OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Zavržení - 20. kapitola

02.01.2013 (07:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1631×

                                    20. kapitola – Zrazená

Pohled Teresy:

Pohlédla jsem z okna. Viděla jsem, jak první vločka usedla na rám okna, chtěla jsem ji chytit do ruky, ale věděla jsem, že by se rozpustila. Tak jako se rozpustil náš vztah s Damonem.

Odjel, navždy odjel. A mě tady nechal, bez jakéhokoliv rozumného vysvětlení. Seděla jsem tady a připadala jsem si jako totální idiot. Jediné, co mi po něm zbylo, byla jedna ubohá košile a vzpomínky. Vzpomínky, které mě zabíjí.

Jedna slza sklouzla z mé tváře a kápla mi na stránku deníku, tím pádem způsobila kaňku. Četla jsem si zápisy, které jsem napsala, než jsem se do Damona zamilovala.

Nenávidím Damona Salvatora!

Přečetla jsem a prsty jsem přejela přes každé vyryté písmenko. Pokřiveně jsem se usmála a nastala dlouhá bodavá bolest do mého srdce, která nechtěla přestat.

Zaklapla jsem deník a odložila jsem ho na stůl. Když jsem vstala, tak jsem si uvědomila jednu důležitou věc!

Vytáhla jsem svou cestovní tašku a začala si balit. Když jsem měla tašku nabalenou tak na měsíc, přešla jsem do koutku mého pokoje, tam jsem měla pod podlahou můj osobní trezor, ze kterého jsem si vzala moje životní úspory.

Z poličky jsem si vzala klíče od auta a pomalým tempem jsem procházela i s taškou přes chodbu. Sešla jsem schody a namířila jsem si to do kuchyně. Tam jsem si vzala list papíru a tužku.

Jenno, vrátím se co nejdříve. Je čas něco udělat… Prosím, nehledej mě! Slibuji, že se vrátím! Slibuji… Nedělej si starosti!

                                                                                                                                       Terry

Naškrábala jsem na papír a odešla jsem do chladné noci.

Nasedla jsem do svého auta a vyjela jsem. Neměla jsem ani tu nejmenší představu, kam bych měla jet. Napadla mě dvě místa, kam bych mohla jet. Ale vím, že je to zbytečné.

První místo, které mě napadlo, byla jeho vilka, kde jsme spolu strávili svou první noc.

Druhé místo byl Londýn. A potom dalších sto padesát jeho domů, které jsem ani nevěděla, kde jsou.

Sníh začal hustě padat, naštěstí jsem měla zimní gumy a neměla jsem se čeho bát, ale s mou šikovností…

Právě jsem se nacházela v Georgii, ještě pár zatáček a byla jsem u jeho domu. Cítila jsem, jak mi srdce prudce buší, jako by mi chtělo vylétnout z hrudi. Nedávala jsem si přílišné naděje, nepočítala jsem s tím, že by tam byl. Čekal na mne.

Poprvé za tu dobu jsem si uvědomila, že mě opustil jenom proto, že mě měl možná dost. Byla jsem ta trofej, kterou chtěl získat, a když se tak stalo… opustil mě!

Ale ne! Já si zasloužím vysvětlení, alespoň nějaké. Nemůže si jen tak zmizet!

Rázným krokem jsem si to namířila před dveře a zprudka jsem zaklepala. Samozřejmě, jak jsem čekala… Žádná odezva.

Pohled Damona:

Šíleně nahlas mi vyzváněl telefon, jelikož jsem měl pořádnou kocovinu, tak jsem ho típl a spal jsem dál. Musel jsem pořádně zapít žal. Bylo mi jasné, že pro ni asi nejsem dost dobrý. Musel jsem ji nechat jít. Asi navždy.

Po pár minutách vyzváněl znovu, věděl jsem, že to není Teresa, jelikož její hovory spadaly rovnou do hlasové schránky. A že jich nebylo málo.

Po dlouhém váhání jsem telefon zvedl.

„Kde jsi?“ zahučel můj milovaný bratr do sluchátka.

„Chceš se mi omluvit?“ řekl jsem s pokřiveným úsměvem.

„Ne, ale měl bys vědět, že Teresa utekla. Nechala chabý vzkaz a jela tě hledat,“ řekl ostře. Tou větou, kterou řekl mi málem vyrazil dech. Necítil jsem nikdy v životě takovou radost. Ale poté jsem se nelítostně zamračil.

„Kde je?“ zeptal jsem se vážně.

„Jak to mám vědět? Už jsou to dva dny,“ křikl.

„A to jsi mi nemohl zavolat dřív?“ rozčiloval jsem se.

„Kdybys mi zvedal telefony… Kde vlastně jsi?“ zeptal se trochu přívětivěji.

„Do toho ti nic není,“ řekl jsem a típl jsem mobil.

I když jsem měl hlavu jako střep, tak jsem se osprchoval a potom jsem se rychle oblékl. Nasedl jsem do auta, když jsem vyjel, uvědomil jsem si jednu věc.

Je to komické… Ona hledá mě a já ji.

Vyhrabal jsem svůj mobil, který odpočíval v mé kapse. Vytočil jsem číslo, které jsem už dlouho, na mé poměry, nevytočil. Celou tu dobu, co jsem byl pryč, jsem měl nutkání zavolat, zvednout telefon, ale ovládl jsem se.

Samozřejmě…

„Volané číslo je nedostupné, prosím zavolejte později,“ řekl ten otravný ženský hlas.

„Bože, jeden by řekl, že když cestuju, vezmu si i nabíječku na mobil,“ řekl jsem zlostně.

Uháněl jsem po dálnici, vlastně jsem ani neměl páru, kam mám jet. Jenom jsem stále pokukoval po autech. Chtěl jsem vidět to její. Zastavit ji a políbit…

Mému vidění nepomohl ani padající sníh.

Kdybych byl Teresa, kam bych jel? Fajn, tady to nepomáhá, ani když hledáte klíče.

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Zavržení - 20. kapitola: