OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hrdinný smrtijed - 26. + Epilog

03.05.2012 (15:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 26× • zobrazeno 2665×

Byl jiný, byl stejný. Je to on i není. Co se změnilo? Tyhle myšlenky v tisíci různých variacích mu neustále běhaly hlavou, zatímco svíral tu drobnou ruku, která klidně ležela na nemocničním povlečení. Už to byly týdny, a zatímco on tu teď seděl a byl naživu, Hermiona se zdála jako vyřezaná z vosku. Nehýbala se. Dýchala klidně, ale téměř nepostřehnutelně a to bylo vše. Nic neviděl, nic neslyšel a nic od ní necítil. Od chvíle kdy…

 Pevně stiskl víčka k sobě a sklonil hlavu, jak se k němu nahrnuly vzpomínky. Doteď nemohl uvěřit tomu, že to byly necelé tři dny, které trávil ve společnosti dvou vyšinutých mozků. Naštěstí si nepamatoval ani zdaleka všechno a hodně mu toho prostě splývalo. Bolest byla tak silná, že mu zastřela vědomí jako těžký sametový závěs a on vnímal jen ji, nic jiného. Žádný čas, žádné lidi, jenom ohlušující ničivou bolest a ta pak najednou zmizela. Jako by ho někdo odřízl od lana, na kterém visela celá jeho existence. Po bolesti zůstala obrovská jáma zívající prázdnotou a on se stěží držel na jejím okraji. Málem ho to pohltilo stejně jako bolest. V tu dobu ještě netušil, co se děje a proč. Jen mu vzali něco, čeho se držel a pak přišla panika.

 Na okamžik povolil, odhodlaný nechat se strhnout tam co bolest a na krátkou vteřinu snad i mohl nahlédnout za temnotu, která ho tak děsila. A tam to bylo. Teplo, jaro, barvy a jeho bolest. Tam ji uslyšel – jeho utrpení způsobující její nářek. Bylo to, to poslední co vnímal, než slyšel vlastní srdce utichnout.

 „Pořád nepromluvil?“ ozvalo se za ním. Draco hlas ignoroval.

 „Bohužel, pane Pottere. Od chvíle, co je schopný pohybu, sedí v tom křesle a odmítá se od profesorky Grangerové hnout,“ oznámil profesionální hlas jedné z ošetřovatelek.

 „To už jsou ale dva dny,“ divil se Potter. Odpovědí mu bylo pokrčení ramen a ošetřovatelka se zase začala věnovat své práci, což bylo připravování lektvarů na obnovu životní síly, kterou Hermioně podávali každých šest hodin, aby ji vůbec dokázali udržet stabilizovanou.

 „Draco?“ ozvalo se vedle něj tiše, jako by se Potter bál, že mu moc hlasitým zvukem ublíží. Zlehka se dotkl jeho ramene. Draco vydechl a zavřel oči. Bylo to maximum, kterého byl schopný, aby mu naznačil, že vnímá. „Žádná změna?“ zeptal se a podíval se z něj na Hermionu. Dracem prolétla další z mnoha vln viny. Pevněji sevřel tu nehybnou dlaň s dlouhými jemnými prsty. Byla chladnější, než si ji pamatoval. Jenže ty vzpomínky se zdály roky vzdálené. Nějaké šťastnější období, které se mu teď jevilo jako pouhý sen. Potter pochopil, že to byla jediná odpověď, kterou mu Draco dá. „Nebyl jiný způsob, jak tě rychle najít,“ vzdychl potom, když se usadil na židli na druhé straně Hermionina lůžka. Draco pevně stisknul víčka.

 Hlupák Potter. Hloupý pitomec, jak ji mohl nechat použít rituál, který nezná? U kterého neví, co způsobí. Neví, jakým způsobem se dá zrušit. Zpropadený trouba! A ona teď platí daň z jeho nevědomosti. Příliš vysokou daň, protože byla příliš dobrá na to, aby zvolila správně. Měla poslechnout instinkt, vzít si, co Draco měl – všechno, pak by nedopadla takhle. Místo toho popřela samotnou podstatu rituálu a poslala mu, co mohla. Poslala mu příliš na to, aby ji to nepoznamenalo, příliš na to, aby mohla přežít. Teď ji od zatracení dělily jen dávky lektvarů, které jí podávali, a on nemohl nic dělat. Neměl dost sil ani pro sebe a nedokázal navázat to spojení, kterým by ji snad mohl poslat něco zpět. Protože on nebyl ten, kdo rituál provedl a nemohl odemknout bránu, která je teď spojovala na samotné životní úrovni. Nic od ní necítil, ani sílu, ani bolest, ani… život. Kousl se do rtu a sklonil svoje čelo tak, aby ho mohl přitisknout ke hřebu její ruky. V duchu prosil, modlil se a naříkal, chtěl ji zpátky, dal by za to cokoliv. Skryl svoji bolest do její přikrývky a doufal, že má Potter v sobě tolik taktu, aby se alespoň odvrátil. Místo toho ucítil poplácání po rameni. Tolik k Nebelvíru, pomyslel si sarkasticky, ale téměř okamžitě tu myšlenku odmrštil. Ona byla taky Nebelvír a nemohla být odlišnější. Potter je prostě poleno a s Nebelvírem to nemá co dělat.

 „Musím se vrátit do práce, blíží se výslechy.“ Potterův hlas se zadrhnul a on si musel odkašlat. „Víš, až budou… asi bys tam měl být,“ dodal s nejistotou v hlase. Být tam? Vidět je? Slyšet je? Pomoct je odsoudit? Přikývnul, aniž by se na Pottera podíval. Ten uvolněně vydechnul. „Dobře, dám ti když tak vědět, ale stejně se tu zase brzy ukážu,“ dodal a potom se konečně otočil a odešel. Draco jeho i zbytek světa zase vystrnadil za bariéru své mysli, kterou od sebe udržoval všechno kromě ní. Palcem zlehka kroužil po voskově bledé kůži její ruky a představoval si, jak se postupně zahřívá, jak ožívá a sálá zdravím. Upnul se k té představě celým svým já a snažil se ho uskutečnit, přesto neustále narážel na tepanou bránu jejího nevědomí. Rozbíhal se proti ní a s každým nárazem se cítil vyčerpanější a prázdnější. Po mnoha dalších nezdařených pokusech se jeho vědomí po bráně bezvládně svezlo a rozpustilo se do černoty vyčerpání. Jeho hlava dopadla na přikrývku, Draco omdlel.

Ϩϩϩ

„Je to zlé. Jeho organismus takovou zátěž dlouho nevydrží. I když se nám podařilo ho zbavit utrpěných zranění, nereaguje na léčbu správně. O profesorce ani nemluvě. Bojíme se, že lektvary ztratí dlouhodobým užíváním svou účinnost.“

 Draca ty hlasy otravovaly. Chtěl je poslat pryč a dál se topit v moři sametové přítomnosti samotného života.

 „Ale přece se musí dát něco dělat? Nějaký jiný lektvar,“ naléhal jiný hlas. Smutný a známý.

 Nikdy v sobě necítil tolik života, ten pocit byl omamující. Jakoby se slévaly dvě dravé řeky v ještě mocnější a dravější proud.

 „Bohužel, nic lepšího nemáme. Neexistuje způsob, kterým bychom ji mohli přivést zpět. Impuls musí přijít od ní a bohužel, nezdá se, že by ho byla schopná. Možná nastal čas zvážit vysazení podpůrných lektvarů,“ ztišil se hlas do soucitného mumlání.

 Proud ho mohl zanést kamkoliv. Kamkoliv by si přál, až na jednu výjimku. Tvrdě narážel na tepanou bránu, kterou se nedokázal prodrat. Draco zklamaně zasténal.

 „Draco?“ ozvalo se starostlivě. Chtěl je poslat pryč. „Draco, prosím,“ žádal ho měkký teplý hlas. Byl jako deka, balil ho do hebkosti, která tupila hrany skutečnosti. Otevřel oči. Pohled jako hořká čokoláda ho starostlivě pozoroval. Ginevra. Několikrát mrknul a pak otevřel ústa. Ve chvíli, kdy se do jeho zničených hlasivek opřel nápor dechu, to vzdal. Ošetřovatelka mu v ten samý moment přiložila k ústům lahvičku s lektvarem. Hnilobně sladká chuť mu obalila jazyk a polknout ji bylo téměř nad jeho síly. Přesto po chvíli, která se mu zdála nekonečně dlouhou, otevřel prázdná ústa a vydechl odporem. Měl pocit, že teď už by to šlo, ale jakoby spolu s lektvarem spolknul i nechuť se o svůj hlas dělit. Už neměl touhu cokoliv říkat. Otočil hlavu, aby mohl pohledem spočinout na její tváři, stejně nehybné jako včera i jako všechny dny předtím. „Draco,“ oslovila ho zrzka znovu. Zamrkal a podíval se na ni. V jeho pohledu se musela zračit otázka dost palčivá na to, aby si jí Ginny všimla.

 „Nevědí, co dál. Ani nikdo jiný,“ řekla tiše a oči se jí zalily slzami. Draco mrknul. A znovu. Poté ztěžka zvedl levou ruku a nechal si ji spadnout na hruď. Na místa uzdravených ran, tam kde se pod vrstvou kůže, svalů a obranného valu z kostí ukrývalo jeho srdce. Tlukoucí, rozvádějící krev a život po jeho zbídačeném těle. Ginny vzlykla. „Já vím, že ji miluješ,“ pokyvovala dojatě hlavou a Draco se neubránil otrávenému protočení očí. Znovu se poklepal na hrudi a pak ukázal na Hermionu. Ginny se nechápavě zamračila. Draco zavřel oči a napjal síly k překonání nechuti navozené lektvarem. Nádech. A znovu. Ještě několik, než byl schopen otevřít ústa a použít zničený orgán.

 „Uvn-itř,“ zachraptěl a klepl se do hrudi, pak dopadl zase zpět do polštářů. Ani si neuvědomil, že se z nich samým úsilím nadzvedl. Zavřel vysíleně oči a chvíli jen dýchal.

 „Uvnitř?“ zopakovala nechápavě Ginny. Když se na ni podíval, kmitala pohledem z Hermiony na něj a zase zpět. Bláhovou minutu doufal, že jí všechno dojde jen díky tomu jedinému slovu. Její zoufalý výraz ho ale ujistil, že takhle geniální je jen jedna osoba a ta je teď bohužel neoslní a trn z paty jim nevytrhne. Trn totiž nemůže vytrhnout sám sebe. Zoufale se praštil do prsou. Uvnitř! Byla uvnitř. Nemohla mu otevřít, její život nebyl v ní. Byl v něm!

Ϩϩϩ

Čas se neúprosně pohyboval vpřed. Minuta za minutou, jako stádo splašených hipogryfů. Draco ležel, neschopný se pohnout a čekal, dokud nedozní poslední účinky lektvaru, který ho zbavoval kontrolou nad vlastním tělem. Teď nepochyboval, že nebylo jeho nejmoudřejší rozhodnutí naznačovat před ošetřovateli vlastní smrt. Jenže, on v tu chvíli nedokázal jasně myslet. Když mu to konečně došlo, chtěl jednat. Nedokázal ani minutu žít s tím, že její vlastní životní sílu vězní v sobě. Ona mezitím chřadla a umírala, zatímco jeho drželi pod utlumením, aby s tím nemohl nic udělat. A Ginevra tomu jen přihlížela, neudělala nic, co by mu pomohlo udělat, co musel. Plakala a přemlouvala ho, jenže proč? Proč nechtěla pomoct své přítelkyni, tak, jak jí chtěl pomoci on?

 „Draco?“ ozvalo se ve tmě pokoje. Trhnul sebou a nadzvedl hlavu. Neville stál mezi dveřmi, když si všiml, že je Draco vzhůru a reaguje, potichu za sebou zavřel dveře a došel k němu. „Slyšel jsem, co ses dneska snažil udělat, kamaráde,“ řekl Neville tiše a přitáhl s k němu židli. Draco se na něj zmateně díval. Co to dělá? Proč nerozepne ty popruhy? Musí zachránit Hermionu, čas utíká!

 „N… Neville,“ zachrčel s vynaložením všech sil. Dávka lektvaru na hlasivky, kterou dostal před usnutím, stále pracovala a bránila jakékoliv další komunikaci. Zatrhal za pouta a prosebně se na přítele zadíval. Musí mu pomoct, on musí! Co kdyby to nebyla Hermiona, ale Lenka?! Křičel na něj ve své hlavě, ale Neville nebyl nitrozpytec. Nemohl se podívat a vidět, jak důležité je nechat Draca udělat, co musí.

 „Nemůžu tě pustit, Draco. Nemůžu…“ hlas se mu zlomil. „Jsi můj přítel, ale nenechám tě umřít, abych vás ztratil oba,“ zatvrdil se Neville. Draco zoufale zachrčel. Musíš, ty musíš! Řval na něj v duchu zoufale. „Hermiona už je mrtvá, Draco. Chtějí… chtějí jí vysadit lektvary, bez nich nevydrží. Nemůžou ji v tomhle vegetativním stavu držet věčně, dřív nebo později i ty lektvary selžou. A podle nich spíš dříve, než později,“ šeptal Neville a Draco viděl, jak se mu v měsíčním světle a díky jediné svíčce v pokoji lesknou tváře od tichých slz. „Byli jsme je přesvědčovat, že to nemůžou, jenže… Prý o tom rozhodli její rodiče.“ Dracovo srdce sevřela v pěsti chladná temnota. Navždy sám. Navždy bez ní. Vzepjal se proti poutům a zoufale zaryčel. Neville sebou škubnul, ale rychle se vzpamatoval a přitlačil vzpouzejícího se Draca zpět na lůžko. Draco sípal, bojoval a bránil se proti jeho síle tou svojí, posílenou o zuřivost, ale nestačil na to. Nakonec ho Neville přemohl, když se na něj položil a celou svou vahou ho držel na posteli. „Nech toho, ublížíš si,“ vydechl jeho kolega zadýchaně. Draco se hystericky rozesmál. Znělo to jako sípot starce před smrtí a bylo to i stejně tak veselé. Jako by na tom snad záleželo, jestli si ublíží. Pokud ho ona opustí, tak si ublíží v okamžiku, kdy mu ta zpropadená pouta sundají. Podíval se na Nevilla a do toho pohledu dal vše, na co tu celé ty hodiny myslel, každý pocit, každou myšlenku, i tu nejprostší nejprchlivější emoci. Prostě se díval a poprvé za život někomu otevřel celou svou duši.

 Neville se v jeho pohledu téměř topil, dokud Draco nezavřel víčka a nestočil poté pohled k Hermioně.

 „Ty už jsi to vzdal, že ano?“ hlesl Neville bezbarvým hlasem. Draco se na něj podíval a jeho tvář se zdála téměř shovívavá. „Nebudeš tu bez ní,“ dodal Neville s pochopením. Draco se lehce pousmál a pak se znovu zadíval na Hermionu. V ten moment ucítil, jak jeho pouta povolují. Skoro nevěřícně pozoroval Nevilla, kterému tekly po tvářích slzy a mlčky dopadaly na nemocniční pokrývku s povlakem z bílého plátna. Jakmile zmizely řemínky ze všech jeho končetin, podepřel ho přítel a pomohl mu posadit se. Účinky lektvaru pomalu doznívaly, ale pořád nebyl dostatečně schopný ovládat všechny motorické funkce. Draco počkal, než se mu přítel zadívá do tváře a pak zřetelně rty naznačil děkuji. Nevillovi v odpověď jen vyhrkly další němé slzy a pak pomohl Dracovi sklouznout opatrně na zem. Cesta od jedné postele k druhé jim zabrala několik mučivě pomalých minut, kdy Draco myslel jen na to, že to ona přežije. Zachrání ji. Povede se mu to.

 Neville ho složil do křesla, vedle její poste, ve kterém strávil téměř dva dny po tom, co se poprvé byl schopný sám pohnout. Teď se s ním vítal jako se starým přítelem. Z vybledle tyrkysové látky čpěl pach lektvarů a potu. Nevadilo mu to, byl jí na dosah. Podíval se na Nevilla, protože on byl jediný, který mu mohl sehnat, co potřebuje.

 „Co teď?“ zeptal se přítel. Draco kývnul k Hermioně a její ovázané ruce. Rána po rituálu se nehojila. Tělo nežilo natolik, aby bylo schopné jakékoliv regenerace. Neville se zamračil.

 „Další rituál?“ Draco zavrtěl hlavou. V bylinkářově obličeji konečně probliklo pochopení. „Rituál? Ty víš, co udělat?“ V jeho hlase zaznívala špatně skrývaná naděje. Draco úlevně přikývnul. „Proč jsi to -,“ zasekl se. „Aha,“ dodal, když si Draco lehce mávnul směrem ke krku. „Co potřebuješ?“ Draco se mu pokusil ústy naznačit, co chce. Neville se přemýšlivě zamračil.

 „Píku?“ divil se. Draco zavrtěl hlavou a zkusil to znovu. „Lýko?“ zeptal se Neville ještě zmateněji. Tentokrát už Draco nasadil zoufalý výraz. Znovu zřetelně artikuloval písmeno za písmenem. „Dýku!“ div nevykřikl Neville, jak mu to došlo, ale pak se pod zvukem vlastního hlasu přikrčil. „Dýku, dobře,“ zopakoval tišeji a vytáhl hůlku. Namířil na hřeben, který ležel na stolku u Hermioniny hlavy. Musela ho tam nechat některá z ošetřovatelek. Soustředěně se zamračil a zašeptal inkantaci. Ve chvilce ležela na stolku místo hřebenu dýka, jejíž ostří se ve světle svíčky zlatavě blýskalo. Draco spokojeně pokýval hlavou. Neville mu zbraň podal.

 „Co dál? Nemusíš vyslovit nějakou rušící formuli?“ zeptal se zamračeně. Bylo mu jasné, že tady by vyvstal problém. Draco nebyl schopný mluvit a i kdyby účinky hojícího lektvaru pominuly, nebyl schopný zraněnými hlasivkami vydat natolik přesné zvuky, aby si mohl troufnout odříkat tak složité zaklínání, jaké předvedla Hermiona. Draco ale zavrtěl hlavou. „Žádné kouzlo?“ ujišťoval se Neville. Draco s pousmáním zavrtěl hlavou. Pak se od přítele otočil k Hermionině voskové tváři.

 „Už bude dobře, ty má horkokrevná Nebelvírko. Všechno bude v pořádku, nenechám tě odejít do nebytí místo sebe. Jsi krásná, jsi chytrá a budeš mít báječný život. Skvělý život za nás za oba. Budu tě hlídat, slibuji,“ šeptal jí v duchu. Věděl, že ho neslyší a už nikdy ho neuslyší, ale pro něj to nebyl jen slib, byla to přísaha a on ji hodlal splnit. Vší svou vůlí se soustředil na pohyb svých rukou. Zvedl je z opěrek křesla a v levačce sevřel dýku. Neville ho bedlivě pozoroval. Draco se na něj podíval a povzbudivě se usmál. Rád by mu řekl, že byl dobrý přítel. Rád by řekl a udělal spoustu věcí - malá Cissy, bude na ni muset odhlédnout někdo jiný. Neville by byl báječný, tím si byl Draco jistý. Potter a Ginny i těm by rád poděkoval. Otočil se k Hermioně. Rád by jí všechno řekl a rád by ji políbil. Naposledy. Rád by. Místo toho každou špetku vůle napřel k pohybu rukou. Jemně vložil střenku do Hermioniny dlaně a obtočil kolem ní její štíhlé chladné prsty. Hluboký nádech, tiché díky, modlitba, prosba… Pak výdech. Všechnu svou sílu vložil do toho jediného pohybu a dýku v její dlani si vbodl do hrudi, přesně tam kde bilo srdce. Její srdce.

Konec... hm?

Tak ne, no...

Epilog

(O deset let později)

„Tati?“ oslovila ho malá dívenka, rudovláska s důvěřivým pohledem. Usmál se.

 „Ano, Lily?“ vyzval ji a odsunul se od pracovního stolu, aby se mu mohla vyšplhat na klín.

 „Zase pracuješ?“ zeptala se zamračeně. „Mamka říká, že s tebou pak není řeč, protože jsi unavený. Mohl bys už nepracovat?“ Bezelstně se na něj podívala. Předstíral hluboké zamyšlení a nakonec vzdychnul.

 „Dobře, myslím, že pro dnešek už bylo práce dost,“ souhlasil a toho malého ďáblíka objal. Lily vesele zavýskla. „Tak co budeme dělat, když nemůžu pracovat?“ zeptal se své dcery.

 „Můžeme jít za Becou a Tobim? Prosím, taťko,“ škemrala ta malá loudilka a poulila na Harryho oči své matky. Jako by jí už tak měl být schopný něco odepřít.

 „Když přesvědčíš maminku,“ souhlasil. „A nezapomeň to dát vědět i svým bratrům, určitě zase lítají někde venku, tak ať se stihnou připravit. Znáš je,“ zabručel si spíš pro sebe než pro ni Harry. Když mu nadšeně seskočila z klína, otočil se zpět k pergamenům na stole. Třeba ještě stihne tuhle práci dodělat, než ho přijdou zburcovat, že je čas jít.

 Nestihl. O tři hodiny později je přenášedlo vyplivlo na zastřihnutý trávník pěkný kus od domova. Harry se zvednul ze země a oprášil se. Ginny ho pobaveně pozorovala, jí nedělalo zdaleka takové problémy ustát tenhle druh cestování. Naštěstí tu byly ještě jejich děti, doteď se válející na zemi a tak si nemusel připadat zase tak nemožný.

 „Tak vstávejte, vy bando,“ pobídla je vesele Ginny a po jednom je oprášila. Chlapci to snášeli s trochu kyselými výrazy, což Harryho pobavilo. Raději se otočil, aby neviděli, jak se usmívá. Rozhodně by je to nepotěšilo. Nestačil se však ani rozhlédnout a strhl se povyk.

 „Mamí, už jsou tadý!“ zavýskala dívka, která vyběhla ze dveří a hned za ní se vyřítil i její bratr, dvojče. Harry roztáhl paže do široka a trochu se předklonil, když mu do nich vletěli.

 „Ahoj, špunti!“ Heknul,  jak do něj dvě těla narazila, ale měl dostatek stability, aby si z toho nekecnul na zadek.

 „Jsou jako z divokých vajec,“ konstatoval hluboký Nevillův hlas. Stál mezi dveřmi s kouřícím hrnkem v dlaních. Harry se usmál.

 „Vidím, že máme podobné nápady,“ konstatoval a postavil děti na zpět na zem. Ti se okamžitě vrhli vítat i s ostatními a on s Ginny se vydali k Nevillovi. Ten udělal dva kroky ze dveří k nim. Potřásl si s Harrym rukou a Ginny lehce objal.

 „Jak se vám daří, Neville?“ zeptala se Ginny zvědavě. Ten se spokojeně usmál.

 „Nemyslím, že by to šlo lépe,“ konstatoval a ohlédl se do domu a zavolal. „Hermiono! Už jsou tady.“ Pak se skepticky podíval na dva prcky, kteří se neustále hlasitě radovali. „I když myslím, že to nemohla přeslechnout,“ dodal s povzdechem. Harry zvedl pohled zrovna ve chvíli, když jeho nejlepší přítelkyně vycházela ze dveří. Vřele se na něj usmála a stejně tak i na jeho ženu.

 „Konečně jste tady. Tak ráda vás vidím,“ pronesla srdečně a oba najednou je objala.

 „Teta Hermiona!“ ozvalo se nadšeně z úst nejmladší Potterové. Kluci už si to tak nebrali, oni se s ní vídali ve škole. Lily měla nastupovat až po prázdninách a hrozně se těšila. Harry uvažoval, jestli pro ni nebude problém někomu tak blízkému vykat a oslovovat ji paní profesorko, ale věřil, že to zvládne tak dobře jako její bratři. I když... No, nechá to budoucnosti a uvidí, co přinese první sova. Otočil se zpět na Nevilla.

 „Kde je Lenka?“ zeptal se. Neville s úsměvem kývnul k domu.

 „Usnula uvnitř. Jak se to blíží, je čím dál unavenější. Myslím, že Adoráta usnula spolu s ní, což je malý zázrak, vzhledem k tomu, jak je tu živo,“ usmál se na dvojčata, která měla na tváři spokojené výrazy a užívala si pozornosti, kterou jim Lily věnovala. Považovala je za svoje mladší sourozence, vzhledem k tomu, jak malý věkový rozdíl mezi nimi byl, bylo to pochopitelné.

 „Nepůjdeme dovnitř?“ navrhla Hermiona. Všichni souhlasili, ale Harry se zadrhnul. Hermiona se usmála. „Je u nádrže,“ kývla hlavou směrem, kde se ona nádrž nacházela. Harry se usmál, lehce líbnul svou ženu na tvář a slíbil, že se za chvilku vrátí. Vydal se známým směrem a hned, jak se přehoupl přes vrcholek kopce, otevřel se mu pohled na vcelku rozlehlou vodní plochu. A tam, kus od ploché skalky, ze které rád skákal, se čeřila hladina. Uvolněným krokem se vydal dolů z kopce a pozoroval, jak se z vody vynořuje postava a několika tempy se blíží k břehu. Když k němu Harry došel na doslech, byl už napůl usušený a stál na břehu oblečený v kalhotách. Z vlasů mu ještě kapala voda, když se k němu prudce otočil. Tvář mu na chvilku zkřivila obava, ale když poznal, kdo se blíží, starostlivé vrásky se mu vyhladily.

 „Už jste tu?“ zeptal se s lehkým úsměvem. „Čekal jsem, že vám to zabere alespoň tolik času co posledně.“ Harry protočil oči.

 „Jak dlouho mi chceš předhazovat, že jsme nemohli najít koště, které si Lily dal a ona bez něj odmítala opustit dům?“ Draco se rozesmál.

 „Nemyslím, že by mě to někdy omrzelo. Je mi líto, příteli,“ dodal dobráckým tónem a hodil si přes rameno košili. S botami v ruce se k Harrymu přiblížil a potřásl mu rukou. Nevypadalo, že by nějak vadilo, jak vypadá. Ani klikatá jizva táhnoucí se mu na hrudi ho nejspíš už netrápila. Ne jediný, ale rozhodně nejviditelnější pozůstatek z incidentu před deseti lety. Byly tu i horší jizvy, ale ty si nesl Draco uvnitř a ukazovaly se jen v takových chvílích, jako byl Harryho neočekávaný příchod. Draco byl neustále ve střehu, snad jen když byl mezi těmi, komu plně věřil, dokázal se uvolnit. Ale ani na to by Harry nevsadil víc než měsíční plat.

 „To se mám opravdu na co těšit,“ zabručel Harry, ale bylo obtížné se přitom nesmát.

 „Předpokládám, že bych si měl užít poslední chvíle klidu, protože dům teď musí praskat ve švech. Přiznej se, Pottere, vy se s Longbottomem domlouváte, jinak není možné, abyste se tu vždycky vyskytli najednou!“ rozhodil bezmocně ruce. Teď už se Harry opravdu rozesmál.

 „Draco, nehraj to, vždyť když nejsme tady, jste vy u nás, případně jsme všichni u Nevilla. Kolik doby z prázdnin opravdu trávíme zvlášť a doma? Čtvrtinu a to možná ještě přeháním,“ kroutil hlavou Harry.

 „Taky fakt,“ pokýval Draco hlavou. A v tu chvíli syknul a trochu sebou škubnul. Zvednul ruku, podíval se na ni, byla v pořádku. Vzdychl. „Už zase. Přísahám, že jednou své ženě schovám všechny nože, protože ona očividně nehodlá přestat krájet po mudlovsku, i když se vždycky řízne.“ Harry se uchechtl.

 „A to by jeden řekl, že po porodu už si na něco jako říznutí stěžovat nebudeš.“ Draco trochu zesinal.

 „Prosím tě, to mi ani nepřipomínej. Nedokážu uvěřit, že jsme ještě nevymřeli, pokud takhle trpí každá žena,“ zamumlal. Harry se zubil. Další pozůstatek po zpackaném rituálu. Tedy zpackaném jen v jistém ohledu, jinak vyšel vlastně docela dobře, musel si Harry přiznat. Jen byla kletba neustále aktivní. Draco s Hermionou cítili, cokoliv se tomu druhému stalo, ale pouze po fyzické stránce. Nešlo o spojení duší, myslí nebo čehokoliv jiného, jak jim kdysi Draco vysvětlil, když se vzpamatoval a uvědomil si, že vážně není mrtvý, i když to plánoval. Rituál je spojil na úrovni samotného života. Hermiona mohla Draca najít právě díky tomu spojení, ale existoval jen jediný způsob, jak ho zrušit. Pokud by si z něj vzala to, proč ho podle rituálu hledala - tedy jeho život. Draco prohlásil, že černá magie je svinstvo, a jestli ji ještě někdy použijí, vlastnoručně je stáhne z kůže, hlavně když nevědí, co dělají. Tenkrát v nemocnici jen díky Nevillovi a rychlému zásahu lékouzelníků nezemřel, když se pokusil rituál místo Hermiony dokončit. Nevyšlo mu to tak, jak plánoval, ale ta chvíle, kdy byla dýka zanořená v jeho těle, dala Hermioně dostatek času aby z něj načerpala část toho, co mu dala. Potom tam bylo něco s jakousi branou a tokem síly, ale Harry popravdě celý ten rituál nikdy úplně nechápal a asi i kvůli tomu, že nechtěl. Byla to jednoduše černá magie a s tou on nechtěl mít nic do činění.

 „Rozhodně ti to nezávidím,“ přiznal se Harry a poplácal ho po zádech. Draco se zašklebil.

 „Má to i méně stinné stránky,“ zazubil se a ruku zase spustil. Harry se zašklebil. Ano, sdílejí cokoliv fyzického, určitě jsou situace, které se vyplatí sdílet. Zatřepal hlavou.

 „Je to Hermiona, na to odmítám myslet,“ řekl pak a Draco se rozesmál. V dobré náladě procházeli kolem vinice, kterou prozařovalo tlumené světlo pozdně odpoledního slunce. Došli až k domku postavenému v typicky provensálském stylu, který zapadal do zdejší krajiny. Už z dálky uslyšeli hlasy svých potomků a do toho hluboký Nevillův hlas, který se nejspíš snažil nějak upoutat jejich pozornost. Oba se v naprosté shodě škodolibě zašklebili. Neville byl jediný, kterého děti pokaždé utáhly na vařené nudli a on pak skončil jako jejich hlídač. Draco i Harry dokázali odvést jejich pozornost k jiným činnostem, ale po Nevillovi chtěli, aby se jim věnoval téměř neustále.

 „A jak to bylo dál? Dál pak tetu zachránil, že jo?“ ptala se zrovna Lily a Draco zoufale zasténal.

