OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Per aspera ad astra, 1. Domovina

20.06.2012 (14:00) • Erigayl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1313×

Bylo mi teprve devět, když Vita odvezli na Sicílii. A v té době jsem ho ještě ani neznala. Joe mi o něm nic neřekl, stejně tak, jako jemu neřekl o mně. Vito Scaletta neměl ani páru o tom, že má jeho parťák mladší ségru. A prý to tak bylo dobře. Joey se o mě bál. Říkal, že to tak bude lepší. Že čím míň lidí o mně ví, tím se snižuje šance, že se mi něco stane. Když myslí, já mu to neberu…

Odmalička žiju u bráchy v bytě. Ale… Co se dá sakra dělat u bráchy v bytě?! Je tam strašlivá nuda! Joe poměrně brzo zpozoroval, že mě nebaví číst knihy, poslouchat celý den rádio nebo čučet z okna. Tak mi dal volnost. Můžu se toulat kde chci a dělat co se mi zlíbí. Ale v té době mi bylo jenom devět. Musela jsem být v půl desáté doma.

Mezitím, co Vito kličkoval mezi kulkami na Sicílii, Joe začal pracovat pro organizaci, zvanou mafie. A vydělávalo mu to slušný balík. Kdepak, poctivě makat. Fuj. Peněz málo a strašná dřina. Tenhle job je mnohem, mnohem zajímavější. I Joe už mi několikrát naznačoval, že půjdu v jeho stopách a stanu se mafiánkou. Od té doby jsem se tomu začala věnovat. Joe mě naučil střílet a řídit auto. Kromě toho jsem se u jednoho chlápka z čínské čtvrti naučila zacházet s noži a spousty dalších věcí. Ale dost keců. Měla bych už konečně začít. Tak tedy…

Ráno jako každé jiné. Vstala jsem kolem sedmé ráno. Brácha ještě spal. Začala jsem připravovat snídani. Do konvice jsem uvařila kakao. Od svých sedmnácti si Joe stěžuje, že je na kakao už velký, ale stejně vždycky přijde a vypije dva hrnky. Vzala jsem velkou porcelánovou mísu, nasypala do ní cornflakesy a zalila je mlékem. Nabrala jsem si do misky a lžičkou se pustila do jídla. Po snídani jsem umyla nádobí a šla se převléknout. Hodila jsem na sebe své ustřižené džíny a o dvě čísla větší pruhované modro-bílé tričko. Zrovna v tu chvíli se brácha vzbudil. Dobelhal se do koupelny, umyl se a pokračoval do předsíně, kde jsem si obouvala boty.

„Dobré ráno, Joey!“ Usmála jsem se.

„Čau ségra,“ zamumlal a hned na to hlasitě zívl. Přistoupil ke mně, usmál se a rozcuchal mi mou krátkou tmavou kštici. Jo, v té době jsem ještě měla krátký číro.

„V kuchyni máš snídani. Já se jdu projít ven. Do půl desátý jsem doma. Jako vždycky,“ řekla jsem a dala si do kapsy pár mincí, ležících na stolku v předsíni, hned pod malým zrcadlem. Vlepila jsem mu pusu na tvář a zavřela za sebou dveře.

Měsíc červen, venku strašné vedro. Nebylo co dělat. Jen tak jsem bloumala ulicemi, lezla po střechách domů a sledovala východ slunce. Domů jsem se vracela obyčejně až večer, občas jsem ale zašla na oběd nebo se prostě jen tak podívat, co Joe dělá. Jídlo jsem si obstarávala sama. Buď jsem si někde něco koupila, nebo přinejhorším ukradla. Nebo Joe obstaral suroviny a já uvařila oběd. Anebo ho uvařil on sám. Můj brácha je moc dobrý kuchař. Umí dokonale uvařit čaj. Ne, teď si dělám srandu. On fakt skvěle vaří. Někdy vás pozvu na oběd.

Do oběda nic zvláštního, ostatně, jako vždycky. Za těch devět let mého života jsem už stačila důkladně prošmejdit půlku města a zjistila jsem, že se tu nic moc neděje. Člověk by řekl, že když tady vyprávím o svém mafiánském bratrovi, bude to ve městě samé vzrůšo. Ne. Je to normální město, kde si každý jde po svém. Samozřejmě sem tam nějaká krádež, bitka gangů, vražda nebo ublížení na zdraví. Občas i brutální masakr, co má na svědomí místní mafie. To by jinak nebyla Amerika.

Tak tedy, rozhodla jsem se, že poobědvám s bratrem. Slezla jsem ze střechy fastfoodu Empire Dinner a vešla dveřmi dovnitř. U pultu stála mladá, mile vypadající slečna s plavými vlasy, svázanými do ohonu. Na rtech měla rudou rtěnku a v uších kruhy stejné barvy. Za levým uchem tužku. Ve fialové blůze a černé minisukni jí to moc slušelo. Přes to měla zavázanou červenou zástěru s klokaní kapsou a nápisem Empire Dinner.

„Dobré poledne, co si dáte?“ usmála se na mě. Mohlo jí být tak osmnáct, devatenáct. Jako Joeovi.

„Něco, čím bych utišila hlad mého bratra, velkého jako grizzly.“ Slečna se rozesmála.

„Chápu. Myslím, že burger mu určitě bude chutnat,“ řekla a zabalila mi čtyři burgery a dvě lahve Swiftu. Poděkovala jsem a vysázela na pult drobné. Když jsem byla u dveří, mávla mi na rozloučenou. Kývla jsem a usmála se.

„Joey? Jsem doma!“ houkla jsem. Vzápětí mě málem porazily dveře od koupelny.

„Jo, tady jseš. Přinesla jsem nám oběd.“

„Fakt? No to jsem rád, myslel jsem, že se vrátíš zas pozdě a já budu muset vařit. Dneska se mi do toho vůbec nechce,“ řekl Joe a převzal ode mě tašku s jídlem. Odešel do kuchyně se mnou v patách. Sedla jsem si ke stolu, brácha jedl ve stoje. Obědvali jsme mlčky. Po chvíli Joe polknul a zeptal se:

„Tak co, Sarah? Za chvilku budeš dospělá. Už víš, co budeš dělat?“ Dospělá? No jo, bráška mě už od jednoho roku bere jako osmnáctiletou samostatnou holku. Nevadí mi to. I když je mezi námi tak velký věkový rozdíl, jsme jako sobě rovni. A co se týče práce… Já měla vždycky jasno.

„Mně se nechce poctivě dřít v přístavu za deset babek týdně. Nebo jako prodavačka. Je to nuda a málo prachů. Chtěla bych pracovat jako ty.“

„Jo, poctivě makat je na hovno. Ty bys chtěla dělat to, co já?“ Když jsem kývla, usmál se.

„Je to ale dost nebezpečná práce. Můžeš kdykoliv zdechnout. A musíš umět zacházet se zbraněma, řídit káru a ubránit se holýma rukama.“

„Naučíš mě to?“

„To si vsaď. Doufal jsem, že budeš po mně. Teď chvilku vydrž, jdu zavolat pár lidem.“ Vstal a hned vytáčel číslo. Po chvilce čekání to člověk na druhé straně zvedl.

„Nazdar. Hele, mám pro tebe kšeft. Ne, ty tupej žlutej mozku, nechci žádnej posranej balíček. To jsem já, Joe. Zítra v poledne ti přivedu jednu holku. Chci, abys ji naučil to vaše kung-fu, nebo jak se to jmenuje. Na ceně se dohodneme na místě. Jo, fajn…“ A položil to. Potom se podíval na mě. Koukala jsem na něj s povytaženým obočím. Nečekala jsem, že to půjde takhle rychle.

„No,“ řekl, „myslim, že tak minimálně na půl roku máš o zábavu postaráno. Jeden chlap z čínský čtvrti tě naučí nějaký ty bojový techniky, co se učej tam u nich v Asii. Zítra kolem poledne tě tam odvezu.“

A takhle začal můj život. Půl roku jsem se učila u toho číňana. Své jméno mi řekl asi sedmadvacetkrát. A já si ho pořád nedokázala zapamatovat. Navíc bylo příšerně dlouhé a nešlo vyslovit. Tak jsem mu říkala prostě Jack. Jack byl, je a vždycky bude milý chlap. Joe na něj občas nadává. Ale na koho ne? Po celou dobu výcviku byl na mě hodný. Možná to bylo jenom kvůli penězům, které dostával od bráchy. Koho to zajímá? Mě ne. Od doby, kdy jsem dokončila svou poslední lekci, jsem ho už neviděla.

Autor: Erigayl, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Per aspera ad astra, 1. Domovina: