Nová generace - 46. • OurStories.cz ~ naše povídky

Návrat starého přítele

22.09.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1134×

Rebeca se unaveně usmívala, když slézala z koštěte. Tobias přistál vedle ní a spokojeně jí nastavil ruku. Plácli si, až se to rozlehlo. Tribuny nadšeně řvaly, protože Havraspár právě porazil Zmijozel dvě stě třicet ku čtyřiceti. Byla to báječná hra, Rebeca sice byla zkřehlá a vyčerpaná, ale zároveň nabitá energií. Adrenalin jí koloval žilami a dodával pocit nepřemožitelnosti.

„Skvělá hra,“ chválil celý tým Seraph a spokojeně se usmíval. „Malfoyová, měla bys odjíždět častěji, tohle bylo vynikající. Petris nevěděl, kde mu hlava stojí. Ty nové zákroky, kde ses to naučila?“

Pokrčila rameny a samolibě se usmála. Tobias se na ni trochu zaraženě podíval, musel poznat, že to nebylo od srdce. „Dobrý tréninkový partner,“ prohodila tak, aby z toho jasně vyznělo, že ona je tu ta úžasná. Nehodlala promarnit příležitost vylepšit si pověst.

„Tak to by měl trénovat i s Fuchsem, trocha té péče navíc by neškodila,“ zabručel kapitán po cestě do šaten a Garret se zapýřil. Rebeca se ho ale rozhodla zastat.

„Bylo to lepší než posledně. Možná bychom ho s Tobiasem mohli vzít na pár extra tréninků, co ty na to?“ otočila se na bratra. Ten se zatvářil překvapeně, ale pak přikývl.

„To by možná šlo. Třeba o nedělích?“ nadhodil. Nadšený Garretův výraz trochu povadnul, že se bude muset vzdát volných nedělí, ale kývnul.

„Skvěle, domluveni,“ usmál se Seraph a do šatny vešel jako první. Rebeca nespěchala, hodlala nechat všechny osprchovat před sebou, aby sama nemusela hnát. Zatím si pomalu sundávala výstroj a čistícími kouzly ji zbavovala nečistot.

O půl hodiny později měla šatnu i sprchu jen pro sebe. Tobias odešel s ostatními, když mu řekla, že čekat nemusí. Teplou vodu si chtěla vychutnat v klidu a pohodě. Celý ten zápas bylo snadné ignorovat svět kolem, ale teď když bylo po něm, vracely se otravné myšlenky. Převážně ty na Huga.

Při zápase se ukázalo, jak moc byly ty tréninky s ním užitečné po praktické stránce, jenže to nebylo to, proč jí chyběly. Tady ovšem vyvstával zásadní problém. Vůbec by jí neměly chybět! Rozčíleně si spláchla z vlasů pěnu a vypnula vodu. Zabalená do osušky se došla do šatny obléct a pořád se u toho upínala k přesvědčení, že jí chybí jen jeho uvolněnost a přátelskost.

Jenže po její intervenci se jejich vyvíjející se nevztah zase ochladil a těžko to mohla vyčítat někomu jinému než sobě. Samozřejmě, to rozhodnutí bylo správné, ulevilo se jí, když přestal strkat nos do věcí, které se ho netýkaly. Ale ta jeho úžasná schopnost vracet jí kousavé poznámky jí prostě chyběla.

„Do háje zelenýho!“ prskla vztekle a vlhkou osuškou praštila do dvířek skříňky, až se s hlasitým třesknutím zavřely. Chvilku je nasupeně pozorovala, ale pak je s povzdechem zase otevřela a dooblékla se. Měla by se asi vrátit na hrad, bude tam dobrá nálada, ale nechtělo se jí. Místo toho se už oblečená a se suchými vlasy vydala zpět na hřiště.

Chtěla se jen projít a trochu si všechno rozmyslet, jenže tyhle plány vzaly za své, když si všimla skupinky studentů na tribunách. Nejdřív to chtěla otočit a prostě odejít, ale pak si uvědomila, že jedna z nich je Dora. Seděla s několika dalšími a něčemu se smála. Rebeca byla překvapená, ale příjemně. Začínala se bát, že se její kamarádka nikdy nezačlení mezi své spolužáky. Samozřejmě, byla by tu pro ni, ale ona sama neměla se začleňováním problém a chtěla mít čas i na jiné, ale zároveň by ji nechtěla nechávat samotnou. Tohle bylo skvělé.

Rozhodla se ji zajít pozdravit, ale když ušla několik metrů, všimla si, že je něco špatně. Původně si myslela, že se kolem nich jen sráží zmrzlý dech, ale teď když byla blíž, uvědomila si, že to vůbec není tak nevinné. A ve chvíli, kdy Dora od jednoho z chlapců něco převzala, přiložila si to ke rtům a potáhla, došlo Rebece, že to nejen není nevinné, ale že je to pořádný průšvih. Dora kouřila!

∂∂∂

Jak dny ubíhaly, Adoráta zjišťovala, že si na společnost svých spolužáků mimo hodiny zvyká a na společné úniky na tribuny se těší. Dokonce i Tony začal být v její přítomnosti uvolněný a tolik se na ni nemračil. Nemohla sice říct, jestli je to zvykem, nebo marihuanou, ale podstatné bylo, že se to dělo. V podstatě se celá skupina rozdělila na ty, co ji berou, a na ty, co by ji rádi viděli někde tak daleko, že by ji vlastně neviděli. Fakt byl, že těch, co ji odmítali, byla menšina, což ji neskutečně těšilo.

Nebylo nijak překvapivé , že nejvíc proti ní byly Imelda s Drusilou. Imelda se neustále snažila ukázat, že ona je ta, kdo má teď Tonyho. Adorátu několikrát napadlo, že její chování jí připomíná psy, co očůrávají sloupky. Bez ustání v její přítomnosti po Tonym lezla a značkovala si tak území. Adorátě to nevadilo, vlastně to bylo docela směšné.

„Čemu se směješ, Fénixi?“ zeptal se Derrek zvědavě, když po zápase seděli na už prázdných tribunách a kouřili. Odtrhla pohled od líbající se dvojice a vesele prohlásila:

„Značkování území. Díky některým nemůžeme popřít, že jsme spřízněni s opicemi.“ Derrek na ni chvilku překvapeně civěl, ale pak se podíval tam, co předtím ona, a rozesmál se. Došlo mu to docela rychle. Ruth se na ně zvědavě podívala a on se k ní naklonil a něco jí pošeptal. Rozesmála se. Když se takhle pochechtávali už tři, upoutali pozornost všech, ale na jejich otázky Adoráta jen kroutila hlavou. Nechtěla se Tonyho dotknout, i když to bylo mířené čistě proti Imeldě.

Ovšem Derrek tenhle problém neměl, a tak se s jejím postřehem svěřil všem. K Adorátinu překvapení se Tony zasmál spolu s ostatními. Jen Imelda vypadala jako kotlík před výbuchem.

„Longbottomová, to vezmeš okamžitě zpátky,“ zasyčela vztekle. Adoráta se jen uchechtla.

„Promiň, ale nemyslím si, že by to pomohlo, dokud budeš Tonyho používat místo patníku,“ poznamenala vesele, když si znovu potáhla a mysl se jí příjemně rozhoupala. Ignác vedle ní smíchy chrochtl a to ji rozesmálo. Buď to pak bylo tím, nebo ojíněností, ale nebyla téměř schopná postřehnout, že na ni Imelda zamířila hůlkou.

„Ne!“ štěkl Tony a srazil ruku své přítelkyně stranou. Jenže ta přítelkyně měla jinou přítelkyni, která byla více než ochotná Doru proklít místo ní. První paprsek ji minul asi jen díky štěstí. Leknutím poskočila, jenže co čert nechtěl, seděla na zábradlí a poskočením ztratila rovnováhu. Několikrát mávla rukama a hlava se jí najednou pročistila dost na to, aby si uvědomila, že je v maléru. Cítila, jak klouže a pak i to, jak padá.

„Adoráto!“ zakřičel někdo a pak, když už čekala náraz a bolest, ucítila trhnutí.

∂∂∂

Rebeca vyděšeně sledovala vrženou kletbu i to, co následovalo. Když uviděla kamarádku přepadat přes zábradlí, vykřikla její jméno. Jenže ve chvíli, kdy myslela, že už je na všechno pozdě, všimla si rudozlatého záblesku rychle klesajícího od jedné z věží. Pak velká rudozlatá křídla a v další chvíli už Adoráta nepadala, nýbrž stoupala.

Rebeca nevěřícně sledovala nádherného rudozlatého ptáka, velkého asi jako labuť, který mával křídly a odnášel ztuhlou Adorátu… směrem k ní!

Když se přiblížili dostatečně, fénix – protože to opravdu byl fénix! – položil Doru na zem tak, aby stála bezpečně na nohou. Jakmile ji ale pustil, ta se nebezpečně zakymácela, a tak ji znovu sevřel pařátky za hábit na levém rameni a podíval se na Rebecu. Ta si připadala jako naprostý blázen, když jí došlo, že on tam čeká, než svou přítelkyni chytí. Přispěchala k nim a podepřela klepající se Doru. Ta ji ovšem ani v nejmenším nevnímala. Upírala do široka otevřené modré oči na ptáka a vypadala, že se každou chvíli rozpláče.

„Doro? Doro!“ třásla s ní lehce a fénix se vznášel nad nimi. Žádná odpověď. Reakce se vlastně dočkala až ve chvíli, kdy se fénix začal vzdalovat.

„Počkej!“ zavolala na něj Adoráta. Rudozlatý pták se na ni zadíval korálkově černýma očima a z jeho hrdla vyšla překrásná tichá melodie. Adoráta ji jako v transu zopakovala a pak zamrkala očima plnýma slz. „Tys ji slyšel?“ zeptala se toho ptáka a Rebeca si pomyslela, že jí možná přeskočilo. Fénix ale tiše zaskřehotal a pak místo, aby odletěl, přistál na zemi kus od nich.

Adoráta se Rebece vyvlékla ze sevření a klesla na kolena. Nic si nedělala z toho, že je země pokrytá ledovou břečkou špinavého rozšlapaného sněhu. Po kolenou se opatrně přibližovala k fénixovi, který se na ni díval tak vážně, až to Rebecu svíralo úzkostí. Tak nějak se na ni díval otec, když ji káral. Adoráta si to musela uvědomit taky, protože sklonila hlavu a vypadala zkroušeně. Tiché zavrkání ji donutilo znovu tvář pozvednout. Ostrý zobák se přiblížil k její tváři tak blízko, že by se na jejím místě Rebeca začala bát o oči.

„Doro…“ zkusila to potichu, aby ji zastavila před tak nerozumným počínáním, ale ta jako by ji neslyšela.

„Nezdál ses mi,“ doneslo se k ní od přítelkyně zašeptání. „Celou tu dobu…“ nedořekla, místo toho zvedla ze země ruku od sněhu a opatrně ji natahovala před sebe, jako by čekala, že fénix každou chvilku zmizí. Jenže on nezmizel, dokonce naklonil hlavu tak, aby se ho mohla snáze dotknout nad křídlem. Rebeca by přísahala, že spokojeně přivřel víčka.

V krátkém časovém úseku se událo příliš věcí, které Rebece nedávaly smysl. Adoráta přece nemohla kouřit, nikdo z žáků by ji taky záměrně neshodil z tribun, a pak se tu rozhodně nemohl jen tak objevit fénix, který navíc vypadá, jako by se s Adorátou znal. Konečně se k nim dostali i Dořini spolužáci z tribun. Teď stáli jako solné sloupy kolem a sledovali to samé, co Rebeca.

Adoráta prsty jemně bloudila ve fénixově nádherném peří a ten tiše broukal spokojeností. Ozval se šokovaný výdech od Zmijozela úplně napravo. Buď to způsobil on, nebo se fénix jednoduše rozhodl, že už toho bylo dost, a roztáhl křídla. Adoráta polekaně vydechla, ale ne kvůli tomu náhlému pohybu. Zdálo se spíš, že ji děsí jeho možný odlet.

„Nechoď!“ zaprosila a znělo to tak úpěnlivě, až Rebeca zatajila dech. Fénix několikrát mávl křídly a vznesl se. Jenže neodletěl, zlehka přistál Adorátě na rameni a spokojeně pípnul. Vypadal, že právě našel své místo.

∂∂∂

Když kráčela k hradu, musela se neustále otáčet, aby se ujistila, že i přes tíhu, kterou cítí, pořád zůstává na jejím rameni. Bylo to jako pohybovat se v divném snu.

Dnešní den se začaly objevovat vzpomínky, které si nepamatovala. Vyplouvaly na povrch z míst, o kterých ani netušila, že existují. Záblesky, vteřiny, dojmy… všechno to byly její vzpomínky, tím si byla jistá, jen je tak úplně nepoznávala. Nebylo to jako něco, co si vybavíte, když si na to jednoduše jen nějakou dobu nevzpomenete. Tohle bylo jako úplně nové zážitky. Nevybavovala si, že by se jí někdy staly, ale přitom věděla určitě, že ano. Staly se.

Ohnula ruku v lokti a prsty zabořila do zlatavých pírek na fénixově břiše. Jemně se jimi probírala a u ucha se jí ozývalo spokojené skřehotání. Lehce naklonila hlavu k rameni a otřela se o teplé tělo. Ta tíha i blízkost byly, jako by jí někdo umístil srdce do vyhřáté místnosti. Bylo to tak krásné!

„Nemůžu tomu uvěřit, je to to, co si myslím, že to je?“ slyšela Markův tichý hlas.

„Jestli myslíš, že je to fénix, tak máš pravdu,“ ozval se hlas Rebecy, která zněla trochu přiškrceně. Adoráta se ale nemínila zastavovat a něco jim vysvětlovat. Mířila k hradu, protože to bylo potřeba. Bylo nutné, aby tam šla a zamířila do Velké síně. Bylo třeba někoho vidět. Pozdravit staré přátele. Příliš dlouho neviděla staré přátele, byla smutná. Opuštěná. Měla jenom sebe, než našla mládě v nouzi.

Oblíbené mládě. Blízké. Jako z vlastního hnízda. Už dlouho neměla někoho tak blízkého od chvíle, kdy ji opustil. Velká ztráta, dlouhé truchlení. Ale teď je čas pozdravit staré přátele.

Když vešla do Velké síně, nemohl by větší pozdvižení způsobit ani sám Voldemort. Všechny tváře přítomné na obědě se otočily k ředitelce, protože to od ní vyšel ten naprosto neznámý zvuk. Střepy ze sraženého poháru ležely na kamenné podlaze, aniž by si jich kdo všimnul. Ředitelka se dívala na Adorátu, tedy přesněji na jejího společníka, a všichni v síni se dívali na ředitelku.

„Je to…“ ředitelčin hlas se vytratil do ticha. Přerušila ho až profesorka studia mudlů, Hermiona Malfoyová:

„Fawkes.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction