OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 42.

21.08.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1403×

„Já tomu vůbec nerozumím, proč jsi to udělala?“ ptala se Adoráta zmateně Ingrid ráno, když na ni narazila před umývárnou.

„Bylo to správné. Profesoři občas zapomínají, že ne na všechno se musí koukat jen prakticky. Jistě, bylo by výhodnější, aby za měsíc nemusely členky Družiny znovu soupeřit o korunu, ale to neznamená, že výhodnější je lepší.“ Ingrid se tvářila naprosto neutrálně a uvolněně se opírala o zeď.

„Ale… copak jsi nechtěla zůstat Družkou?“ nechápala pořád Adoráta. Ingrid se poprvé, od chvíle, co na sebe narazily, zasmála.

„Byla jsem jí jednou, děkuju, stačilo mi to. Je to čest, to rozhodně, ale já vím, že mám talent, nepotřebuji korunu, abych věřila sama sobě. Zato ty s tím máš problém, to bylo vidět už od začátku. Třeba ti to pomůže uvěřit tomu, že jsi opravdu výjimečná. Vidí to spousta lidí, i když ty třeba ještě ne,“ vykládala s úsměvem a Adoráta při jejích slovech zrudla. „Nemůžeš to popřít, když máš teď na hlavě důkaz.“  Dora si bezděčně sáhla rukou na hlavu, ale dotkla se jen vlasů. Cítila na nich tíhu, ale přitom nedokázala zdroj té váhy nahmatat. Koruna po večerním vyhlašování zmizela, ale jenom částečně, kouzlo zůstávalo.

„Necítím se výjimečná,“ zašeptala trochu bojácně. Ingrid se k ní sklonila a zadívala se jí zblízka do očí.

„Proto si myslím, že budeš skvělá Družka,“ mrkla na ni Ingrid, pak se narovnala a s mávnutím zmizela do patra k ložnici. Nechala Adorátu stát před umývárnami i s jejími zmatenými úvahami.

K snídani pak Adoráta dorazila zamyšlená a zamračená. Měnilo se tím něco? V Kruvalu asi ano, ale v Bradavicích?

Po cestě ke stolu ji chytil za rukáv Ignác Travers a s trochu nesmělým výrazem jí poblahopřál k vítězství.

„Držel jsem ti palce, víš? Bylo to vážně úžasné, vůbec jsem netušil, že tohle dovedeš, když jsme ještě byli v Bradavicích.“

„No, ehm, děkuju, on tam není sbor,“ vypáčila ze sebe přiškrceně.

„To je fakt, ale je to škoda. Něco takového by bylo príma i u nás, nesmyslíš?“ nadhodil a pak ji pustil. Bezděčně přikývla a pak urychleně pokračovala ke stolu, kde seděli kluci. Petr na ni vesele zavolal přání dobrého jitra. Troy bez zájmu mávnul nožem, kterým si mazal pečivo. Dimitrij se usmál a taky jí mávnul, protože měl zrovna plnou pusu. Damyan si ji pak stáhnul za pas vedle sebe a vtiskl jí lehký polibek, jako každé ráno. Adorátu napadlo, že si tu vlastně připadá docela jako doma. A navíc jí došlo, že oni se k ní chovají jako k vítězce celou tu dobu, nikdy pro ně nebyla úplná nula, jako pro svoje bradavické spolužáky.

A to hřálo.

Dny po začátku nového roku utíkaly rychle a bezproblémově, Dora se znovu zapletla do víru učení, zkoušek a ukradených volných chvilek s Damyanem, kterých ale nebylo tolik, kolik by si přála. Snad proto ji překvapilo, když si k ní jednou v knihovně přisedla celá čtveřice jejích přátel s ustaranými výrazy. Rychle dopsala větu a odložila brk stranou, aby jim mohla věnovat plnou pozornost.

„Ahoj, děje se něco? Tváříte se jako hipogryfové na dietě,“ popíchla je a rukou mávala nad čerstvými zápisky, aby inkoust rychleji oschnul.

„Jako bys to nevěděla,“ zabručel Petr. Překvapeně se na něj podívala.

„Mám to vědět?“ divila se.

„No jasně, je ve stádiu popíraní,“ prohlásil Dimitrij rozhodně. Zatvářila se ještě navíc nechápavě.

„V čem že sem?“

„Popírání. Popíráš, že bys měla odjet, ale já to chápu,“ poplácal ji jemně po předloktí s lítostivým výrazem.

„Já někam jedu?“ Napadlo ji, že ten udivený tón jí možná zůstane, jestli to takhle bude pokračovat, aniž by jí to konečně vysvětlili.

„To nevypadá na popírání,“ ušklíbl se Troy. „Spíš to vypadá na amnesii.“

„Tak hele-“ začala, ale Damyan do toho konečně skočil s trochou světla.

„Copak nevíš, kolikátého je? Za dva dny odjíždíš,“ vysvětlil konečně podstatu problému. Jenže tím ji vlastně připravil o řeč.

Za dva dny? To není možné, nemohl uběhnout už celý měsíc!

„Ale to-“ chtěla namítat, jenže oni nevypadali, že by vtipkovali, a tak se zamyslela zpětně. Opravdu, byla to pátá středa od začátku roku. V pátek po vyučování měla odjet. Cítila, jak se jí roztřásla brada.

„Tys na to vážně zapomněla,“ pronesl Petr nevěřícně a Dimitrij ho nakopnul, bylo to poznat na tom, jak sebou Petr trhnul, a taky to bylo slyšet.

„Já- já-ale to už je za dva dny!“ dostala ze sebe nakonec. Byla vděčná Merlinovi, že neměla touhu brečet. Jenom se jí třásla brada a taky ruce. Jo a žaludek měla stažený do kuličky velikosti kaštanu.

„Proto jsme přišli, copak chceš poslední chvíle strávit nad úkoly a v knihovně?“ popíchl ji Troy. Podívala se na rozepsané pergameny a otevřené knihy. Najednou to nevypadalo tak důležitě jako před pěti minutami. Trochu rozezleně bichle zaklapla a odsunula na délku paže od sebe. Pak se otočila na čtveřici.

„Co máme v plánu?“ zeptala se a oni se na ni vesele zašklebili. Petr s Troyem vstali a vytáhli ji za ruce do stoje. Damyan posbíral její věci, uložil je do tašky a tu si hodil přes rameno. Dimitrij začal vysvětlovat:

„Říkali jsme si, že taková malá oslava by nemusela být na škodu, takže jsem zcela iniciativně udělal menší průzkum a ukázalo se, že i spousta dalších by se ráda rozloučila s našimi bradavickými spolužáky.“

„Tak to znělo dvojsmyslně,“ ucedila Adoráta s úšklebkem. „Ale chápu, že už se nás chcete zbavit.“ Damyan syknul a štípnul ji do boku. Leknutím poskočila a vrazila do Petra i do Troye.

„Chceš nás před odjezdem na památku zmrzačit, nebo co?“ třel si Troy rameno, kterým narazil do stěny chodby.

„To nebyla moje chyba,“ bránila se dotčeně.

„Jasně, jasně, to povídej rampouchům,“ ucedil Petr a poskakoval vpřed, protože mu pravou patu přišlápla. Otočila se přes rameno na usmívajícího se Damyana.

„Vidíš, co děláš?“

„Nevidím,“ zazubil se ještě víc. „Stíníš.“ Jen tak tak uhnul, když se po něm ohnala.

„Takže,“ přerušil to dohadování Dimitrij zvýšeným hlasem, „jsme tě v podstatě přišli vyzvednout a odvést na už docela slušně rozjetou párty.“

„Párty?“ nakrčila obočí nevěřícně.

„No, to my tady na konci světa taky známe,“ ušklíbl se Troy a Dora zčervenala.

„Já nemyslela-“ blekotala. Rozesmál se a plácnul ji do ramene.

„Já vím, utahuju si z tebe. Jsi na to skvělý materiál.“

„Bezva,“ ucedila, ale nevydržela se tvářit dotčeně ani minutu. Dovedli ji až do síně, kde se běžně scházeli na jídlo. Desítky studentů se tam bavily a smály, zatímco další stále přicházeli.

„Hele to je Fénix!“ zakřičel někdo.

„On se tu někdo jmenuje Fénix?“ obrátila se Adoráta na Petra. Ten ji však málem poprskal, když vyprskl smíchy. Damyan ji ale včas strhl do bezpečné vzdálenosti.

„Co jsem řekla?“

„Ty nikdy neposloucháš školní drby?“ nechápal Troy. Pokrčila rameny.

„Ne asi ne, proč?“

„Protože bys jinak věděla, že se tak říká od soutěže tobě,“ ozval se Damyan pobaveně.

„Mně?“

„No jistě. Od festivalu. Nevím, kdo to vymyslel, ale docela rychle se to ujalo. Dokonce jsem už zaslechl i pár lidí od vás, jak to používají. Myslím, že se tvoje zdejší pověst vydá s tebou domů.“

„Pověst, no jistě,“ odfrkla si nevesele. Dimitrij s Petrem se na ni překvapeně podívali. „Doma se nic nezmění, proč si něco namlouvat.“

„Adoráto?“ Damyanův hlas zněl znepokojeně. Odtrhla pohled od Petra s Damyanem a usmála se na něj.

„To je jedno, ještě máme dva dny, ne? Je to jedno,“ zopakovala, jak ujišťovala sama sebe, že nebude nic těžkého vzdát se toho, co získala v Kruvalu. Stát se zase tou opovrhovanou nickou bude přirozenější, je na to zvyklá.

Nic těžkého.

Naprosto přirozené.

Když se pohnula, připadala si tak trochu jako ve snu. Několik lidí, kolem kterých procházeli, ji srdečně pozdravilo a on jim to s malým zdráháním oplácela. Nakonec došli až ke stolu, na kterém stály džbány s pitím a poháry. Damyan jí nalil teplé mléko s medem, které jí zachutnalo už na začátku, a podal jí ho. Tiše poděkovala a upila. Hned jí bylo lépe. Teplá sladkost jí v ústech zanechala lahodný pocit.

„Tak co, uděláš nám radost a zazpíváš?“ zeptal se Troy a sám upíjel z poháru ostře červené tekutiny. Raději se neptala, co to pije, i když to vonělo krásně.

„A budu mít doprovod?“

„No jistě, tady Damyan to obstará, že jo, Dammy?“ drcnul loktem do jmenovaného, který to nekomentoval, ale počastoval Troye otráveným pohledem. Adoráta si už všimla, že nemá rád zkracování svého jména. Stejně jako nezkracuje její. Nikdy.

„Tak proč ne,“ souhlasila, když Damyan kývnul a přidal se k němu i Dimitrij a Petr. „Ale pro nástroje jdete vy. Počkej, nech mi tu tašku!“ zavolala na Damyana, když se chystal odejít s Troyem. Poslušně si ji stáhl z ramen, položil na lavici, a dokud byl skloněný, ukradl jí jeden krátký polibek.

„Už se nám to blíží, viď?“ ozvalo se po chvíli vedle ní, když si dolévala pohár. Ignác si nalíval to, co měl Troy, a tváře mu hořely.

„Těšíš se domů?“ zeptala se zdvořile.

„Rozhodně,“ přikývl. „Ale i tady to má něco do sebe. Tobě se tu asi musí líbit víc,“ poznamenal s úšklebkem, ale přátelským.

„Proč myslíš?“

„No to je přece jasné, jsi tu za – jak tomu říkají – jo, za Družku, taky zpíváš ve sboru, máš partu, kluka, prostě jiný život, než doma. Navrch, nemyslím, že tě tu někdo z profesorů ponižuje tak jako ta mrcha Cootová.“ Zmínka o profesorce jí sebrala všechnu dobrou náladu.

„Když to říkáš…“ hlesla.

„Počkej, já tě nechtěl nějak urazit. Myslím si, že jsi fajn a Cootová je nefér baba. Proč sis na ni ještě nestěžovala?“

„Aby si všichni mysleli, že mám protekci, protože je táta profesor a zástupce ředitelky? Ne, děkuju, už takhle je to dost zlý.“

„To by si přece nikdo nemyslel,“ bránil spolužáky Ignác, ale pak se zarazil. „No, možná Zmijozelští… pár Nebelvírů nebo tak, ale většina by to chápala, fakt!“

„A co pak? Nemyslíš, že by se to akorát zhoršilo? Pochybuju, že by ji vyhodili, ani si to nepřeju, ale když si budu ztěžovat? Udělá mi ze života větší peklo než teď, to se mi nechce riskovat. Tohle se dá přežít.“

„Když to říkáš, ale stejně si myslím, že bys ji měla nahlásit,“ zamumlal Ignác. Přerušil je příchod kluků, kteří opřeli nástroje o zeď a vydali se k ní. Omluvila se u Ignáce a podala jim pergameny, které kouzlem namnožila, zatímco byli pryč.

„Co to je?“ zeptal se Damyan.

„Noty, nepoznáš to?“ popíchla ho a oplátkou jí bylo ušklíbnutí.

„To neznám.“

„Proto ti je dávám, je to jedna z mých. Mám jich tu pár s sebou v tašce a tahle mi zrovna nejde z hlavy, konečně mě k ní napadla chybějící slova.“

„Dobře, my to zvládnem,“ kývnul Damyan a podal jeden pergamen Petrovi a další Dimitrijovi. Adoráta se posadila na stůl a zkontrolovala kytaru několika brnknutími, byla perfektní. Pak začala zpívat o všem, co ji v tuhle chvíli trápilo nejvíc:

„Ty s tvými slovy jako noži

a meči a zbraněmi, které používáš proti mně.

Zase si mi podkopl nohy.

Kvůli tobě se cítím, jako bych nebyla nic,

ty, s tvým hlasem jako nehty na tabuli.

Vyzýváš mě na souboj, když jsem zraněná,

ubližuješ slabšímu.

Můžeš mě shodit jediným fouknutím

ale nevíš, co nevíš.“

Troy, který začal tleskat do rytmu už na začátku sloky, strhnul i několik dalších studentů, kteří se pohupovali a tleskali s ním.

„Jednou budu žít ve velkém starém městě,

a všechno, co ty kdy budeš, je zloun.

Jednou budu dost velká, takže mě nebudeš moct udeřit,

a všechno, co ty kdy budeš, je zloun.

Proč musíš být tak zlý?“

Damyan se chvílemi mračil, chvílemi usmíval, ale na jeho hře nebyly rozhárané emoce znát. Užíval si hraní jako vždy a housle ovládal stejně perfektně  jako obvykle.

„Ty, s tvými měnícími se názory,

a tvými lžemi a ponižováním.

Znovu si ukázal na moje nedostatky,

jako bych je už tak neviděla.

Jdu se skloněnou hlavou,

snažím se tě nevšímat,

protože na tebe nikdy nezapůsobím,

jen se chci zase cítit v pohodě.

Vsadím se, žes byl sekýrovaný,

někdo tě udělal chladným,

ale tento kruh končí právě teď,

protože mě nemůžeš svést z mojí cesty

a nevíš, co nevíš.

Jednou budu žít ve velkém starém městě,

a všechno, co ty kdy budeš, je zloun.

Jednou budu dost velká, takže mě nebudeš moct udeřit,

a všechno, co ty kdy budeš, je zloun.

Proč musíš být tak zlý?“

Slova písně k ní přicházela po částech dlouhou dobu, pamatovala si ale, kdy ji napadla ta první. Bylo to po jedné z prvních hodin přeměňování, které tenhle rok měla. Cootová ji obviňovala z naprosté neschopnosti, ale nejen to. Vysmívala se jí, jak může být potomek dvou rodů, z jakých jsou její rodiče, takový polomoták v něčem takovém, jako je životně důležité přeměňování. Přesně v ten moment se totiž Adoráta utvrdila v tom, že Cootová je zlá.

„A teď tě po letech vidím v baru,

mluvíš o fotbalu.

S tím samým sprostým názorem,

ale nikdo tě neposlouchá.

Vymytý a vykřikuješ ty samé staré kruté věci,

opilý a stěžuješ si, že neumím zpívat.

Ale všechno, co jsi, je zloun.“

Bylo to vlastně hrozně osvobozující. Teď a tady mohla bez výčitek křičet všechna svá obvinění, která budou za dva dny zase pohřbený hluboko v ní. Bude pak možná snazší to všechno vydržet.

„Všechno, co jsi, je zloun.

A lhář, a žalostný, a v životě sám,

a zlý, a zlý, a zlý, a zlý.

Ale jednou budu žít ve velkém starém městě,

a všechno, co ty kdy budeš, je zloun.

Jednou budu dost velká, takže mě nebudeš moct udeřit,

a všechno, co ty kdy budeš, je zloun.

Proč musíš být tak zlý?

Jednou budu žít ve velkém starém městě,

a všechno, co ty kdy budeš, je zloun.

Jednou budu dost velká, takže mě nebudeš moct udeřit,

a všechno, co ty kdy budeš, je zloun.

Proč musíš být tak zlý?“

Když na konci Troy spokojeně zatleskal, už se usmívala. Psaní písniček jí sice pomáhalo, ale že jí tolik pomůže je i někomu zazpívat, to nečekala. Teď se lidi kolem ní tvářili, že její myšlenky jsou správná věc. Uvolněně spustila kytaru a položila ji na lavici vedle svých nohou. Damyanovy housle se ocitly hned vedle ní a ona ucítila, jak jí svírá dlaně. Překvapeně sledovala jeho vážný výraz, ten ale za chvilku zmizel a vystřídal ho zdvořilý úsměv, když na něco odpovídal Ingrid, která nejspíš jako jedna z mála tušila, jak moc byla ta píseň opravdová. Alespoň její výraz tomu během písně odpovídal.

Zábava kolem se rozproudila, Petr dál vyhrával melodie, a i když nedosahoval Damyanových nebo Dimitrijových kvalit, bylo to příjemné. Adoráta neustále s někým hovořila, protože tu pořád byl někdo, kdo s ní mluvit chtěl. Skoro nedokázala uvěřit, že je tu tolik témat, na která se může s ostatními bavit. A když najednou měla chvilku volna, připadala si zvláštně osvobozená. Netrvalo to ale dlouho, jakmile si toho Damyan všimnul, omluvil se tomu, s kým mluvil, a za ruku, kterou jí celou dobu svíral, ji táhl pryč ze síně.

„Co se děje?“ zeptala se, když byli ze dveří a hluk trochu klesnul.

„Chtěl bych si s tebou promluvit,“ odpověděl klidně a zvolnil tempo, aby ji netáhnul, ale mohla jít pohodlně vedle něj.

„A o č-“

„Venku, ano?“ přerušil ji. Během chvilky vyšli na nádvoří, teď už utopené ve tmě, protože se blížila sedmá. Vedl ji ke schodům na hradby. V té tmě jí to přišlo zbytečné, protože stejně nic neuvidí, ale nepřela se. Za tři měsíce už byla schopná schody nahoru vyjít bez zastávky, i když byla pořád dost udýchaná, když se jí to povedlo.

„Tak- co se – děje?“ dostávala ze sebe po částech. Damyan ji otočil čelem k sobě. Jejich hůlky vydávaly slabou bílou záři, která ho dělala trochu děsivým, a zároveň se mu třpytila v očích, že připomínaly vzdálené hvězdy. Bylo to… zajímavé, dalo by se říct. Trochu nesourodé, ale upoutalo ji to.

„To, co jsi zpívala-“ zmlknul uprostřed věty a zvednul hůlku. Mávnul jí s tichým šepotem a pak pokračoval bez překládacího kouzla. „Tó, co jsí zpivála, tó je skutéčnost?“

„No… ano,“ potvrdila rozpačitě.

„Spólužáci?“ zeptal se a oba věděli přesně, co tím myslí.

„Nejen,“ sklonila hlavu.

„Přibúzni?“ zeptal se znovu s přimhouřenýma očima. Rychle zavrtěla hlavou.

„To vůbec ne, mám skvělou rodinu!“ bránila je.

„Ták kdo?“

„Jedna profesorka. Přeměňování. Zasedla si na mě, ale zvládám to. Vážně,“ ujišťovala ho snaživě.

„Jo, tó jsem slýšel. Řéklas tó někomu?“

„Nezačínej s tím i ty,“ zabručela.

„Tákže ne,“ odpověděl si sám. „Próč?“

„Aby se to ještě nezhoršilo?“ oplatila mu otázku a uklouzl jí i sarkasmus. Zatvářil se překvapeně a jeden koutek mu cuknul v úsměvu.

„Mýslim, že v kúraží to nébudé,“ poznamenal a ona ucítila, jak se jí krev hrne do tváří. Naštěstí tolik ty hůlky zase nesvítily, takže vidět to nemohl. „Alé stéjně býs to mělá hlásit,“ vzdychl si. Místo odpovědi se k němu trochu víc přivinula a stulila se mu pod bradu. Znovu vzdychnul. „Có ja si béz tébe póčnu.“

„Napíšu ti. Taky mi napíšeš. A třeba se uvidíme v létě,“ usmála se mu smutně do kožešinového límce.

„Třéba,“ zašeptal a pevněji ji stiskl.

Nad nimi se po nebi rozeběhla polární záře. Sama zhmotněná magie. V ten moment bylo jasné, že tady už Adoráta viděla všechno, co si mohla přát. Nic víc nezbylo.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 42.: