OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (40. kapitola)

02.09.2015 (13:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 759×

„Kde to mám sešpendlit?“

„Ehm, cože?“

„Ptám se, kde to mám sešpendlit, madam. Tady, nebo níž?“ zopakovala Nanna svou otázku a se svazkem špendlíků v ruce trpělivě čekala, až jí její paní, které právě před velkým nástěnným zrcadlem pomáhala s úpravou složité stříbromodré róby, vyjeví svou představu. Ta však měla úplně jiné starosti než řešit, jak dlouhý řasený rukáv by byl k celkovému konceptu šatů nejvhodnější. Už zítra dopoledne ji totiž čekalo oficiální představení, co by asgardské korunní princezny, a hlavou se jí tudíž honily mnohem důležitější věci, než jak bude během monstrózní události, kterou „Odin“ bez bližšího vysvětlení svolal do hlavního trůnního sálu, vypadat.

„To je fuk, udělej to, jak chceš,“ mávla nezaujatě rukou a ani se neobtěžovala podívat na svůj odraz (raději upřeně hleděla z okna na zapadající slunce). Určitě vypadala obstojně, a pokud ne… stejně to zítra bude všem jedno a místo obdivování jejího vzhledu budou v šoku z toho, co se o ní dozvědí. I kdyby měla na sobě pytel, situaci jí to nijak neulehčí!

Celý palác totiž už několik dnů marně spekuloval, co jim to chce jejich vládce, kterého neviděli už víc jak týden, vlastně sdělit. Původní tři dny, během kterých měl Odin nabírat sílu ve svých komnatách, byly totiž s pomocí její iluze (nebo spíše několika iluzí) zdárně prodlouženy na víc jak dvojnásobek, který Loki nutně potřeboval k tomu, aby se za pomoci Idunniných léků zvládl co nejvíc vzpamatovat, a to jen nahrávalo klevetám a palácové šuškandě.

Teorií o tom, co se na Asgarďany chystá, bylo mnoho, přičemž mezi nejkurióznější patřila ta, která zasvěceně hovořila o možnosti, že Odin přede všemi oznámí zasnoubení se svou milenkou, proti čemuž většina Asgarďanů, kvůli královnině památce, ostře protestovala (a Loki tvrdil, že je to pro jejich plán skvělé, protože až se ukáže, že žádná milenka neexistuje, budou všichni odpůrci příjemně překvapeni). Ale většina konspiračních povídaček, které mezi lidem kolovaly, neměla hlavu ani patu! A jen těžko se tomu mohl někdo divit…

Nikomu evidentně nešlo do hlavy, proč Všeotec pořádá tak obrovskou akci, na níž měli přístup prakticky všichni Asgarďané (kteří stihnou přijít včas, aby se do trůnního sálu vešli) a jedinými osobami v království, jež byly obeznámeny s pravou podstatou chystaného ceremoniálu, tak zůstávala Fullina rodina, do níž už bylo možné počítat i Baldra.

Nannin snoubenec byl už také o všem informován (Nanna to nevyžadovala, ale Aldrif ani Lokimu nepřipadalo správné, aby mu lhala do očí) a kupodivu nesl zjištění, že se ve skutečnosti během boje neobětoval pro Odina, nýbrž pro jeho nevlastního syna, velmi statečně. Dokonce se prý nechal slyšet, že je na to hrdý, protože Odina zachránil kvůli své vojenské přísaze, nikoliv kvůli osobním sympatiím (a tudíž je vlastně docela rád, že nepřišel o ruku kvůli někomu, kdo tak odporně zametl s rodinou jeho nastávající).

Všichni, kdo znali pravdu, tak stáli na Aldrifině straně a jediný, kdo měl proti chystanému „převratu“ (pokud se to tak vůbec dalo říct) výhrady, byla kupodivu Fulla! Jednak nesouhlasila s tím, aby Loki dál riskoval život (což nebyla sama, ale všichni ostatní, včetně Idunn, se nechali přesvědčit, že jinak to prostě nejde), ale hlavně se jí z nějakého důvodu nezamlouvalo, že by se měla právě Aldrif nakonec stát královnou.

Nechtěla sice prozradit proč, ale Nanna se své paní svěřila s podezřením, že nejde o osobní antipatie ani uraženou ješitnost kvůli té věci s Odinovou vraždou, ale o cosi, co jí vyjevil její vnitřní zrak a o co se nechtěla za žádnou cenu podělit. Nejspíš šlo o něco neradostného, ale Aldrif neměla čas ani nervy zkoumat, co to vlastně Fulla viděla! Ne, že by ji to neděsilo, ale měla svých starostí dost, a proto to prozatím pustila z hlavy a zabývala se pouze svým vlastním zmatkem a nervozitou, která se s každou uplynulou hodinou stupňovala!

Blížící se akce ji děsila do morku kostí a nebýt zdravotních pokroků, které Loki dělal při užívání Idunniných tablet, nejspíš by se už dávno sesypala. Takhle se však kvůli jeho duševní pohodě zuby nehty držela a snažila se tvářit, že stres spojený s odhalením její pravé totožnosti bez problémů zvládá. Svou služebnou však nepřesvědčila, a proto na ni nyní vrhla soucitný pohled a nepatrně zavrtěla hlavou.

„To se musíte rozhodnout vy, madam. Jsou to vaše šaty a váš velký den!“

„A myslíš, že ho délka rukávu nějak zásadně vylepší?“ uchechtal se hystericky, ale pak se s povzdechem obrátila čelem ke královskému loži a zakašláním upozornila Lokiho, který na něm právě studoval jakousi knihu, aby jí věnoval pozornost.

„Miláčku?“

„Copak?“ Zvedl k ní nesoustředně oči a jeho mnohem odpočatější vzhled ji zahřál u srdce. Už nebyl tak smrtelně bledý jako před pár dny, a dokonce se zbavil i těch nevzhledných, tmavých kruhů pod očima. Sice na něm pořád ještě byly znát stopy únavy a stále prospal mnohem víc času, než bylo běžné, ale už nepůsobil jako někdo, kdo vzápětí zkolabuje.

„Co na to říkáš?“ Podržela si průsvitnou, splývavou látku, která tvořila dlouhý řasený rukáv směřující k jednomu rameni tak, jak jí Nanna předvedla, a trpělivě čekala na jeho verdikt.

„Hm, hezké.“

„A tohle?“ Sevřela látku o něco níž, ale on jen znovu pokrčil rameny.

„To je… taky fajn.“

„Aha a „taky fajn“ znamená lepší, nebo horší, než to první?“ Protočila netrpělivě oči, ale tvářil se jako by po něm chtěla z hlavy spočítat nějakou složitou kvadratickou rovnici.

„Já nevím, obojí ti moc sluší…“

„Bezva, díky za pomoc! Není nad to zeptat se na názor někoho třetího.“ Tvářila se na oko ukřivděně, ale ve skutečnosti ji potěšilo, že se mu líbí prakticky ve všem.

Brala to jako jasný důkaz jeho citů, které jí v uplynulých dnech neměl příliš příležitostí vyjevit (většinou spal, nebo detailně plánoval vše potřebné na zítřejší akci). Teď se ale zdálo, že to hodlá napravit.

„Promiň, nemůžu za to, že jsi nádherná ve všem, co si oblečeš!“ bránil se se smíchem, a dokonce se zcela dobrovolně natáhl pro jeden čokoládový bonbon, kterých měl u postele celou misku (a to byl u někoho, kdo ještě před pár dny nezvládl pozřít skoro nic, slušný pokrok). „Jsi prostě neodolatelná a bude z tebe nádherná princezna!“

„Doufejme, že to tak budou zítra vnímat i všichni ostatní,“ povzdechla si, znovu zaujatá úvahami o blížící se události a odevzdaně sklopila oči k Nanně, která stále čekala na její rozhodnutí. „Sešpendli to tady nahoře, prosím,“ požádala ji unaveně a byla vážně ráda, když za pár minut směla z té načinčané róby plné stříbra a lapisů (vybraných schválně kvůli podobnosti s Frigginým vkusem) vyklouznout a znovu na sebe hodit něco obyčejnějšího (ačkoliv i pod pojmem „obyčejný“ se skrývaly šaty opatřené korzetem a vlečkou, o jakých si většinu dosavadního života mohla nechat jen zdát).

„Díky, Nanno, dnes už od tebe nic potřebovat nebudu,“ prohlásila, když se vrátila zpět do ložnice a její služebná úslužně přikývla.

„Jistě, madam. A s těmi šaty si nelamte hlavu, do zítřejšího rána budou hotové. Dohlédnu na to, aby se na nich pracovalo celou noc,“ oznámila jí ještě mezi dveřmi, když s róbou v náručí odcházela za palácovou švadlenou (kterou se neodvažovali do Odinových komnat pozvat, aby náhodou nepojala podezření), a teprve když zmizela a Aldrif s Lokim osaměla, naplno na ni dolehly obavy ze zítřka.

Už jen pár hodin a všichni se dozví, kdo je! To bylo tak… děsivé! Představa, že na ni budou všichni zírat, že ji budou lustrovat… Že už ji od teď na každém kroku budou poznávat a ukazovat si na ni. Uf… sice Lokimu věřila, že to všechno nakonec vyústí v pozitivní popularitu, ale i tak jí to až příliš připomínalo její dětství a mládí v Desátém světě. Tam také nemohla opustit Agielův dům bez toho, aby na ni někdo pokřikoval, nebo kulil oči a rozhodně jí to nebylo příjemné! Ach jo! Z jednoho žaláře do druhého, jen co je pravda… Uvažovala utrápeně, usazená na okraji postele, zády ke svému nevlastnímu bratrovi a z podobně neradostných myšlenek ji vytrhl až Lokiho konejšivý hlas: „Nebuď nervózní, lásko.“ Poznal na ní, jak se cítí a jeho dlaně něžně spočinuly na jejích stresem ztuhlých ramenou. „Zítra všechno dobře dopadne, uvidíš.“

„Snad máš pravdu.“ Opřela se o jeho hruď a s přivřenýma očima si vychutnávala jemnou masáž, kterou jí ochotně poskytl.

„Já mám vždycky pravdu.“

„Jsi skromnost sama,“ neodpustila si drobné rýpnutí a téměř cítila, jak z ní při kontaktu s konečky jeho prstů opadá všechen stres i špatná nálada. Bylo tak příjemné, moci si po všech těch šílených stresech a situacích, kdy se už už domnívala, že o něj přišla, vychutnávat jeho pozornost. Bohužel byl však nejvyšší čas jít na kutě.

„Hm… To jsem!“

„No ovšem, jak jinak…“ Jemně setřásla jeho ruce a vstala.

„Je pozdě, půjdu se osprchovat.“ Předpokládala, že tak jako v uplynulých dnech si půjdou brzy lehnout a Loki jí její nápad bez problémů odkýval.

Když však zmizela v koupelně, hbitě vyklouzl z postele a potichu se vydal ke skřínce, do níž ukryl něco, co si nechal od Nanny přinést ještě dřív, než začala Aldrif pomáhat se zítřejším "outfitem", a co mělo jejich dnešní poslední společný večer, kdy jeho nevlastní sestřička ještě nebyla zdejší princeznou, o něco prodloužit (a snad i zpříjemnit).

Ne, že by se dnes necítil unavený, takové štěstí bohužel neměl, ale hodlal své vyčerpání přemoct a konečně své lásce vynahradit to, že na ni jako partner neměl doposud čas. Bylo to trestuhodné a trapné a s jeho reputací, co se dívek týče, ho to trápilo ještě daleko víc, než bych ochoten připustit, ale dnešek to měl všechno konečně obrátit k lepšímu…

Za to všechno, co Aldrif v uplynulých dnech prožila, si zasloužila trochu jeho pozornosti a on byl více než ochoten jí ji poskytnout (přesněji řečeno, už se nemohl dočkat, až konečně jejich vztah zpečetí)! A navíc chtěl dnešní výjimečnou noc učinit pro oba překrásnou a nezapomenutelnou, což mu dodávalo energii mnohem spolehlivěji než jakýkoliv pochybný lektvar, nebo Idunnina tabletka…

-o-

Aldrif stále před koupelnovým zrcadlem a unaveně pozorovala svůj odraz, který se od okamžiku, kdy poprvé vstoupila na asgardskou půdu, změnil mnohem víc než v uplynulém tisíciletí… Když tuto místnost navštívila prvně, obří leštěná nástěnná plocha odrážela obraz pocuchané, pohublé, rusovlasé dívky v potrhaných šatech, jejíž tvář vypadala zcela obyčejně a nezajímavě, ale tahle osoba byla dávno pryč. Nyní jí zrcadlo nabízelo úplně jiný pohled…

Dokonalý účes, perfektní líčení (které se díky Nannině pomoci naučil sama obnovovat), svůdný, sebevědomý úsměv a šaty tak krásné a perfektně zvýrazňující její nově získané ženské křivky, až oči přecházely. Jedním slovem… Dokonalá! Hodná všech komplimentů i zájmu mužů v širokém okolí a přitom… to pořád byla ona, jen mnohem půvabnější a pěstěnější než dřív, což bylo něco, v co se ještě nedávno ani neodvažovala doufat.

Poté, co navštívila Zkrášlovací sál, bála se, že přijde o svou identitu a změní se v někoho, koho nebude v zrcadle poznávat, ale to se naštěstí nestalo. Hluboko uvnitř byla pořád sama sebou a navenek se už dokonce ani necítila trapně, když se o svůj vzhled starala. Proč také? Veškeré návyky, které jí byly v Desátém světě natlučeny do hlavy a které tamní ženy učily nefixovat se na svůj vzhled a dbát spíše o tělesnou zdatnost než o půvab, dávno zavrhla jako zbytečné a omezující a zde na Asgardu se cítila být se svým novým vzhledem více než vítaná. 

Vždyť proč by neměla vypadat krásně, aby se líbila muži, kterého milovala? Neviděla jediný důvod, a to ani v případě, že až se vrátí zpět do ložnice, bude její nevlastní bratr dávno spát (tak jako v uplynulých dnech). I sama pro sebe chtěla být přitažlivá, a proto co nejrychleji odrhla pohled od zrcadla a následujících několik desítek minut věnovala sprše a preciznímu odličování. Teprve když byla se svým přirozeným vzhledem spokojená, rozčesala si dlouhé rusé vlasy a oděná v noční košilce a růžovém županu se potichu vrátila do ložnice.

Očekávala totiž, že Loki bude dávno v limbu, ale kupodivu… se zmýlila. Seděl na lůžku zcela bdělý a s úsměvem k ní natahoval ruku se štíhlou broušenou sklenkou plnou jiskrné narůžovělé tekutiny.

„Proč nespíš?“

„Nechce se mi a navíc… mám pro tebe překvapení.“ Zakýval skleničkou, a když si ji od něj zaskočeně převzala, do nosu jí praštila velmi zvláštní, značně netradiční vůně. Čekala typický závan perlivého vína, ale tohle… bylo něco jiného.

„Co je to?“

„Jasmínový sekt,“ odvětil s úsměvem a zlehka otřel svou skleničku o její. „Je to asgardská specialita, určená k výjimečným příležitostem. A tahle… výjimečná určitě je.“ Počkal, až se usadí vedle něj, a znovu si s ní přiťukl. „Na budoucí královnu Asgardu.“

„Doufejme,“ odvětila, lehce vyvedená z míry jeho chováním, které se s předešlými večery, kdy usnul téměř uprostřed slova, nedalo srovnávat a odvážila se upít nepatrný doušek. Chutnalo to… zvláštně. Ale ne nutně nepříjemně. Spíš… jako něco, co člověk vážně nemá šanci konzumovat denně a co si mohly dovolit jen ty nejvyšší společenské kruhy.

„Chutná? Požádal jsem Nannu, aby mi ho na dnešek sehnala.“

„Hm? Ano, určitě. Díky. Je to… skvělé!“ Dopila těch několik kapek, které jí ve skleničce zbyly, a přesto, že měl vedle postele postavený stříbrný kbelík s ledem a téměř plnou lahví, zavrtěla hlavou, když se pro ni natáhl a odložila sklenku na noční stolek. Nechtěla se opít a navíc… se jí zmocnil jakýsi zvláštní, neznámý pocit, který jí ze všeho nejvíc připomínal poslední okamžiky před bouří! Jako by se ve vzduchu nacházela spousta volných iontů nabitých elektřinou a ona si nebyla jistá, proč tomu tak je.

Jako by… se schylovalo k něčemu významnému, co však mělo začít zcela nevinně, a tak, že ji ani ve snu nenapadlo se nad tím pozastavovat. Jako první totiž při odkládání sklenky znovu ucítila jeho dlaně na ramenou a spokojeně se pousmála. Vážně nevypadal, že by se chystal usnout…

„Měl bych tu masáž dokončit,“ prohlásil smyslně a ona proti tomu vůbec nic nenamítala. Naopak… líbilo se jí, když se jí dotýkal a navíc by uvolnění ztuhlých ramenních svalů ocenila.

„To bys rozhodně měl…,“ pobídla ho škádlivě a stejně jako před odchodem do koupelny se vděčně opřela o jeho hruď.

„Bude mi potěšením, má královno,“ zvykal si na to, jak ta slova v jeho ústech znějí, a s potěšením kvitoval, že v něm nevzbuzují ani sebemenší záchvěv žárlivosti. Jako by veškerá jeho chorobná touha po trůnu a pověstný odpor k autoritám rázem zmizely a na jejich místo nastoupila jen touha, jež mu připadala stokrát silnější než ta, které vzdoroval v dobách, kdy si ještě odmítal přiznat, co k Aldrif opravdu cítí. Byla ta pravá a on… po ní prahl víc než po vládě nad jakoukoliv říší!

„Líbí se mi, když mi tak říkáš,“ zašeptala roztouženě (ačkoliv ještě nedávno by ji takové oslovení děsilo k smrti) a nemohla se nabažit jeho blízkosti.

„Zasloužíš si to, protože jsi… dokonalá.“ Mučivě pomalu jí odhrnul rozpuštěné, rusé vlasy, v nichž po sprše ulpěly kapičky vody, které jí nyní stékaly po krku a ochotně připojil k masáži i několik motýlích polibků. „A taky… úžasně voníš. Po levanduli…“ zamumlal zasněně, otírajíc se tváří o její krk a příjemné mrazení v zádech, které jí ten důvěrný dotek způsobil, jí pomáhalo zapomenout na všechny starosti i obavy ze zítřejšího rána.

Jak by mohla myslet na něco tak nepodstatného, jako bylo přijetí titulu, když cítila jeho ruce, jak ji zezadu objímají a laskají každičkou část jejího těla? Jak, když naposledy se jí podobně dotýkal ve chvíli, kdy se ji snažil přesvědčit, aby souhlasila s jeho plánem a to… už byly téměř čtyři dny! A navíc to tehdy skončilo dost náhle a neslavně, protože byl natolik vyčerpaný, že prostě nezvládl pokračovat a musel ji pustit!

Pak už si pro sebe žádnou podobnou soukromou chvilku nevyšetřili, protože přes den nebyli nikdy sami (Fulla, Idunn nebo Nanna byly vždy poblíž) a večer byl Loki natolik unavený, že se (k vlastní zlosti) zmohl maximálně na něžný polibek na dobrou noc. Ale nyní… když si celá Fullina rodina šla po svých a až do snídaně je neměl nikdo rušit, se zdálo, že se rozhodl jí všechny ty hodiny a hodiny samoty vynahradit.

Líbal ji totiž stále intenzivněji a na její otázku, zda si raději nechce odpočinout, protože je už dost pozdě a zítra je oba čeká náročný den, odpověděl rázným zavrcením hlavy.

„Nejsem unavený.“

„Určitě?“

„Určitě!“ Nezdálo se, že by o svých slovech pochyboval a zvolna putoval rty stále níž a níž, jako by se snažil nevynechat jediný centimetr její sametové pokožky, která stále ještě voněla po levandulovém sprchovém oleji.

A zatímco jeho ústa bloudila po její labutí šíji, jeho ruce pohotově nalezly cestu ke smyčce na pásku jejího županu.

„Miluju tě…,“ šeptal jí do ouška, zatímco se snažil rozvázat uzel, který mu bránil jí překážející část oděvu svléknout a to… bylo vlastně docela stresující!

Napadlo ji, když jí v jejím smyslném opojení konečně došlo, kam tohle jeho něžné, rafinované počínání směřuje, a ačkoliv dosud podobné myšlenky zdárně vytěsňovala a až dodnes se jim pro jistotu vůbec nezabývala (i když byly dřív, nebo později ve vztahu nevyhnutelné), nyní už před nimi nemohla zavírat oči.

Nemohlo být pochyb o tom, k čemu se tu schyluje a co má Loki v plánu, až konečně dospěje do bodu, kdy se mu podaří ji svléknout (což, vzhledem o tomu, že župan už se mu podařilo jí jemně stáhnout z ramene a momentálně bloudil konečky prstů podél hlubokého výstřihu její hedvábné košilky, nemělo být hudbou příliš vzdálené budoucnosti) a to… bylo něco, po čem sice hluboko uvnitř toužila tak mocně, že se jí zatínal každičký sval v těle, ale současně šlo o situaci, které se podvědomě děsila. Jako jakákoliv jiná dívka v její situaci…

„Počkej…,“ zašeptala rozechvěle, ale byl natolik ztracený, že ji vůbec nevnímal a nepřestával ji hladit. „Potřebuju ti něco říct…“

„Řekneš mi to pak, platí?“ Zrovna teď neměl náladu na debaty, a když se mu i nadále snažila cosi sdělit, ovinul jí paže kolem pasu a opatrně ji stáhl na matraci tak, aby se nad ni mohl naklonit a umlčet ji vášnivým polibkem, který se svou intenzitou velmi rychle vyrovnal jejich nedávnému zážitku. Tehdy je však přerušila Nanna, ale nyní… měli jeden druhého jen pro sebe a Aldrif pod náporem jeho dobyvačných úst málem zapomněla, co mu to vlastně chtěla povědět. Znovu jí to blesklo hlavou až ve chvíli, kdy ucítila jeho dlaň pod noční košilkou…

Vůbec si nevšimla, že jí stáhl jedno krajkové ramínko a mučivě pomalu putoval konečky prstů podél její klíční kosti až k ňadru, a teprve když se dostal do míst, která toužil dobýt, vzpomněla si, že ho musí zastavit, aby ho upozornila na něco, co sice nejspíš dávno věděl, ale připadalo jí slušné ho varovat…

„Počkej, tohle je vážně důležité. Já…“ Snažila se ho přimět, aby ji vnímal, ale místo odpovědi jí vtiskl polibek tam, kde jí právě hladil, a její slova vzápětí zanikla v překvapeném zasténání. Ještě nikdy v životě necítila najednou ostré zamrazení v zádech i horko rozpalující jí tváře do ruda, a když se jí vzápětí svaly v podbřišku zaťaly jakousi neznámou, ale vrcholně příjemnou křečí, vůbec se v sobě nevyznala.

Jedna její část ho chtěla zadržet a říct mu, že není vhodné, aby se jí takhle dotýkal a líbal ji na takových… netradičních místech, ale ta druhá… se nemohla jeho blízkosti nabažit! A chtěla víc… mnohem víc, jenže… K tomu ho musela donutit, aby ji poslouchal. Alespoň pár vteřin…

„Loki, prosím, musím s tebou mluvit…“ Přinutila ho, aby zvedl hlavu a pohlédl jí do očí a jeho mechová zeleň planoucí stěží potlačovanou vášní ji na okamžik zcela odzbrojila…

„Copak je?“

„Nic, jen… Ty jsi asi byl v téhle… ehm situaci s hodně dívkami, co?“ vykoktala nesouvisle, a ačkoliv se to zdálo nemožné, její tváře získaly ještě karmínovější odstín, kterým mohla směle konkurovat západu asgardského slunce.

Loki byl však jejími slovy poněkud vyveden z míry. Ještě před chvílí se plně soustředil na její nádherné tělo a předpokládal, že dle zrychleného dechu a dalších téměř nepostřehnutelných reakcí, které jako zkušený milenec dokázal snadno odhalit, jí jeho pozornost dělá dobře, ale teď… si najednou nebyl jistý, kam tímhle dotazem míří a jestli náhodou něco nepokazil.

„No… možná ano, ale… Vážně se teď chceš bavit zrovna o tomhle?“

„Ano…,“ zajíkla se nervózně, a když spatřila v jeho očích stín obav, něžně ho pohladila po tváři, aby ho ujistila, že o to, s kolika ženami se před ní miloval, jí vlastně vůbec nejde (a kupodivu to byla pravda, protože její žárlivá povaha, která nedávno nemohla vydýchat ani to, že se na něj Sif dívá, nyní ustoupila zdravému rozumu). „Nevadí mi to, vždyť… jsi vyrostl jako princ a určitě jsi měl mraky ctitelek, jen… že já…. V téhle… situaci ještě nikdy nebyla. Tak abys pak… nebyl zklamaný.“ Byla na sebe tak trochu pyšná, že se jí podařilo to trapné upozornění doříct do konce, ale Lokimu trvalo dost dlouho, než si uvědomil, co přesně mu naznačuje. A ani pak… tomu zprvu nemohl uvěřit.

„Počkej, co tím myslíš, že jsi… nikdy nebyla v téhle situaci?“

„No prostě… jsem nikdy… však víš.“ Nechtělo se jí to proklamovat nahlas (protože už dávno pochopila, že tady na Asgardu je to něco dost neobvyklého) a ani v tom popravdě řečeno neviděla žádný smysl. Přeci mu muselo už hned z počátku jejich vztahu dojít, že plavání a tanec nejsou jediná umění, se kterými nikdy nepřišla do styku. Ale zdálo se… že o tom až doposud vůbec nepřemýšlel, protože na ni šokovaně třeštil oči a dokonce jí přestal bloudit rukama po těle a ztuhl uprostřed pohybu.

„Počkat, to… přeci…,“ pořád se nemohl vzpamatovat z pomyšlení, že by ještě nikdy… V jejím věku… ovšem na druhou stranu, když si uvědomil kde a za jakých podmínek vyrůstala a dospívala a že se před ním o žádném ex partnerovi nikdy nezmínila… A kruci!

Tak tohle byla komplikace, se kterou vážně nepočítal a k níž v první chvíli vůbec nevěděl, jak se postavit!

„To jako, že jsi… panna?“ Dokázal se až po pár vteřinách zaskočeného mlčení vzpamatovat natolik, aby zvládl poměrně klidně formulovat onu zásadní otázku, na kterou už nejspíš znal odpověď a Aldrif… mu ji s nervózním pousmáním potvrdila.

„Ano.“

„Aha…“ Na nic jiného se nezmohl, protože i přes své bohaté zkušenosti byla úplně první pannou, kterou držel v náručí (na Asgardu jich totiž nebylo zase tak moc, a pokud se ve vyšších kruzích nějaké objevily, většinou byly nedobytné), a ona teprve nyní pochopila, že je to pro něj nejspíš novinka. Ale ne! Předpokládala, že mu to došlo! Přeci… si nemohl myslet, že by… v Desátém světě…

„Tys… to nevěděl?“ Pohladila ho znovu po překvapené tváři, a když mlčky zavrtěl hlavou, k jejímu studu a zmatku se přidaly i obavy. Nevypadal, že by z toho byl nadšený. „Vadí ti to?“ vydechla zoufale a teprve stín hrůzy, který jí probleskl v očích, ho přiměl potřást hlavou a přinutit se k úsměvu. Nebyl rozzlobený ani zklamaný, jen… zaskočený. Tedy… hodně zaskočený!

„Ne. Ovšem, že ne, lásko! Jen… jsem to nečekal, nic víc.“

„Ale to bylo jasné, ne? Přeci víš, že v mém někdejším domově všichni nenáviděli. Kdo z nich by si se mnou chtěl něco začít? Štítili se mi i podat ruku, natož aby… Chápeš, ne? A navíc v Desátém světě je… ehm, intimní sblížení mezi mužem a ženou záležitost patřící výhradně do manželství, takže…“ Nervózně pokrčila rameny a nepřestávala mu rozechvěle přejíždět konečky prstů po tváři.

Tak moc se bála jeho odsouzení, ale Lokimu momentálně nic nebylo vzdálenější. Proč by jí taky měl vyčítat, že se mu chystá dát to nejcennější, o co velká část moderních Asgarďanek přicházela už v mladém věku (většinou s prvním pohledným vojákem, který projevil zájem)? Měla by to být pro něj čest, že se kvůli němu hodlá vzdát své čistoty a že jí za to vůbec stojí!

Někdo jako on, kdo si ji ještě nedávno představoval tak, že se to k její nevinnosti vůbec nehodilo (a teď se za to hluboce a upřímně styděl), by jí spíš měl být vděčný, že se s ním vůbec zahazuje a jeho by ani ve snu nenapadlo vnímat její nezkušenost jako hendikep!

A navíc měla samozřejmě pravdu, se svým intelektem si měl už dávno uvědomit, jak to s ní po téhle stránce je a automaticky nepředpokládat, že se spustila s někým, kdo pro ni nic neznamenal jen proto, aby získala nějaký… intimní rozhled (slušně řečeno)!

Přesto… mu až nyní zpětně docházelo, že byl evidentně její první partner úplně ve všem! V líbání, hlazení, objímání… šeptání zamilovaných slůvek… Páni! Až doposud si vůbec neuvědomoval, jak unikátní roli v jejím životě hrál, a ačkoliv to bylo pro něj nové a neznámé, nemohl popřít, že ho takové odhalení naplnilo pocitem hrdosti.

Byl pyšný na to, že mohl Aldrif poskytnout něco, k čemu ještě nikdo před ním nedostal souhlas, zvlášť když byla v otázce skutečné romantiky také jeho premiérou (k žádné jiné dívce nikdy necítil ani polovinu toho, co k ní). Byla… jedinečná a dokonalá a on byl úvahami o její výjimečnosti pohlcen natolik, že si vůbec neuvědomoval, že už několik minut zírá před sebe a zarytě mlčí…

„Loki? Prosím, řekni něco…,“ vyrušil ho až její nervózní hlas a teprve jasný podtón počínající paniky, který v něm nebylo možné přeslechnout, ho donutil se znovu vzpamatovat a za svůj nepokrytý šok se hluboce zastydět.

„Promiň, miláčku, trochu… jsem se ztratil. Ale už jsem zpátky u tebe a jsem rád, že jsi mi to řekla.“ Věnoval jí sladký úsměv a vzápětí i něžný, roztoužený polibek, kterým jí chtěl dát najevo, jak moc si váží její upřímnosti i výjimečnosti této chvíle (která pro ni měla být nakonec ještě mnohem důležitější, než očekával, když tento večer plánoval), ale ona se stále nebyla jistá, jestli ho náhodou nezklamala.

„Takže… ti to vážně nevadí?“

„Samozřejmě, že ne! Proč by mělo?“ Dal si záležet, aby to znělo upřímně, ale i nadále se tvářila dost nešťastně.

„Nevím, třeba proto, že sis chtěl dnešní večer pořádně užít a já ti to… pokazila.“

„Nic jsi nepokazila, lásko. A užijeme si ho spolu, neboj.“ Pousmál se něžně a její nervozita konečně poněkud ustoupila. V jeho náručí nebylo čeho se obávat…

„Dobře. A víš co?“

„Copak?“

„Jsem ráda, že jsem počkala až na tebe.“ Z těch desítek knih, které přečetla, věděla, že jde v mnoha kulturách o nejvyšší poctu, kterou může mladá dívka svému partnerovi udělit a on si toho byl evidentně velmi dobře vědom. Přesto, nebo možná právě proto, si neodpustil škádlivé popíchnutí, aby trochu uvolnil houstnoucí napětí.

„Taky bych na tebe počkal, kdybych věděl, že někdy přijdeš,“ prohlásil vesele a jeho smích i nálada na žertování byly prudce nakažlivé.

„Jen nepovídej, určitě jsi tu měl víc žen, než bys dokázal spočítat…“ Plácla ho hravě do hrudi a jeho na oko dotčený výraz maskující lehkou nervozitu ji přesvědčil, že se nemýlí. Přesto stále necítila ani záchvěv žárlivosti. Chtít po něm, aby byla v jeho věku jeho první, by bylo akorát… Směšné!

„Tak moc jich zase nebylo! A konkrétně tady jsem neměl žádnou,“ ohradil se jen napůl žertem, ale v duchu jí bohužel musel dát zahanbeně za pravdu. V Odinově ložnici skutečně neměl ani jednu dívku, ale jinak si vážně nebyl vědom přesného počtu svých partnerek (většinou šlo totiž o pouhé jednorázové povyražení).

„A jinde?“ Povytáhla zvědavě obočí, ale raději jí místo odpovědi znovu vášnivě políbil, a když se vrátil zpět k hlazení a laskání jejího citlivého těla, veškerá její škádlivá hravost byla prudce vystřídána touhou.

A také… obavami starými jako lidstvo samo, která se vůbec nedaly srovnat s nervozitou, jíž doposud prožívala. Tahle časovaná, ochromující hrůza byla jiná… prudší a nepříjemnější a ona se pod jejím náporem celá zachvěla. Nebála se jeho ani jeho doteků… Nebála se dokonce ani toho, co mělo přijít a co teoreticky znala z knih, ale… strach měla zcela určitě! A nejhorší bylo, že když nedokázala zjistit, čeho přesně se bojí, jen stěží se mohla svých iracionálních obav zbavit. Bylo to jako… strach ze tmy, jen mnohem, mnohem silnější!

„Počkej, já… vůbec nevím, co mám teď dělat,“ přiznala napůl zahanbeně, napůl vyděšeně, ale jemu její nezkušenost a nervozita připadala roztomilá. Vážně nikdy předtím neskončil na loži s dívkou, která by neměla sebemenší tušení, co ji čeká a představa, že dostane šanci zasvětit ji do tajů něčeho tak krásného a příjemného… Bral jako obrovskou životní výzvu, které byl připraven dostát se ctí (i když se doposud jako učitel všemožných jiných oborů příliš nepředvedl).

„Nemusíš dělat vůbec nic, lásko…,“ vydechl škádlivě a než se nadála, přetáhl si přes hlavu temně zelenou hedvábnou halenu a odhodil ji kamsi do houstnoucí tmy. „Zvládnu to sám,“ dodal provokativně a znovu ji políbil, přičemž si pochopitelně nemohl nevšimnout jejího zrychleného dýchání. Akorát… že tohle nebyla vášeň, kterou by očekával, když se jeho rozpálená kůže dotkla té její. Tohle… byl strach!

Poznat je od sebe dokázal velmi snadno (přesto, že šlo o emoci, kterou v jeho náručí ještě žádná žena necítila) a nadšen z něčeho takového rozhodně nebyl! Lapání po dechu se totiž od vášnivých vzdechů diametrálně a nepříjemně lišilo (a nutilo ho uvažovat, zde jí náhodou něčím neublížil), ale když si vzápětí vzpomněl na svůj první milostný zážitek… Vůbec se jí nedivil, že místo vášně prožívá nejistotu a obavy! Sám na tom totiž před lety nebyl o moc líp…

Tehdy byl ještě kluk, možná dokonce až příliš mladý na podobné zážitky, a ještě teď se mu svíralo srdce při vzpomínce, jak se polomrtvý hrůzou poprvé skláněl nad svou mnohem zkušenější partnerkou (kterou si k tomuto účelu speciálně vybral a zdaleka nebyl ve vyšší společnosti sám). Nejraději by od ní tehdy utekl, ale všichni jeho přátelé, včetně bratra, už měli své první zkušenosti za sebou a on nechtěl zůstat pozadu! Chtěl být muž, tak jako oni, a proto se donutil své první milování prožít s dívkou, ke které vůbec nic necítil (což ho nejspíš neblaze poznamenalo) a jejíž jméno už dávno zapomněl. Za moc to stejně nestálo…

Byla to jen jakási nudná, strašidelná povinnost, kterou musel splnit, ale právě proto nechtěl, aby Aldrif měla stejné, či ještě mnohem horší, zážitky a zbytečně ji stresovat. Byla by to obrovská škoda a on navíc doufal, že je schopen poskytnout jí mnohem kvalitnější zkušenost, než jakou si v sobě sám nesl. Už proto, že ji miloval a dávno překonal všechny ty nevhodné myšlenky, které ho ve vztahu k ní přepadaly (na to, že by s ní, jako s nezkušenou pannou mohl provádět něco takového, si musel nechat zajít chuť a ani mu to kupodivu moc nevadilo).

„Pššt, jen klid. Neboj, bude se ti to líbit,“ šeptal jí konejšivě do ouška, zatímco mučivě pomalu putoval dlaní po jejím stehnu stále výš a výš, a její tiché zajíknutí mu prozradilo, že je na správné cestě. Překážela mu už jen její košilka, ale ačkoliv by z ní ten titěrný kousek hedvábí nejraději okamžitě strhl, neodvažoval se udělat nic, čím by ji mohl ještě víc vyděsit.

Už takhle se celá třásla hrůzou, a dokonce už mu ani nedokázala vrátit polibek, který jí vzápětí stiskl.

„Neboj, budu něžný, slibuju…“ Cítil z ní napětí, na jaké nebyl zvyklý a které připisoval obavám z bolesti a neznámých pocitů, a ani její snaha přesvědčit ho, že nemá strach, ho nemohla oklamat. Byla polomrtvá hrůzou a on netušil, jak její rozpoložení změnit a obrátit k lepšímu…

„Já se nebojím…“

„Vždyť se celá třeseš, lásko…“

„To nic, to… bude v pořádku.“ Nechtěla ho zklamat a vší silou se snažila vybavit si to příjemné mrazení a pnutí v podbřišku, které cítila před chvílí, ale to… ji bohužel dávno opustilo (a bylo vystřídáno nekontrolovatelným třesem). Kruci, co je to s ní? Milovala ho tak moc, že se málem nedokázala nadechnout, ale současně… se děsila toho, co bude dál! Bylo to hloupé, nedospělé a… trapné, ale nemohla za to!

Netušila, kde se všechny ty emoce berou, a zuby nehty se je na sobě pokoušela nedat znát, ale Loki měl čím dál tím silnější pocit, že to celé nemá smysl. Připadal si, jako by ji nutil k něčemu, o co ani za mák nestojí, a to… asi nebyl zrovna ten nezapomenutelný zážitek, který jí v předvečer významného životního milníku chtěl zprostředkovat. Toužil po ní jako blázen a jeho tělo mu opakovaně dávalo najevo, že by se jí měl ihned zmocnit (bez ohledu na její strach, který by se jistě nakonec změnil ve slast a euforii), ale tohle… prostě nemohl udělat! Přeci ji neznásilní proti její vůli! To by to mezi nimi nadobro zkazil a nikdy by si to neodpustil!

„Ty… tohle nechceš, viď?“ povzdechl si utrápeně a odtáhl se od ní tak daleko, aby jí viděl do očí, které se zdály vlivem strachu ještě větší a nevinnější než kdy předtím (a nutily ho cítit se provinile). A její prudké zavrcení hlavou to celé jen zhoršilo! Jako… by z něj snad měla strach, což bylo vážně to poslední, o co stál.

„Ovšem, že chci! Jen…“ nevěděla, jak mu nejlíp vysvětlit své zmatené pocity, ale nemusela se namáhat.

Poznal to na ní už dávno a moc dobře věděl, že nejde o to, že by o něj nestála. Spíš naopak… Stála o něj tak moc, že si odmítala přiznat, že je hrůzou celá bez sebe. Chudinka… takhle by si akorát zadělala na trauma, nebo nějaký zbytečný blok!

„Jen ne teď. Chápu, je to… moc rychle. Jsme spolu jen pár dní a… prostě je to na tebe brzy.“ dořekl za ni a její oči se k jeho hrůze zalily slzami.

„Promiň mi to! Omlouvám se, já… nevím, co to se mnou je! Miluju tě! A chci… chci, aby ses mě dotýkal a líbal mě a chci… se s tebou milovat! Vážně chci, ale…“

„Pššt, jen klid. To nic. To nevadí… Nezlobím se na tebe,“ přerušil ji dřív, než se mohla naplno rozplakat a potěšilo ho, že se nebránila, když si lehl na záda a přitáhl si ji do náruče. Evidentně to celé utnul doslova v poslední chvíli, ale… Pozdě snad ještě nebylo! „Neplač, miláčku. O nic nejde. No tak… žijeme přeci pět tisíc let, nebo ne? Máme spoustu času,“ přesvědčoval ji chlácholivě, ale trvalo ještě dlouho, než mu byla schopná odpovědět.

„Ale ty… ses na to těšil…“ Moc dobře věděla, že většina mužů odmítnutí v posledním okamžiku těžce nese (ostatně jako kdykoliv jindy), zvlášť když jde o tak sebevědomé a hrdé jedince, jako byl Loki, ale… Zdálo se, že pro něj to neplatí.

„Ano, ale ne tak moc, abych tě k něčemu nutil násilím, hlupáčku.“

„Ne?“ Čekala, že začne vyvádět, nebo jí vyčte její nezkušenost a zcela absurdní strach, ale zatvářil se téměř dotčeně.

„Ovšem, že ne!“ Samotného ho překvapilo, jak snadné mu po tom všem připadá dát přednost své vůli před pouhou tělesnou touhou, a přesto že jistá zasutá část jeho já mu našeptávala, že by se měl proti odmítnutí ohradit, on ji neposlouchal!

Proč by měl? Jeho tělo sice říkalo něco zcela jiného a nejspíš mu za přerušení tak slibně se vyvíjejícího večera nebylo dvakrát vděčné, ale to nebyl problém! Není přeci pubertální kluk, aby se neovládl! „Počkáme tak dlouho, jak budeš potřebovat. Jak říkám, není kam spěchat,“ dodal upřímně a odměna v podobě jejího úlevného úsměvu, který mu tolik scházel, mu vykompenzovala i všechna ostatní… ehm, negativa planoucí z ukončení jejich hrátek. A Aldrif… té spadl ze srdce ta obrovský kámen, že musel slyšet, jak se rozpadl na prach!

„Děkuju.“ Konečně cítila, jak ta iracionální hrůza zvolna opouští její tělo a vůbec nemohla uvěřit, čím si zasloužila tak báječného partnera. Zachoval se k ní tak… úžasně! Který jiný muž by dal přednost jejím ztřeštěným nápadům před svým vlastním uspokojením? Žádný, nebo možná jen hrstka těch největších gentlemanů, mezi které její nevlastní bratr rozhodně nepařil, ale ačkoliv by to do něj nikdy dřív neřekla, nejspíš přeci jen nebyl tak sobecký, jak se o něm povídalo.

Alespoň vůči ní ne, a to byl ten největší důkaz pravé lásky, jaký si dokázala představit. A ona… by mu také měla nějaký dát, jen netušila jaký, a proto se rozhodla pro vděčný polibek, který mu vzápětí vtiskla na pootevřené rty a který se velmi rychle začal nebezpečně protahovat, až…

„Aldrif?“

„Hm? Copak je?“ Pohlédla mu do očí a překvapilo ji, že v nich spatřila něco, co se nejvíc ze všeho podobalo studu. „Co se děje?“

„Jak jsem říkal, miluju tě a jsem ochotný kvůli tobě počkat, jak dlouho budeš chtít, ale tohle… Tohle radši nedělej!“ Jasně jí naznačil, že pokud nechce pokračovat, bylo by pro něj v podobné situaci snesitelnější, kdyby ani nezačínala a zbytečně nepokoušela jeho sebeovládání a ona se neubránila tichému zahihňání. Vypadal tak roztomile bezbranně…

„Promiň. Jen se k tobě přitulím, to můžu, ne?“ Položila mu hlavu na rameno a vychutnávala si jeho něžné, konejšivé objetí, dokud…

„Ne, tohle nejde. Promiň, ale musím si jít dát ledovou sprchu!“ zasténal zoufale a musel si, chtě nechtě, přiznat, že takhle si jejich první společný partnerský večer vážně nepředstavoval! No jo, holt člověk míní, osud mění (a pro Asgarďany a Jotuny to zjevně platilo také)…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (40. kapitola):