Elena, přemožitelka upírů - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak tady je další kapitolka.
Damon se dostává pomalu, ale jistě Eleně pod kůži.
Prosím o komentáře, děkuji.
TerryBells...

14.01.2013 (09:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1167×

6. kapitola – Inside

„Jsem velká holka,“ znělo mi v hlavě. Musím se o sebe postarat, nejen o sebe, ale také o mou rodinu a přátelé.

Práskla jsem sebou na postel, nechtěla jsem nic cítit. Vědět… Chtěla jsem být obyčejná, jako každá sedmnáctiletá holka být zamilovaná do nějakého herce nebo zpěváka. Užívat si, mít zlomené srdce, nadávat na rodiče, jak mě nechtějí nikam pouštět. Mít lepší známky ve škole, starat se o to, co budu dělat o víkendu. Utéct na diskotéku, mít zaracha!

Usmála jsem se a zavřela jsem oči. Byly teprve tři odpoledne a já začínala cítit únavu, která mnou projížděla jako blesk. Chtěla jsem usnout, ale mé svědomí to nedovolilo. Nedovolilo mi usnout, snít.

„Eleno?“ zaklepala máma na dveře. Posadila jsem se a vyzvala jsem ji dál.

„Dělám si o tebe starosti, zdáš se přetažená a neobvykle smutná,“ podotkla.

„Asi, asi ano… řekněme, že jsem unavená,“ přistoupila jsem na její slova.

„Tak si na chvíli pospi… Včera mi volala teta z Georgie, chce, abychom přijeli ještě dnes. Na týden. Pokud se na to necítíš, tak pojedeme sami.“ Zamračila jsem se. Zaradovala jsem se, dům bude prázdný! Mým rodičům ani bráchovi nehrozí nebezpečí.

„Nevadilo by ti to? Vážně mi není moc dobře,“ hrála jsem na city. Máma mě lehce líbla na čelo a usmála se.

„Vážně mi to nevadí. Navíc potřebuješ trochu odpočinku…“

Za pár hodin jsem sledovala naše auto, jak vyjíždí z garáže. Stačila jsem mávnout. Bylo osm večer, venku se už stmívalo. Nevěděla jsem, kdy mám svého nepřítele s modrýma očima čekat. Uvědomila jsem si, že s ním nemůže přijít Stefan. Není pozvaný, mám tedy větší šanci ho zabít.

Bylo půl desáté a já jsem byla ve svém pokoji. Dveře jsem nechala otevřené, abych věděla, jestli mě někdo nepřišel navštívit. Srdce mi bušilo. To jsem teda úžasná přemožitelka, která se bojí jednoho upíra! Co bych dělala, kdyby byl úplněk a kolem mne pobíhal vlkodlak? To bych se zavřela do skříně?

„Tvé srdce je impozantní,“ prohodil Damon s úšklebkem. Snažil se vejít do mého pokoje, ale nešlo to. Jeho tvář se změnila v naštvání. Oproti tomu já jsem přímo zářila.

„Jak jsi to udělala?“ rozčílil se.

„Ty jsi tady žil v roce 1864. Měl bys vědět, že tato stavba je poněkud zvláštní. Je přestavěná. Byl jsi pozván do nové části domu, můj pokoj se nachází ve staré části,“ usmála jsem se.

„Jsem trpělivý, myslím, že tam nezůstaneš navěky… A nebyla jsi to ty, která se stále chtěla prát? Pozvi mě dovnitř…“

„Snad nejsi tak naivní?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ne, jenom jsem doufal…“ Po hodině přemlouvání, ať ho pustím buď dovnitř, nebo ať vyjdu ven, mi málem ruply nervy.

„Nemůžeš aspoň na pět minut držet hubu? Chci spát,“ křikla jsem už zoufale. Došla jsem ke dveřím a zabouchla jsem je. Jen co jsem se otočila, tak dveře byly znovu otevřené a jeho kecy ještě víc k nesnesení.

„Co mám udělat, abys zavřel hubu? A ne, nepozvu tě dovnitř ani nevyjdu ven,“ varovala jsem ho.

„Tak to potom nevím…“ Po další hodině jeho kdákání a psychické šikany jsem to nevydržela. Šla jsem do skříně a vytáhla jsem si kolík.

„Fajn, upíre, už tě mám tak akorát dost!“ vyšla jsem na chodbu. V tu ránu zmizel. To bylo celkem divné. Že bych ho zastrašila? Znám ho sice pouhé tři dny, ale nemyslím si, že by se mne nějak extra bál.

Ohlédla jsem se zpátky do svého pokoje, Damon si jen tak ležel na mé posteli.

„No, každopádně mě v roce 1864 pozvali do Gilbertovic sídla, jen jsem ti to zapomněl říct,“ ušklíbl se.

„A proč jsi nešel dál už před dvěma hodinami?“ začal mi tik v oku.

„Řekněme, že miluju, když zuříš! Bylo to super,“ usmál se a dál se převaloval v posteli.

„Ale vypadal jsi, že vážně nemůžeš dovnitř!“ křikla jsem.

„Jsem holt dobrý herec,“ pokrčil rameny. „Vážně, jsi sladká, když se zlobíš,“ uchechtl se. To už jsem nevydržela a s kolíkem v ruce jsem se rozběhla proti němu. To už stál samozřejmě Damon za mnou a chytl mě za pas.

„Když útočíš, tak na sebe nesmíš tolik upozorňovat,“ šeptl mi do ucha. Jeho hlas působil skoro hypnoticky. Celým mým tělem projela elektřina.

„Děkuju za radu,“ odfrkla jsem si.

„Zítra je ples zakladatelů, budu rád, když mi budeš dělat společnost,“ dodal.

„Cože?“ vydralo se ze mě. To už byl pryč. To si asi dělá legraci, ne? Teď jsem možná pochopila, proč naši odjeli z města a mě tu bez problémů nechali. Týden oslav Dne zakladatelů, super.

Lehla jsem si do postele, začala jsem přemýšlet o Damonovi, přece nemůžu jít na ples s Damonem – upírem. Měla jsem mu vrazit kůl do srdce hned, jak to bylo možné, ne… Jsem prostě moc měkká a blbá. Co jsem komu udělala?! Tak to nemělo být! Měla jsem ho zabít, měla jsem je zabít. Teď bych nemusela mít strach z toho, že se tu může objevit Damon. Mohla jsem spát s čistou hlavou. Teď si připadám jako ten největší idiot! Ležím v posteli a do mého pokoje má přístup ten největší predátor na světě. Kdybych vážně šla na ten ples, pardon, plesy s upírem, co by si asi myslel Alaric? Představila jsem si jeho zmučenou tvář.

„No, Eleno! Zakazuji ti to, je to příliš nebezpečné…“ I té představě Rica jsem se smála.

Zdál se mi zvláštní sen. Šla jsem s Damonem na ples, dokonce jsme se bavili. Už to byla první známka toho, že sním. Zatáhl mě do kouta a tam pil mou krev, zvláštní bylo, že mi to nevadilo. Užívala jsem si to, dokud mě od něj neodtrhl Stefan. Vrčel na něj, stála jsem mezi nimi jako předák na pískovišti. Sledovala jsem pohledy všech v místnosti. Zničehonic začali křičet:

„Přemožitelka to táhne s upíry! Je ostudou našeho města!“