Upíří deníky - Začátek - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tady je pokračování mé povídky.V této kapitole si Teresa i Elena píší své deníky.
Co cítí?
V této kapitole také začíná první školní den, doufám, že se vám povídka bude líbit!
Prosím o komentáře...
TerryBells...

12.11.2012 (13:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 2274×

2. kapitola – Nový list papíru –

Pohled Eleny:

Milý deníčku, dnes se mě každý i mé sestry zeptá, jak se máme. Jak se asi máme? Skvěle? Ale všichni to od nás chtějí slyšet. I kdybychom jim nedaly kladnou odpověď, jim to bude určitě jedno. Když se vás člověk zeptá „Jak se vede?“, vlastně ho vůbec nezajímá odpověď. Bere to jako zdvořilostní otázku.

Daly jsme si se sestrou slib, budeme žít dál, ale nevím, která z nás to poruší jako první. Je ráno, Teresa u sebe není, není ani v celém domě. Existuje jen jedno místo, kde by mohla být. A už tím porušuje naši smlouvu…

Seběhla jsem po schodech dolů, Jeremy, jak jsem tušila, už byl dávno pryč. Jenna seděla u stolu a tiše pozorovala televizi.

„Dobré ráno, Eleno,“ pozdravila mě tetička Jenna.

„Dobré,“ opětovala jsem pozdrav.

„Pohřešují se lidé,“ prohodila Jenna.

„V našem městě?“ podivila jsem se.

„Už to tak je. Mimochodem, Teresa odtud zase rychle ráno zmizela,“ konstatovala.

„Dalo se to čekat, určitě tam zase šla psát deník,“ potvrdila jsem.

Pohled Teresy:

Milý deníčku, tak už jsem zase na místě, kde bych vůbec být neměla. Slíbila jsem to, ne že tady nebudu chodit, ale že budu žít!

Bohužel se mi to moc nedaří…

„Krá – krá,“ vydala vrána, která přiletěla na náhrobek mých rodičů.

„Ty jsi mi tady ještě chyběla,“ řekla jsem vážně.

Zaklapla jsem deník a i s tužkou jsem ho strčila do své tašky, stejně jsem už měla nejvyšší čas jít do školy. Elena tam už určitě bude, ale bude mít zase méně času na to, aby mne seřvala.

Na hřbitově se neuvěřitelně ochladilo. Přála jsem si, abych už byla u té uvrzané branky, která mi dá určitou svobodu.

Měla jsem pocit, že za mnou někdo stojí, ale neměla jsem tu odvahu se otočit. Cítila jsem ten mrazivý dech, ze kterého mi naskakovala husí kůže. V tu chvíli jsem se nehýbala. Pokud za mnou někdo stojí, tak si musí o mně myslet, že jsem trochu pako. Sebrala jsem tu největší odvahu, co jsem v sobě měla, abych se otočila. Udělala jsem prudký pohyb hlavou. Mé vlasy se rozlétly na všechny strany.

V mlze za mnou nikdo nebyl, jsem už vážně paranoidní. Měla bych se léčit. Při té představě jsem se trochu pousmála, jelikož jsem byla asi měsíc v nemocnici. Podívala jsem se na mobil, kolik je hodin, když jsem uviděla to číslo na mobilu, málem jsem zkolabovala. Má hodina dějepisu začala přesně před dvěma minutami.

Nečekala jsem ani vteřinu a rozutíkala jsem se po lese, hnusné kořeny mi zabraňovaly, abych mohla přidat na tempu.

Pohled Eleny:

„Má tě kdo odvést do školy?“ zeptala se nenuceně Jenna.

„Jo, Bonnie pro mne přijede,“ řekla jsem s určitou jistotou.

„Tady máš peníze na oběd,“ řekla a podávala mi bankovky.

„To je dobrý, mám ještě nějaké peníze,“ řekla jsem rychle.

„Tak je vezmi alespoň Terese,“ řekla a do ruky mi vrazila třicet dolarů.

„Zbláznila ses?“ zeptala jsem se o oktávu výš.

„Zajděte si do Grillu, pobavte se! Nikde jste dlouho nebyly,“ řekla káravě.

„Neměla bys být ráda?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Ne za těchto podmínek. Dříve jste chodily ven pořád a Jeremy byl doma. Teď je všechno naopak…“

Před pokračováním tohoto rozhovoru mě zachránil zvonek u dveří.

„To bude Bonnie,“ řekla jsem s jistotou.

„Tak se měj a trochu si užijte,“ přikázala.

„Neměla jsi někde být?“ zeptala jsem se zájmem už skoro u dveří.

„Až za hodinu,“ řekla jistě.

Otevřela jsem dveře a v nich stála moje nejlepší kamarádka.

„Ahoj,“ pozdravila mne s úsměvem.

„Ahoj,“ řekla jsem, vzala jsem tašku ze země a vyšla jsem ze dveří.

„Jenno, tak večer,“ křikla jsem ještě.

„Terry s námi nejede?“ podivila se Bon.

„Ne, šla napřed. Ještě se šla někam podívat,“ řekla jsem rychle.

„Chápu,“ řekla Bonnie jistě.

Nasedly jsme do auta, když jsem v něm jela naposledy, tak mě nic netížilo, byla jsem naprosto spokojený člověk… Eleno! Zakazuji ti na to myslet!

„Tak co Jeremy? Myslíš, že se lepší?“ zeptala se Bonnie už u volantu.

„Řekla bych, že to jde od desíti k nule,“ přiznala jsem. Bonnie zatím nastartovala a vyjela.

„Myslím, že postupem času se to zlepší,“ řekla vážně.

„To jsem si myslela taky. Terry si myslí, že ho zvládne, pokaždé, když je pryč moc dlouho, ho jde hledat. A to i v noci. Jednou ho hledala do tří ráno."

„Vážně?“ podivila se Bonnie.

„Jo, ze začátku jsme chodily společně, ale v poslední době už na to nemám sílu,“ řekla jsem zdrceně.

Podle mého neuplynulo ani pět vteřin a my už parkovaly u naší oblíbené střední školy.

Když jsme vystoupily z auta, tak jsem hned zahlédla jednu tvář, bohužel se mračila.

„Nikdy mi to neodpustí,“ zakvílela jsem. Když jsem to řekla, tak se Bonnie podívala mým směrem.

„Odpustí, musí přece pochopit to, že teď na randění nemáš čas ani náladu,“ ujistila mne.

Když jsme procházely školními dveřmi, tak jsem si zase připadala, že je vše v pořádku, až na jeden detail. Když jsem už byla v chodbě, tak mě Caroline rychle objala.

„Panebože, Ter – El…“

„Eleno,“ řekla jsem rychle.

„Panebože, Eleno, jak se máš?“ zeptala se urychleně.

„Je mi dobře, díky,“ řekla jsem rychle s falešným úsměvem.

„Je jí vážně dobře?“ zeptala se Caroline Bonnie.

„Asi ano,“ řekla nejistě Bonnie.

„A kde je Teresa? Musím se s ní taky přivítat,“ naléhala.

„Ještě si šla něco zařídit, bude tady každou chvíli.“ Když jsem to řekla, tak mi Caroline zamávala a zmizela.

„Chudák Terry, jestli bude podstupovat tady to divadlo bez naší pomoci, tak se zhroutí,“ řekla rázně Bonnie.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction