OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 14. kapitola

15.06.2012 (13:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1308×

Nedal mi šanci ho prosit, vztekat se, vymluvit mu to, uhnout. Tak jako tenkrát poprvé si i teď vzal, co se mu zachtělo. Nezajímalo ho, co si o tom myslím já. Nehodlal respektovat moje prosby z posledního loučení. Teď jsme tu prostě seděli, on byl ke mně nakloněný přes stůl a pravou dlaní si přidržoval mou tvář u té své, zatímco mi drtil rty těmi svými v hladovém polibku. Vášnivě a sobecky si bral všechno, co mu, ač jsem si to nechtěla přiznat, patřilo. Tolik mi ty jeho rty chyběly. Byť rozhodně neměly běžnou lidskou teplotu, byť nepatřily člověku nýbrž obyčejné zrůdě. Po mé tváři se razila cestu jedna malá slza, kterou jsem už prostě nedokázala zadržet, ale jeho palec jí nedovolil sklouznout až na krk. Něžně tu kapku slané vody plné mého trápení setřel a pak se konečně odtrhl, abych mohla popadnout dech.

„Proč?“ špitla jsem.

„Jsem skutečný, Faith. Už nehodlám odejít. A prostě jsem neměl dost síly dál čekat. Uvidíme se,“ odpověděl mi tiše, ale vážně a vtiskl mi ještě jeden krátký polibek, než se normální lidskou chůzí vydal ven z restaurace. Já tam ještě minimálně hodinu seděla a prstem si jemně jezdila po rtech. Ta čerstvá vzpomínka na jeho existenci. Na to, že je to všechno až děsivě reálné. Že tu skutečně je. Nevěděla jsem, zda mám být skutečně šťastná. Nakonec znamenalo to jediné. Můj normální život v takovém případě definitivně skončil. Pravděpodobně brzy skončí můj život celkově. Jsem na to připravená? Vždyť jsem to nikdy nechtěla!

***

„Tak, buď hodná a o půlnoci doma! Je ti to doufám jasný!“ rozkazoval Marcus a napodoboval přitom mámin hlas, až jsem se musela smát.

„Hele, já jsem tady ta zodpovědná! Nepoučuj!“ utahovala jsem si z něj.

„A jsi si tím jistá? Nechceš nápovědu?“ nabízel mi se smíchem.

„Jsem si naprosto jistá! Tak pa,“ odpověděla jsem mu, vlepila mu pusu na čelo a vydala se na taxík, který na mě už dole čekal. Ještě cestou jsem se musela bavit nad tím, jak mi můj milovaný bráška s výrazem zodpovědného rodiče nakazoval, kdy se mám vrátit. Cesta byla celkem krátká a klub byl plný lidí. Přesto jsem Becky našla poměrně rychle. Společně s Rayem se svíjeli uprostřed parketu. Můj smích pravděpodobně zachytily Rayovi bystré uši a oni oba se okamžitě vydali za mnou.

„Ahoj,“ zavolali sborově.

„Ahoj. To se divím Rayi, že to vydržíš, všechen ten hluk,“ nadhodila jsem, zatímco jsme šli do druhého, poměrně tiššího druhého patra. To bylo uprostřed tvořeno několika kovovými mosty mezi prosklenou podlahou, kterou bylo vidět dolů. Na krajích pak bylo několik boxů oddělaných dveřmi prosklenými tlumenými skly a protizvukovou stěnou. Usadili jsme se do jednoho z nich a objednali si pití.

„Trvalo to, ale člověk si zvykne. Dokonce i na to, že už člověk není,“ odpověděl mi Ray. Pousmála jsem se, ale smutný záblesk v jeho očích, když bral Becky okolo ramen, mi neunikl.

„Teda, ty a sukně, to bych do tebe neřekla!“ podivila se Becky, když si prohlédla můj dnešní outfit, který se skládal z černého korzetu, černé loli sukně, síťovaných podkolenek s podvazky a dvaceti dírkových glád.

„Jo, občas mám takový záchvat,“ pousmála jsem se, „a jak se vám daří? Jak to zvládáte?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála.

„Myslím, že celkem dobře. Díky za optání. Co ty? Vychovávat bráchu asi taky není med,“ odpověděl mi Ray.

„Kdepak, teď už je to fajn. Dřív to bývalo těžké, ale teď už je velký a díky bohu zdědil rozum. I když netuším po kom,“ zasmála jsem se a oni se mnou. Pak ale nastalo mrtvolné ticho. Nebylo o čem mluvit. Asi jsme byli nepřáteli příliš dlouho, abychom se teď měli o čem bavit.

„Já nevím jak vy, ale já bych šla na parket,“ navrhla nakonec Becky.

„Jen běžte, já si tu vezmu svůj drink a budu vás pozorovat tady z mostu skrz sklo,“ popohnala jsem je a šla je vyprovodit ke schodům. Tam jsem zůstala stát a jen pozorovala taneční kreace bláznů na parketě.

„Nikdy jsi nebyla tančící typ. Vlastně, nikdy jsi nebyla nic z toho, co oni jsou,“ ozvalo se za mnou a lehce studené ruce mě sevřely v bocích. Leknutím jsem málem nadskočila.

„Damone, říkala jsem ti, ať sem nechodíš.“ Chtěla jsem to rozhodně říct důrazněji a vážněji, ale s jeho hrudí na mých zádech a rty na mém krku to vyznělo spíš jen jako slastný povzdech, nad kterým se zaručeně vítězoslavně pousmál.

„Ale já nikdy neřekl, že se tím budu řídit. Zvlášť potom, co jsi mě odpoledne tak navnadila,“ šeptal mi zezadu do ucha, zatímco jedna z jeho rukou mi pomalu vyhrnovala sukni a razila si cestu po stehně až k mým nejintimnějším partiím.

„Nech toho, nejsem na sex na veřejnosti,“ zkusila jsem ho odehnat, ale příliš přesvědčivě to zrovna neznělo. Především jsem s ním sex neměla chtít vůbec. Ne teď.

„Tak mě zastav,“ zašeptal znovu a dál nerušeně pokračoval. Ale já neudělala nic. Tedy krom toho, že jsem se pohledem ujistila, že celé druhé patro je prázdné, protože se všichni baví dole.

„Nezdá se, že bys byla proti,“ pokračoval dál a společně s těmi slovy do mě vklouzl dvěma prsty. Z úst mi unikl slastný vzdech. Mohla jsem si jen představovat jeho pobavený výraz. Měl vyhráno. Ačkoliv jsem nechtěla, znovu jsem ho k sobě pustila. Znovu mě ovládal jako panenku. Ještě chvilku mě trápil, ale potom přestal, chytnul mě okolo pasu a mžiku jsme se ocitli v boxu, kde jsme před chvilkou byli s Becky a Rayem. Než jsem se stačila rozkoukat, byl Damon nade mnou a drtil mé rty. Povolila jsem nohy, které mi držel od sebe a úplně se přestala bránit. Místo toho mě pohltila vášeň znásobená těmi roky stesku a odloučení. Vypadalo to, že se Damon nehodlal zabývat ani romantikou, ani svlíkáním, protože mi ani nesundal kalhotky. Místo toho mě ještě chvíli trápil svými prsty a přímo mě tím dováděl k šílenství.

„Damone,“ vzdychla jsem, když už mi zbývaly vteřiny k vrcholu. Jen se mi samolibě usmál do tváře. „Copak, princezno? Copak bys chtěla, abych ti teď udělal?“ zašeptal mi do ucha zvráceně.

„Vezmi si mě,“ vzdychla jsem mu znovu do rtů. Na nic nečekal. Použil svou přirozenou rychlost, aby si jen rozepnul a trochu sesunul kalhoty a pak do mě prudce vniknul. Prohnula jsem se pod návalem rozkoše a vynaložila veškerou svou sílu na to, abych nezakřičela, zatímco jeho stále na člověka příliš chladné prsty mi putovaly po páteři, kterou halila jen šňůra od korzetu. Jeho rty si zatím přivlastňovaly můj krk, až jeho zuby konečně po tolika letech protnuly mou krční tepnu. Znovu jsem se pod ním prohnula a tentokrát už nebylo nic, co by dokázalo zastavit můj orgasmus. Zaryla jsem prsty levé ruky do sedačky pod námi a tou druhou jsem mu vjela do vlasů, abych vzápětí vší silou sevřela jeho hebké havraní vlasy až do bolesti. Do toho stisku jsem dala všechnu svou bolest, výčitky a vztek, že tu nebyl, že mě opustil.

Ve chvíli, kdy na mě začala přicházet slabost, jemně se odtrhl a dřív, než mi stihla stále unikající krev stéct až na oblečení a sedačku, si prokousl ret a spojil naše rty v polibku s příchutí jeho i mojí krve, aby se vzápětí ranky od jeho kousnutí zahojily. I on se přiblížil vrcholu, kterého dosáhl ve chvíli, kdy jsem ho největší možnou silou kousla do rtu. Až potom jsme se konečně odtrhli alespoň ústy. Oba zadýchaní jsme si jen hleděli do očí a vedli tichou konverzaci plnou omluv a výčitek.

„Někdo jde,“ pronesl Damon nakonec a během tří vteřin nás oba dostal do stavu, kdy to vypadalo, že se nestalo vůbec nic krom toho, že jsem potkala starého známého a celou dobu jsme si jen povídali. Těsně předtím, než do boxu vešla Becky zavěšená na Raye, jsem na Damona stihla ještě vrhnout děkovný pohled. Nevím, jak bych tohle vysvětlovala, pokud jsem chtěla držet Damonův život v tajnosti. Jen jsem doufala, že se ten blázen nevyzradí. Becky s Rayem totiž neměli ani tušení, jak Damon Salvatore vypadá.

„Faith? Netušili jsme, že tu někoho máš,“ zastavila se Becky ve dveřích. Damon na to zareagoval jak jinak, než svým koketním úsměvem, což Rayovi vytvořilo ve tváři podivný žárlivý škleb.

„Jo, no, neplánovala jsem tohle setkání. Tohle je Becky a její přítel Ray, lidi tohle je…“ zasekla jsem se. Jak ho mám teď asi představit? „Daniel. Jsem Daniel, Faithin známý z Ameriky. Dlouho jsme se neviděli, jsem tady na dovolené a potkali jsme se hroznou náhodou. To víte, svět je malý,“ pronesl Damon, jakoby to byla pravda. Nezmohla jsem se na víc, než na kývání s úsměvem. Ray se však nezdál, že by jeho historce příliš uvěřit. A tak, zatímco Becky se zdála mým kamarádem velice zaujatá, Ray si ho celou dobu jen měřil podezřívavým pohledem. Damon tomu příliš nepřidával, když celou dobu mezi řádky schovával drobné narážky na svou podstatu. To Raye v jednu chvíli tak naštvalo, že on sám se začal projevovat a musel na chvíli odvrátit svou tvář, aby skryl krev, která se mu nahnala do očí a pod ně ve formě vystouplých tmavých žil.

„Půjdu na záchod, omluvte mě,“ zašvitořila Becky lehce přiopilým hláskem a zmizela za dveřmi boxu. Nastalo hrobové ticho. Nezdálo se, že by si Ray chtěl příliš povídat o životě v Americe.

„Tak to vyklop! Co jsi zač?! Před Becky jsem mlčel, ale už toho mám dost! Faith, jak jsi mohla přivést někoho jako je on?“ vyjel na nás Ray. Damon neřekl nic, jen se ušklíbl.

„Jako je on? Jak to myslíš?“ prskla jsem uraženě.

„Copak Rayi? Dělá ti problém mě pojmenovat? Dělá ti snad problém pojmenovat sám sebe?“ utahoval si z něj Damon a přehodil si levou ruku okolo mých ramen. Chtěl se evidentně bavit. A já věděla, že to skončí špatně. Instinktivně jsem vystřelila svou levou rukou, abych tu jeho vrátila zpět k jeho tělu, ale nepomyslela jsem při tom na snubní prsteny.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 14. kapitola: