OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (13. kapitola)

24.06.2015 (11:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 683×

„Tak už mi konečně povíš, co se dělo v noci na tom jednání?“ podotkla Aldrif zvědavě, když konečně dojedli své sendviče a pokračovali v detailní prohlídce města, ale Loki se k tomu pořád nějak neměl. Ne že by se přímo bál její reakce (spíš předpokládal, že bude po dnešku z jeho nápadu nadšená), ale protáhnout si ty chvíle, kdy pořád ještě patřila jen jemu, bylo s každou další minutou, strávenou po jejím boku, lákavější. Nemohl si pomoct, ale líbilo se mu mít ji sobecky jen pro sebe a nechat ji ještě chvíli věřit, že až se vrátí do paláce, bude všechno při starém a oni budou moct zůstat spolu…

„To víš, že ti to řeknu, ale nejdřív tě chci ještě někam vzít,“ vyhnul se přímé odpovědi a mlčky pokračoval v cestě, jako by šlo o něco zcela bezvýznamného, co může klidně počkat.

„No dobře.“ Kapitulovala, věrná svému předsevzetí, že z něj nic nebude páčit násilím ani na něj zbytečně naléhat, a nechala se oklikou odvézt změtí uliček zpět k bráně a od ní podél hradeb až k dlouhé nízké budově těsně sousedící s královským palácem. „Proč jsme se vrátili?“

„Protože ti chci někoho představit,“ prohlásil tajemně, a než se nadála, začal realizovat něco, co ho napadlo teprve před chvílí (konkrétně v okamžiku, kdy viděl, jak moc ji okouzlil Asgardský oceán obklopující celou říši). Stačilo si jen venku před budovou odchytit nějakého zdejšího zaměstnance a jménem krále ho požádat, aby je pustil tam, kam obyčejní lidé neměli přístup (on však na sebe prozřetelně vzal podobu vysoce postaveného generála, takže to nebyl problém).

„Chceš mi někoho představit? To jako vážně?“ Nemohla uvěřit svým uším, ale hned, jak je oslovený zaměstnanec pustil dovnitř, pochopila, že tohle nebude klasické setkání. Nízká budova totiž nebyl ničím jiným, než… „Stáje?“ pozvedla pobaveně obočí a ochotně ho následovala podél jednotlivých stání až do speciálního oddílu, kde byli ustájeni koně vyšších vrstev.

Už od pohledu šlo vesměs o výstavní plnokrevníky a další ušlechtilá plemena pocházející z různých koutů universa, a ona na nich mohla oči nechat. Na tak nádherná, nespoutaná stvoření, která hrdě pohazovala dlouhými hřívami a nedočkavě hrabala kopyty, by v Desátém Světě určitě nenarazila (tam se u koní cenila spíše výdrž a užitečnost v boji), a ani zde na Asgardu nejspíš nešlo o běžný standard. Nebylo totiž těžké uhodnout, že všechna zde ustájená zvířata patřila šlechticům, a proto si zasloužila tu nejlepší možnou péči, a svého oře zde měl pochopitelně i sám král.

Loki však bez povšimnutí minul stání označené královským erbem, v němž ržál výstavní bílý hřebec patřící Odinovi, a neomylně zamířil až úplně dozadu, k boxu, v němž klidně a tiše postával kaštanově hnědý arabský plnokrevník. Bylo to impozantní zvíře s hedvábně jemnou hřívou a jiskrnýma očima, a hned jak spatřilo nezvaného hosta, zbystřilo pozornost, zastříhalo ušima a hlasitě zafrkalo.

Znělo to zlověstně, ale Loki se jen nepatrně pousmál, a když se ujistil, že v odhledu není kromě Aldrif ani živáčka (stájník se naštěstí taktně vzdálil), zavřel oči a vlnění vzduchu kolem něj rázem zmizelo.

„Jen klid, hochu. To jsem já,“ pronesl konejšivě, když se zbavil cizí podoby, a hřebec se téměř okamžitě uklidnil a přestal varovně podupávat. Místo toho přátelsky pohodil hlavou, a když k němu vztáhl ruce, sklonil se a jemně žďuchl čumákem do jeho pravého ramene. Jako by svého pána nadšeně zdravil, a Loki musel uznat, že taková bezprostřední radost je docela osvěžující. „No ahoj. Taky tě zase rád vidím.“ Poplácal ho po šíji a kůň spokojeně odfrkl, jako by říkal: „To je dost, že se taky ukážeš.“

„Ten… je tvůj?“ ozvala se Aldrif, když po chvilce přestala nádherného koně obdivovat, a on s pyšným úsměvem přikývl.

„Ano. Jmenuje se Brand, to je ve staré asgardštině výraz pro oheň. Myslím, že to k němu docela sedí, ne?“

„To rozhodně.“ Zálibně si štíhlého, svalnatého hřebce prohlížela a on si zatím plnými doušky užíval pozornosti svého pána, kterého neviděl celou věčnost.

„Nemám na něj moc času a navíc sem musím chodit tajně. Kdyby mě s ním někdo přistihl v Odinově podobě… No, řekněme, že bych asi těžko vysvětloval, proč se vládce Asgardu zajímá o koně svého zesnulého nevlastního syna.“

„To chápu. Ale je… vážně úžasný!“

„To je!“ prohlásil hrdě, potěšený jejím komplimentem, a provokativně na ni zamrkal. „Tak co tam stojíš, pojď si ho pohladit.“

„Můžu?“ 

„Samozřejmě.“ K Brandově krajní nespokojenosti ustoupil stranou, ale Aldrif se k majestátně působícímu hřebci blížila velmi obezřetně. Agiel ji sice naučil perfektně jezdit, ale i tak měla ke koním respekt, a tenhle navíc vypadal dost divoce. Loki však neměl nervy na její váhání, a než se nadála, obešel jí zezadu a nesmlouvavě ji postrčil blíž k podobně netrpělivému zvířeti.

„Neboj se ho…“ Přitáhl její dlaň k jeho nozdrám a přinutil ji, aby ho něžně polaskala. „Vidíš, je krotký jako beránek.“

„Jako jeho pán, viď?“ 

„No ovšem,“ uchechtl se a užíval si pohled na její hořící tváře. Evidentně si vůbec neuvědomovala, jak moc jí to sluší, když je rozrušená, a místo toho se plně věnovala Brandovi, který přišel její pozornosti na chuť mnohem rychleji než jeho majitel. Dokonce jí dovolil, aby ho podrbala za ušima, což bylo privilegium, které doposud náleželo jen jeho pánovi.

„Je vážně úžasný, škoda, že ho nemůžeme vzít na projížďku,“ povzdechla si, když mu jemně prohrábla jemnou hřívu, a parádně tak Lokimu nahrála na smeč.

„A ty umíš jezdit?“ zajímal se nenápadně a její dotčený pohled si obratem vyložil jako souhlas. „Aha, no… a proč tedy myslíš, že ho nemůžeme trochu provětrat?“

„Říkal jsi přeci, že za ním nesmíš,“ zaváhala překvapeně, ale on nad jejími slovy jen protočil oči.

„Nedáváš pozor, sestřičko. Říkal jsem, že za ním nesmím jako Odin! Oproti tomu… Jako anonymní generál, co dostal od krále za úkol ho trochu provětrat, ho můžu vzít, kamkoliv budu chtít,“ mávl kamsi k městským hradbám a Aldrif poskočilo srdce vzrušením. Představa, že by se dnes dostala ještě dál, než jen do asgardských ulic, jí vlila do žil novou dávku energie.

„To by bylo báječné!“

„Tak na co čekáme?“

„Na nic, jen že…“ Nejistě pohlédla na Branda a pak zpátky na Lokiho. „Unese nás oba?“ Byla si dobře vědoma, že díky vyšší hustotě tkání váží daleko víc, než by se mohlo na první pohled zdát (jako všichni Asgarďané), ale jeho takový dotaz jen upřímně pobavil. 

„Unesl by nás s přehledem, ale to bychom si tu vyjížďku moc neužili,“ vyšel z Brandova stání a zamířil k tomu vedlejšímu, v němž spokojeně přežvykoval seno další nádherný hřebec. „Bude lepší, když si vezmeš tohohle.“ Proklouzl dovnitř do boxu a bez váhání poplácal ustájené zvíře po pleci (tentokrát šlo o překrásného bělouše s nažloutlou kadeřavou hřívou a klidnýma hlubokýma očima, který byl už na první pohled mnohem vyrovnanější a přátelštější než Brand). „Tak co, chlapče, půjdeš se tady s dámou projet?“ oslovil ho škádlivě, a zatímco hřebec vstřícně pohodil hlavou a nadšeně zaržál (jako by rozuměl každému slovu), vyzval posunkem Aldrif, aby ho následovala.

 
„A nebude to jeho majiteli vadit?“ obávala se, když váhavě vstoupila do boxu, ale záhy se ukázalo, že jde o zbytečné starosti.

„To těžko, není tady.“

„A kde je?“

„Teď?“ zatvářil se, že hluboce přemýšlí. „No, řekl bych, že touhle dobou bude někde na Midgardu.“

„Počkej,“ zarazila ho šokovaně, „chceš říct, že ten kůň patří…“

 
„Našemu bratrovi. Proč, vadí ti to?“

„Samozřejmě, že ne, ale… nevadilo by to jemu?“ Připadalo jí nevhodné, půjčovat si něco tak zásadního, jako byl kůň, od sourozence, který neměl tušení, že existuje, ale Loki se akorát posměšně ušklíbl.

„Co já vím. Ale předpokládám, že ne, když ho tu jen tak nechal. Evidentně o něj už nestál. A to ho kdysi miloval a opečovával jako oko v hlavě!“ Obrátil se čelem k běloušovi a znovu ho jemně polaskal po svalnaté šíji. „Jen pověz, jak na tebe tvůj pán jen tak ze dne na den zanevřel a klidně tě vyměnil za bandu pozemšťanů v legračních kostýmech a jednu drzou smrtelnici,“ dodal provokativně, ale Aldrif se nemohla zbavit dojmu, že se za těmi slovy skrývá něco víc, než jen ironická nadsázka. Jako by na pár vteřin mluvil spíš za sebe, než za to nádherné zvíře, které jí nepřipadalo Thorovým odchodem jakkoliv negativně poznamenané. Naopak, vypadalo spokojeně a Lokiho pozornost si zjevně užívalo. Možná… až podezřele moc!

„Nevypadá, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Když tu má tebe…“ vypálila naslepo a záhy se ukázalo, že její instinkt nelhal.

 
„Jen ho občas beru ven, to je celé. Na něm se jako Odin klidně projíždět můžu, to nikomu zvláštní nepřijde!“ bránil se, jako by ho právě obvinila z nějakého zločinu, ale jí připadalo dojemné, že na sebe dobrovolně vzal péči o zvíře, které kdysi patřilo Thorovi. Znamenalo to, že to s tou nenávistí, kterou k němu úředně choval, vážně nebude tak horké. Zvlášť, když měla silné podezření, že se ohledně vztahu s bratrem s tím běloušem tak trochu ztotožňuje (nejspíš si také připadal Thorem zrazený a odstrčený).

 
Nahlas však řekla jen: „Dobře, půjčím si ho. A jak se vůbec jmenuje?“

„Torden, to je ve staré asgardštině „Hrom“, i když u něj mi to moc výstižné nepřijde. Na tak úderné jméno je až směšně snadno ovladatelný. Podobně jeho majitel…“ ušklíbl se a vyrazil ke stěně boxu, na které visela nádherně zdobená sedla a další jezdecké vybavení.

„Ale jdi! Nebuď na něj zlý!“

„Na kterého z nich?“

„Na oba!“ odsekla naoko popuzeně, ale uličnické světlo, které mu problesklo v očích, jí ve skutečnosti připadalo docela roztomilé. Alespoň do chvíle, než si neodpustil další rýpnutí…

„Mám ti na něj dát dámské sedlo?“ nabídl úslužně a jen tak tak uhnul před hrstí obroku, kterou po něm mrskla.

„Hej! No dovol! Jezdím od malička a vždycky zásadně obkročmo!“

„Tak promiň, jen jsem chtěl být gentleman.“ Sejmul ze zdi vše potřebné a šikovně Tordena osedlal. „Tak, a teď ještě tebe…“ Provedl totéž i se svým Brandem, který byl až doposud celý bez sebe, že už zase sedlá jeho souseda a ne jeho, a společně je oba vyvedli ze stáje a vyhoupli se do sedel.

„A kam vlastně pojedeme?“ zajímala se, když na sebe opět vzal krycí podobu, ale ukázal jí pouze směr a nic bližšího se jí z něj nedařilo dostat, dokud nevyjeli ze změti úzkých asgardských uliček a neocitli se na rovné prašné cestě. „No? Tak co na mě chystáš?“

„Uvidíš, není to daleko,“ zatvářil se tajemně, ale v očích mu při tom probleskovaly čertovské ohníčky, které jí opět připomněly jeho pubertální povahu.

„Co se tak tváříš?“

„Nic, jen by mě zajímalo, jak dobrá jezdkyně jsi, když tvrdíš, že jezdíš od malička.“

„Jsem pekelně dobrá!“ protáhla provokativně a bylo jí jasné, odkud vítr fouká. Mírně se svažující terén před nimi totiž přímo vybízel k nějakému tomu vzájemnému poměřování sil, zvlášť když se jejich koně už nemohli dočkat, až se konečně pořádně protáhnou (hlavně Brand netrpělivě hrabal kopytem a byl celý pryč z toho, že má zase jednou možnost nést svého skutečného pána).

„OK, tak si dáme závod. Kdo bude první támhle u té skály,“ mávl rukou kamsi před sebe, kde se ve vzdálenosti dobrého půl kilometru tyčil u cesty sněhobílý skalní útvar, „vyhrává!“

„A co vyhrává? Pochop, přeci se nebudu namáhat tě porazit zadarmo.“ Tvářila se, jako by si byla jistá svou převahou (ačkoliv během těch pár minut jízdy měla možnost si ověřit, že Loki je v sedle jako doma a se svým koněm je i po dlouhém odloučení perfektně sehraný), ale jen se přezíravě ušklíbl.

„Hm, sebevědomá jako vždy. No dobře, co navrhuješ jako cenu pro vítěze?“ 

„Hm… tak třeba…“ Nemohla honem na nic přijít, ale nakonec jí hlavou bleskl nápad, který by jí mohl být velice užitečný. Kdyby tedy vyšel… „Ten, kdo prohraje, bude muset vítězi odpovědět na jakoukoliv otázku. Po pravdě,“ navrhla škádlivě, ale přitom se za jejími slovy skrýval velice vážný záměr. Otázku, kterou mu chtěla znovu položit (jednou už jí bohužel odmítl), měla neustále na jazyku. 

Po Lokiho však nebylo těžké odhalit, kam míří. Jako mistr veškerých triků znal nejrůznější úskoky a finty líp než kdokoliv jiný, a současně stále nezapomněl, s kým má tu čest a s jakými záměry sem jeho nevlastní sestra přišla. Možná o tom nemluvila denně (spíš se o tom nezmínila od chvíle, kdy jí dovolil zůstat v Asgardu), ale to neznamenalo, že by zapomněla. Na to ji znal až příliš dobře a věděl, že vzdávat se bez boje není její styl.

„Dobře, ale žádné otázky o tvém otci, jasné?“ předešel elegantně dalším dohadům a zklamání, které jí problesklo v očích, se nedalo přehlédnout. Navenek však jen vzpurně pohodila hlavou a nasměrovala Tordena čelem ke skále.

 
Sice se jí vůbec nelíbilo, že ji tak snadno prohlédl a pořád jí ještě nedůvěřoval natolik, aby jí pomohl s její pomstou, ale nemělo cenu se tím trápit. Byl to jen pokus využívající situace, nic víc. A stále ještě existovala možnost, že v závodu prohraje a stejně z toho nic nebude, tak proč si s tím dělat těžkou hlavu, když si chtěla dnešek hlavně užít?

„Platí. Tak jedeme?“ Velice rychle se jí vracela hravá nálada a Lokiho potěšilo, že na svém pokusu o výslech nebazíruje. Rozhodně se mnohem víc těšil na závod, než na další dusno!

 
„Dobře, tak na tři. Raz, dva… TŘI!“ odstartoval jejich závod a oba koně vyrazili jako střely k obzoru, jako by se už nemohli dočkat, až změří své síly (tak jako je měřili v minulosti už stokrát, protože jejich někdejší majitelé se často bavili vzájemným soupeřením).

Ještě za polovinou určené trasy to však bylo stále nerozhodně… Hřebci se bok po boku hnali k cílové rovince a jezdci, které nesli, čím dál tím víc toužili po vítězství, aby mohli tomu druhému dokázat, že mají navrch. „Víc toho neumíš?“ křikl Loki, když se jeho kůň začínal v poslední třetině přeci jen dostávat do vedení a už už si začínal malovat své vítězství, jenže Aldrif se nemínila nechat porazit. I když jí vítězství nemohlo přinést to, co chtěla, potěšení srazit mu ego a vrátit mu všechny ty posměšky o dámském sedle si nemínila nechat ujít.

„No tak, hochu, přeci mě nenecháš prohrát,“ zašeptala, skloněná k Tordenově hřívě, a zdálo se jí, že bělouš po jejích slovech nepatrně potřásl hlavou a citelně zrychlil. „To je ono… ukážeme jim, že jsme lepší než oni. Tvůj právoplatný majitel by to tak určitě chtěl,“ pokračovala nadšeně, a než se nadála, její kůň lehce srovnal krok s Brandem a pak… se bez zjevné snahy ujal vedení a během zlomku vteřiny nechal svého soupeře daleko za sebou. Jako by se prostě zničehonic (navzdory své klidné povaze) rozhodl, že se s další prohrou, kterých měl za sebou již desítky, za žádnou cenu nesmíří, a Loki jen vyjeveně sledoval, jak bez problémů doráží ke skále jako první a Aldrif na jeho hřbetě září triumfálním nadšením. „Skvělé! Dokázal jsi to!“ poplácala ho pochvalně a jeho zaržání znělo stejně vítězně, jako její hlas.

„Vyhrála jsi,“ přiznal neochotně, když k ní konečně dorazil, ale ve skutečnosti mu to zas tak moc nevadilo. Až ho samotného překvapilo, s jakým klidem tak potupnou porážku od ženy bere, ale když ona se přes veškerou snahu předstírat, že o nic nejde, tvářila tak šťastně, že jí prostě nedokázal to dětské okouzlení závidět. Kdykoliv dřív v něčem neuspěl, měl sklony všechny ty, kdo ho porazili, nesnášet, ale tentokrát jí to vítězství docela přál a vůbec mu nevadilo, že se před ním naparuje.

„Vždyť jsem to říkala! A nemysli si, že si tu výhru při nejbližší příležitosti nevyberu!“

 
„Co se dá dělat, dohoda je dohoda, ale ty…“ sklonil se k Brandovi a škádlivě mu prohrábl hřívu. „Ty jsi mě hrubě zklamal! Co to mělo znamenat? Nějak jsi mi v těch stájích zlenivěl, chlapče. Nikdy dřív jsi přeci neměl problém tohohle flegmatika předjet,“ mávl rukou k Tordenovi, který právě nevzrušeně okusoval nejbližší keř, ale jeho kůň se tvářil, jako by se ho prohra vůbec netýkala (nebo ji svému nespolehlivému majiteli dokonce tajně přál) a bylo pod jeho úroveň se k ní jakkoliv vyjadřovat.

„Zjevně je příliš hrdý na to, aby si přiznal, že není ze všech nejlepší. Podobně jako jeho pán, protože je dost dobře možné, že vůbec nezlenivěl on, ale ty,“ neodpustila si Aldrif, ale Loki se k tomu raději nevyjadřoval (ačkoliv na tom možná něco bylo, protože přes všechny ty královské povinnosti neměl moc času na tréninky). Místo toho zamířil dál po cestě, která se nyní prudce stáčela mezi skalisky směrem k pobřeží, a Aldrif ho s pocitem dobře vykonané práce následovala.

Být v něčem lepší než on bylo nečekaně příjemné, ale stačilo pár minut jízdy a velmi rychle na celý závod zapomněla. Přímo před nimi se totiž otevřel nádherný pohled na tiše šumící oceán a jí konečně došlo, kam ji celou tu dobu vede, a hlavně proč. A vděčnost, která ji zaplavila podobně jako vlny písečnou pláž, na níž zvolna mířili, jí málem vehnala slzy do očí. Když se s ním ráno dělila o své nadšení z prvního pohledu na moře, ani ve snu by ji nenapadlo, že si z něj odnese víc, než nepatrné pobavení nad její naivitou. Ale zjevně to v něm zanechalo mnohem hlubší dojem…

„Loki, to je… nádhera! Děkuju.“ Obrátila se k němu, ale tvářil se, jako by o nic nešlo, a neomylně mířil až na samý konec pláže, kdy písek pomalu přecházel ve skaliska lemující kouzelné tiché laguny.

„Jezdívali jsme sem s Thorem, když jsme byli malí, a vlastně… I pak. Tady, daleko od města, nás nikdo neotravoval s královskou etiketou ani po nás nic nechtěl.“ Svezl se ze sedla, a ač pomoc nepotřebovala, galantně jí podal ruku a pomohl jí sesednout.

 
„Já jako malá nesměla sama ani na dvůr,“ povzdechla si při vzpomínce na nebezpečí, která jí v Desátém Světě jako dítěti hrozila od tamních obyvatel, ale velmi rychle takové úvahy pustila z hlavy a kochala se pohledem na zdánlivě nekonečnou vodní plochu a závěje zlatavého písku, kterými se nakonec dobrodili k ploché skále čnící těsně nad hlubokou vodou. „Ale tohle bych si nechala líbit…“ Usadila se po Lokiho boku na hladký povrch kamene a nastavila tvář odpolednímu slunci.

„Líbí se ti tu?“

„Samozřejmě. Tobě ne?“

„Jistěže ano, jen…“ Samotného ho překvapilo, jak silné emoce v něm tohle místo, plné zpola zapomenutých vzpomínek, vyvolávalo. Přímo tady, na mělčině u břehu, se s bratrem učili plavat a později pořádali závody v lovení mušlí, které pak pokaždé s velkou slávou věnovali své matce (aby se na ně nezlobila, že už zase utekli strážím a vydali se na vlastní pěst k oceánu). Vždy, když jim povinně vyhubovala, měla z jejich dárků obrovskou radost, a proto oba svorně usilovali o tu největší a nejkrásnější lasturu, která byla k mání. Jak rostli a dospívali, potápěli se do čím dál tím větších hloubek a nezřídka o své úlovky se smíchem bojovali (netuše, že jednou budou jejich souboje skutečné a v sázce bude mnohem víc, než jen nějaké bezcenná skořápka). 

„Jen co?“ vytrhla ho ze vzpomínek a její zkoumavý pohled mu připadal mnohem laskavější, než kdykoliv dřív.

 
„Nic.“ Přinutil se k úsměvu a raději chvatně ukázal na nedalekou, o něco vyšší skálu, která se prudce svažovala k vodě. „Přímo támhle jsem se kdysi, jako kluk, málem utopil.“

 
„Vážně?“ Znělo to pochybovačně.

„Ano, tahal jsem z vody našeho bratra,“ doplnil nevzrušeně, ale někde hluboko uvnitř mu při té vzpomínce znovu zatrnulo. Tenkrát mu do smíchu rozhodně nebylo!

„Co se stalo?“

 
„Byla to moje vina. Hádali jsme se… bože, už ani nevím kvůli čemu. Ale to je fuk, strčil jsem do něj, on ztratil rovnováhu a při pádu se praštil do hlavy o skálu. Zmizel pod vodou tak rychle, že jsem nestihl vůbec nic udělat.“

Hleděl na klidnou hladinu, pod kterou kdysi bojoval o holý život (a nejen o ten svůj), a připadalo mu, jako by měl celou tu scénu znovu před očima (ten šok, který se ho zmocnil, když se nad bratrem zavřela voda, se totiž nedal jen tak zapomenout).

Byli tu tehdy úplně sami… Dva malí bezbranní kluci, co se sotva naučili plavat, ale už si naivně mysleli, že se můžou pošťuchovat na skále u vody. A nikde nikdo, kdo by jim pomohl. Prekérní situace, kterou by většina dětí řešila útěkem a pláčem, ale on ne. Jeho zajímalo jen to, aby z toho Thor vyvázl se zdravou kůží, a bez uvažování se vrhl do vln, aby napravil svou strašlivou chybu, která mohla stát jeho sourozence a nejlepšího přítele život. Kdyby tehdy podlehl panice, jeho bratr už by nejspíš nebyl mezi živými, ale to bylo něco, co si tehdy nedokázal představit. A aby byl upřímný… Ačkoliv se snažil sobě i okolí tvrdit opak, neodkázal si to představit ani teď! 

„Skočil jsem pro něj a vytáhl ho,“ pokračoval potichu. „Sice nás to oba málem stálo krk, ale zvládli jsme to. Dostal jsem ho na břeh, a když se vzpamatoval, tak…“ odmlčel se, aby ovládl hlas, který se mu nepatrně třásl, „… se začal vztekat, že by měl jako správný starší bratr zachraňovat on mě, ne já jeho, a pak se mnou několik hodin sotva promluvil. Ale víš co? Mně to bylo fuk. Byl jsem hlavně rád, že se neutopil!“ uzavřel s povzdechem, ale znělo to spíš smutně, než pobaveně. Tak smutně, že se mu Aldrif odhodlala stisknout ruku a říct něco, na co se už nějakou dobu chystala.

„Chybí ti, viď?“ zašeptala jemně a nenechala se odradit jeho překvapeným pohledem.

„Cože? Thor? Ne! Ovšemže ne!“

„Ale ano.“ Nehádala se s ním, prostě to jen konstatovala jako holý fakt, a dost ho tím vyvedla z míry. Samozřejmě, že mu bratr nechyběl. Jak by mohl? To bylo... směšné a žádné sentimentální vzpomínky na tom nic neměnily! Byl rád, že se ho zbavil! Umlčel v sobě jakékoliv pochyby, silně se kousl do rtu, aby na sobě nedal znát žádné emoce, a znovu rázně zavrtěl hlavou.

„Mýlíš se, tohle je… minulost. Kdysi by mi asi chyběl, ale teď už ne. Teď už jsme každý někde jinde. A navíc…“ Přinutil se k úsměvu. „Mám tebe.“

Vyznělo to mnohem upřímněji, než měl původně v úmyslu, ale nějak si nemohl pomoct. Její laskavé oči mu tolik připomínaly ty matčiny… Takhle se na něj dívala vždy, když potřeboval její podporu, a on to bral jako samozřejmost, kterou ocenil až tehdy, když ji ztratil. Frigga tu pro něj vždycky byla a teď… tu pro něj byla její dcera, a nemělo smysl vzpomínat na bratra, který o něj nestál a on… nestál o něj! Zvlášť, když už byl nejvyšší čas konečně Aldrif sdělit to, kvůli čemu ji na tuhle procházku vůbec vytáhl. A on… z toho najednou, zničehonic úplně přestal mít obavy. Jako blesk z čistého nebe ho opustily veškeré pochyby, a zatímco se na ni upřeně díval a cítil její horkou dlaň ve své, nedokázal si představit, že by ho zklamala nebo mu jakkoliv ublížila. Bylo to možná naivní a pro někoho jako on značně netypické, ale nemohl si pomoct. Její úsměv v něm vzbuzoval tak silnou důvěru, jakou cítil k cizí lidské bytosti jen jednou v životě, a to už něco znamenalo!

„Chci, aby ses přestala schovávat,“ zašeptal jemně a její oči se rozšířily překvapením. Celou dobu čekala, až jí konečně řekne, co bude dál, ale teď měla v hlavě úplně jiné věci a nebyla na to připravená. Zvlášť, když jí to vůbec nedávalo smysl…

„Co… tím myslíš?“

 
„Že tě chci představit všem lidem v paláci a říct jim, že jsi můj host.“ 

„Ty jim… chceš říct, kdo jsem?“ vyjekla zděšeně, protože něco takového se jí zoufale nehodilo (kdyby všichni věděli, že je Odinovou dcerou, mohla na pomstu rovnou zapomenout), ale rychle ji uklidnil.

„Jistěže jim nechci prozradit tvou pravou identitu. To by bylo nebezpečné,“ potěšilo ho, že ji to tak vyděsilo, „můžeme použít jméno, které jsi užívala v Desátém Světě, a vymyslet ti úplně jiný původ. Hlavní je, aby o tobě lidé v paláci věděli a chovali se k tobě s náležitým respektem.“

„Ale… proč? Proč tak najednou?“

„Protože…“ zaváhal a vážně jí pohlédl do očí, protože tohle byla ta komplikovanější část, na kterou nevěděl, jak zareaguje (a ve skrytu duše nepřiznaně doufal, že bude zklamaná), „… musím na čas odjet a o tebe by se neměl kdo starat,“ řekl to na rovinu a ji ani nenapadlo ohradit se proti slovu „starat se“. Však bylo výstižné (skutečně o ni pečoval a bez něj neměla v utajení šanci). A navíc… ji mnohem víc zaujala informace, že se chystá někam pryč.

„Odjet? A… kam?“

„Na Vanaheim,“ povzdechl si utrápeně a nepřestával jí tisknout ruku. „To je to, na čem jsme se včera v noci shodli s krizovým štábem. Musíme tam udělat pořádek dřív, než to odnesou další nevinní.“

„Ale já myslela, že tam jen pošlete armádu.“ Zatvářila se přesně tak nesouhlasně, jak si tajně přál, ale to bohužel na situaci nic neměnilo.

„Samozřejmě, ale já ji musím vést do boje. Jsem jejich král a ochránce všech devíti světů. Nemůžu se schovávat doma a čekat, jak to dopadne.“

„Ne? Hm… to je škoda,“ vypadlo z ní tragicky, a když si uvědomila, jak hloupě to zní, raději uhnula pohledem a roztomile se začervenala.

Bože, chová se jako idiot. S něčím takovým měla přeci počítat! Přesto… jí doposud vůbec nedošlo, co přesně by mohly nepokoje na Vanaheimu znamenat a jak moc by mohly nabourat, a když na to přijde, taky ohrozit jejich život. Brala je jako něco, co se děje daleko odsud a za na co musí její nevlastní bratr „pouze“ zpovzdálí dohlédnout, a nebyla připravená na zjištění, že to pojede sám aktivně řešit! Měla být, protože to byl standartní postup, ale… nebyla! A když na to nyní pomyslela, žaludek se jí i proti její vůli stáhl úzkostí.

„Ale… není to nebezpečné?“

„Bitva jestli není nebezpečná? No, já ti nevím… Ale je dost dobře možné, že je. Představ si, že jsem dokonce slyšel, že ji sem tam někdo z válečníků nepřežije,“ pokusil se to celé obrátit ve vtip, ale vůbec se nezasmála. 

„Mně to tedy legrační nepřijde!“

„Však mně taky ne, ale to víš… Jinak to nejde. A teď navíc nemluvíme o mně, mluvíme o tobě a o tom, že se budeš muset přestat skrývat v mé komnatě. A to co nejdřív, protože,“ udělal dramatickou pauzu a pak jí váhavě pohlédl do očí, „odjíždíme ode dneška za dva dny!“

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (13. kapitola):