OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 20. kapitola

17.09.2011 (11:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 2162×

Neplýtvej časem pro ztracené…

Následovala jsem Damona k němu domů. Ruku v ruce jsme šli tiše, beze slova. Byla krásná noc, v ulicích téměř prázdno. Mystic Falls bylo na první pohled normální americké městečko. Ničím výjimečné, s bohatou a ne vždy hezkou historií. Podle toho, co jsem si všimla, ta skutečná tajemství schovávala hrstka místních hluboko pod povrchem. Nasávala jsem čerstvý vzduch a snažila se nemyslet na nic. Užívala jsem si Damonovu přítomnost a odmítala řešit realitu. Damon byl v tuhle chvíli můj přítel, ten, který mě po letech vytáhl z depresí. Nic víc, nic míň. A tak by to mělo zůstat. Kéž by. Z nějakého důvodu to vydrželo jen ke dveřím penzionu.

„Damone, je to vážně nutný?“ spustila Elena, když mě Damon v obýváku pustil a namířil si to opačným směrem, než je náš pokoj.

„Damone, není to nejrozumnější nápad, zbytečně upoutáme pozornost,“ doplnil ji Rick. Trochu jsem nechápala, o co jde. Damon je ale evidentně ignoroval.

„Co se děje?“ dožadovala jsem se na něm vysvětlení, zatímco jsem ho následovala kamsi. Neodpovídal. A já se neměla ptát ani za ním chodit. Dole pod penzionem to vypadalo trochu jako v kriminále. Následovala jsem Damona do té kobky a uviděla jsem ty zbylé dva lovce. Byli přivázaní k židlím. Jeden kluk a velice zvláštní holka. Její, do očí bijící, zrzavé vlasy kontrastovaly s tmavě modrou barvou očí. Bylo jí sotva šestnáct.

„Damone, co máš v plánu?“ nejistě jsem se zeptala, když si je oba prohlídnul a pak přistoupil těsně k tomu klukovi.

„Nemám rád, když mi někdo leze do zelí, víš? Myslím, že už jsem to jednou říkal.“ Byl vážně vytočený. Raději jsem mlčela a nehnuté stále ve dveřích.

Damon se otočil směrem k tý holce. Byla vážně vyděšená. Viděla jsem, jak se Damonova tvář mění, ale místo do jejího krku se zakousl do svého zápěstí. Potom ji násilím donutil se napít, zatímco sledoval, jak jí z očí tečou slzy. Co jí to sakra chtěl udělat?!

„Prosím, cokoliv jen ne tohle,“ zašeptala mezi vzlyky. Pohladil ji po tváři a pak, tak, jak bylo jeho zvykem, jí zlomil vaz.

„Ne! Jak jsi mohl, ty hajzle!“ zařval ten kluk. Nechápala jsem, o co jde.

„Ale ne, neřikej, že ji miluješ,“ zasmál se hnusně Damon. Ten kluk začal brečet.

„Co myslíš, miluje tě taky? Natolik aby tě nezabila?“ pokračoval Damon. Jak to sakra myslí, vždyť je mrtvá! Odpoutal ji a toho kluka taky. Potom ho kousnul do ruky.

„Jdeme!“ přikázal mi a tlačil mě ven z místnosti. Byla jsem jak opařená, neschopna se pohnout, když se ta holka probrala. Damon se za ní jen otočil.

„Ave, Ave, to jsem já, lásko, budeš v pořádku,“ přitáhl ji k sobě ten kluk, ona se jen zmateně rozhlížela, když její pohled strnul na jeho pořezané dlani.

„Co? Ne, braň se, odolávej, to zvládneš, zvládneme to spolu,“ snažil se odvést její pozornost.

„Já nemůžu. Promiň,“ zlomil se jí hlas mezi vzlyky a přisála se k jeho dlani. Snažil se jí ruku vytrhnout, ale nakonec mu došly síly.

„Co to…“ vyhrkla jsem zděšeně a podívala se na Damona.

„Jak sis myslela, že se člověk stane upírem?“ zazubil se. Ave se zhrozeně podívala na svého přítele.

„Ne! Ne! Ne, ne, ne!“ hladila ho po tváři a nepřestávala vzlykat.

„Jak si mohl!“ zaječela Damonovi do jeho úšklebku, ale s ním to ani nehlo. Potom utekla tou super-rychlostí pryč z penzionu.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se, když jsme došli do pokoje. Zůstala jsem stát ve dveřích, složila ruce na prsou a čekala na jeho odpověď.

„Protože malý holky by si neměly nic dokazovat, tim, že machrujou s dřevěným kůlem v ruce,“ odsekl mi a odešel do koupelny. Povzdechla jsem si a následovala ho. Ležel rozplácnutý ve vaně a oči měl zavřené. Svlíkla jsem se a následovala ho. Nedalo se říct, že by nebyl překvapený, ale rozhodně neprotestoval.

„Kde máš kachničky?“ zeptala jsem se a hodila nohu na okraj vany tak, že mě můj kotník u hlavy.

„Bojí se mě, žádná se mnou do vany nechce,“ zaskuhral a laskal přitom můj kotník.

„Mrchy,“ usmála jsem se. Nechtěla jsem už řešit, co se stalo. Nevyřešila bych to. Damon byl, jaký byl, já ho těžko mohla měnit. Věděla jsem to, když jsem se definitivně rozhodla s ním být. Kdybych mu skuhrala po každé takové akci, skončila bych pravděpodobně na jeho soukromém hřbitově. Nikdy jsem navíc nebyla ta ubulená blbka. Ačkoli jsem byla rozhozená, on to nesměl vědět.

Zahrabala jsem se do deky a pustila televizi. Dávali nějakou těžkou romantiku, ideál. Člověk se ani nemusel snažit to pochopit. Bohužel mi to dlouho nevydrželo, jelikož Damon na romantické filmy zjevně nebyl a vrhnul se na mě.

„Počkej! Já chci vidět polibek v západu slunce,“ zaskuhrala jsem mezi jeho polibky.

„Zítra ti jeden věnuju, když budeš hodná holka,“ pousmál se na odpověď.

„To zní jako úplatek,“ oplatila jsem mu úsměv.

„Ráda se necháváš uplácet?“ zeptal se šeptem.

„Moc ráda,“ podívala jsem se mu do očí. Potom mě začal vášnivě líbat. Zapletla jsem své prsty do jeho vlasů a pevně stiskla, když do mě vstoupil. Ledovými prsty přejel po mé páteři, když jsem se prohnula pod návalem rozkoši. Zase jsem ucítila jeho zuby hluboko v mé kůži. Věřila jsem mu. Sama jsem ho odtrhla. Zkoumala jsem jeho tvář, oči plné krve. Nebála jsem se, fascinovalo mě to. Přitáhla jsem si ho blíž a slízla poslední kapku své krve z jeho rtů. Usmál se. A pak mě naléhavě políbil. Cítila jsem se úžasně. Bez ohledu na to jak zvrácené to všechno bylo. S ním jsem mohla svou zvrácenost vypustit na povrch.

Na hodinách v obýváku právě odbila druhá hodina ranní. Damon ležel na zádech spíš v polosedu a přepínal programy na plazmovce před námi. Ležela jsem mu na hrudi a nechala se od něj vískat ve vlasech. Pomalu jsem usínala a užívala si tu chvíli. Starosti jsem zahodila daleko stranou, svou rozpolcenost jsem zatlačila co nejhlouběji.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 20. kapitola: