Neplýtvej časem pro ztracené - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co kdyby nebyl žádný osud a Faith měla žít? Co kdyby Damon zemřel? Alternativní, volné pokračování Ztracených je tu a s ním i nové osudy našich hrdinů. Uplynulo téměř sedm let od Faithina přistěhování do Mystic Falls a dalších pět od Damonovy smrti. Co se vlastně stalo? A jaký je její život teď?

Promiň…

17.05.2012 (20:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1009×

Do mého pubertálního záchvatu zazvonil zvonek. Chvíli jsem čekala, jestli Marcus nevstane a neotevře, ale pak mi došlo, že by byl idiot, kdyby v sobotu brzy ráno nespal. Tak jsem se vyhrabala z postele, proházela hromadou oblečení, div se nepřerazila o práh a konečně otevřela dveře. Můj pohled padl na Becky. Vydala jsem zvuk jako po flámu a zavřela jí dveře před nosem dřív, než stihla zareagovat. Doufala jsem, že pochopí, že za jednu noc jsem ani neměla šanci něco zjistit. Nepochopila. Bušila do dveří jako postřelená husa. Nechala jsem ji. Sedla jsem si na linku a líně ukusovala suchý, dva dny starý rohlík.

„Ségra, ztlum to!“ nadával Marcus skrz pootevřené dveře do svého pokoje.

„Čekám, až tomu dojdou baterky, když to vyráběli, zapomněli na vypínač,“ odsekla jsem a zapnula televizi.

„Já ti navrhoval, aby sis pořídila zbrojní pas, pistole je nejlepší vypínač! Ale ty ne,“ zavrčel rozespale, když se doplazil do obýváku a přepnul mi televizi na pohádky. Vrhla jsem na něj uražený pohled, ale evidentně si z toho nic nedělal. Uplašil se v rohu pohovky a přidal zvuk. Becky měla větší výdrž, než jsme čekali, takže jsem to nakonec vzdala a šla jí znovu otevřít.

„Tři vteřiny,“ oznámila jsem jí mezi dveřmi čas, který má na to, aby sdělila, co chce.

„Promiň,“ vypálila okamžitě, aby to náhodou neprošvihla. Věděla, že když řeknu, že má tři vteřiny, dodržím to.

„Cože?“ vykulila jsem oči.

„Chci si s tebou promluvit. Půjdeš na kafe?“ Nakrčila jsem čelo v podezření.

„Prosím, chci s tebou mluvit. Normálně. Jako v našich začátcích,“ žadonila.

„Budiž, stejně mám tuny přebytečného vzteku navíc, podělím se,“ odsekla jsem.

***

„Tak, cos mi chtěla?“ zeptala jsem se, když jsme obě strávili už tichou půlhodinku mícháním latté.

„Omluvit se za včerejšek, chovala… chovali jsme se tak, jak se od nás očekávalo. Ve skutečnosti jsme tě už dávno přestali odsuzovat, chtěli jsme to všechno urovnat, ale bylo příliš riskantní tě vyhledat jen kvůli omluvě,“ začala Becky.

„Co vás k tomu přimělo?“ Můj hlas musel znít hodně odměřeně a určitě byl plný ironie a nedůvěry.

„Ray, on… asi před sedmi měsíci ho napadli… nás napadli. Vzbudil se až v nemocnici, pomalu umíral a nikdo nevěděl, co mu je. Až si za několik hodin postupně vzpomněl. Byl v přeměně. My… v té době jsme spolu chodili. On chtěl umřít, bál se, že by ho ostatní z práce nenáviděli, zbavili se ho. Ale já ho nechtěla nechat odejít. Podrazila jsem ho, donesla mu krev. Ray se naštval a na čtvrt roku zmizel. Když se vrátil, alespoň trochu jsme to urovnali, znovu jsme se stali přáteli. Díky tomu, že pracujeme hlavně v noci, podařilo se nám Rayovu novou totožnost zatím utajit, ale to znamená, že musíme hrát to, jak bychom se chovali, kdyby se to nestalo. Ale od tý doby… hlavně když byl Ray pryč… já… hodně jsem přemýšlela. O tom, jaká jsi. Proč jsi dělala, co jsi dělala. Nad vším. A došlo mi, že ti tak trochu rozumím. Že bych se chovala stejně. Že milovat upíra není zločin,“ vyprávěla svůj příběh a v jejích očích se zračil odraz té Becky, kterou jsem poznala, když mě tenkrát Michael přivedl. Tenkrát netušila, proti čemu jdeme, proč jim musím pomáhat. Neřekli jí, proti čemu vlastně stojí. Byla to jen usměvavá mladá holka, neznala ani reálný svět, natož ten nadpřirozený. Špiónkou se stala v podstatě jen z rozmaru, chtěla být důležitá. Ale v té době se mi paradoxně dostala pod kůži. Byla neuvěřitelně pozitivní. I v té bezvýchodné situaci v jaké jsem byla, mě dokázala rozesmát. A rozesmála mě i teď. Nevím, proč. Na něčem takovém nebylo pranic směšného, ale já ten záchvat prostě neudržela.

„Promiň, svět je čím dál absurdnější,“ dostala jsem ze sebe, když mi neunikl její neidentifikovatelný pohled. Nezdálo se, že by to u ní vyvolalo nějakou reakci, tak jsem čekala, co dalšího z ní ještě vypadne. Ale už byla ticho.

„Chceš mi říct, žes mě vzbudila, kvůli takový kravině?“ vyvalila jsem na ni oči, teď už lehce naštvaná.

„Kravině? Omluvě a Rayovo trápení říkáš kravina?!“ vřískla hystericky. Málem mě znovu rozesmála, ale jakási postavička v mé hlavě, která z nějakého nepochopitelného důvodu měla Carolininu tvář, veškerý smích výhružně zastavila.

„Hele, teď je toho na mě moc, prostě občas vstřebávám věci trochu jinak. Jsem ráda, že jsi přišla, jen to příště nedělej tak brzy po ránu.“ Byla jsem milá. Až moc milá. Kde se to ve mně vzalo?! Becky jen přikývla.

„Tak co zajít dnes odpoledne na zmrzlinu?“ navrhla najednou vesele. Ta splachovací bláznivka byla najednou zpět. Jistě, pohled v jejích očích už byl jiný. Svět pro ni více nebyl neznámou krajinou, prostorem ke ztrácení naivity. Ona už naivitu definitivně ztratila. Vlastně mi jí najednou bylo celkem líto. Ray teď možná svou osobnost popírá, ale to dělal asi každý upír. Postupně o svém trápení začne mlčet, potom ho začne krýt tím, že se stane hajzlem. A jestli spolu ti dva do té doby vydrží, bude chtít, aby ho následovala. Znala jsem život po boku upíra příliš dobře. Jen jsem přikývla na odpověď. Nečekala nic jiného. Zamávala a potom opustila byt.

„Co to bylo?“ hudral můj mladší bratr, když se okolo mě proplazil do kuchyně pro jogurt. Opravdu mi byl v ledasčem podobný.

„Ani se neptej,“ odpověděla jsem mu a zamířila jsem si to rovnou do koupelny, abych ze sebe udělala normálního člověka. Nevěděla jsem, co budu dělat dál, ale nějak se mi zachtělo jít ven. Byla to nečekaná náhlá potřeba se jít prostě jen tak projít. A tak jsem se prostě sebrala, oznámila Marcusovi, který mě příliš nevnímal, že jdu pryč a než jsem se nadála, míhala se přede mnou auta na ulici jedno za druhým. Chvíli jsem se bezcílně procházela po ulici, ale nakonec mi stejně moje aktivní nálada příliš dlouho nevydržela a já zaplula do nejbližší kavárny.

„Velké čokoládové frappé, prosím,“ nadiktovala jsem obsluze plynulou francouzštinou s kanadským přízvukem a začala lovit drobné v kapse. Zaplatila jsem a s kafem u pusy jsem konečně pohlédla na televizi, která visela v pravém horním rohu obrazovky. Právě běžely dopolední zprávy, které ohlašovaly brutální úmrtí místního občana. Reportérka blekotala cosi o rituální vraždě, kterou má pravděpodobně na svědomí místní skupinka satanistů, zatímco polovinu obrazovky zabírala Aaronova tvář. Instinktivně jsem se uchechtla. Ani nevím nad čím přesně. A do toho všeho ranního podivna mi zazvonil telefon. Na obrazovce svítilo Chloeino jméno, což mě přimělo protočit oči dřív, než jsem to zvedla.

„Chceš něco?“ prskla jsem otráveně, aniž bych si dala dohromady souvislosti. Z telefonu se nejprve ozvalo několik vzlyků, které posléze protnul hlas mé manažerky: „Aaron… on… on je mrtvý,“ skoro šeptala. Ze všech sil jsem potlačila povzdech. Bylo mi jasné, že pro někoho jako Chloe je smrt něčím šokujícím. Ona nebyla jako já. Neviděla lásku jejího života zabíjet blízkého přítele. Oproti mně neviděla vlastně vůbec nic. Jenže já teď nevěděla, jak ji utišit.

„Já vím. Viděla jsem to ve zprávách. Uklidni se, ano? Jsem ve svojí oblíbený kavárně, chceš přijít? Nebo se mam stavit za tebou?“ nabídla jsem se nakonec z nějakého neznámého důvodu a vzápětí jsem toho zalitovala.

„Přijď sem prosím,“ zahuhlala. S povzdechem jsem hovor vypnula, vzala svoje kafe a vyrazila na taxík. Chloe bydlela na předměstí v domě, který jí její rodiče věnovali. Typická rozmazlená holčička, která se nikdo doopravdy nepostaví na vlastní nohy. I svou práci měla spíš jen, aby mohla někoho komandovat. Moc peněz z toho, že mi dělá chůvu, totiž nikdy neměla. I když by si o ně mohla říct. Poděkovala jsem za odvoz a podala řidiči peníze. Potom už jsem zvonila u Chloe. Otevřela mi a celá opuchlá se mi vrhla okolo krku, aby mi řasenkou zadělala oblečení. Ještě, že jsem si nevzala nic od Viviene. To by byla mrtvá i ona.

„Klid,“ šeptala jsem, co nejkonejšivěji jsem jen dovedla. Ale nedá se říct, že by to pomáhalo. Sakra, co teď?

„Chloe, pojď dovnitř. Musím si u tebe nejdřív skočit na záchod, omlouvám se,“ spustila jsem a modlila se, aby to nebylo příliš hrubé. Jen přikývla a uvolnila mi cestu. Okamžitě jsem zapadla do koupelny a v telefonu lovila číslo na Caroline, které mi tam ona sama uložila.

„Ano? Faith?“ zvolala do telefonu rozpustilý hlas té bláznivé blondýnky. Musela jsem se pousmát.

„Mám problém,“ oznámila jsem jí stroze.

„Jaký?“ vyhrkla starostlivě.

„Chloe po mě chce, abych jí utěšila, protože Damon včera zabil jejího kamaráda,“ odpověděla jsem narovinu a popravdě mě vůbec nepřekvapilo, když se na druhém konci telefonu ozval výbuch smíchu.

„Hrozně vtipný. Víš, že neumím utěšovat. Co mam dělat?“ hudrala jsem uraženě, když se nepřestávala smát.

„Obejmi jí a jenom utišuj. Hlavně nemluv prosimtě! Řekni maximálně, že to bude dobrý. A rozhodně nebuď upřímná. Přivedla bys jí k sebevraždě,“ navedla mě nakonec Care a dál pokračovala ve smíchu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction