej,“ utnul ho voják, posadil se a přehodil si stéblo do druhého koutku úst. „Za prvý nevím, co bych s tebou dělal, k ničemu bys mi nebyl. Za druhý mám před sebou ještě pěknej lán cesty, jenom bys mě zdržoval. A za třetí vůbec netuším, co doma najdu, až tam dorazím. Nejspíš prd. Ty přitom můžeš bejt tou dobou už dávno někde v suchu a ládovat se pečenejma bramborama. Takže to je fakt blbej nápad. Jak dlouho jste tady vlastně byli? To v okolí neznáš nikoho, ke komu by ses nakvartýroval?“

Péťa se odvrátil, popotáhnul nosem a několik úderů srdce mlčel. Teprve pak bezvýrazným hlasem odpověděl: „Ne. Nikdo takový tady není.“

„Tak já ti řeknu, co uděláš,“ prohlásil Potužík rezolutně. „Ráno se sebereš a půjdeš k nejbližší vesnici. Jsi malej kluk, hubenej, kámen by se nad tebou ustrnul. Uděláš smutný oči a chtěl bych vidět, kdo by měl to srdce tě poslat pryč.“

I ve tmě, která už kolem panovala, voják zřetelně viděl, jak si chlapec znovu otírá slzy.

„A nemohl byste jít se mnou?“ zaškemral hošík po chvíli.

Zrzavý muž se uchechtl. „Tak tos uhádl, mladej. Nemohl. Jak by to asi vypadalo? ‚Jsem nebohý siroteček, na světě širém nikoho nemám. Té gorily vedle mě si nevšímejte, to je jenom můj bodyguard.‘ Kapánek by ti to narušovalo legendu, nemyslíš?“

Péťa svěsil hlavu, ale smutným kývnutím dal najevo, že rozumí. „Jenže co když mě odmítnou? Oni…“ ztěžka polkl, „oni mě nebudou chtít. Nepatřím mezi ně. Nevezmou mě mezi sebe. Tohle já vím, já…“

Potužíkovy mozolnaté prsty sevřely chlapcovo rameno. „Tak budeš brečet. Naříkat. Škemrat. Přesvědčovat je, že dokážeš bejt užitečnej, že nejsi žádnej darmožrout. Když to nepomůže, zkusíš to zase jinde. A budeš to zkoušet tak dlouho, dokud to nevyjde. Uvědom si, mladej: Jde ti o život. A jsi v tom sám.“ I když už byla noc, takhle zblízka viděl Péťovy doširoka rozevřené oči a mírně vyděšený výraz. Hoch, který snad ještě ani nevstoupil do puberty, si asi začal konečně uvědomovat plný rozsah toho, co ho potkalo. Nejen, že přišel o všechny blízké, ale navíc se od této chvíle musí starat sám o sebe. Toto zjištění nebývá snadné ani pro některé dospělé, co teprve pro dítě?

„Neboj, to zmákneš,“ usmál se povzbudivě voják a poklepal klučinu po hubeném rameni, za které ho do této chvíle držel. „Teď na to nemysli, nemá cenu se tím zatěžovat. Nech to na ráno. Běž si lehnout.“

Jenže okolní noc byla nasáklá vzpomínkami. Na tátu, na malého brášku, který uměl sotva chodit, na dveře vykopnuté z pantů a podlahu nasáklou krví. Copak mohl Péťa spát?

Zato četař Potužík usnul, sotva zavřel oči.

Autor: mondy, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuti v očistci (3) - S cejchem smrti (2):