OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (10. kapitola)

17.06.2015 (14:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 664×

Druhý den ráno, po celé té zbytečné (ale o to brutálnější) hádce kvůli Aldrifinu přání opustit dočasně Lokiho komnaty, byla bohužel nálada v královské ložnici ještě o poznání horší, a ani krásné slunečné jitro nemohlo smazat pachuť předešlého večera a probdělé noci, kterou měli oba dva za sebou. A změnit k lepšímu se to bohužel v dohledné době nemělo, protože ani jeden z nich nedokázal a možná ani nechtěl udělat první krok.

Aldrif, které se celou noc převalovala a zas a znovu si v hlavě přehrávala Lokiho nespravedlivá slova, místo toho zrealizovala plán, který si v noci vymyslela, aby se vyhnula ranní konverzaci a utekla do koupelny dřív, než se Loki stihl úplně probudit. A jemu bylo zase ihned jasné, že nemá smysl čekat, až se vrátí, protože se tam před ním schovává, aby se vyhnula případné komunikaci. Mohl by tam sedět celý den a ona by se svou tvrdohlavostí ze dveří po celou dobu nevystrčila ani nos, a tak to nakonec vyřešil tím, že se raději co nejrychleji oblékl, s povzdechem nabyl Odinovy podoby, zmizel ze svých komnat a použil k ranní očistě koupelnu úplně jinou (v paláci jich bylo víc než dost). Nemělo cenu zbytečně jitřit rány, když měl před sebou další náročné vladařské povinnosti, a to ještě chudák netušil, co ho čeká.

Toho dne se mu totiž už od rána nic nedařilo, a ať se snažil sebevíc, šel z maléru do maléru! Na co sáhl, to zkazil, a vůbec se na svou práci nedokázal patřičně soustředit (přičemž omylem podepsal úplně jiný ekonomický výnos, kterým popřel několik svých starších rozhodnutí, a málem nařídil, aby mu do paláce místo tuctu nových zbrojí pro stráže dodaly dva metráky krmných brambor, což by byla neskutečná ostuda). A to pořád ještě nebylo konec…

Tak tak, že udržel konzistentní svých iluzí a neprovedl nějakou opravdu nezvratnou hloupost (brambory se vždy daly nějak řešit), a když se mu ještě podařilo se během oběda polít červeným vínem a zbytek dne se musel mimo jiného soustředit i na to, aby svou iluzi Odinovi podoby obohatil o rudou skvrnu na oděvu (úředně převléknout se do svých komnat jít nemohl, protože by se tam musel setkat s Aldrif), měl toho akorát tak dost!

A ač se sebevíc bránil uvěřit, že by ho včerejší večer rozhodil tak moc, že se mu nyní lepila smůla na paty, nakonec musel uznat, že tam jistá souvislost nejspíš bude (nikdy dřív totiž tolik pitomostí za jeden den nevyvedl). Jenže copak se mohl soustředit, když měl pořád v hlavě ten ukřivděný výraz, který mu Aldrif předvedla u krbu? Sice si zasloužila slyšet vše, co jí řekl, protože se chovala vážně hrozně a neměla právo být k němu drzá a odmítnout šaty, které jí velkoryse věnoval, ale to nic neměnilo na tom, že si včerejškem dost zásadně pokazil pomyslné bodové skóre, které u ní měl (a navíc jí ublížil a popřel něco, v čem měla tak trochu pravdu).

Ach jo... Kde byly ty časy, kdy měl radost z každého povedeného rýpnutí, které jí uštědřil, a kdy si užíval její vztek a drzé odmlouvání jako něco vzrušujícího a zábavného? V minutě by se do těch dob rád vrátil, ale ať se snažil sebevíc, nějak se mu to nedařilo a pořád mu bylo z její bolesti a zlosti spíš úzko. Asi mu na tom plánu získat ji na svou stranu začalo nějak chorobně záležet, nebo co! pomyslel si, když ho královský úředník už po několikáté taktně upozornil, že se podepisuje na špatný řádek dokumentu (tentokrát uvedl královský podpis do kolonky určené pro zaznamenávání ušlého zisku z prodeje skla) a zbytek dne proto místo zmateného kralování raději zasvětil úvahám, jak by to celé mohl odpoledne napravit a zase mít ve svém soukromí klid a pohodu (a to ještě nedáno přehnanému klidu spílal).

Na první pohled to bylo pro někoho, jako byl on, potupné a nedůstojné neustále něco žehlit a napravovat svá neuvážená slova (doposud nikdy nic takového provádět nemusel, protože mu bylo buď časem odpuštěno, nebo se s tím už nikdo neobtěžoval a rovnou ho zařadil do kategorie „nenapravitelný lump“), ale nakonec přeci jen vymyslel něco jakž takž důstojného (plazit se po kolenou nebo shánět kytici růží prostě už z principu odmítal) a obratem zařídil, aby mu dodali do sálu určité překvapení, kterým chtěl navečer alespoň trochu uvolnit atmosféru. 

Bylo to možná trochu troufalé a mohlo to být i nebezpečné, ale on doufal, že to jeho nevlastní sestru obměkčí a dokáže jí, že jí přeci jen trochu důvěřuje (i když si se svou podezíravou povahou nebyl tak docela jistý, zda dělá správně). Na další večer a noc uraženého ticha a následující den plný roztržitosti už ale vážně neměl energii! To to radši riskne s něčím, co se mu mohlo nepěkně vymstít, než aby dál trpěl jejími (a když na to přišlo, tak i svými) náladami.

Zpočátku to ale moc nadějně nevypadalo. Jeho požadavek byl sloužícími sice splněn bez problémů, ale Aldrif i nadále trucovala (a těžko se jí mohl někdo divit, protože měla za sebou den plný černých myšlenek, během kterých se jí v hlavě neustále střídal vztek, smutek a pocit zrady) a vůbec neocenila, že se opět vrátil do svých komnat ještě za světla (a dovolil si odmítnout další rokování o Vanaheimu, což hodně lidí v paláci, včetně toho otravného velitele, neslo dost nelibě). Dokonce předstírala, že ho nevidí, když se zjevil po jejím boku, a dál si zaujatě čte knihu, kterou u ní viděl už nejméně pětkrát (takže ji už musela umět nazpaměť).

„Pořád se mnou ještě nemluvíš?“ zkusil to proto váhavě, když se posadil vedle ní na pohovku, ale odpovědí mu bylo jen tíživé ticho a provokativní zašustění stránky, kterou nevzrušeně obrátila, jako by na ni vůbec nemluvil. „To asi znamená, že ne,“ povzdechl si unaveně, ale tentokrát neměl v plánu se jí sáhodlouze omlouvat. To by musel změnit názor na její procházku, a ten stále nezměnil. Mohl ale udělat něco jiného, a také se k tomu po krátkém váhání odhodlal a opatrně jí položil na kolena cosi hranatého, zabaleného v hedvábném šátku. „Nevadí, stejně jsem ti něco přinesl.“

„Nic od tebe nechci!“ Ignorovala balíček, jako by nic nevážil (přestože byl dost těžký), ale Loki se nepatrně pousmál, aby jí dal jasně najevo, že nechce navázat na své včerejší vzteklá slova, a v duchu si napočítal do deseti, aby zase nevypěnil.

„Sláva, neoněměla jsi.“

„A taky nemám náladu na žerty!“

„Já vím, promiň. Ale tohle… by se ti mohlo líbit.“ Ukázal na balíček a ona byla nucena konečně odložit knihu.

„Ale já od tebe žádné dárky na usmířenou nechci, chápeš?! Je to pořád dokola a už mě to nebaví. Moji přízeň si nekoupíš!“

„Ale tenhle není na usmířenou, ten je… aby ses tu nenudila, jak jsi včera říkala.“ Spolkl zamýšlenou poznámku o tom, že on se taky usmířit nepřišel a o kupování nemůže být řeč, a povedlo se mu vzbudit její zvědavost. Poznal jí to na očích i na kradmém pohledu, který po dárku vrhla.

„A co je to?“

„Něco, co patřilo naší matce.“ Věděl, že tím ji dostane, a nemýlil se. Její napjaté rysy nepatrně povolily a po chvilce uvažování nakonec balíček zvedla.

„No dobře, tak kvůli ní…“ Rychle dárek rozbalila, aby uvnitř našla… „Další kniha? Těch máš v ložnici plnou knihovnu!“ odfrkla zklamaně, ale s podobnou reakcí počítal a jen se znovu vědoucně pousmál. Zatím šlo všechno přesně podle plánu.

„To není jen tak obyčejná kniha, je to… něco jako učebnice.“ 

„Učebnice čeho?“

„Magie,“ prohlásil, jako by o nic nešlo, a její šokovaný pohled ho potěšil. Tohle zjevně nečekala!

„Čeho že?“

„Magie. Víš, jak jsem ti včera říkal, že to šití a kreslící potřeby jsem ti přinesl proto, že to tu hodně dívek baví?“

„No ovšem,“ odfrkla dotčeně, jako by jí ta představa přišla neskutečně ponižující.

„Tak tohle je další věc, které se tu některé ženy rekreačně i účelově věnují. A naše matka v tom byla vážně dobrá, proto to mohla naučit mě, a proto…“ rozpřáhl ruce a zatvářil se jako ten nejskromnější člověk na světě, „… jsem teď tam, kde jsem. Vytváření iluzí je velmi užitečné umění a mě napadlo, že by se ti třeba taky mohlo někdy hodit. Nebo by tě alespoň mohlo na nějakou dobu zabavit, protože v téhle knize nejsou jen praktické návody, ale i něco málo o historii této magie, což bylo něco, co měla Frigga v malíku. A ty můžeš mít taky, protože,“ naklonil se k ní důvěrně a odvážil se jí zlehka přejet konečky prstů po hřbetu ruky, „máš pro tuto činnost určitě zděděné předpoklady, takže pro tebe bude hračka zvládnout to, co ona.“

„Ale já…“ zamumlala nejistě, protože něčím takovým ji opravdu vyvedl z míry (usmíření, o které mu navzdory jeho řečem prokazatelně šlo, od něj po tom všem vážně nečekala, a i kdyby, ani ve snu by jí nenapadlo, že přijde zrovna s tímhle) a Lokiho její nervozita ve skrytu duše potěšila. Čím rozpolcenější bude, tím dřív zapomene na to, co se mezi nimi včera stalo, a hlavně přestane otravovat s nějakými vycházkami!

„Určitě ti to půjde, neboj. Není to tak složité, jak to vypadá,“ přisadil si s dalším komplimentem a ona se i proti své vůli nepatrně začervenala. Nechtěla, aby mu to včerejší necitelné chování jen tak prošlo, ale tohle… No, to byla dostatečná satisfakce. Nebo přinejmenším něco, kvůli čemu byla ochotná se s ním znovu normálně bavit.

„Tak když myslíš, že na to mám. Dokážu sama sebe krátkodobě zaštítit, aby mě nikdo nemohl vystopovat, proto jsem se dostala sem do Asgardu a unikla pozornosti toho vašeho slavného strážce Bifrostu, ale tohle… To je něco úplně jiného. No… Snad to nějak půjde“ připustila váhavě a on si lehký úsměv, kterým ho počastovala, vyložil jako definitivní vítězství. No vida, ani to nebylo tak složité, jak se obával.

„Samozřejmě, že to půjde, jsi přeci dcera mé učitelky!“ prohlásil přesvědčivě, a než se nadála, otevřel jí ohmatanou knihu v kožené vazbě na první stránce a poklepal na první řádek. „A teď pěkně studuj, ať se seznámíš s teoretickými základy A pak… ti rád pomůžu s prvními praktickými lekcemi.“

„Vážně?“

„Samozřejmě.“ Předstíral, že je to pro něj to největší potěšení na světě, ačkoliv ještě nikdy nic podobného nedělal, a ve skrytu duše doufal, že to zvládne. Něco umět a něco někoho učit byly dvě diametrálně odlišné věci, a on z toho měl v hloubi duše tak trochu obavy, ale současně… ho to v případě, že ho žákyní bude právě Aldrif, docela lákalo. Alespoň získá další vzácné příležitosti trochu si ji naklonit a dokázat jí, že ji nebere jen jako svou vězenkyni. Stačí jen být trpělivým a laskavým učitelem, což… No, snad nebude takový neřešitelný problém (a i kdyby, snad si bude cenit alespoň jeho upřímné snahy).

S pocitem dobře vykonané práce se přesunul do ložnice, kde se na chvíli natáhl a se zavřenýma očima relaxoval po dalším náročném dni a vyčerpávající nervozitě, která z něj nyní jako zázrakem spadla. Teď, když už nehrozila žádná další hádka a Aldrif se s nadšením zabrala do studia jeho velkorysého dárku, měl najednou pocit, že se mu dýchá o poznání líp!

A dýchalo se mu tak i o pár hodin později, když mu sloužící doručili do komnat večeři a on zjistil, že Aldrif stále ještě sedí u krbu a s nosem zabořeným do zažloutlých stránek vůbec nevnímá, co se kolem ní děje. Dokonce s ní musel jít lehce zatřást, aby se probrala z transu a zjistila, že večeře je na stole, ale i pak ji do sebe jen rychle naházela, prohodila s ním pár nejnutnějších slov a vrátila se zpět ke čtení, díky kterému mu dala celý zbytek večera pokoj.

Přesto… to zdaleka nebylo tak nepříjemné jako včera, kdy spolu taktéž skoro nepromluvili, a každý trávil čas v jiné místnosti. Dnes mezi nimi žádné napětí ani nevraživost nepanovaly a on si mohl po dlouhé době konečně pořádně odpočinout a jít spát s pocitem, že měl pár hodin času pro sebe (aniž by při tom ztratil kontakt se svou nevlastní sestrou, nebo jí nějak nepříjemně ublížil). Kruci, kdyby to věděl dřív, že bude jako beránek, když se mu povede ji zabavit, přinesl by jí tu knihu už dávno!

Alespoň že ho to napadlo teď, protože si díky tomu konečně zase jednou pořádně odpočinul, a nebýt toho, že musel kvůli včerejším královským restům brzy ráno vstát a vyplížit se z ložnice ještě dřív, než se Aldrif (která dojemně usnula s knihou v náručí) probudila, měl by za sebou první perfektní noc po hodně dlouhé době (konečně se totiž před pár dny přiměl k tomu, přestat být neustále ve střehu a monitorovat, co jeho spolubydlící dělá). I tak se ale cítil docela svěže a odpočatě a projevilo se to i na jeho pozornosti, se kterou tentokrát neměl sebemenší problémy. Nepokazil ani jednu jedinou věc, podepisoval se tam, kam měl, a nevydal žádný příkaz, který by musel zase ihned rušit, a to bral jako dobré znamení. Zvlášť poté, co na něj všichni hodnostáři, včetně velitele jeho soukromé jednotky, vrhali nevraživé pohledy a neochotně podnikali první kroky k vyslání dalších Einherjů.

Pořád se nejspíš domnívali, že by část armády byla lepším a efektivnějším řešením, ale jemu byly jejich názory zcela volné. Záleželo mu na úplně jiných věcech, a proto ho rozčilovalo, že se nemůže vrátit do svých komnat už po obědě. Ale to by byl vážně vrchol troufalosti, a proto to horko těžko vydržel do odpoledních hodin a vypařil se teprve, když měl jistotu, že už nikdo s ničím neodkladným nepřijde. Tedy… on jich určitě ještě přišlo hodně, ale to byly většinou věci, které dle jeho mínění mohyl počkat a bez jejichž okamžitého vyřízení se Asgard určitě nezboří.

A taky že nezbořil a stál zcela normálně i ve chvíli, kdy bral za kliku a vstupoval do svých komnat, kde očekával, že najde svou sestru ponořenou do četby. Záhy se však ukázalo, že se zmýlil… Na pohovce u krbu sice seděla a knihu, kterou jí včera dal, měla na dosah ruky, ale nelistovala v ní. Zamyšleně hleděla do plamenů a vypadala, jako by jí uletěl celý roj včel.

„Ale copak? Že už bys tu matčinu učebnici celou dočetla?“ neodpustil si drobné popíchnutí, ale s povzdechem zavrtěla hlavou a dál hleděla do plamenů, což ho vzhledem k podobnosti s včerejší a předvčerejší situací poněkud znepokojilo. Bože, snad zase něco nevědomky nepokazil! Ale co? Vždyť tu od rána nebyl. „Ehm, stalo se něco? Ty se mnou už zase nemluvíš?“ Přisedl si k ní váhavě a pár vteřin ticha po jejím boku prožíval nepříjemné deja vu, ale naštěstí se vše rychle vysvětlilo a on si mohl tajně oddechnout.

„Cože? Ale ne, neboj. Mluvím s tebou úplně normálně,“ odvětila pomalu a dokonce se na něj pokusila usmát, což jí ale příliš nevyšlo.

Jenže kdo se jí mohl divit? Sice ji jeho včerejší dárek potěšil a neskutečně zaujal a ona s ním strávila hodiny a hodiny zajímavého studia, které jí bylo o to milejší, že šlo o činnost, kterou by její matka schvalovala a dost možná by jí ji dokonce sama doporučila, kdyby měla možnost (o tom, že kdyby zůstal na Asgardu, mohla by být tou Frigginou žákyní ona a ne Loki, raději příliš nepřemýšlela), ale dneska se to všechno zvrtlo a ona už pár desítek minut naštvaně rentgenovala krbové ohniště a neměla náladu vůbec na nic. Ani na povídání se svým nevlastním bratrem, který jí ovšem nemínil dát pokoj a navíc si nezasloužil, aby ho ignorovala (ten předvčerejšek už mu dávno odpustila, i když to původně neměla v plánu udělat minimálně několik týdnů).

„A proč se u toho tváříš tak tragicky?“ vyrušil ji další zvědavou otázkou a jí nezbývalo, než mu říct pravdu. Nebylo to sice nic, čím by se chtěla chlubit, ale stejně by se to jednou dozvěděl, a kdo ví… možná jí i mohl pomoct.

„Protože jsem se pokoušela nějaký z těch teoretických návodů převést do praxe a nestalo se vůbec nic!“ mávla rukou k otevřené knize a Loki se musel chtě nechtě pousmát.

„Ale no tak! Tos vážně čekala, že to půjde jen tak? Že stačí si přečíst jak na to, lusknout prsty, a budeš v tom lepší než já?“ 

„To ne, ale myslela jsem, že se stane alespoň něco! Četla jsem to vážně pozorně a udělala všechno správně, a přesto se mi tu minci, kterou popisují jako vhodně velký předmět pro začátečníky, nepodařilo ani nastínit!“ durdila se jako malá holka, která ani při největší snaze nedosáhla na jedničku z malé násobilky, a on se musel hodně ovládat, aby se nerozesmál nahlas. Byla vážně roztomilá, když se takhle zlobila (a výjimečně to nebylo na něj) a vážně se hodně podobala své matce. To nakrčené čelo, to byla celá Frigga, když ji Odin něčím rozrušil!

„Z toho si nic nedělej, mně trvalo několik týdnů, než jsem zvládl základy. No vážně!“ přiznal pravdu, o kterou se zatím nikomu nikdy s nikým nepodělil (přede všemi se snažil naopak tvářit, že mu kouzla nedělají žádné problémy, a matka ho v té malé lži podporovala, aby si ho jeho bratr zbytečně nedobíral) a Aldrif si byla velice dobře vědoma toho, že se jí svěřil s něčím výjimečným.

„Vážně?“ vykouzlila první upřímný úsměv toho večera a on jí ho rád oplatil.

„Samozřejmě. Už jsem si myslel, že na to nejsem ten pravý, ale Frigga mě nenechala to vzdát. A já to zase nedovolím tobě a udělám přesně to, co jsem ti včera slíbil! Takže… šup!“ prohlásil hrdě a vzápětí ji hbitě stáhl z pohovky na podlahu a sám se usadil čelem proti ní.

„Co to děláš?“

„Říkal jsem přeci, že ti s praxí pomůžu, ne?“ zatvářil se, jako by to byla samozřejmost, o které nechápe, jak může pochybovat, a než se nadála… Držel v ruce překrásnou rudou růži, která se zničehonic zmaterializovala ze vzduchu.

„Páni! Vůbec nechápu, jak to děláš!“ vyhrkla zaskočeně a okouzleně hleděla na květinu, která jí připadala nerozeznatelná od těch skutečných, jež zdobily nedaleký konferenční stolek. Rozdíl se dal poznat, jen když k ní váhavě zvedla ruku a konečky prstů se marně pokusila dotknout jejích okvětních plátků, na nichž se třpytily plastické kapičky rosy.

„Škoda, že je nemožné vytvořit hmotnou iluzi,“ zamumlala při pohledu na to, jak její prsty hladce prošly skrz a zanechaly po sobě v květu nevzhledné trhliny lemované nazelenalým světlem, ale Loki jí vzápětí vyvedl z omylu. 

„Ovšemže to není nemožné. V té knize je tomu věnována poslední kapitola a Frigga to dokonce párkrát s vypětím všech sil dokázala. Viděla jsem to na vlastní oči, ale sám jsem se tak daleko nikdy nedostal. To, co provádím teď, když na sebe beru Odinovu podobu a udržuju ji po celý den, je vrcholem mého umění,“ vysvětloval zamyšleně, zatímco trhliny v růžových okvětních plátcích zmizely a květina byla zase dokonalá a na hlase mu nebyl znát ani stín přehnaného soustředění. „Oproti tomu tohle…“ provedl elegantní pohyb rukou a karmínová růže se rázem změnila ve světle žlutou orchidej, „… je pro mě hračka.“ 

„Jen nebuď tak přehnaně skromný,“ ušklíbla se provokativně, ale ohromený výraz v jejích očích jasně dokazoval, že ve skutečnosti hltá každé jeho slovo a nemůže z jeho iluzí spustit oči. Ty květiny byly rozhodně mnohem krásnější, než přeměna v jejího otce!

„Nejsem a ty taky časem nebudeš. Jen co zvládneš základy, takže… co kdybys zkusila vytvořit nějakou vlastní květinu. Jaký druh máš ráda?“ 

„Ehm… třeba kosatce?“ 

„Dobře, tak do toho,“ pobídl ji jemně, ale vyděšeně k němu zvedla oči a neznatelně zavrtěla hlavou.

„Ale já nevím jak!“

„Ale víš, studovala jsi to přeci tolik hodin.“

„To ano, ale… Zkoušela jsem to a nestalo se nic!“ Vůbec netušila, jak by měla začít, ale jeho uklidňující úsměv jí pomohl překonat počáteční paniku. Nikdy dřív by nevěřila, že na ni bude zrovna on takhle působit, ale kupodivu jí v jeho společnosti připadalo, že vážně dokáže vše, co bude chtít. „Ale když myslíš… tak bych to mohla zkusit,“ uznala nakonec a s napřaženou rukou a zavřenýma očima se pekelně soustředila na obraz kosatce, který si přesně podle knihy představila v hlavě. A…

Nestalo se vůbec nic! „Nemám dojem, že by to nějak fungovalo,“ spustila po pár minutách marné snahy naštvaně ruku, ale on vypadal, že ho její selhání vůbec nevyvedlo z míry.

„No jo, no, žádný učený z nebe nespadl, však to znáš,“ zasmál se povzbudivě, a když se nepřestávala tvářit zklamaně, odvážil se přisunout o kousek blíž k ní a zlehka ji vzít za ruku. Bylo to úplně prvně, kdy ji nepustil po pár sekundách (popřípadě ona jeho), a stejně jako když se ho dotkla úplně poprvé, i tentokrát mu teplo její kůže připadalo přátelské a uklidňující. I když se musel soustředit na něco úplně jiného. „Vzpomínáš na ty čtyři základní fáze celého kouzla, o kterých se kniha zmiňuje?“

„Ano, ovšem,“ vypravila ze sebe, když si zvykla na to, že skutečně svírá její dlaň ve své a nechystá se ji v dohledné době pustit, a odvážila se mu pohlédnout od očí, které jí v záři krbového ohně připadaly ještě o něco pronikavější než obyčejně.

„Vizualizace. Materializace. Stabilizace a… ehm… jasně, už vím! Retence!“ odříkala jako bystrá žákyně a on vážně přisvědčil.

„Ano, a rozumíš jim?“

„Ehm, no… teoreticky, možná…  OK, spíš ne. Vlastně… Abych byla upřímná, ani nevím, co znamená to poslední slovo a nikde jsem v té knize nenašla vysvětlivky,“ přiznala zahanbeně, ale potěšil ji tím, že jí důvěrně sdělil, že ani on netušil, o čem je řeč, když je slyšel poprvé.

„To poslední slovo znamená, že si musíš vytvořenou iluzi udržet v paměti a díky tomu zachovat i její neporušenou podobu, ale tím se zatím nezabývej. Ty musíš nejdřív zvládnout první dva body, které jsou nejtěžší, ale současně nejzábavnější. A jako první…“ tajemně se odmlčel a vzápětí na ni šibalský zamrkal, „na tohle všechno zapomeň a uvolni se.“ Ignoroval její překvapení, s jakým přijala to, že má zapomenout, co si přečetla, a počkal, doku nepokrčila rameny a zhluboka se nenadechla. „Připravená?“

„Nevím sice na co, ale myslím, že ano.“

„Fajn, tak teď znovu zavři oči a vzpomeň si, jak vypadá kosatec.“ 

„Ale to jsem udělala!“

„Ne dostatečně. Musíš se na něj soustředit plnou silou a detailně si ho představit. Musíš svým vnitřním zrakem vidět každičký milimetr jeho květu, cítit v duchu jeho vůni, vidět kapičky rosy, které se perlí na jeho okvětí,“ mluvil potichu a tón jeho hlasu zněl jejím uším téměř hypnoticky. Jako by se ji snažil přesvědčit, že to určitě dokáže, a ona se mu na oplátku snažila ze všech sil vyhovět a nezklamat jeho očekávání. „Je potřeba, abys věřila tomu, že ho skutečně vidíš… Že se ho můžeš dotknout, přivonět k němu… Vzít ho do ruky a cítit v prstech jeho tíhu,“ pokračoval jemně a její zasněný úsměv mu dával naději, že si tuhle lekci snad i užívá. „Máš to?“

„Myslím, že ano. Ale je to pořád jen představa, ne?“ 

„Ano, ale u ní to všechno začíná. Teď je na řadě ta komplikovanější část.“

„Jaká?“ Obavy v jejím hlase se nadaly přeslechnout.

„Neměj strach, není to nic hrozného. Jen je třeba, abys přesvědčila lidi ve svém okolí, aby viděli to, co v duchu vidíš ty. Musíš se pokusit napojit na jejich mentální energii, kterou vyzařuje mysl každého živého tvora, a zformovat ji podle svých představ. Teprve pak můžeš ohýbat realitu…“

„A to jako udělám jak?“ 

„No, v první řadě tomu musíš věřit, jinak je to k ničemu,“ vyčetl jí její nedůvěřivý tón, a když demonstrativně pustil její ruku a nepatrně se odtáhl, donutil ji se nad svým selháním provinile začervenat.

„Promiň. Ale přijde mi to pořád hrozně abstraktní,“ povzdechla si zoufale a on pochopil, že na to bude muset jít ještě jinak. Doufal, že s geny tak mocné čarodějky, jakou byla Frigga, to půjde i bez toho, protože se na to po celodenním udržování Odinovy podoby a s myslí třeštící únavou moc necítil, ale když to nešlo jinak…

„OK, tak zkusíme něco jiného. Matka to se mnou po mých opakovaných nezdarech udělala taky, ale hlavně se nelekni, dobře?“

„Nelekni čeho?“ odvětila zmateně, ale vzápětí sebou prudce škubla, a kdyby neměla stále pevně zavřené oči a neseděla na podlaze, nejspíš by se jí slušně zamotala hlava a dost možná by dokonce zavrávorala. Zničehonic totiž ucítila zvláštní, plíživou sílu, která jí zvenčí pronikla do hlavy a narušovala její soukromí, a ona téměř hmatatelně vnímala, jak ovíjí její myšlenky. Nikdy dřív nic podobného nezažila a rozhodně to nezažívala denně, když viděla Lokiho měnit podobu nebo teď před chvílí, kdy ji provokoval s květinami, a to bylo něco, co ji v první chvíli úplně vyvedlo z rovnováhy. Nečekala, že s ní něco takového provede! „Co to děláš?“

„Nic, jen se napojuju na tvou mentální energii. Jak jsem řekl, je to běžná praxe…“

„Nikdy dřív jsem tohle při tvých iluzích necítila!“ ohradila se prudce.

„Ovšem, protože jsem nechtěl, abys to cítila. Teď na to spojení tlačím, co nejvíc to jde, proto mou přítomnost vnímáš. Když ti jen posílám obrazy, necítíš nic,“ objasnil jí nevzrušeně a její odpor poněkud opadl. 

„Promiň, ale vystrašilo mě to.“

„To nic, ale teď chci, aby ses přestala držet zpátky a zkusila udělat totéž. Představ si sílu mých myšlenek jako niť, která spojuje mou a tvou mysl, a zkus se vydat podél ní zpátky ke mně. Napoj se na ni, opři se o mou energii a zkus to,“ pobízel ji nedočkavě a ona se nakonec odhodlala k činu a znovu se pokusila soustředit. 

Tentokrát ještě silněji než dřív, a když už věděla, co má hledat, bylo to najednou mnohem jednodušší a jí se začalo nečekaně dařit. Jako by vážně v duchu viděla tu niť vedoucí někam do tmy a vydala se podél ní, jenže pak… se to rázem všechno ošklivě zvrtlo! 

A nebyla to její vina, ačkoliv v první chvíli to tak vypadalo…

Znenadání ji totiž nepříjemně řízlo v hlavě, jako by jí tam někdo vrazil doběla rozžhavený hrot ostrého nože, a aby toho nebylo málo, přesně ve stejný okamžik sebou Loki škubl, zaúpěl a prudce si přitiskl dlaně ke spánkům. 

„Sakra! Co se stalo? To… to jsem udělala já?“ vyděsila ji jeho reakce, kopírující její vlastní obtíže, ale stačil jediný pohled na něj, aby jí bylo jasné, že on je na tom mnohem hůř. Její bolest nebyla tak hrozná, aby ji nepřekonala pouhým překvapeným vydechnutím, a téměř okamžitě odezněla, ale on nereagoval a dál setrvával v předklonu, tvář staženou do bolestné grimasy, což ji znepokojilo natolik, že se k němu raději okamžitě vrhla. „Hej, jsi v pořádku?“ Ve vteřině byla u něj a jemně mu položila dlaně na hřbet rukou. „Slyšíš mě? Co je s tebou? Ublížila jsem ti? Ach bože, určitě jsem ti ublížila. Omlouvám se!“ Ještě předevčírem vážně uvažovala o tom, že by mu nejradši nafackovala za jeho arogantní chování, ale teď, když ho viděla zasaženého skutečnou bolestí, veškeré podobné myšlenky ji rázem přešly!

Dokonce ji zaplavila tak prudká vlna soucitu, až se jí zatočila hlava, a nejradši by se za to, co mu nejspíš nevědomky způsobila, na místě propadla do země. „Mrzí mě to,“ zašeptala zoufale a on se teprve až nyní, když zaslechl její kajícný hlas, přinutil překonat závrať a zvednout k ní bolestí staženou tvář.

„Ne, to… to není tvoje vina. To já… Udělal jsem si to sám,“ vypravil ze sebe přerývaně a musel se zhluboka nadechnout, aby potlačil slzy bolesti, které se mu draly do očí. Ta příšerná křeč, která mu drtila lebku, pořád nepovolovala, a nebýt jejích konejšivých dlaní a vyděšeného pohledu, nejspíš by si s gustem znovu zařval. Ale nechtěl před ní dát najevo svou slabost (zvlášť když vypadala, že nevěří, že mu ji nezpůsobila). Raději trpěl mlčky a se vztyčenou hlavou.

„Ale… co se stalo? Zkazila jsem něco?“ 

„Ty… ne. To já… to zkazil. Trochu jsem… přecenil své síly, nic víc,“ přiznal neochotně a konečně se mu začalo dělat trošku líp. Dokonce mohl spustit ruce a její dlaně mu místo na nich spočinuly na ramenou. „Ale to bude dobrý, potřebuju jen… popadnout dech.“

Snažil se nedat na sobě znát, jak zle mu skutečně je, a tajně zatínal zuby, aby nepoznala, že se jen stěží brání dalšímu potupnému výkřiku. Uf, to byla hodně nepříjemná připomínka toho, že napnout všechny své mentální síly a mít při tom za sebou další náročný den plný propracovaných iluzí asi není nejlepší nápad. Kdyby býval věděl, že ta obyčejná, řezavá bolest, kterou doposud pociťoval, když byl vyčerpaný a na kterou už si jakž takž zvykl, se může během vteřiny změnit v taková pekelná muka, dvakrát by si to rozmyslel. I když… to poloviční objetí, ve kterém se od ní nyní ocitl, bylo docela příjemné. A její strach o jeho zdraví ho potěšil ještě víc.

„Už je to lepší…“ dodal proto po chvíli nepřesvědčivě, jenže Aldrif mu na to pochopitelně neskočila.

„Nevypadáš, že by ti bylo líp. A jak to myslíš, že jsi ´přecenil své síly´? Myslela jsem, že jen vysíláš mentální energii, ne?“

„Ano, ale… I to je náročné a… Prostě toho už má moje hlava dneska dost. To víš, udržovat celý den Odinovu podobu není jen tak…“ naznačil neurčitě a pod jejím přísným pohledem, kterým ho počastovala, když prudce stáhla ruce z jeho ramen a vztekle si je založila v bok, se málem přikrčil.

„A tos mi to nemohl říct?! Mohli jsme přeci cvičit někdy jindy! Kdybych věděla, že je to nebezpečné a že jsi vyčerpaný, nenutila bych tě k tomu!“

„Ale vždyť jsi mě ne…“

„To je fuk, pro dnešek končíme a ty si koukej odpočinout! Nechci, aby ses mi tu složil, co bych pak s tebou dělala? Křísila tě?“ Nenechala ho domluvit, a než se nadál, zanechala ho v pokoji samotného a odběhla vedle do koupelny pro mokrý ručník, který mu po návratu nekompromisně přitiskla (nebo přesněji řečeno, spíš s rozmachem připlácla) na čelo. „Tohle ti snad pomůže! A jestli ne, tak si mě nepřej! Takhle zbytečně riskovat…“

„To… vážně není nutné,“ protestoval chabě, ale ve skutečnosti byl docela vděčný za její péči, protože chladivý obklad okamžitě zabral (nebo už se mu alespoň nedělaly mžitky před očima a nehrozilo, že každou chvíli omdlí). Dalšímu tichému zaúpění se však neubránil a Aldrif se při pohledu na něj zahanbeně kousla do rtu. Neměla by na něj teď křičet a vybíjet si na něm své obavy, se kterými si neuměla poradit jinak než zlostí a obviňováním.

„Já myslím, že je,“ prohlásila raději potichu a její znovu soucitný pohled účinkoval skoro stejně dobře, jako ten chladný obklad.

A to ji ještě před minutou tou svou předstíranou bodrostí, která vůbec nekorespondovala s výkřikem bolesti, hrozně štval. Jenže co s ním měla dělat, když se tvářil jako boží umučení? Nějak se na něj nedokázala dál zlobit, když vypadal tak zničeně (ačkoliv si to za svou hrdost, která mu nedovolila přiznat včas, že se na něco necítí, trochu zasloužil) a jí prostě nebylo jedno, co s ním je. Mělo by být, protože se k ní ještě nedávno choval dost necitelně, a navíc si pořád ještě namlouvala, že jí jde především o to, aby s ní spolupracoval (ne aby ji měl rád), ale i tak… Nechtěla, aby zbytečně trpěl! 

A už vůbec ne kvůli ní a jejímu studiu, kterým jen zaháněla nudu. Na takové nerozvážné jednání bylo vytváření iluzí přeci jen trochu moc rizikovou záležitostí a ona si díky téhle události vybavila jistou poučku z knihy, které předtím nevěnovala pozornost, a viditelně znejistěla…

„Hele… Nepřepínáš se náhodou při tom předstírání Odina trochu? V té učebnici psali, že to může být nebezpečné a…“

„Vím, co tam píšou, četl jsem ji!“ zarazil ji však nekompromisně, protože neměl chuť poslouchat sáhodlouhé rozbory něčeho, co moc dobře věděl a co si odmítal připustit, ale když viděl, jak sebou trhla, zmírnil svá až příliš hlasitá slova utrápeným úsměvem. „Ale nemusíš si dělat starosti, znám svoje limity. Dneska to byla výjimečná situace. Vážně. Zítra budu zase v pořádku.“ Nebyla to tak docela pravda, ale on sám před sebou rezolutně popíral, že by měl nějaký problém (už tak jich měl až nad hlavu a nepotřeboval řešit ještě další) a už vůbec nechtěl něco takového uznat před ní (co kdyby toho náhodou zneužila a navíc… by ji to určitě trápilo). A Aldrif se nakonec přeci jen nechala přesvědčit a znovu ho krátce vzala za ruku, aby bylo jasné, že mu jeho umanutost odpouští a stojí při něm (za to, že trpěl kvůli ní, si to vlastně zasloužil).

„Dobře, ale teď odpočívej. Zkusím se na tebe napojit bez tvého přičinění, platí?“ Poznala na něm, že se mu nechce přerušit lekci, a rozhodla se mu vyhovět. „Hlavně nic nedělej, já si nějak poradím.“

„Jestli chceš…“ nechal ji, ať se dál snaží o svou první povedenou iluzi, a přestože to nebylo k ničemu a ani po hodině se jí nepovedlo ho přinutit, aby viděl to, co si představovala, její zápal ho fascinoval. Opravdu se do toho vší silou opřela a ty žhnoucí tváře a odhodlaný pohled, kterým ho soustředěně propalovala, jí neskutečně slušely. Rozhodně víc, než jemu mokrý ručník na čele!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (10. kapitola):