OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Minulost krve - 2. část

13.10.2013 (15:00) • Wing • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 711×

Výlet

2. část

Ani nevím, jak jsem mohla usnout. S myšlenkami na ty zvláštní spolužáky, s neustále se opakující poslední větou, kterou Rin vyslovila. Výlet. Nezdálo se mi to příliš moudré, abych se hned první dny potulovala tam, kde nemám co dělat. Ale na druhou stranu... Ještě uvidíme, ještě je čas se rozmyslet. S tím nápadem, který mě alespoň trochu uklidnil, jsem usnula. Nejspíš ale dost pozdě. Ranní probuzení totiž nebylo vůbec milé.

I když slunce už zpoza závěsů na nás doráželo, budík byl přeci jen nepříjemným doprovodem ranního vstávání. Sumiko vyskočila z postele, jako by snad na to zazvonění čekala. Trochu nechápavě jsem ji pozorovala, ale Rin nad tím jen mávla rukou.

„Ona je prostě ranní ptáče,“ padlo z jejích úst vysvětlení. To mi po ránu stačilo, nic hlubšího bych asi nesnesla.

Za neustálého popohánění naší drahé spolubydlící jsme se s Rin zvládly opláchnout a ustrojit. Konečně jsem měla tu čest seznámit se s uniformou blíž. Čekala na mě totiž v šatní skříni. Přesně v mé velikosti. A neměla zrovna málo součástí! Nejprve jsem si na spodní prádlo vzala čistě bílou halenku, poté dlouhé ponožky, vlastně takové nadkolenky, které byly černé, ale z velmi příjemné látky. Na nohy jsem si ještě vzala kratší černou sukni, nahoru černý kabátek se světle šedou výšivkou. Už jsem chtěla vyběhnout za Sumiko, ale Rin mě ještě zastavila.

„Zapomněla jsi pár drobností,“ pousmála se na mě a na halenku mi připevnila rudou vázanku a neopomněla mi k límečku kabátku přidělat stříbrný odznak školy.

„Jej... Díky,“ trochu rozpačitě jsem sklopila oči, ale Rin do mě jen pobaveně šťouchla.

„Tak už pojďte,“ ozval se netrpělivý hlas Sumiko, která se pro nás vrátila, když nás za sebou nenašla.

S taškami plnými učení, i to na mě totiž už na pokoji čekalo připravené, jsme vyrazily k hlavní budově. Po vydatné snídani jsme se pak vydaly do učeben. Stále jsem se rozhlížela kolem sebe, protože jedna věc mi vrtala hlavou. A Rin si toho samozřejmě všimla.

„Co hledáš?“ uculila se na mě.

„Ehm, no... Říkala jsem si, kdy odešla Noční třída,“ nesměle jsem se ošila, když mě takto spolubydlící přistihla.

„Nevím, kdy odcházejí, ale nikdy je tu nezastihneme. Nefér, že nezůstávají po škole...“ ušklíbla se Rin.

„Nestěžuj si. Za to, že zůstáváš tak často po škole, si můžeš sama,“ doplnila ji Sumiko a já se musela začít pobaveně smát. Velmi dobře si dovedu představit, že Rin některé učitele dokáže přivést k nepříčetnosti. K tomu mi opravdu stačil půlden v její společnosti.

Den ve škole utekl jako voda. Byl to nezvyk, sedět opět ve školních lavicích a vstřebávat nové informace. Prázdniny byly příliš dlouhé, a já cítila, že mi to bude chvíli trvat, než zapadnu do každodenního kolotoče povinností. Hned ze svého prvního dne jsem si odnesla několik referátů na vypracování. Jen těžko jsem se smiřovala s vidinou toho, že bych měla strávit celé odpoledne u učení.

Po obědě jsme se s holkami vydaly směrem ke stájím. Čekala nás ještě hodina jízdy. Naštěstí mi jízda na koni nebyla naprosto cizí, takže jsem všechny požadavky našeho nepříliš příjemného cvičitele úspěšně složila. Zdálo se ale, že jemu i tak vadím.

„To je vše pro dnešek, můžete se rozejít. Dnešní služba úklidu stájí připadne... Studentce Ukeire,“ otočil se na mě na závěr hodiny s potěšeným úšklebkem. Jen jsem si povzdychla. Už tak jsem padala únavou, a představa, jak leštím všechny postroje, mě málem dostala do kolen.

„Chudáčku,“ zašeptala mi Sumiko do ucha.

„Je to idiot,“ naznačila svůj názor Rin.

„Ale no tak,“ snažila se ji Sumiko krotit, i když se zdálo, že si myslela totéž.

„To nic, udělám to a bude pokoj. Uvidíme se na pokoji nebo na večeři,“ pousmála jsem se na kamarádky a vydala se znovu dovnitř stáje. Tam už na mě cvičitel čekal.

„To je dost,“ zpražil mě hned na úvod.

„Omlouvám se, pane,“ sklopila jsem instinktivně oči a zdvořile jsem se uklonila.

„Takže... Vyčistíš sedla a ohlávky, vytřeš podlahu a zkontroluješ, zda jsou všechny kartáče a škrabadla na svém místě. Veškeré nedostatky padnou na tvoji hlavu, tak buď pečlivá!“ pohrozil mi ještě a já zůstala osaměla. Jen jsem si povzdychla, protože mi dal opravdu kopec práce, že mi to postačí až do večera. A jestli vůbec stihnu večeři.

„Tak hurá do toho,“ potichu jsem pronesla a jeden kůň mi odpověděl zaržáním. Musela jsem se nad tím usmát a s trochu lepší náladou jsem si došla pro kartáč, olejíček a hadr, abych vyčistila a ošetřila kožená sedla a uzdy. To vše jsem dělala v blízkosti boxů koní, takže jsem si aspoň nepřišla osamocená. Když jsem byla hotová, došla jsem si do zadní části stájí pro vodu, čistící prostředky a koště s hadrem, abych vytřela podlahu.

Jenže když jsem znovu k boxům přicházela, uslyšela jsem hlasy. Poplašeně jsem se přitiskla ke stěně, abych nebyla spatřena. Můj instinkt a ze včerejška známý pocit chladu mi jasně napovídaly, že ty hlasy nepatří studentům Denní koleje. Když jsem si dodala odvahy, posunula jsem se trochu blíž a lehce vyklonila hlavu.

Před mýma očima se tak objevily dvě známé postavy ze včerejška. Krásná blonďatá Shiori a poněkud zasmušilý černovlasý Ryuu. Shiori mu právě naslouchala a v očích měla klid, narozdíl od Ryaa, který se zdál celkem rozčilený.

„Tohle se nemělo stát. Ředitel mi o tom ani nic neřekl.“

„Je to jeho škola, může si dělat, co chce,“ tiše oponovala Shiori. „My se rozhodli respektovat jeho nařízení.“

„Ale co teď? Může se stát, že kdykoliv se vše spustí. Jak se zachovat?“

„Zeptej se Shichira,“ znovu klidně odpověděla Shiori.

„Jistě, jistě...“ neklidně Ryuu pokýval hlaovu. „Tomoko se to nebude líbit,“ povzdechl si ještě nakonec. To jméno mi bylo neznámé, ale šlo lehce usoudit, že patří nějaké dívce. Trochu mi z toho vběhla červeň do tváří, což mi vadilo.

„Ano, to nebude,“ na chvíli Shiori odvrátila tvář. „Ale pochopí to. Je silná. Snad i přesto si stále může dělat naději, nebo ne?“ vážně se podívala blondýnka mladíkovi do tváře.

„Naději,“ zabrblal to slovo. „Ano, nejspíš ano.“

Jejich slovům jsem vůbec nerozuměla. Přišlo mi... Že hovoří o něčem, co se mě nejspíš ani netýká. A tak trochu jsem se v tu chvíli zastyděla, že jsem poslouchala. Raději jsem se znovu odtáhla a snažila se způsobit hluk, který by jim oznámil, že tu někdo je, kdo o nich ale ještě vůbec neví. Nejspíš to pomohlo, protože když jsem se znovu přiblížila k boxům, nikdo tam nebyl. Napadlo mě, zda se mi to vlastně všechno jen nezdálo.

Chvíli jsem nerušeně stírala podlahu, která stejně nikdy nemohla být čistá. Trochu jsem se bála, zda mě cvičitel nepošle ji znovu vytřít.

„Poslouchala jsi nás?“ ozval se za mnou najednou dívčí hlas. Klidný, čistý, ale nesmlouvavý. Vyděšeně jsem se otočila a dívala se do tváře Shiori. Srdce mi začalo poplašeně bít.

„Vůbec... Vůbec jsem tě neslyšela!“

„Byla jsi zabraná do práce,“ odpověděla Shiori pohotově a lehce se pousmála. „Ale neodpověděla jsi mi na otázku.“

Zaváhala jsem. Bála jsem se přiznat, že jsem je poslouchala. Na druhou stranu, ničemu z toho jsem nerozuměla, tak proč by to mělo vadit?

„Slyšela jsem vaše hlasy... A tak... Jsem se vzdálila. Zdálo se, že si potřebujete něco vyříkat.“

Shiori si mě po těch slovech ještě chvíli měřila svým něžným, ale přesto rentgenujícím pohledem. Neodvážila jsem se oči sklopit, přestože jsem po tom toužila.

„Dobře, Sayuri,“ odpověděla nakonec. „Ale nepleť se do našich věcí. My se do vašich taky nepleteme,“ dodala ještě a rozešla se k východu ze stájí.

„Počkej... Jak to myslíš? Všichni tu jsme studenti. Studenti na jedné škole!“ vykřikla jsem ještě za ní.

„Ano, to máš pravdu,“ znovu se pousmála, zamávala mi a zmizela. Chtěla jsem se jí ještě zeptat, odkud zná mé jméno, ale i když jsem za ní vzápětí vyběhla ven, nikde nikdo. Nechápala jsem. Ze stájí jsem měla krásný výhled, ale ona přesto byla rychlejší a zmizela mi z dohledu. Ještě chvíli jsem se dívala do ztichlé louky, na kterou svítilo zapadající slunce, než jsem znovu zašla dovnitř, abych dokončila svou práci. Uteklo mi to rychle, protože hlavu jsem měla plnou Shiori a Rya.

Když jsem byla hotová, čas výrazně pokročil, a tak jsem zaběhla jen do umýváren na hlavní budově, abych se lehce opláchla, a šla jsem rovnou na večeři. Sumiko i Rin už na mě přede dveřmi jídelny netrpělivě čekaly.

„To je dost!“ zvolala hned Rin.

„Dalo ti to zabrat, co? Chudáčku, ten cvičitel je padlý na hlavu,“ čertila se nezvykle Sumiko, až mi to vykouzlilo úsměv na rtech.

„To nic, holky, jdeme se najíst,“ usmála jsem se na ně a společně jsme vešly do zaplněné jídelny. Večeře proběhla ve veselém duchu, a když jsme vyšly ven, snad bychom ani nezamířily na nádvoří jako ostatní studenti, kdyby na to Sumiko neupozornila.

„Rin, dnes nechceš jít na Noční třídu?“

„A jo!“ vyhrkla Rin překvapená sama sebou, že na to zapomněla. Musela jsem se tomu začít smát. Ona se na mě ale vážně podívala. „Měly bychom jít, ať nevznikne podezření, až tam v noci půjdeme. Víš kam. Na jejich kolej!“

Trochu mi zatrnulo. Rin očividně svůj plán myslela vážně. Sumiko chtěla začít hned protestovat, ale Rin nic nechtěla slyšet a místo toho nás táhla na nádvoří.

Celý výjev byl stejný jako včera. Studentky natlačené kolem cesty, dva mladí prefekti z Denních tříd, kteří zajišťovali volnou cestu pro Noční třídu, a chlapci na stromech, aby měli ten nejlepší výhled. Brána se po chvíli otevřela a bílé uniformy se zaleskly v posledních paprscích světla. Rin nás nyní nehnala ke stromům, ale tlačila se k ostatním dívkám. Já ale dostala strach. Dívat se znovu do tváře Shiori, ne, to jsem opravdu nechtěla. Raději jsem zůstala se Sumiko více vzadu a jen jsem se postavila na špičky.

Studenti Noční třídy poklidně přešli směrem k hlavní budově, kde měli mít vyučování. Tentokrát se nic nestalo. Ruch postupně ustal a hloučky našich studentů se začaly trousit na kolej. Rin se vrátila zpátky k nám.

„Takže... Jdeme?“ obrátila se na mě se zářivým úsměvem. Trochu jsem vytřeštila oči.

„Nemůžeme jít teď! Počkáme do setmění.“

„Však ano,“ ujistila mě a společně se Sumiko jsme se tak vydaly na pokoj. Šly jsme mlčky. Tak nějak jsme se každá vyrovnávaly s tím, co chceme podniknout. Jakmile za námi zapadly dveře, ozvala se jako první Sumiko.

„Já nevím, nemyslím si, že bychom tam měli chodit. Co tam chcete hledat? Nikdo tam nebude...“

„No právě, proto tam chci. Nikdo tam nebude, tak se klidně můžeme porozhlédnout. Nikdo nás nemůže načapat,“ přesvědčivě argumentovala Rin a klidně se přestrojila do svého oblečení. Když byla hotová, podívala se na mě. Sama jsem totiž zatím nerozhodně seděla na posteli, stále oblečená v uniformě.

„Sayuri, nic se nám nemůže stát, přeci mě v tom nenecháš! Bude to sranda,“ hodila po mně Rin očkem. Za její pohled byste jí dali pamlsek, jak škemrala. Lehce jsem si povzdechla.

„Nezlob se na mě, Sumiko, ale půjdu,“ omluvně jsem se usmála na svou roztomilou kamarádku, které nyní neslušelo, jak se na nás mračila, a začala jsem se také oblékat do džínů, trička a lehké mikiny. Když jsem byla hotová, měla už Rin otevřené okno.

„Dveřmi nás nepustí,“ mrkla na mě, když viděla můj překvapený pohled.

„Ale... Vraťte se brzy,“ zaškemrala ještě Sumiko, když nás pozorovala, jak oknem vylézáme ven a po silném břečťanu začínáme opatrně slézat k zemi.

„Neboj se, Sumiko,“ ujistila jsem ji a pokračovala ve šplhání. Brzy nato jsem seskočila vedle Rin, která se na mě zářivě usmívala. Spolu jsme pak vyrazily přes širokou louku směrem ke koleji Noční třídy.

Cestou jsme mlčely a svižně poklusávaly. Chtěly jsme se brzy dostat mezi stromy, které lemovaly úzkou říčku. Ta tekla asi na půl cesty mezi oběma domy.

„Rin,“ nadechla jsem se mezi rychlými kroky, „co u řeky?“

„Jsou tam kameny, nemusíme brodit,“ usmála se na mě a chytla mě za ruku. „Ničeho se neboj!“

Za chvíli jsme už byly pod stínem stromů. Slunce už bylo schované a na pozemky školy se snášela tma. Tu a tam mezi větvemi probleskla hvězda. Bylo zvláštní kráčet v tom tichu, které narušovalo jen jemné zurčení vody. Zvuk říčky ale postupně sílil, až se lesknoucí hladina jemného proudu objevila před námi.

„Tedy, sotva vidím na cestu,“ tiše jsem poznamenala, protože jsem začínala trochu mít strach, jak říčku překonáme.

„Neboj se,“ usmála se Rin, až jí ve tmě zasvítily zuby, silněji stiskla mou ruku a vydaly jsme se přímo k okraji břehu. Chvíli jsme se rozhlížely a brzy jsme se rozkoukaly natolik, že jsme odhalily několik kamenů, které vykukovaly nad hladinu. Rin po nich začala přeskakovat na druhou stranu, hbitě a odvážně, a protože mě držela stále za ruku, musela jsem ji následovat. Srdce jsem měla až v krku, proud se mi zdál přeci jen silný. Nakonec jsme ale obě skončily v pořádku na druhém břehu. Vítězně jsme se na sebe usmály a rozběhly se do mírného kopce směrem k Noční koleji.

