OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Prokletí - 14. kapitola

22.01.2013 (07:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1494×

                                                               14. kapitola – Seriously?

„To nemyslíš vážně, že?“ zeptala se Elena podrážděně. Já jsem jen nehybně seděla a zarytě mlčela.

„Chceš udělat test otcovství?“ ušklíbl se John. „Teď, proč vám to říkám. Chci, abyste se ke mně nastěhovaly. Začaly chodit jinde do školy, najít si nové přátelé,“ pokračoval. Myslela jsem, že každou chvíli vyprsknu smíchy.

„Dělá si legraci,“ konstatovala jsem s pokřiveným úsměvem.

„Ne, nedělám. Sbalíte si a můžeme jet!“ prohlásil.

„To asi těžko! Ty jsi nám osmnáct let zamlčoval, že jsi náš otec. A myslíš si, že teď k tobě půjdeme?“ zeptala se Elena nechápavě.

„Nechtěl jsem vám říct pravý důvod, myslel jsem, že prostě půjdete. Budete rády, že máte pravou rodinu.“ Na slovo pravou dal tvrdý důraz. Jenna si při tom odfrkla.

„Ano, Johne… Promiň, vlastně tati,“ řekla jsem uštěpačně. „Máš pravdu, měly bychom se hned sbalit,“ pokračovala jsem dál ironicky.

„Ty to nechápeš. Nechci, aby se mé dcery stýkaly se zrůdami, jako jsou upíři!“ křikl.

Krev v žilách mi ztuhla. Můj mozek se vařil. Netušila jsem, co mu mám na to odpovědět.

„Snad jste si nemyslely, že nevím, co jsou Salvatorovi zač,“ uchechtl se.

„Jistě, tak ti je snad taky jasné, že my nikam nepůjdeme,“ prohodila Elena.

„Už mám vyřízené papíry. Podle soudu musíte jít se mnou…“

„Je nám osmnáct, nic nemusíme!“ křikla jsem.

„Ale ano, musíte. Dokud nebudete mít vlastní bydlení, tak musíte setrvávat u zákonného zástupce, kterým jsem já…“

„Takže, kdyby měly vlastní bydlení, tak u tebe bydlet nemusí, že?“ zeptala se s nadějí Jenna.

„Ano, to nemusí, ale tento dům se nepovažuje za jejich, takže…“

„Ale já chci, aby zde bydlely!“ rozkřičela se teta.

Najednou někdo zaklepal, rychle jsem se zvedla a šla jsem ke dveřím, otevřela jsem je. Jak jsem čekala. Čekali v nich Damon se Stefanem. Potichu jsem je pozvala dál.

„Dobré odpoledne vespolek,“ přivítal všechny přítomné Damon a pokřiveně se usmál. „John, můj oblíbený strýc,“ zasmál se.

„Otec,“ opravila ho Elena. Oba dva strnuli.

„Cože?“ vyjekl Stefan.

„Slyšel jsi, upíre! Taky ti zapomněly říct, že se stěhují. Ke mně,“ zářivě se usmál náš rádoby otec.

„Vy jste tak hodně oblíbené… Nejdříve Klaus mi vás chce štípnout, pak tady to tele, které si neuvědomuje, že mu můžu během pěti vteřin zlomit vaz. A i když máš svůj prsten, tak to můžu zkoušet stále a stále dokola. Nebo tě můžu použít jako svoji vlastní zásobárnu krve,“ zamyslel se můj upír.

„Mám v sobě železník, idiote,“ uchechtl se John.

„Idiote, vážně, idiote?“ přemístil se k němu a chytl ho pod krkem.

„Damone,“ mírnil ho Stefan.

„Komu by tady ten debil chyběl?“ zeptal se Damon tázavě. „On si trochu neuvědomuje, že železník se mu z krve za chvíli ztratí.“

„Damone,“ řekla jsem poklidně a přišla jsem k němu. „Nestojí za to, myslím, že tady po tom už nic zkoušet nebude,“ pohlédla jsem na Damona svým prosebným pohledem.

„Fajn,“ pustil ho a chytl mě kolem pasu. Svým pohledem mu jasně označil své teritorium.

„Kdybyste si to rozmyslely, tak klidně přijeďte,“ podíval se na mě a Elenu strýc.

„Nerozmyslíme,“ řekla uštěpačně Elena a taktně mu ukázala dveře. Nemusela jsem čekat dlouho a John odešel.

Vzbudila jsem se. Rukou jsem vedle sebe hledala tělo mého upíra. Bohužel, nebylo po něm ani vidu ani slechu. Zamračila jsem se.

Samozřejmě, jako obvykle mi zůstaly dvě ranky na krku. Nevím, jestli ho to baví mi je tam nechávat, nebo chce, aby si toho všichni všimli.

Oblékla jsem se a obvázala jsem si šátek kolem krku.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem všechny, co byli v jídelně. Vlastně tam byli všichni mimo Eleny.

„Kde je Elena?“ zeptala jsem se rychle.

„Dnes nespala doma,“ prohodila Jenna s klidem. S klidem? Jenně nevadí, že je nejspíš u Stefana?

„A kde spala?“ podivila jsem se.

„U Caroline.“ Zakoulela jsem očima.

„Já to viděl,“ ukázal na mě Ric.

„Super, jdu se projít,“ oznámila jsem a šla jsem do penzionu.

Vstoupila jsem dovnitř, jak jsem čekala. Elena byla v obýváku… sama.

„Kde máš Stefana?“ zeptala jsem se místo všedního pozdravu.

„Šel na lov,“ odpověděla, aniž by se na mě podívala.

„A Damon?“ byla má druhá otázka.

„Jsem snad jeho chůva?“ prohlásila chladným tónem.

„Tak promiň, ledová královno. Nevyspala ses blbě?“ odhadovala jsem. Elena ke mně došla plíživým krokem.

„Máš pěkný šátek,“ ohodnotila.

„Díky,“ přešla jsem to. Nečekanou rychlostí mi ho strhla. Vážně velice nečekanou.

„Katherine,“ vydechla jsem.

„Bingo, jak vidím… Damon tě má asi hodně rád, přímo si na tobě pochutnává. Můžu taky ochutnat?“ zeptala se rychle.

Začal se jí měnit obličej, naprosto jsem ztuhla.

„Nechej ji být, Kataríno,“ promluvil na mě hlas, který jsem tedy moc v oblibě neměla.

Katherine se změnil obličej zpět. „Klaus,“ vydechla.

„Zdravím, Kataríno,“ usmál se. Nenapočítala jsem ani do pěti a Katherine zmizela.

Klaus ji nechal být, nechal ji utéct! Přemístil se přede mě.

„Potřeboval bych znovu tvou krev. Tvá sestra je už u mě připravená. Dnes vám jí vezmu trochu víc. Kdyby náhodou, až se z tebe stane upír, tvá krev nefungovala, tak ať mám alespoň nějaké zásoby,“ řekl radostně.

„Kde je Damon a Stefan?“ zeptala jsem se podrážděně. Klaus s úsměvem zarytě mlčel.

„Kde je Stefan a Damon?“ přidala jsem na důrazu obou jmen.

„Jsou v bezpečí,“ přiznal nakonec. „Vážně, nic jsem jim neudělal.“

Příští kapitolu vám slibuju trochu Deresy, abychom stále neřešili vážné věci. :)

PS: Napadlo mě trochu jiné setkání Teresy a Damona. Chcete, abych napsala takovou jednorázovku? Řekněme jako takový bonus. Pište, jestli bude zájem... :) TB...

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Prokletí - 14. kapitola: