OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (2. kapitola)

30.05.2015 (09:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 793×

Půvabná, rusovlasá dívka v kápi se uvnitř celá chvěla, když se potichoučku kradla do Odinovy potemnělé ložnice provoněné cedrovým dřevem a desítkami exotických květin, ale navenek přitom působila chladně a nepřístupně, jako by v ní nezbyl ani jediný nepatrný střípek citu. Nával emocí, který jí cloumal venku na chodbě, když v přítmí palácové chodby trpělivě čekala, až bude moci vykonat to, kvůli čemu sem přišla, byl rázem zapomenut a její kočičí pohyby v sobě nenesly ani sebemenší náznak toho, že má žaludek i hrdlo stažené hrůzou a mysl jí víří stovkami vzpomínek na trnitou minulost, která jí dovedla ze zapovězeného světa až sem… Do překrásné, vzkvétající říše, jež kdysi měla připadnout právě jí!

A byla to zatraceně dlouhá a náročná cesta, kterou musela urazit, aby dnes v podvečer konečně proklouzla tajnou skalní rozsedlinou do království, v němž se kdysi narodila a nebýt toho, že po vyhoštění z Desátého světa narazila na pár osob, které měly s Asgardem nevyřízené účty, vůbec by se jí to nepodařilo. Patrně by ještě teď tápala někde v opuštěných kvadrantech vzdálených světů, ale naštěstí jí byl osud příznivě nakloněn a dal jí šanci postavit se na vlastní nohy a zjistit všechny potřebné detaily nejen o Odinovi, ale i o jeho rodině a království.

Nebyly to všechno zrovna příjemné a pozitivní zprávy a některé se Aldrif i proti její vůli poněkud osobně dotýkaly (hlavně informace o tom, že Odinova žena a její biologická matka Frigga před necelým rokem zemřela, ji zasáhla víc, než byla ochotná připustit), ale rozhodně to byl fascinující a užitečný souhrn všeho podstatného, co se událo během té nekonečné doby, kterou prožila izolovaná v Desátém světě, kam pronikaly jen nesouvislé útržky informací.

Její noví známí (mimochodem vesměs dost nepříjemní a nesympatičtí lidé, se kterými už nikdy nechtěla mít nic společného, ale kteří si ji kdo ví proč oblíbili hned, jak na ni narazili), se s ní o tohle všechno ochotně podělili, a to byla výhoda, o které se jí ani nesnilo. Neznala se s nimi moc dlouho (jen pár dní), ale během té doby jí o Asgardu nezamlčeli snad vůbec nic a dokonce jí i poradili, kudy může do této téměř nedobytné říše bezpečně proniknout.

Duhový energetický most, zvaný Bifrost, z něhož měla už předem obavy, zdaleka nebyl jedinou cestou, která vedla k jejímu vytouženému cíli, a jelikož mezi umění, do nichž ji kdysi zasvětil její adoptivní otec, patřila i schopnost obelstít mocné jedince nadané nadpřirozenými smysly (jako byl hlavní zdejší strážce Heimdall), dokázala hravě uniknout pozornosti všech, kdo by jí mohli na její pouti za pomstou zastavit!

Přesto to nebyla zrovna procházka růžovou zahradou a ona po hladkém proklouznutí tajným energetickým polem sloužícím jako zadní vchod, jen tak tak unikla jednotce stráží, která se poblíž skalní rozsedliny, v níž se průchod nalézal, z ničeho nic objevila. Jako by to zatracené místo snad hlídali, nebo co! A to jí její rádci tvrdili, že se o existenci této zkratky všeobecně neví a že byla v minulosti využívána jen sporadicky.  

Nakonec se však vojáci ukázali být celkem užiteční, protože si jí pochopitelně nevšimli a navíc jí svou hlídkou poskytli výborné krytí, díky kterému snadno pronikla za brány Asgardu. A tam jí nevědomky ukázali i nejjednodušší a málo frekventovanou cestu do paláce, kterou ihned využila, a bez jediného zaškobrtnutí tak v rekordním čase stanula přede dveřmi Odinových soukromých komnat. Byl to téměř zázrak a druhý přišel po pár hodinách vyčkávání… Kdy došlo i na první pohled do tváře muže, o němž snila už od dětství!

Ano, snila o něm a současně ho z celého srdce nenáviděla, což však nemohlo zakrýt fakt, že si jako každé opuštěné dítě přála vědět, jak její otec vypadá a zda je mu alespoň trošku podobná. Představovala si ho jako neurčitý, temný stín, který měl kdysi moc nad jejím životem i smrtí, ale nakonec byla jeho skutečným zjevem trpce zklamaná! Všemocného vládce Asgardu a démona, který svými odpornými činy neblaze poznamenal celou její dosavadní existenci, si rozhodně představoval jinak než jako vrásčitého, starého muže s bílými vlasy a chybějícím okem, který před jejíma očima dost nevybíravě peskoval jednoho ze svých poddaných. Právě takový pohled se jí však naskytl, když ho tajně pozorovala ze svého úkrytu, a nepříjemně ji zasáhl. Připadal jí směšně slabý a vyčerpaný a nebýt toho, že měla stále před očima to strašlivé ponížení, kterému byla jeho vinou po celý život opakovaně vystavována, možná by dokonce zaváhala, zda někdo takový vůbec stojí za to, aby kvůli jeho zabití tolik riskovala.

Nakonec ale dospěla k názoru, že ať aktuálně působí na své okolí jakkoliv, za své někdejší odporné zločiny si nic jiného než utrpení nezaslouží a rozhodla se udělat přesně to, co si v duchu naplánovala. Jen bylo třeba být ještě nějakou dobu trpělivá a zbytečně své plány neuspěchat, a proto rázně přemohla touhu vrhnout se na něj hned, jak jeho poddaný zmizel za ohybem chodby a dala svému otci, jež v ní už brzy měl najít kromě dcery i svou nemilosrdnou vražedkyni, dostatek času, aby se ve svých komnatách uložil ke spánku. Teprve když si byla jistá, že téměř určitě odešel na lože, počkala, až kolem projde jedna z pravidelných hlídek, potichu opustila svůj úkryt a zamířila potemnělou chodbou vstříc svému osudu.

S nervy napnutými takřka k prasknutí vzala za kroucenou, zlatou kliku a s nezměrnou úlevou zjistila, že vysoké, bohatě zdobené dveře, ve kterých Odin zmizel, nejsou zamčené. Jak příhodné! Jeho pýcha a přehnané sebevědomí, se kterým automaticky předpokládal, že jeho rozkaz nařizující všem v paláci, aby se ho neodvážili rušit, bude za všech okolností splněn, jí podstatně usnadnily práci a jemu podepsaly ortel smrti! Díky jeho egu nemusela zdlouhavě řešit jak se dostat dovnitř, a o pouhých pár sekund později, už potichu kráčela přepychově zařízenou místností k monstróznímu lůžku opatřenému průsvitnými zlatými nebesy a napjatě poslouchala pravidelné oddychování jeho tvrdě spícího majitele.

Výborně! Ideálnější podmínky pro zahájení útoku si snad ani nemohla přát! Mysl jednoho z nejmocnějších mužů všech deseti říší bloudila kdesi ve snách a jí zbývalo už jen pár vteřin, než mu měla konečně stanout tváří v tvář a ukončit jeho pozemskou existenci! Už jen několik metrů… Už jen poslední krok…  Obezřetně se kradla tmou, vyhýbajíc se posledním zábleskům světla dohasínajícího krbového ohně, a její pravá ruka křečovitě svírala stříbrem vykládaný jílec dlouhé, ostré dýky, jejíž ostří kolem sebe házelo tlumené odlesky.

Další dárek od těch, kteří jí poradili a pomohli dostat se až sem a jejichž nenávist k Odinovi byla tak silná, že byli ochotní investovat do neznámé, ale odhodlané dívky víc, než jen trochu zlata. Neměla vůbec nic, jen neukojitelnou touhu po Odinově krvi, což jim imponovalo, a proto jí v jednom nepříliš luxusním hostinci, v zapadlém kvadrantu čtvrtého světa, zaplatili nocleh i stravu a na cestu jí věnovali tuto nádhernou zbraň, která měla všechny její krvavé, pomstychtivé sny přetavit v realitu. A mělo k tomu dojít už za pár sekund…

Neodvažovala se málem ani dýchat, když se protahovala kolem mahagonového stolku, na němž se skvěla poloprázdná karafa s vínem (která nejspíš mohla za to, že tak obezřetný bojovník jako Odin ještě stále nezaznamenal její přítomnost), a její prsty rozechvěle odhrnovaly lehoučkou látku postelových nebes. Chtěla mu vidět do tváře, až se bude ostří její dýky blížit k jeho hrdlu, jenže… Měla smůlu! Ve chvíli, kdy se naklonila nad postel a matné světlo plamenů plně ozářilo královské lože, ji to téměř nadpřirozené štěstí, které ji doteď provázelo, ve vteřině opustilo a ona měla co dělat, aby nevyjekla překvapením!

Šok, který jí projel celým tělem, když upřela oči na sněhově bílý, prachový polštář překrytý kožešinou, se totiž hravě vyrovnalo prudké ráně do zátylku! Byla připravená na cokoliv, včetně toho, že na ni Odin připravil nějakou lest a jeho lože bude prázdné, protože ji navzdory svému chatrnému zjevu dávno vycítil… Ale rozhodně nečekal, že v jeho posteli bude ležet někdo úplně jiný! Bohužel právě takového nepříjemného překvapení se dočkala!

Místo starého, vrásčitého muže se na lůžku nacházel neznámý, černovlasý mladík a absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někde prodléval ještě někdo další. Sice sem viděla Odina vcházet a určitě se jí to jen nezdálo, ale nyní tu kromě tajemného neznámého nikdo jiný nebyl, a to ji vyvedlo z míry natolik, že… Udělala svou dnešní první zásadní chybu a s dýkou připravenou ke smrtící ráně nerozhodně přešlápla!

A to dělat neměla! Nepřítomnost toho, kvůli komu sem přišla, ji rozhodila natolik, že si nebyla jistá, zda se jí to všechno jen nezdá a zda by měla nezvaného hosta v králově posteli nechat být, nebo pro jistotu rovnou umlčet (což se jí příliš nechtělo), ale rozhodně kvůli tomu neměla zkoušet hloubku mladíkova spánku. Ten jediný nepatrný krůček, doprovázený téměř neslyšným zaskřípěním, totiž stačil k tomu, aby ho vytrhl ze snění a než se nadála, jeho olivově zelené oči se omámeně pootevřely a vzápětí šokovaně vytřeštily!

„Ne!“ Došlo jí až příliš pozdě, že teď už nemá na výběr a nesmí dovolit, aby jí unikl, zalarmoval stráže a překazil její krvelačné plány, a prudké švihnutí dýkou, které ho mělo zranit, nebo rovnou zabít, jí už nebylo nic platné.

Přišlo totiž přesně o ten pověstný zlomeček sekundy později, než kolik on potřeboval k tomu, aby se překvapivě hbitě vyhnul jejímu zákeřnému útoku. Ticho noci, rušené jen praskáním dřeva v krbu a dvojím šokovaným oddechováním, proťal trhavý zvuk a nabroušené ostří, jež neškodně minulo svůj cíl, skončilo zabodnuté hluboko v hedvábném polštáři. 

„Kruci!“ zaklela Aldrif vztekle, a zatímco se snažila zbraň vyprostit, její šokovaný cíl se konečně vzpamatoval z prvotního úleku, prudce potřásl hlavou a vyšvihl se do kleku…

Sakra! Co tohle mělo znamenat? ptal se Loki sám sebe, když se mu povedlo definitivně zbavit dvojitého vidění, způsobného kombinací nečekaně rychlého procitnutí a nezanedbatelného množství vína, které před ulehnutím vypil, a připadalo mu, jako by se svět kolem něj dočista zbláznil! Ještě před chvílí se mu zdálo, že se zase nudí v trůnním sále a poslouchá nekonečné nezáživné hlášení o stavu místní ekonomiky, když tu se náhle vše změnilo a v zorném poli se mu zjevila neznámá, překrásná dívka. Bohužel to však nebyl příjemně vzrušující sen, jak se prve domníval, ale hořká realita!

Místo toho, aby si k němu ta mrcha přilehla, na něj totiž bez skrupulí zaútočila a použila k tomu na jeho vkus až přehnaně nabroušenou dýkou, kterou by ho mohla v minutě vykuchala (a nebýt jeho léta budovaných a zdokonalovaných bojových reflexů, nejspíš by přesně to také udělala)! A začít podle všeho chtěla tím, že mu ji s gustem vrazí přímo do srdce, což se mu ani za mák nelíbilo!

„Co to sakra…,“ stihl ze sebe vyrazit, než se jí podařilo vymotat nůž z hedvábí, ale zbytek věty byl nucen spolknout, protože se na něj znovu vrhla a jako smyslu zbavená zaútočila dalším překvapivě šikovným výpadem, který jen tak tak vykryl druhým polštářem. „Hej! O co ti jde? A kdo sakra jsi?!“ Pokusil se jí zbraň, která opět uvízla v záhybech látky, odebrat a zpacifikovat ji dřív, než mu s ní vážně ublíží, ale byla až nečekaně mrštná, a než se nadál, schytal od ní prudkou ránu do obličeje a vzápětí ještě jednu do hrudi, která mu málem vyrazila dech.  

„A kdo jsi ty?“ prskla nebezpečně tichým hlasem a využívajíc jeho chvilkové nesoustředěnosti si odhrnula rusé vlasy z čela a zaútočila s takovou razancí, až ho zády srazila na postel.

„To bys snad měla vědět, když se ze mě snažíš vyrazit duši!“ bránil se dalším ranám, kterými ho nepřestávala zasypávat a zatímco blokoval její snahu obkročmo se mu posadit na břicho, koutkem oka spatřil dýku, které se znovu chopila. „Ale no tak! Co si o tom promluvit?!“ Chňapl po jejím štíhlém zápěstí, ale šikovně před ním uhnula a obratem provedla další pokus o jeho přišpendlení k matraci, které mu zanechalo na levém boku teninkou povrchovou ránu.

Skoro to necítil, ale i tak ho nenadálý šok z kratičké řezavé bolesti donutil zaskočeně syknout a škubnout sebou tak nešťastně, že z nedalekého stolku srazil karafu se zbytkem vína.  Ale ne… Blesklo mu hlavou, když se pokojem rozlehl třesk rozbíjeného skla a pár vteřin naivně doufal, že stále ještě nepřišel o příležitost poradit si s neznámou útočnicí dřív, než se něco pekelně pokazí. Ale vzápětí došlo přesně k tomu, k čemu zoufale doufal, že nedojde. Ale ne! Tohle mu vážně ještě chybělo! Tak moc se snažil chovat tiše a zpacifikovat tu šílenou holku dřív, než jejich třenice vzbudí nevítanou pozornost, a teď to bylo všechno v háji! A jeho krytí možná také…

Během vteřiny se totiž venku na chodbě ozvaly spěšné kroky, svědčící o přítomnosti několika strážných a vzápětí i bušení na dveře a váhavý mužský hlas podmalovaný obavami z porušení králova nařízení.

„Vaše veličenstvo? Jste v pořádku? Něco jsme zaslechli…“

Vážně? No nepovídej…  blesklo Lokimu hystericky hlavou, ale pak sám sebe v duchu okřikl a donutil se ihned přestat panikařit. Nemohl si dovolit ztratit hlavu! Teď ne! Naopak, musel se snažit zachránit, co se dá, a ukázalo se, že v tomhle se štěstí postavilo na jeho stranu.

Díky chladnému uvažování a léta trénované schopnosti poradit si i v neřešitelných situacích, se mu podařilo získat ztracenou rozvahu o vteřinku dřív než jeho protivnici a to úplně stačilo k tomu, aby dočasně získal navrch!

Aldrif totiž po zaslechnutí hluku na chodbě a hlasu stráží zpanikařila úplně stejně jako on, nepatrně povolila svůj stisk, kterým se ho právě pokoušela přiškrtit a… To se ukázalo být její dnešní druhou obrovskou chybou! Až doposud měla v boji obrovskou výhodu, protože na její straně stál jak moment překvapení, tak fakt, že byla na rozdíl on Lokiho ozbrojená, a on rozespalý a nepatrně omámený vínem, ale teď se štěstí obrátilo, a než se nedála, bylo po boji. Ve zlomku sekundy se ocitla v jeho drtivém sevření a veškeré pokusy o osvobození, byly marné.

Ač velice zdatná a v boji perfektně vycvičená, hrubou silou se té jeho rovnat nemohla a i přes nepolevující odpor docílila jen toho, že ji prudce obrátil zády k sobě a bolestivě jí přitiskl dlaň k ústům, aby jí zabránil vykřiknout.

„Ššššš, jen v klidu, ty dračice! Teď buď pěkně zticha, nebo přísahám, že ti zlomím vaz!“ sykl jí do ucha přesně v okamžiku, kdy uslyšel zvuk otevíraných dveří, a než stihla jakkoliv zareagovat, zavřel oči a ona vyděšeně sledovala, jak se vzduch kolem nich podivně rozvlnil a zaleskl tlumeným nazelenalým světlem podobným polární záři.

Co to kruci… prolétlo Aldrif hlavou, když svit zmizel a prostor kolem ní i jejího věznitele se nepřirozeně zdeformoval, jako by byl obtékán nějakým energetickým polem, ale to už tu byly stráže a jí se na okamžik zatmělo před očima! Její nejhorší noční můra se stávala skutečností a divoce bušící srdce jí rázem sevřela nepříjemná tíseň. Teď ji odvlečou do vězení a hned zítra jí setnou hlavu a ona už Odina, který byl nejspíš v úplně jiné části paláce, nikdy neuvidí! Nikdy se mu nebude moci pomstít a nikdy nedostane šanci říct mu, že je jeho ztracená dcera, a donutit ho pochopit, jak příšerně se tehdy zachoval. Její plán byl v troskách a ze snů zbyly jen smutné cáry, jenže…

Jí ani nestihly do očí vstoupit slzy vzteku a už je zase byla nucena zaskočeně vykulit! Vojáci, kteří se zjevili vedle lůžka, totiž nepřiskočili jejímu uchvatiteli na pomoc, ani se nedivili tomu, kde se tu vzal a proč tu nikde není jejich král, kterého dle svých slov očekávali. A na ni… Na rozcuchanou, námahou zrudlou a zcela cizí dívku, která neměla v královské ložnici co dělat, se ani jednou nepodívali, jako by vůbec neexistovala!

Místo jakékoliv akce zůstali nejistě postávat pár kroků od postele a jejich oči plné nervozity se upíraly kamsi do prostoru, zatímco realita jim zcela unikala. A pak…

„Vaše veličenstvo, moc se omlouváme, že jsme porušili váš rozkaz, ale slyšeli jsme nějaké podezřelé zvuky a mysleli jsme…,“ spustil jeden z nich provinile, jako by zcela normálně hovořil se svým králem a vzápětí dodal něco, co ji zmátlo ještě mnohem víc!  „Ale pokud se tu nic neděje, tak… Vás už nebudeme rušit,“ plácl nelogicky, nevšímajíc si toho, že má před sebou dost netradiční výjev, jako vystřižený z příručky o sebeobraně, a v jeho tváři nebylo ani stopy po bojovnosti, jaká by se u vojáka, který právě dopadl vetřelce, dala očekávat. Spíš se zdál podivně bledý a roztěkaný, a když připojil několik dalších trhaných omluv za porušení nařízení, Aldrif rázem došlo, že to všechno není jen zdání a že tomu nebožákovi vůbec nepřeskočilo! On si vážně myslel, že sem se svými druhy vnikl zbytečně a co bylo hlavní… Vůbec ji, a nejspíš ani toho mladíka, co ji stále křečovitě svíral, neviděl! Viděl místo nich svého krále, před kterým se zoufale kál za nevhodné chování, a když pak mladík promluvil, a jeho podivně zkreslený a neživotný hlas se rozlehl místností, v očích všech vojáků probleskla nezměrná úleva.

„To je v pořádku. Jen malá nehoda s karafou. Sluhové to ráno uklidí. Teď jděte a příště sem bez mého svolení nevstupujte, jasné?!“

„Ano, ovšem. Děkujeme, výsosti. Dobrou noc!“ Zmizeli jako pára nad hrncem a nechali Aldrif zcela zmatenou a vzdáleně tušící, že tu něco zatraceně nehraje!

Lokimu se však oproti ní obrovsky ulevilo a strach, který mu svíral útroby, konečně povolil. Vážně se bál, že se mu nepodaří stráže oklamat, ale naštěstí byli skutečně tak hloupí a naivní, jak si vždycky myslel. Přesto však situaci ještě tak docela pod kontrolou neměl! Pořád tu byla ta neznámá vražedkyně, kterou držel v šachu a která se nyní znovu začala snažit uniknout z jeho sevření. A jak by také ne, když se konečně vzpamatovala a došlo jí, že už jsou tu zase jen sami dva a že stráže se už dnes v noci neodváží vrátit, ani kdyby odtud slyšeli zvuky zemětřesení! Sice netušila, co přesně se tu děje a proč se ten parchant, co jí drtil rty i zápěstí, vydával před těmi vojáky za jejího otce, ale jedním si byla zatraceně jistá… Kdyby se jí teď podařilo ho přemoct, mohla by od něj zjistit potřebné informace a její mise by stále ještě nemusela být ztracena. Stačilo ho jen překvapit a vyvést z míry a k tomu jí nevědomky poskytl báječnou příležitost tím, že jí pro jistotu stále zakrýval ústa. Stačilo jen nechat stranou všechny mužské bojové chvaty, které ji otec naučil, napnout všechny síly a pootevřít pusu…

„AU!“ zařval Loki, když se mu její rovné, bílé zuby zaryly do kůže, a než se nedál, strhla si jeho do krve poraněnou ruku z obličeje a uštědřila mu ránu loktem do břicha, aby se mohla vymotat z pokrývky a vrávoravě vstát z postele. Chtěla najít svou zbraň a dokončit, co začala, ale bohužel ani fakt, že ho zaskočila, jí neměl pomoci k tomu, aby znovu získala navrch. Dýka, kterou jí před příchodem vojáků vyrazil z ruky a ona ji slyšela sklouznout na podlahu, zmizela kdesi ve tmě, a než ji stihla začít hledat, bylo pozdě!

Loki se totiž poměrně rychle vzpamatoval z překvapení i nenadálé ostré bolesti a měl toho akorát tak dost!

„Ty zatracená mrcho! Tak ty budeš kousat?! Jen počkej…“ zavrčel rozmrzele, dotčený tím, že ho odrovnala tak typicky ženskou taktikou, se kterou po tom, co bojovala jako profesionálně cvičený zabiják, vážně nepočítal a vydal se celou tuhle malou noční epizodku konečně uzavřít. Definitivně zbavený doznívajících účinků alkoholu a nabuzený nutností vytvořit těsně po procitnutí tak propracovanou iluzi, už neměl ani ten nejmenší problém s koncentrací a vyloženě se těšil, až tu drzou potvůrku zpacifikuje! „Teď tě dostanu…“ zamumlal jako malý kluk mstící se otravné spolužačce, hbitě se vymrštil z lůžka a pohotově škubl za lem jejích šedavých šatů, který zůstal vězet mezi přikrývkami. Když chce bojovat jako holka, tak budiž! Ukáže jí, jak nevýhodné to v souboji je, protože to rozhodně nebylo poprvé, kdy si musel poradit se ženou (něžné pohlaví se sice bít nemá, ale někdy holt není zbytí)! „Víc toho neumíš?“ provokoval ji, aby snáz udělala chybu, a když se jí dočkal, uskočil stranou, znovu se zmocnil cípu její sukně… A bylo to!

„Co to…“ zamumlala zaskočeně, netušíc, o co se snaží, ale to už tkanina na jejích šatech zrádně povolila, roztrhla se a zamotala se jí pod nohy tak nešťastně, že ztratila rovnováhu a další její sebeobrana ztratila veškerou účinnost. Pro Lokiho pak už nebyl problém hladce vykrýt její naslepo vedený úder, a když znovu zakopla a začala padat k zemi, stačilo ovinout paže kolem jejího štíhlého, dívčího těla, a nechat ho, aby mu doslova sklouzlo do náruče. A byla v pasti!

Jen si dal pro tentokrát pozor, aby se paží nepřiblížil k jejím půvabně vykrojeným ústům, z nichž polohlasně sypala velice ostré nadávky, a pro jistotu zamířil rovnou k jejímu štíhlému krčku, kde použil chvat, kterému se v některých světech říkalo „kravata“. Bylo to rychlé a účinné a on už vážně neměl náladu si s ní hrát!

Potřeboval jí co nejdřív poslat do bezvědomí a jediný důvod, proč jí během krátkého boje, během kterého se marně snažila osvobodit a nadechnout, skutečně nezlomil vaz, byla touha zjistit, co je zač, jak se sem dostala a hlavně proč mu (nebo spíš Odinovi) tak odhodlaně usilovala o život. A navíc… si nevzpomínal, že by někdy v minulosti zabil ženu. Bojoval s nimi, to ano, ale aby je chladnokrevně vraždil, když je mohl zpacifikovat jinak… To nebyl jeho styl! Nebránil se tomu, ale ani to nemínil vyhledávat, a proto prostě v klidu počkal, až se konečně přestala vzpouzet a unaveně složil její bezvědomé tělo na podlahu.

Jenže co teď s ní? Opřel se unaveně zády o pelest královského lože, a zatímco si ublíženě kontroloval rány, která v boji s tou šílenou amazonkou utržil, horečně přemýšlel, jak se vypořádat s tím, že má ve svých soukromých komnatách dívku v bezvědomí, která až se probere, půjde mu nejspíš znovu po krku! Nejjistější by nejspíš bylo uklidit ji do bezpečné vzdálenosti, ale on bohužel netušil kam! Sice by ji mohl vlastnoručně dopravit do některé z prázdných cel asgardského vězení, ve kterém se až nepříjemně dobře vyznal, ale tam by ji jen těžko stihl vyslechnout dřív, než by se mezi vojáky rozkřiklo, že tam je. A pak by se celá situace ještě víc zkomplikovala, o což vážně nestál! Nechtěl, aby se kdokoliv v paláci dozvěděl, že se sem podařilo proniknout jakési neznámé vražedkyni a už vůbec nestál o to, aby ta holka dostala šanci mluvit o tom, co viděla!

Možná by ji měl vážně raději odpravit a elegantně se zbavit jejího těla, jenže to by se zase už nikdy nedozvěděl, jestli pracovala sama, nebo se má připravit na další podobnou noční návštěvu. Ach jo… Vyčerpaně si prohlížel její nehybnou tvář a po pár minutách usilovného zvažování situace dospěl k názoru, že nejlepší bude nechat ji tady, ve svých komnatách. Šance, že ji tu někdo objeví, byla mizivá a pravděpodobnost, že se na sebe bude snažit upozornit, mu také nepřipadala nijak závratně vysoká. Poznal na ní, jak znejistěla, když se objevily stráže, a ať už k tomu měla jakýkoliv důvod, dobrovolně se do rukou vojáků jistě nevydá (a pokud ano, všichni ji budou považovat za pomatenou a jejím historkám nikdo neuvěří).

Takže zůstane tady. Akorát…. Neměl tušení kde! Zamknout ji v koupelně, nebo v některé jiné vedlejší komnatě, se neodvažoval, protože vzhledem k její šikovnosti by odtamtud jistě dokázala uprchnout (když se dokázala nepozorovaně dostat do Asgardu i do jeho ložnice, byla by to pro ni jistě hračka). A strčit ji na balkon bohužel nemohl! Vypadala, že je schopná čehokoliv a nic ji nezastaví a navíc nemohl vědět, zda neovládala nějaké zvláštní síly, díky nimž dokáže být neviditelná. Spustit ji jen tak z očí prostě nepřicházelo v úvahu a jemu tak zbývala jediná možnost…

„Tys mi tu vážně ještě scházela!“ povzdechl si, když pochopil, že nemá na výběr a bude si ji muset nechat přímo v ložnici a neochotně se vyškrábal na nohy. Musel se postarat o to, aby mu nevyškrábala oči, až procitne, a k tomu potřeboval něco víc než to, co měl po ruce. Naštěstí však věděl, kde to hledat a pár minut poté, co zvedl neznámou rusovlásku ze země a uložil ji na postel (na které už dnes stejně neměl v plánu znovu usnout), už v přestrojení za Odina mířil na chodbu odchytit si první hlídku, kterou potká.

„Vaše veličenstvo? Po… potřebujete něco?“ vykoktal zaskočeně mladý voják, na kterého narazil za ohybem chodby, ale on mu nemínil nic vysvětlovat. Jako král si to mohl pohodlně dovolit.

„Tvoje pouta. Hned!“ nařídil přísně a s nataženou rukou čekal, až mu je voják zaraženě podá.

„Prosím.“

„Děkuji. Teď pokračuj v hlídce!“

„Ovšem, výsosti.“

Nechal šokovaného mladíka odkráčet pryč a raději se snažil příliš nepřemýšlet o tom, co se mu právě honí hlavou. Hrozilo, že by se při tom mohl náhodou začít stydět, nebo hystericky smát. Patrně to totiž bylo úplně poprvé v celé historii, kdy si Odin uprostřed noci půjčil od některého svého strážného pouta a odnesl si je s sebou do ložnice, kde s nimi zamýšlel bůhví co.

Ovšem na druhou stranu… O tom, co dělá v soukromí, si můžou jeho poddaní myslet, co chtějí! Zabývat se tím nemělo valný smysl, přesto… nemohl popřít, že právě prožil jednu z mála situací, které byl rád, že padnou na Odinovu hlavu. Přeci jen si dokázal docela živě představit, jaké klepy budou už zítra kolovat o králových soukromých ložnicových aktivitách! A jemu šlo přitom během poutání mladé, krásné dívky k pelesti postele o něco úplně jiného, než by se mohlo zdát!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (2. kapitola):