Když jsme se dostaly na okraj menšího lesa, znovu jsme zpomalily. Budova Noční koleje byla spoře osvětlená několika lucernami, uvnitř ovšem panovala tma.

„Zkusíme nějaké sklepní okno,“ tiše prohodila Rin a já ji následovala tmavými stíny, které házely vysoké stromy za námi, až ke zdi domu. Měly jsme štěstí, jedno okénko do sklepa bylo opravdu otevřené. Rin dovnitř vklouzla jako první. Já hned za ní. Stačilo jen seskočit na kamennou podlahu. Jenže pak nás obklopila ještě větší tma.

„Co teď?“ optala jsem se trochu ustrašeně.

„Půjdeme po hmatu,“ ucítila  jsem znovu dotyk kamarádčiny ruky. Podle zvuků jsem usoudila, že Rin šmátrá kolem sebe, až mě nakonec kamsi vedla. Po chvíli se ozvalo zavrzání.

„Dveře, můžeme ven, počkej... Opatrně, jsou tu schody,“ komentovala Rin svůj objev a obě jsme pomalu začaly stoupat po schodech, které se lehce točily. Do přízemí jsme se dostaly celkem rychle. Velká okna dovolila proniknout světlu měsíce do nitra domu, takže už jsme se necítily tak bezbranně a slepě.

„Tak... Jsme tady, Sayuri. Chápeš to?“ nadšeně mě objala Rin, když jsme se ocitly na chodbě. Pod nohami jsme měly měkký koberec, okna byla lemována krásnými třpytivými záclonami. Tady uvnitř to vypadalo jako honosné sídlo, ne jako ubytování pro studenty.

„Tak se neboj, pojď!“ zvolala hlasitěji Rin a táhla mě chodbou dál.

„Rin, ne tak nahlas!“

„Ale prosím tě, nikdo tu není. Jsou přeci ve škole.“

Spolu jsme doběhly až do velké haly, která nejspíš sloužila jako vstupní. A obě jsme vydechly údivem. Bylo to jako na zámku – velký krb, křišťálový lustr, honosná křesla a velká pohovka. U mohutného schodiště stála socha ženy, která byla zakrytá jen dlouhým šálem a v ruce držela harfu.

„Týjo, mají to tu jako na zámku,“ vydechla Rin obdivně.

„To ano...“ připustila jsem a sama jsem se v duchu ptala, čím to, že mají jiné zacházení, jiné obydlí. Jsou snad tak bohatí? Tak důležití? Nikoho z nich jsem neznala jako veřejně činnou osobu. Nerozuměla jsem tomu, ale čas na přemýšlení nebyl. Rin byla zvědavá a chtěla jít do patra. Trochu neochotně jsem ji následovala.

Schody vedly ještě výš, ale my skončily v prvním patře a vydaly se jednou z chodeb, která byla lemována dveřmi. Zatím jsme žádné neotvíraly, a raději jsem o tom ani nemluvila. Nechtěla jsem to, přišlo mi to špatné, ale bála jsem se, že Rin bude chtít prošmejdit vše.

Chodba končila výklenkem s krásným výhledem na Denní kolej, která jemně zářila. Výklenek byl doplněn několika křesly, květinami, a hlavní dominantou byl klavír.

„Nádhera,“ promluvila jsem nyní jako první. Opravdu jsem byla unešená tím výhledem, takže jsem se přesunula k oknu, zatímco Rin se usadila ke klavíru, otevřela ho a prsty pohladila klávesy.

„Děvenky drahé, co tu děláte?“ ozval se náhle za námi sladký hlásek. Rin vyděšením jednu klávesu stiskla a chodbou se rozezněl táhlý hluboký tón. I já jsem sebou pořádně cukla. Obě jsme se otočily za tou, která nás oslovila.

Miyu. Její drobná postava, až sladce dětský úsměv, roztomilá očka. Prstem si obtáčela pramen svých bohatých černých vlasů, hlavu lehce nakloněnou, a střídavě nás pozorovala. Nechápala jsem, proč mě tak děsí. Ano, byl to přestupek, neměly jsme tu s Rin co dělat, ale přesto... Více mě děsila Miyu samotná než to, co jsme s Rin provedly.

„My... My tu...“ začala Rin koktat, ale nezmohla se na další slovo.

„Odpusť, půjdeme pryč,“ přesunula jsem se rychle ke své kamarádce, popadla ji za ruku a chtěla jsem kolem Miyi proklouznout pryč. Jenže ona nám paží zatarasila cestu.

„Ale... Kam utíkáte?“ posteskla si téměř smutně. „Dnes jsem nemohla do školy a je mi tu smutno. Buďte se mnou,“ usmála se na nás sladce a lehce se dotkla mé paže. Nevěděla jsem proč, ale ten dotyk byl... odporný.

„Ne, nemůžeme,“ snažila jsem se jí odmítnout, ale cítila jsem, jak mi hlas slábl. Ohlédla jsem se na Rin, ale ta jen fascinovaně zírala na Miyu.

„Ale... Podívej, tvá kamarádka souhlasí, tak mi dělejte společnost obě,“ usmála se znovu Miyu a nyní se dotkla Rin. Jemně pohladila mou kamarádku po tváři, poté objela svým rudým nehtem její úzkou bradu a nakonec sklouzla ke krku. Rin se ani nepohnula, jen stále zírala do jejích očí. Nechápala jsem, co se to s námi děje, ale nebyla jsem také schopná pohnout se z místa.

„Mě se nemusíte bát,“ zašeptala Miyu spiklenecky a lehce se k Rin naklonila, jako by jí chtěla políbit na krk.

Cože? Na krk?

„Miyu! Co to děláš? Koho to tam máš?“ ozval se další hlas. Miyu ztuhla a okamžitě se od Rin odtáhla. Lehce pohodila hlavou a otočila se za sebe.

„Takeshi... Našla jsem tu dvě zbloudilé holubičky,“ sladce odpověděla mladíkovi, který se ve spoře osvětlené chodbě objevil za jejími zády. Rin jen poplašeně zamrkala, stejně jako já. Přišlo mi, jako bych znovu pocítila strach, který s přítomnosti Miyu zeslábl. Ovšem stejně jako v tu chvíli zeslábla má ostražitost. Ta dívka má v sobě... zvláštní kouzlo.

Takeshiho stálý úsměv momentálně vystřídal nesouhlasný výraz. „Miyu, neměla by jsi tu s nimi být sama. Nahlásíme to Shichirovi a dívky odvedeme zpátky.“

„Ale to snad nebude nutné. Neruš Shichira, zvládnu to sama,“ usmála se znovu Miyu a láskyplně si Takeshiho prohlížela, ten ale nehnul ani brvou.

„Na mě to neplatí,“ tiše jí mladík odpověděl a poté se otočil na nás. „Dívky, pojďte se mnou, tady nemáte co dělat.“

Nám nezbývalo než souhlasit. Mohly jsme být rády, že s tím nehodlá nic jiného dělat. Třeba nás nahlásit řediteli. Jenže i přes rozhodnutí Takeshiho se situace změnila v náš neprospěch.

„Takže sis nedala říci?“ ozval se dál v chodbě melodický hlas a brzy se zjevila i jeho majitelka, krásná blondýnka. Shiori. Jestli ve stájích měla alespoň krapet vřelosti, nyní bylo vše pryč. Vedle ní stál Ryuu a i on si nás chladně měřil. Ovšem neušlo mi, že mým očím se vyhýbá.

„Shiori, Ryuu,“ pozdravil oba příchozí Takeshi a zdvořile se uklonil. „Tyto dvě dívky jsou z Denní třídy,“ oznámil na první pohled jasnou informaci. Zdálo se mi, že i bez uniforem je jasné, že nejsme z Noční třídy. Odtud byli všichni velmi krásní a působili svým chováním chladně. Snad až na Miyu.

Jenže co teď? Mé oči střídavě hleděly na Shiori, která si mě i Rin nepřátelsky měřila, a na Ryua, který se na nás raději ani nedíval, ale tvářil se stejně nepřátelsky. Ani já jsem na něj nesnesla dlouhý pohled. Znovu se mi totiž začala točit hlava.

„Sayuri... Sayuri?!“

Autor: Wing, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost krve - 2. část: