OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Zem, ve které zakázali slunce - 21. kapitola

28.12.2011 (15:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1392×

Zpět do Mystic Falls…

O 50 let později…

Milý deníčku,

Tak jsme zase tady. Po dlouhých letech zpátky na místě činu. A s úžasnou historkou o naší malé nenápadné rodince. Rick coby táta Jeremyho a jeho starších sester, dvojčat Eleny a Katherine. Damon, starší bratr a také opatrovník mladšího bratra Stefana a sestry Caroline a já, sirotek, chudinka osamocená, kterou donutila životní situace k předčasnému sňatku s Damonem. Zvlášť slovíčko donutit jsem si v tomhle bláznivém životopisu vymohla. Nebylo totiž zase tak daleko od pravdy a Damona to hrozně vytáčelo. A dnes je náš první školní den. Po tolika letech konečně znovu do školy. Nikdy mě nenapadlo, že bych se tam někdy těšila, ale po tolika letech různého nic nedělání se člověk, tedy spíš upír, vážně změní a přehodnotí postoje. Ale víc napíšu zítra. Dnes už nemám, co ti svěřit.

Zaklapla jsem deník a schovala ho hluboko pod oblečením ve skříni. Potom jsem rychle seběhla dolů. Všichni už stepovali dole. Katherine byla nemálo otrávená, jako jediná z nás nedoceňovala krásu střední školy. I když myslím, že i nás to časem přejde.

„Tak si to tam dětičky užijte,“ neodpustil si Rick z kuchyně poznámku. Polovina z nás protočila oči.

„Vážně jdeme pěšky?“ skuhrala Care.

„Děláš, jakoby tě pak mohly bolet nohy,“ setřela ji Katherine. Byla zvláštní, ale vlastně holka podle mýho gusta. Měla jsem ji raději než Elenu i když jsem byla asi jediná. Vždycky jsem byla z těch zlobivých holek, Katherine byla podobná. Prostě ideál pro mou škodolibost. Navíc v sobě dusila bolest podobnou té mojí.

Škola se vlekla, alespoň něco se nezměnilo. Už první den nás přešla touha tam trávit tolik času a usoudili jsme, že to nebudeme přehánět. Care s Elenou a Katherine ze mě měly nemalou zábavu, jelikož se na mě všichni koukali se soucitnými výrazy. Nakonec jsem musela všem slíbit, že je večer pozvu na panáka, když nic neřeknou Damonovi. Jak ho znám, vysmíval by se mi taky. A pak bych se nálepky chudáčka sirotečka asi nezbavila. Až však ve škole nastoupí Rick jako učitel, nevím, jak to udělám.

„Tady se to vůbec nezměnilo,“ rozjímala Care při cestě zpátky.

„Ne, jen je tu všechno úplně jinak,“ rýpnul si Jeremy. Musela jsem se začít smát.

„Za jak dlouho myslíte, že nás rada vystopuje?“ nahodila z ničeho nic Katherine.

„Ona nějaká je?“ podivila se Elena.

„Nevšimli jste si snad rodin? Vypadá to, že se před vyvražděním Mystic Falls zakládající rodiny vypařily a vrátily se až s návratem starých dob,“ odpověděla jí Katherine.

„Chceš říct, že?“ podivila jsem se pro změnu já.

„Jo, přesně tak. Jak dlouho potrvá Gilbertovým nebo Forbesovým najít fotky dávných příbuzných?“ pokračovala klidně.

„Máma ty fotky zlikvidovala, byla jsem u toho. Neexistuje nic, co by dokázalo existenci Eleny a Jeremyho Gilbertových nebo Caroline Forbes. Maximálně zápisy v denících,“ prohlásila sebejistě Caroline.

„No, při nejhorším bude zábava,“ rozhodil rukama Jeremy. Odlehčil tak trochu napjatější situaci.

***

Práskla jsem taškou do rohu a roztáhla se na posteli.

„Jaký byl tvůj první školní den.“ Zjevil se nade mnou Damon.

„Jako všechny před ním. Myslela jsem, že tomu přijdu na chuť, ale nestalo se,“ odfrkla jsem si a políbila ho.

„Pamatuju doby, kdy bys tohle neudělala,“ zašeptal vesele.

„Já se na ně snažím zapomenout, protože jinak se můžou každou chvilku vrátit,“ zazubila jsem se na něj.

„Ale no tak, tenhle boj jsi prohrála už hodně dávno,“ přejel mi prsty po prsteníčku na levé ruce s vítězoslavným úsměvem. Nevím, proč naši svatbu považoval za moji definitivní kapitulaci, asi to bude moje vina. Vzdala jsem pokusy o vzdor, které se rozplynuly v jeho blízkosti.

„Co kdybychom se místo zbytečným kecům věnovali lepší činnosti?“ zašeptala jsem podmanivě a rozepnula mu knoflík u košile. Vážně jsem potřebovala odběhnout od tématu.

„To bych hrozně rád, ale máme rodinné popíjení u baru, pamatuješ? A ačkoli nás zbytek naší pofidérní rodinky plánuje obden zavrhnout, stále ještě to neudělali, takže se musíme účastnit,“ zašklebil se a pomohl mi na nohy.

„A kruci, měli bychom víc zlobit,“ skuhrala jsem, když mě táhl ze schodů.

„Kdo si zahraje kulečník?“ výskla Care od baru. Nevím, proč si vyhlídla zrovna mě.

„No, tak. Já to neumim, jdi mučit někoho jinýho,“ protestovala jsem, ale nedala se. Přidal se k nám ještě Jeremy. Všichni se náramně bavili mou bezmocností a já propadala zoufalství. Co jsem komu udělala?

„Smím vám pomoci, paní Salvatore?“ zašeptal mi z ničeho nic do ucha Damon, který se mi vynořil za zády.

„Jistě, drahý,“ pokynula jsem mu. Chytnul mě okolo pasu a pomohl mi nasměrovat tágo tak, abych měla alespoň nějakou šanci se trefit. Stejně to bylo k ničemu.

„Drahá, ty umíš být na některé věci hrozný antitalent,“ prohlásil beznadějně. Zahrála jsem uraženou.

„Pozvu tě na panáka, poď,“ přikázal mi s úsměvem.

„Máme společnou domácnost, zveš mě za naše prachy,“ protestovala jsem s vyjeveným obličejem.

„Hej! Darovanému koni na zuby nehleď!“ zahrál uraženého pro změnu on.

„Vzdávám to, jsi nenapravitelný,“ konstatovala jsem a vydala se za ním na bar.

„No, hlavně, že s tebou se dá hnout,“ komentoval to.

„Hele, nebuď drzej.“ Usedla jsem vedle něj na bar.

„Nebo co?“ zazubil se a podal mi skleničku.

„Nebo nic,“ odpověděla jsem mu sebevědomě. Zamračil se.

„To nevydržíš!“ obvinil mě.

„Myslíš?“ provokovala jsem.

„Nemyslím. Vím,“ vyplázl na mě jazyk.

„No, dobře, nevydržím,“ vzdala jsem to a kopla do sebe skleničku.

***

„Tak co, vydržíš?“ praštil se mnou na postel, když jsme přišli domů.

„Vždyť jsem ti přiznala, že ne,“ zasmála jsem se.

„Taky máš jediný štěstí,“ zadusil můj smích vášnivým polibkem. Když skončil, s vážným výrazem mě pohladil po tváři. Zavřela jsem oči a snažila se neroztát při jeho doteku. Když jsem je otevřela, stále si mě prohlížel. Znejistěla jsem.

„Ne, jen nebuď vážnej, vypadáš strašidelně,“ rozbila jsem napjatou chvíli. Nebo jsem si to alespoň myslela. Ale jeho výraz se nezměnil.

„Děje se něco?“ podivila jsem se.

„Omlouvám se,“ prohlásil po chvíli ticha. Úplně mě tím rozhodil.

„Za co?“ dostala jsem ze sebe nakonec.

„Za to, že tu teď ležíš,“ odpověděl mi. To myslel vážně? Opravdu se mi po tolika letech rozhodl omluvit? Proč?

„Neměl jsem…“ začal, ale zarazila jsem ho svým ukazováčkem na jeho rtech. Cítila jsem, jak mě pálí oči a to jsem už nechtěla. Minulost byla pryč, nikdo z nás ji nemohl změnit.

„Přestaň,“ přikázala jsem mu. Zdál se překvapený.

„Už je to pryč. Co se změní dvěma slovy? Co mi to vrátí? Co nám to vrátí?“ zašeptala jsem smutně a pokusila se o úsměv. Žádná jeho omluva to nemohla spravit. Ani nemohla zajistit moje odpuštění. Nikdy. Tu nenávist vůči němu, kterou jsem někde hluboko v sobě stále nosila, nemohlo zničit nic. Vůbec nic.

„Pojď ke mně,“ přitáhla jsem si jeho rty k těm svým. Nebránil se. Byl jako já. Rychle to spláchnul a pokračoval tam, kde jsme skončili…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - 21. kapitola: