Liars - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Tato povídka se bude odehrávat v našem oblíbeném roce 1864, kdy řádila občanská válka Sever x Jih (a náhodou byli proměněni dva úžasní chlapi v upíry). Takže naše milá Katherine by se v tomto roce v Mystic Falls (na statku Veritas) neobjevila jen s Emily, ale také se svou sestrou Elenou - dvojčetem (žádné dvojnice). Hned z kraje vás musím upozornit, že bych nepsala tak nějak zastarale. Jelikož jsem nežila v roce 1864, tak vážně nevím, jak jejich jazyk zněl. Budu se snažit psát víc spisovně, i když po tom, co jsem četla Stefanovy deníky, poznala jsem, že ani překladatelé nevědí, jak dobře překládat. Katherine i Elena budou povahově velice podobné, takže žádná milá hodná Elena. :D Prolog je udělán podle knihy Stefanovy deníky! Takže, kdo četl, tak se předem omlouvám. Potřebuju vás dostat do děje! :) Prosím o komentáře, děkuji moc! Terry... (PS: Příběh bude popisován buď ze Stefanova nebo Damonova pohledu...)

04.03.2013 (14:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 650×

Prolog

Pohled Stefana:

Byl horký letní den v Mystic Falls. Dokončil jsem školu a chystal se jít studovat dál. Mé plány zkazila válka, která zrovna teď byla v plném proudu. Měl jsem plán, odejít i tak studovat do vzdáleného Londýna, bohužel můj otec si to nepřeje a já nejsem Damon, abych jeho příkazy bral na lehkou váhu. Damon, můj nejlepší přítel a bratr v jedné osobě, zrovna bojuje za Jih. Vím, že mu je to proti srsti, nechce bojovat. Nedivil bych se, kdyby za několik dní přijel, neohlášený.

Stál jsem ve stáji, která patřila pod otcovy pozemky Veritas. Veritas znamená v latině pravda. A té si můj otec váží snad ze všeho nejvíc. Samozřejmě, když Damon mluví s otcem až moc otevřeně a pravdivě, mám pocit, že si otec od něj nepřeje pravdu, jelikož Damon ji neumí podat tak, jak by měl.

Hřebelcoval jsem svou klisnu Mezzanotte. Už pěknou chvíli. V tyto dny jsem se neuvěřitelně nudil. Nebyl tu nikdo, s kým bych si mohl promluvit. Možná tak Roberto, otcův sluha. Byl ve stejném věku jako já. Ale on většinou mluvil víc, než jsem byl schopen vstřebat. A bohužel jsem s ním mohl mluvit tak maximálně o počasí. Něco jako Shakespeare mi v jeho přítomnosti přišlo jako zakázané slovo. Někdy jsem měl pocit, že ani neví, kdo to je.

„Stefane?“ slyše jsem otcův hlas. To už vcházel to stájí. „Potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit. Pamatuješ si na Rosalyn Cartwrightovou?“ Lehce jsem přikývl. Byla takové plaché děvče, ne moc výrazné. Měla blonďaté vlasy a vybledlé hnědé oči. Když jsme s ostatními něco podnikali, vždy stála stranou a pozorovala nás.

„Právě oslavila šestnácté narozeniny,“ odmlčel se. „A hledá manžela…“ Zbystřil jsem, nemyslí si snad otec, že bych mohl být já ten šťastlivec?

„Její otec je ředitelem banky. Kdyby se naše rodiny spojily, bylo by to úžasné,“ zasnil se otec. Chvíli mlčel a poté vytáhl z kapsy malou semišovou krabičku, otevřel ji, v ní ležel prsten, prsten mé matky. Až do její smrti ho nosila. Nedokážu si prsten představit na Rosalyn. A už vůbec si nedokážu představit sebe, jak jí ho navlékám. Otec mi ji dal do ruky.

„Zítra zajedeš za Cartwrightovýma a seznámíš se blíž s Rosalyn,“ přikázal otec a měl namířeno pryč.

„Ale já Rosalyn nemiluji!“ křikl jsem. Otec se trochu pousmál a vrátil se blíž ke mně.

„Naučíš se to, vždycky se to dá naučit…“ S touto větou odešel. Nechal mě tam jen tak stát. Držel jsem semišovou krabičku, vlastně jsem ji drtil v ruce. Přece si otec nemůže myslet, že bych mohl… Vlastně, teď už není cesty zpět! Naši otcové jsou rozhodnutí a já s tím nemůžu nic dělat. Položil jsem si základní otázku: Co by dělal Damon? Vím moc dobře, co by dělal! Rozhodně by se s otcem pohádal a nemusel by si nikoho brát. Řekněme, že Damon není zrovna rodinný typ.

4. srpna, 1864

Dnes se musím setkat s Rosalyn, zamilovat se. Je to vůbec možné? Je možné umět se zamilovat? Osobně si myslím, že ne. Není… Ale jak se mám s tím vypořádat? Nemůžu otci říct, že se svatba konat nebude. Nemůžu odporovat otci, na to tady je Damon. Ne já!

Nasedl jsem na svého koně a uháněl jsem do domu, kde žije má budoucí… manželka. To slovo mě na jazyku určitém způsobem pálilo… obtěžovalo.

Po celou návštěvu jsem sledoval dřevěné hodiny na malém stolku. Minuty se mi zdály jako hodiny. Snažil jsem se představit Rosalyn vedle mě po zbytek života, jak bydlíme v domku pro hosty. Nešlo mi to. Paní Cartwrightová se na mne dívala, jako bych měl každou chvíli vytáhnout prstýnek a požádat Rosalyn hned teď o ruku. Věděl jsem, že to jednoho dne budu muset udělat. Ale zatím jsem se na to necítil, vlastně, nikdy se na to nebudu cítit. Návštěva se táhla, Rosalyn vypadala tak, jak jsem si ji pamatoval. Dlouhé blonďaté vlasy, oči měla teď jiné, konečně jsem v nich našel tu jiskru, která jim před lety scházela.

Konečně jsem tady strávil tu jednu hodinu, jak jsem slíbil otci.

„Děkuji za pohostinnost, začíná se stmívat. Slíbil jsem otci, že do tmy se vrátím domů,“ řekl jsem jasně. Pan Cartwright kývl hlavou.

„Jistě, v této době se nedivím. Nechceš, aby tě někdo ze sloužících doprovodil?“ zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou.

„Děkuji, ale to nebude potřeba,“ odpověděl jsem rychle.

Uháněl jsem na svém koni k Veritas. Nemohl jsem se dočkat, až zasednu za stůl, napíšu něco do svého deníku. Než jsem však dostal tu možnost se vůbec dostat domů, uviděl jsem před domem kočár, zastavil jsem a sesedl z koně. Byla sice tma, ale viděl jsem, jak z kočáru vystoupily tři ženy. Najednou jsem si vzpomněl, že otec pozval dvě osiřelé dívky k nám, jelikož nemají kdy bydlet. Jsou to od jeho přítele neteře.

Když jsem je spatřil, přestal jsem dýchat. Věděl jsem, že to jsou sestry, ale netušil jsem, že jsou naprosto totožné. Až na vlasy. Jedna je měla dlouhé rovné a ta druhé kudrnaté. Měly hnědé vlasy i oči. Rudé rty a jejich pokožka byla bledá.

Jedna si odkašlala.

„Ach,“ vydal jsem ze sebe. „Jsem Stefan Salvatore,“ představil jsem se. A snažil jsem se, aby vynikl můj jižanský přízvuk.

„Těší nás, Stefane. Já jsem Katherine a tady to je moje sestra Elena,“ usmála se a trochu pohodila vlasy. Hned jsem ucítil silný závan zázvoru a citrónu.

„Otec na vás už jistě čeká. Já zatím odvedu koně, myslím, že se potkáme u večeře,“ vysvětloval jsem a snažil jsem se usmívat.

„Tak zatím, sladký Stefane,“ křikla za mnou Katherine a usmála se. Teď mě prstýnek, co spočíval v zadní kapse kalhot, neuvěřitelně tížil jako závaží.