Upíří deníky - Začátek - 23. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak, tady je další kapitolka! Moc děkuju za úžasné komentáře!
TerryBells...

10.12.2012 (08:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1940×

23. kapitola - Omluva

Neměla jsem co říct, nechtělo se mi nic říct, rychle jsem opustila dům a nasedla jsem do auta.

K mému štěstí začala bouřka, takže nejen, že jsem nic neviděla přes záplavu slz, ale teď i přes mohutný déšť, který urputně bubnoval do střechy auta. Jela jsem stále rovně, ale hrozně rychle. Kdykoliv jsem mohla dostat smyk, a já si to uvědomovala, ale bylo mi to v tu chvíli naprosto jedno.

Přede mnou se mihla postava, okamžitě jsem zabrzdila, a jelikož bylo mokro, tak jsem ten smyk opravdu dostala. Mé auto velikou ránou nabouralo do stromu, který byl na kraji vozovky.

Věděla jsem, že mám zlomenou nohu, možná rozbitou hlavu, ze které jsem cítila, jak mi po kapkách teče krev.

Nemohla jsem se hnout, věděla jsem, že pokud někdo nezasáhne a nevytáhne mne, tak nemám šanci se dostat ven.

Chtěla jsem najít mobil, ale bohužel byl vzadu na sedadle společně s mou kabelkou.

Má hlava mě tížila, cítila jsem, jak se mi pomalu zavírají oči. Nechtěla jsem do toho spadnout, ale má víčka byla příliš těžká.

Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla zemřít v autě, když mě to před pěti měsíci obešlo. Myslela jsem si, že jedna nehoda bohatě stačí na celý život, hlavně, když tam ztratíte to nejcennější.

„Neříkal jsem ti, že se přede mnou nemáš pořezat a nic jiného?“ zeptal Damon u auta.

„Damone,“ řekla jsem něžně.

„Asi bys chtěla pomoct, že?“ zeptal se hloupě.

„Kdybys byl tak hodný,“ zaprosila jsem. Damon se usmál a svou silou vysadil dveře od auta. Odpásal mne a vzal mne do náručí.

„Hádám, že to asi nezvládneš po svých, když máš zlomenou nohu,“ řekl jasně.

„Jak víš, že ji mám zlomenou?“ zeptala jsem se rychle, ale můj mozek naprosto vypovídal.

Usínala jsem.

„Terry, budeme si spolu o něčem povídat.“ Trochu jsem zbystřila, ale ne o moc, věděla jsem, že mě chce při vědomí.

„A o čem?“ zeptala jsem se pomalu.

„Třeba o tom, že bys neměla usnout a já tě mezitím dostanu k nám,“ řekl jasně.

„Fajn,“ řekla jsem.

„Nebo se můžeme bavit o tom, jak to udělat, abych si tě nedal k snědku,“ řekl a usmál se.

Taky jsem se pokusila o úsměv, ale nevydržel mi dlouho, jelikož jsem neudržela pozornost a usnula jsem, nebo jsem omdlela v jeho náruči.

„Sice nejsem znalec, ale řekl bych, že máš otřesk mozku, zlomenou nohu,“ řekl jasně. Když jsem otevřela oči, tak už jsem nebyla v jeho náruči. Byla jsem v jeho posteli.

„Vlastně, za pár minut budeš zdravá jako rybička,“ řekl rychle.

„Hádám, že tvá krev,“ řekla jsem znalecky.

„Dobrý odhad,“ řekl s úsměvem.

„Zachránil jsi mě,“ řekla jsem po chvíli.

„Jo, už to tak bude,“ řekl a sedl si na kousek postele.

„Děkuju,“ řekla jsem mile a posadila jsem se.

„Asi stokrát ti vyzváněl mobil,“ řekl jasně.

„Ty jsi mi vzal i kabelku?“ podivila jsem se.

„Tereso, chtěl, chtěl bych se ti omluvit,“ řekl, ale ani jednou se na mne nepodíval.

„Damone…“

„Prosím, než něco řekneš, chci se na něco zeptat,“ řekl stále zahleděný do peřiny.

„Fajn…“

„Ztratil jsem tě navždy?“ zeptal se, to už mi věnoval jeden ze svých tajemných pohledů. Čekala jsem tuto otázku, ale stejně jsem doufala, že se nezeptá.

„Damone, nevím, co ti mám říct, protože ať řeknu cokoliv, vždy tu bude někdo, kdo z toho nadšený nebude. Když řeknu, že ti odpustím, tak ztratím sestru, když řeknu, že ti neodpustím, tak ztratím tebe,“ řekla jsem pomalu. Nevěřícně jsem zavřela oči, to co jsem právě řekla, nemohlo pocházet z mých úst!

„Neohlížej se na nikoho, řekni, jestli mi někdy odpustíš,“ řekl a zadíval se mi do očí.

„Asi ano, ale nevím to jistě,“ řekla jsem a skousla jsem si ret. Hlavou mi probíhalo tolik věcí najednou.

Jeremy – Elena – Damon – Jenna – Stefan – Vicky – Matt

„Chápu,“ řekl a odešel.

Nevím, co mám dělat. Eleně jsem neúmyslně slíbila, že se s Damonem nebudu stýkat. Všem stále jen lžu, na kohokoliv se podívám, tomu lžu.

Jsem vážně tak špatná? Uvědomila jsem si pár základních věcí… Asi jsem s Damonem udělal chybu, možná jsem mu měla hned říct, že mu stejně jednou odpustím, a to velice rychle. Nevím, čím to je, ale táhne mě k sobě jako magnet! Je to ta nejhorší vlastnost na mně samé… A to jsem si uvědomila!

Tak doufám, že tu najdu nějaké komentáře... :))