 „To snad ne. Už zase tohle,“ zabědoval, a jak se blížili, uslyšel i Harry slova příběhu, který Neville vyprávěl.

 „…v tu chvíli jsem se k němu vrhnul, abych ho zastavil. Ale bránil mi v tom. Miloval ji tak moc, že pro ni chtěl umřít a právě těch několik vteřin navíc stačilo Hermioně, aby se vzpamatovala. A zatímco my zachraňovali vašeho tátu, tak ona se téměř sama vzpamatovala. Ale bez něj by to nešlo. Kdyby to neudělal, určitě by umřela.“ Neville se u vyprávění, které opakoval snad už po tisící, dokázal tvářit pořád stejně vážně a děti zase pořád stejně napjatě, jako by nevěděli, jak to skončí.

 „A pak?“ vydechla napjatá Adoráta. V ten moment vyskočila na nohy téměř devítiletá Rebeca.

 „A pak řekla maminka taťkovi, že ho miluje, vzali se a měli nás!“ vyhrkla nadšeně a mávala rukama nad hlavou v čirém nadšení. Divoké světle plavé vlásky jí zářily na slunci stejně jako jejímu otci, ale když se ohlédla, dívali se na ně Hermioniny oči. Její bratr byl jejím přesným opakem, alespoň ve vzhledu. Zdědil barvu očí po svém otci a stejně tak i snadno ovladatelné vlasy, které ovšem měly barvu po jeho matce. Přesto Draco vždy tvrdil, že jsou oba naprosto dokonalí a nikdo nemá krásnější děti než on. Byl ochotný udělat jen jedinou výjimku a to u své malé kmotřenky Cissy, jak jí říkal jen on. Ta podle něj totiž byla taky naprosto dokonalá a občas zkoušel tvrdit, že na to měl určitě při porodu nějaký vliv, protože takovou eleganci nemohla podědit po svém otci. U Ginny si to pak musel vyžehlit pořádným pugétem, což Harrymu udělalo škodolibou radost.

 „Ta to bere hopem, co?“ drknul do něj Draco loktem. Harry přikývl.

 „Ta by s vámi byla hotová raz dva, být už tehdy na světě,“ usoudil.

 „Neville, už jim zase pleteš hlavy tou povídačkou?“ zavolal na Nevilla Draco rádoby nabroušeně. Ten se spokojeně usmál, když obě Dracovy děti vyskočily a rozčileně se na svého otce podívaly.

 „To není povídačka! Je to pravda, že jo, strejdo?“ obrátili se unisono na Nevilla, který se snažil nesmát.

 „Samozřejmě, jemu nevěřte, on si z toho nic nepamatuje,“ nabádal je proti otci. Ten to nevydržel a rozesmál se.

 „To je pravda, to je snadno zapomenutelné,“ poznamenal vesele a zvedl dvojčata do náruče.

 Rebeca se k němu přitulila a objala ho kolem krku.

 „Jsi hrdina, tati.“ Tobias ji napodobil, jen na opačné straně otcova krku.

 „Jsi hodný smrtijed.“ Ode dveří se odloupla Hermiona s Lenkou a Ginny, kterých si Harry doteď nevšiml. Nejspíš si ani ony nemohly nechat ujít zopakování téhle už téměř rodinné legendy. Hermiona se teď postavila proti Dracovi a jednou rukou si otírala slzy, které se jí třpytily na lících. Draco jí pohled zjihle oplácel a i přes náruč plnou dětí si ji pokusil přitáhnout blíž k sobě.

 „Jsi můj hrdinný smrtijed,“ zašeptala hlasem prodchnutým vší láskou, kterou ke svému muži chovala. Stejnou, jakou cítili Harry a Ginny nebo Neville s Lenkou, ale přece úplně jinou.

 Draco si Hermionu přece jen nějakým záhadným způsobem přitáhl blíž a teď svou ženu líbal jako o život. Samozřejmě za zhnusených výrazů svých potomků, kteří naprosto jednotně pronesli procítěné:

 „Fůůůj.“

Teď teprve je to opravdový KONEC. :)

Teď přišel čas na to, abych Vám všem poděkovala za přízeň, kterou jste mně i povídce věnovali a ještě víc, za všechny úžasné komentáře. Každý si určitě našel v povídce něco co se mu nelíbilo, ale přesto jste u ní vydrželi až do konce a toho si moc vážím. Všem Vám ze srdce děkuji a budu se těšit snad někdy příště u další povídky!

∂ Shrnutí ∂ 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdinný smrtijed - 26. + Epilog: