OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (45. kapitola)

19.09.2015 (12:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 790×

„Tak co, jak vypadám?“ rozpřáhl Loki paže, aby si ho jeho nevlastní sestra mohla detailně prohlédnout v jeho nové roli osobního strážce a Aldrif musela po krátkém hodnocení uznat, že vypadá skvěle a má slušnou šanci zůstat neprozrazen.

„Podle mě… vypadáš velmi… anonymně,“ prohlásila ohromeně, a kdyby neměla strach, že to celé nějak zakřikne (a zbytečně přiživí jeho už tak dost monstrózní ego, díky němuž byl jistě neskonale pyšný na svůj geniální nápad), rozhodně by nešetřila superlativy, které si za svou bleskovou proměnu zasloužil!

Celá zdánlivá změna identity mu trvala necelých dvacet minut a byla tak působivá, že nevědět, koho má právě před sebou… Dost možná by ho v černé sametové masce, nenápadném tmavém oblečení (zapůjčeném od Baldra) a hladce sčesaných vlasech, přichycených v týle stříbrnou sponou, vůbec nepoznala (a to ho upřímně milovala, nepřetržitě na něj myslela a znala nazpaměť každičký rys jeho tváře).

Lidé, kteří ho již mnoho měsíců považovali ze zesnulého, a stěží si vybavili jeho tvář, tudíž nepředstavovali žádné nebezpečí, a šance, že by v anonymním osobním strážci, kterého si nejspíš nebudou mít důvod důkladně prohlížet, poznali králova nevlastního syna, jí připadala mizivá. K tomu, aby Sif, Fandral nebo kdokoliv jiný odhalili, koho má jejich nová princezna po boku, by potřebovali notnou dávku štěstí a nějakou hodně velkou náhodu, či do očí bijící chybu, které doufala, že se nikdy nedočkají.

Zbývalo už jen zapracovat na změně hlasu (nebo v blízkosti rizikových osob pro jistotu mlčet, což ovšem netušila, zda Loki dokáže) a doladit s Nanniným snoubencem poslední detaily celé krycí historky, včetně jména a původu smyšleného strážce. A pak… mohli být i s Baldrem relativně v klidu. A když se bude Loki chovat rozumně a nebude na sebe zbytečně upozorňovat (což doufala, že ve svém vlastním zájmu dodrží), pravděpodobnost prozrazení je určitě minimální, tak… hlavně nepanikařit! Není k tomu sebemenší důvod!

Uklidňovala se v duchu, zatímco dopínala poslední knoflíčky na svém střízlivém modelu a páčila Fenrirovi z tlamičky svou pomněnkově modrou, hedvábnou vlečku, kterou s nadšením cupoval a z podobných úvah ji vyrušil až Lokiho mírně dotčený hlas.

„Jen „anonymně“? To jako vážně? Víc neřekneš? To jsem tedy čekal za svou snahu víc chvály,“ stěžoval si na oko ublíženě, ale ona mu věnovala pouhé pobavené ušklíbnutí, kterým si tajně dodávala odvahu.

„Ovšem, že „anonymně“. Jak jinak bys chtěl vypadat, abys nebudil nevítanou pozornost? Krásná a půvabná tu dnes můžu být jen já.“

„Jsi skromnost sama,“ oplatil jí ironickou grimasu, ale pak zvážněl a nervózně si poupravil masku, která mu už nyní, pět minut poté, co si ji nasadil, začínala lézt na nervy. Nejen, že byla nepohodlná a nepříjemně mu rozdírala kůži, ale ještě ho spolehlivě připravila o prostorové vidění, což se mu, jako osobnímu strážci, který musel být neustále ve střehu a monitorovat okolí, příliš nehodilo. „Ale teď vážně, opravdu nejsem k poznání?“ Ne, že by pochyboval o svém vlastním plánu (to by mu jeho hrdost nedovolila), ale přeci jen se při pohledu do zrcadla trochu zalekl možného prozrazení. Naivně předpokládal, že bude vypadat jako někdo jiný i bez iluzí, ale nyní měl dojem, že i v té šílené škrabošce, která mu propůjčovala tajemný až téměř démonický vzhled, by sám sebe při troše snahy poznal.

Aldrif se však zuby nehty hodlala držet svého optimistického postoje, a proto ho s uklidňujícím úsměvem objala kolem krku, s něžným polibkem (kterému jeho maska kupodivu nepřekážela) ho ubezpečila, že když se bude tvářit a chovat nenápadně, nemá důvod k obavám.

„Určitě?“

„Určitě!“

„Tak fajn, budu ti věřit.“ Uvítal zpět ztracené sebevědomí a v duchu sám sebe pokáral za ztrátu důvěry ve vlastní lstivost. Pokud se někdy mohl na něco stoprocentně spolehnout, byl to právě jeho nesporný talent klamat své okolí. „A pokud jsi hotová, tak můžeme vyrazit.“ Ukázal na dveře a Aldrif ho s povzdechem (a opakovanými marnými pokusy odkázat jejich rozpustilé vlče do košíku, kde na ně mělo způsobně čekat) následovala k východu a dále pak do přízemí paláce, kde se měli dle dohody sejít s Baldrem i zbytkem vojáků.

A štěstí jim přálo, protože v salonku vedle přijímací haly na ně zatím čekal pouze Nannin snoubenec (vojáci byli v nedohlednu). V klidu s ním proto mohli dořešit poslední detaily celé připravované šarády a po krátké výměně názorů se společně shodli, že budou Lokiho odteď představovat jako Lopta. Baldrova dobrého přítele z dětství, který byl více než před rokem vážně zraněn v jedné z šarvátek na Alfheimu, kde bojoval po boku králova syna o nastolení rovnováhy, jež byla narušena pádem Bifrostu. Jeho tvář měla být během bitvy natolik popálena a znetvořena tamními pokrokovými plamennými zbraněmi, že mu trvalo mnoho měsíců se zcela uzdravit a zrůdné následky neslučitelné s běžným životem si, i přes snahu nejlepších Asgardských léčitelů, měl nést až do konce života (což mu samozřejmě mělo znemožňovat získat zpět svou vysokou pozici v královské armádě i jakékoliv jiné slušněji placené místo, kde by mohl uplatnit svůj vojenský výcvik).

Skončil proto v chudobě a Baldr se nyní, když získal přízeň krále a sám poznal, jak těžké je žít s nějakým hendikepem, rozhodl využít svých konexí a skrze princeznu mu zajistit místo v její osobní ochrance a s ním i prestiž a pohodlí, které si jeho přítel po právu zasloužil (k němuž pochopitelně patřil i život v paláci, co nejblíže své nové paní). A Aldrif, ta jeho štědré prosbě, jako Odinova poslušná dcera, vděčná za jeho záchranu, a soucitná bytost, které se nebohého vojáka zželelo, ochotně vyhověla a přijala Lopta do svých služeb, čímž si měla získat ještě větší oblibu u obyčejných Asgarďanů.

„Zní to… docela uvěřitelně. Snad to vyjde!“ obával se Baldr, když si vše několikrát zopakovali a Loki, který dávno zapomněl na vlastní obavy, ho chlácholivě poplácal po rameni.

„Proč by to nemělo vyjít? Stejně budou všichni zírat jen a jen na princeznu a nás dvou si po jejím boku ani nevšimnou.“ Zamrkal na Aldrif, která už se zase celá chvěla nervozitou, ale nedostala šanci mu odpovědět. Vzápětí totiž dovnitř vpochodovala očekávaná jednotka vojáků, poklonila se jí až k zemi a byl nejvyšší čas vyrazit a rozjet celý jejich plán. A z počátku… šlo všechno jako po másle!

Velitel jednotky se sice okamžitě zajímal o totožnost maskovaného muže, který podle jeho rozkazů neměl po boku princezny co dělat, ale když mu Aldrif nervózně přetlumočila připravené vysvětlení, zdálo se, že se s ním spokojil a na nic dalšího se již nevyptával ani jí, ani Baldra (natož Lokiho, který se prozatím držel v pozadí a pro jistotu klopil oči k zemi). Dokonce vypadal, že je potěšen přítomností dalšího páru obezřetných očí, které jeho a jeho lidem pomohou chránit královu dceru a vzápětí se ukázalo, že k tomu měl velmi dobrý důvod, protože před palácovou branou na ně kupodivu nečekal ani jeden kůň.

„Ty… chceš jít přes celé město pěšky? To snad nemyslíš vážně!“ přitočil se Loki ke své nové „paní“ a vyčítavý tón, jakým ji oslovil, příliš neodpovídal jeho podřízenému postavení. Ještě, že šeptal tak potichu, že ho nikdo, kromě ní, nemohl slyšet.

„A proč ne? Pokud chci získat lid na svou stranu, musím se mu co nejvíc přiblížit,“ odvětila nevzrušeně, a než stihl něco namítnout, schválně přidala do kroku a zařadila se po boku veliteli oddílu, čímž zabránila další hádce. V jeho bezprostřední blízkosti si nemohl dovolit s ní mluvit jako se sobě rovnou a nezbylo mu tudíž nic jiného než se skřípěním zubů zmlknout a dál předstírat oddaného strážce. Ve skutečnosti se mu však její bezstarostnost vůbec nelíbila. Sice chápal, že si přeje své poddané přesvědčit, že není nemyšlená princeznička, které se obyčejných lidí štítí, ale procházet ulicemi města jen s několika strážnými mu připadalo zbytečně riskantní.

Aldrif ale od samého začátku, kdy přijala pozvání na celou tuhle akci, počítala s tím, že do sirotčince vyrazí po svých a nemínila to měnit jen proto, že se její paranoidní nevlastní bratr na poslední chvíli rozhodl jít s ní a nedat jí pokoj! Samozřejmě byla ráda, že ho má vedle sebe a kdykoliv, když se ohlédla a spařila jeho soustředěný pohled, jímž kontroloval okolí, cítila se mnohem víc v bezpečí, než když by nad jejím životem bděl jen Baldr a ostatní vojáci, ale současně nechtěla, aby Loki zasahoval do jejích rozhodnutí, jimiž se snažila zavděčit obyčejným Asgarďanům.

Zvlášť, když její plán na oslnění svých poddaných zjevně fungoval na jedničku, protože hned, jak se rozkřiklo, že se blíží princezna, nastalo v ulicích boží dopuštění!  Lidé vybíhali z budov, tlačili se v oknech i dveřích, a jakmile ji spařili kráčet po ulici v prostých šatech a s minimem stráží, nadšeně jí mávali a bylo na nich znát, jak moc je její prosté a vstřícné počínání, stavící ji na úroveň obyčejných, prostých lidí, nadchlo.

Jak by taky ne, když se snažila odpovídat na jejich volání, usmívala se na ně, mávala na všechny strany, a dokonce neměla problém potřást některým z nich rukou, nebo jinak vyjádřit svůj vděk, když se jim podařilo dostat do její bezprostřední blízkosti. Po všech těch letech nenávisti a opovržení, jí pozitivní zájem dělal dobře, a když viděla jejich nadšení a téměř nábožnou úctu, s jakou se na ni dívali a provolávali jí i jejímu záměru pomoci opuštěným dětem, slávu, cítila se tak báječně jako už dlouho ne.

Sice díky neutuchajícímu zájmu okolí a poprasku, který v ulicích způsobili, postupovali dost pomalu a její doprovod byl s každou uplynulou minutou nervóznější (hlavně Loki jí několikrát nenápadně stiskl paži, když se nechala na jeho vkus příliš unést a nebezpečně se přiblížila davu svých "fanoušků"), ale ona si celou cestu užívala a vůbec jí nevadilo, že k sirotčinci dorazili téměř o půl hodiny později, než bylo dohodnuto (a než by to byli bývali zvládli na koních).

Kdyby jen prosvištěla ulicemi v sedle své kobylky, tak jak bylo pro zdejší nabubřelou šlechtu typické, přišla by o spoustu skvělých zážitků a hlavně o ten báječný pocit, že ji její poddaní milují a obdivují, a to by byla ohromná škoda (a pro její lid známka její nadřazenosti a upjatosti, které se snažila ze všech sil bránit)!

Bez nich by nebyla nic, protože princezna bez svého lidu, je jen další obyčejnou dívkou a připadalo jí úžasné, že má po tak krátké době tolik příznivců. Nečekala, že Asgarďany tak rychle (a téměř bez práce) okouzlí, a o něčem takovém, jako byla láska stovek lidí, se jí nikdy ani nesnilo! Ještě nedávno se bála vystrčit nos z Agielova domu, aby jí náhodou některý z obyvatel Desátého světa neusiloval o život, a kdyby jí tehdy někdo řekl, že se již brzy stane idolem tisíců lidí, nejspíš by ho považovala za blázna. Ale nyní… nyní bylo všechno jinak a bylo to pro ni natolik opojné, že si málem ani nevšimla, že už dorazili na místo.

Musel ji na to upozornit sám velitel stráže, který ukázal na zámečku podobnou budovu, obklopenou vysokou zdí, za níž se dala tušit rozlehlá zahrada, a prohlásil, že jde o cíl jejich cesty.

„Tohle je ono?“ Příjemně ji překvapilo, jak obrovský a honosný dům je k takovému účelu potřeba, ale přikývl a za nadšeného výskotu okolních davů ji nasměroval skrze kovanou bránu, do nitra celé stavby.

Byla skutečně nádherná, zdobená mnoha sochami, sloupy i mramorovými reliéfy a na vnitřní nádvoří, na němž se měl celý slavností ceremoniál odehrávat, se kolem rozlehlé fontány a desítek kamenných váz s květinami, tísnilo snad ještě více lidí než venku před budovou.

Zjevně šlo jak o zaměstnance a odrostlé obyvatele sirotčince (který podle dostupných informací původně stával kdesi na opačné straně města, v místech, jež byla nyní kvůli další zástavbě srovnána se zemí), tak o obyvatele z širokého okolí, kteří se přišli podívat na tu slávu a užít si velký den několika desítek dětí, které se v doprovodu vychovatelek a dalších zaměstnanců sirotčince, krčily stranou ostatních přihlížejících.

Příliš slavností nálada tu však nepanovala a Aldrif se už při prvním nasátí zdejšího klimatu nemohla zbavit dojmu, že je tu něco špatně. Hodně špatně… Přihlížející lidé tu místo mávání a pískání postávali téměř mlčky, beze stop jakékoliv nedočkavosti, či dokonce nadšení a rozdíl mezi zdejší a venkovní atmosférou už ani nemohl být propastnější. Venku se lidé radovali a provolávali slávu své princezně i jejímu charitativnímu poslání, ale tady panovala ponurá nálada, která by se hodila spíše na pohřeb než na slavností otevření nového domova pro opuštěné děti. A to jí nešlo do hlavy. Copak ti lidé nemají radost z tak luxusního ubytování a toho, že budou mít ve svém sousedství tak upravenou a nádhernou stavbu s ušlechtilým posláním?

„Co se tu děje?“ naklonila se tázavě k Lokimu, který pohotově zaujal místo po její pravici a dle strnulého postoje se mezi těmi zástupy zakaboněných lidí také necítil nejlíp, ale než stihl pokrčit rameny, z davu se vynořil jakýsi podsaditý muž středního věku, oděný ve zlatě a drahé kamení (které se k jakémukoliv zaměstnanci sirotčince vůbec nehodilo), a s nesympatickým, falešným úsměvem jí vysekl hlubokou poklonu.

„Vítejte, vaše výsosti! Jsme rádi, že jste nás poctila svou návštěvou,“ prohlásil rádoby vznešeně a jeho pisklavý hlas jen prohloubil špatný dojem, který na Aldrif svým vzezřením udělal. Zněl nepříjemně a nadutě a takoví lidé jí až příliš připomínali její někdejší krajany, což znamenalo, že se jí ani trochu nelíbili! A tenhle plešatý, nafintěný tlouštík nebyl výjimkou…

Nahlas však o svém nelichotivém názoru neřekla nic, protože si jako princezna pochopitelně nemohla dovolit veřejně kritizovat své poddané (zvlášť když vypadali majetně a důležitě), jen chladně poděkovala a otázala se na jeho jméno a funkci.

„Jsem Njord, výsosti. Zdejší správce.“

„Aha, takže… vy se staráte o celou budovu?“

„Ano, madam, a nejen o ni. Mám jich na starost mnohem víc, po celém městě,“ znovu se úlisně poklonil a na důkaz svých slov rozpřáhl ruce ověnčené mnoha prsteny a náramky, „a vše, co zde vidíte i nevidíte, opečovávám s láskou a úctou k vašemu otci.“

„No ovšem,“ odbyla jeho patolízalství ještě dřív, než mohl začít pět neupřímné ódy na ni i na krále a jeho vodnaté, šedomodré oči na okamžik zaplály zlostí. Nejspíš se mu její okaté přehlížení a špatně maskované nepřátelství nelíbilo, ale ona ho ignorovala a znovu se váhavě rozhlédla po zamračených tvářích přihlížejících Asgarďanů. Že by jim vadil tenhle nafoukaný idiot? To snad ne!

„Ehm, tak… začneme?“ vybídla ho raději a s úlevou kvitovala jeho souhlas.

„Ovšem, výsosti.“ Ještě jednou se uklonil, ale pak už uvolnil místo vysoké, štíhlé ženě v čepci a prostém šedozeleném oděvu (značícím její příslušnost ke zdejším vychovatelkám), která vedla za ruku malou, plavovlasou holčičku s vyděšenýma, čokoládovýma očima a obrovskou kyticí kopretin, za níž si stydlivě schovávala tvářičku.

„Vítejte u nás, madam,“ pronesla upřímně a nenápadně postrčila vybranou dívenku blíž k princezně, kterou měla obdarovat.

Plavovláska se však jen víc nahrbila a s očima sklopenýma k zemi se ustrašeně tiskla k vychovatelčině boku.

„Omluvte ji, výsosti. Trochu se stydí,“ zamumlala žena a naléhavě na holčičku kývla. „No tak, Gefjun, neměj strach. Princezna se na nás přišla jen podívat. Nedáš jí kytičku?“ přesvědčovala ji, jako by se bála, že se Aldrif urazí, ale té to celé připadalo spíš roztomilé než neslušné (a po rozhovoru s tím nadutým správcem velmi osvěžující).

„Ahoj, maličká,“ sklonila se k vystrašené dívence a jemně ji pohladila po vlnitých vláskách. Byla tak rozkošná a tak trochu jí připomínala ji samotnou, když se kdysi v Desátém světě teprve učila, jak moc ji tamní lidé nenávidí. „Já jsem Aldrif a ty?“ snažila se mluvit konejšivě a laskavě a ono to kupodivu zabralo! Nikdy dřív sice nedostala šanci pohovořit si s tak malým dítětem, ale nějaký zasutý mateřský talent, zděděný po Frize, v ní nejspíš dřímal, protože plavovláska po chvilce váhání přeci jen vykoukla zpoza kytice a zvědavě kulila na tu krásnou, upravenou slečnu oči.

„Gefjun,“ zamumlala potichu, když došla k závěru, že jí ta půvabná paní nejspíš skutečně nepřišla ublížit, a než jí mohla Aldrif pochválit, jak moc je statečná, prudce jí vrazila do ruky kytici a vesele se zachichotala. 

„Páni, děkuju, Gefjun. Ta je nádherná. Tu jsi natrhala sama?“ snažila se s holčičkou udržet konverzaci, protože si nemohla nevšimnout, že někteří z nejblíže stojících diváků konečně roztávají (pár se jich dokonce dojatě usmívalo) a dívenka s úsměvem přikývla.

„Vážně? Tak to jsi moc šikovná! A kdepak jsi mi ji natrhala? Tady na zahradě?“ mávla rukou směrem k další kované bráně, za níž se rýsovala rozměrná zahrada se stovkami květin a romantických loubí, a ani ve snu by jí bylo nenapadlo, jak důležitou otázku své malé společnici právě položila! 

Gefjun totiž nečekaně rozhodně zavrtěla hlavou a ačkoliv se jí vychovatelka snažila zastavit a už už jí chtěla skočit do řeči, zatvářila se vystrašeně a promluvila dřív, než se žena stihla nadechnout.

„Tam my nesmíme!“ šeptla důvěrně a Aldrif překvapeně povytáhla obočí.

„Proč ne?“ Nešlo jí na rozum, proč by již několik dní ubytované děti nesměly ven na vzduch, když bylo tak krásně, ale Gefjun jen neurčitě pokrčila rameny, což se příliš neslučovalo s možností, že by si vymýšlela. Děti lžou většinou velmi detailně, takže… to nejspíš lež nebyla! Ale… proč? „Proč nesmí na zahradu?“ zvedla pohled k vychovatelce, která viditelně znervózněla a ustaraně šlehla očima směrem ke správci.

„No… víte. Zdejší zahrada… K sirotčinci nepatří,“ vykoktala nejistě a Aldrif si připadala úplně mimo. Jak nepatří? Vždyť se na ni přeci skrze tu zatracenou mříž dívá!

„Proč ne? A k čemu tedy patří?“

Zahrada prokazatelně ležela v areálu budovy, a tudíž jí nešlo na rozum, proč by měla být dětem zapovězena, když potřebovaly místo, kde by si mohly hrát a užívat čerstvého vzduchu a od vychovatelky očekávala nějaké logické vysvětlení. Místo štíhlé ženy se však překvapivě ozval správce.

„Sirotčinci náleží jen jedno ze zdejších křídel. Zbytek, včetně zahrady a nádvoří slouží jiným účelům,“ vysvětloval hrdě a ona nemohla uvěřit vlastním uším. O tomhle ji nikdo předem neinformoval!

„Jakým jiným účelům? Myslela jsem, že můj otec nechal celou tuhle budovu opravit pro ty nebohé děti.“ Naposledy pohladila vystrašenou Gafjun po vlasech, aby jí dala najevo, že prozrazením pravdy vůbec nic nepokazila a že se na ni rozhodně nezlobí, předala kytici do rukou nejbližšího vojáka, a napřímila se. „Přeci mi nechcete tvrdit, že všechny ty děti i jejich vychovatelé se mají tísnit v pouhé jednom křídle?“ Něco takového jí připadalo zcela nemyslitelné, protože budova, ač obrovská, nemohla tolika lidem poskytnout komfort, jaký si pro ně představovala (a v jaký na sto procent doufala, když jejich nový domov spatřila na vlastní oči), ale Njord se zatvářil tak povýšeně, že měla chuť ho praštit.

„Je mi líto, veličenstvo, ale to se mýlíte. Váš otec jasně nařídil, že po renovaci budou většinu budovy včetně zahrady, využívat generálové a královští úředníci. Sirotčinec má být pouhou… doplňkovou organizací.“ Elegantně se vyhnul pravé podstatě věci, která by nezněla tak vzletně a Aldrif už se vůbec nedivila té všeobecné auře nespokojenosti!

Tohle všechno bylo totiž jen charitativní divadýlko pro asgardský lid a způsob, jak pořídit těm otravným papalášům, se kterými se musela v paláci denně stýkat, další luxusní sídlo, v němž se místo práce mohli oddávat přepychu a radovánkám! Sirotčinec měl tenhle skutečný význam jen šikovně zakrýt před vnějším světem a zjevně se mu to podařilo! Proto venku všichni oklamaní Asgarďané jásali a tady uvnitř, kde se nacházeli zasvěcené osoby, jichž se celý zdejší podvod osobně týkal, panovala zlostná a zklamaná nálada! O ty nebohé děti tu nikdy nešlo! Jen o další rozmalování již tak dost pyšné a zhýčkané šlechty! No to snad ne!

Jen tak tak se jí dařilo skrýt zuřivost, která jí při pomyšlení na tak ubohé a zavrženíhodné chování přepadala, a ačkoliv jí bylo jasné, že by se měla chovat nenápadně a neupozorňovat na Lokiho přítomnost, nutně potřebovala vědět, jakou roli v tomhle podniku hraje!

„Omluvte mě na okamžik, prosím,“ procedila skrz zaťaté zuby, a když se správce s překvapenou úklonnou vzdálil, bez skrupulí se obrátila na svého nevlastního bratra a probodla ho přísným pohledem.

„Prosím, řekni, že v tomhle nemáš prsty!“ zasyčela potichu a bylo jí úplně jedno, že všem přihlížejícím bude nejspíš divné, že nyní diskutuje právě se svým osobním strážcem.

Ale potřebovala znát pravdu, a odmítala uvěřit, že by měl Loki prsty v něčem tak… nechutném! A naštěstí vzápětí zjistila, že její instinkt se nemýlí.

„Já? No dovol! Tohle je čistě práce tvého tatíčka!“ odsekl ostře a marně se snažil nedávat na sobě znát, jak hluboce se ho dotklo, že celou dobu panování neměl ani tušení, jakou pochybnou akci tu nechal Odin ještě před svým odstraněním rozjet. Kdyby věděl, oč jde a v jakých podmínkách tu mají ty děti žít, tak…
„Tak co?“ promluvilo jeho podvědomí škodolibě a on se ho marně snažil ignorovat. „Neudělal bys vůbec nic, protože než přišla Aldrif a ukázala ti, jak je péče o obyčejné občany pro krále důležitá, bylo ti ze srdce jedno, co s nimi je! A nesnaž se tvrdit, že by ti na nějakých cizích dětech záleželo!“ našeptával mu vnitřní hlásek, ale on ho rázně umlčel a znovu zavrtěl hlavou. „Nevěděl jsem, že sirotčinec je jen zástěrka pro takové kartelové praktiky. Nikdo o tom se mnou nemluvil.“

„Dobře, to… je dobře,“ zastyděla se za svou nedůvěru a omluvně se na něj usmála. „Promiň, jen jsem musela vědět, kdo tohle spunktoval. A mělo mi samozřejmě dojít, že to byl právě Odin!“ Nenávist, kterou ke svému otci cítila, ještě o něco vzrostla, a než se Loki vzpamatoval, obrátila se zpět ke správci a rázným gestem ho k sobě přivolala.

„Ano, výsosti?“ Plazil se před ní málem po kolenou, ale veškerá předstíraná oddanost a pokora ho měla velmi rychle přejít. Aldrif totiž vypustila z úst něco, co šokovalo všechny přítomné, včetně něj…

„Rozhodnutí mého otce je podle mého názoru nepřijatelné, a proto ho jako asgardská princezna ruším a nařizuji, aby byla sirotčinci dána k užívání celá tato budova a vše, co k ní patří. Generálům a úředníkům najdeme nějaké, ehm…náhradní prostory!“ pronesla důležitě a ticho, které se po jejích slovech na nádvoří rozhostilo, by se málem dalo krájet.

„Ale, výsosti, to… to nemůžete!“ vydechl správce ohromeně, když se vzpamatoval ze šoku, a až její nebezpečně přimhouřené oči ho přiměly se nepatrně zachvět hrůzou a zaleknout se své vlastní troufalé formulace. „Tedy, chtěl jsem říct… Váš otec s tím určitě počítá!“ Bylo na něm vidět, že se bojí v první řadě o své teplé místečko a další možnost výdělku a až pak o Odina a jeho záměry, ale Aldrif nehnula ani brvou. Byla připravená za své rozhodnutí i za ty nebohé děti bojovat a někdo tak bezvýznamný jako on jí od tak ušlechtilého záměru nemohl odradit.

„Svému otci to vysvětlím a věřím, že pak jistě uzná, že se mýlil!“ pokračovala chladně a byla to až Lokiho dlaň, naléhavě svírající její zápěstí, která ji přiměla se odmlčet a obrátit pozornost od sinalého správce.

„Co to děláš?“ zaslechla těsně ucha jeho znepokojené zašeptání, které jí přinutilo zvednout oči.

„Chovám se jako princezna a prosazuji svou vůli.“

„Tohle přeci nemůžeš!“

„Proč ne?!“ Nechtěla se na něj utrhnout, ale nelíbilo se jí, že sympatizuje se správcovým názorem. Lokimu však o dobro toho otravného pitomce vážně nešlo. Měl na srdci důležitější věc…

„Protože tím vzdoruješ králi a dáváš najevo nesouhlas s jeho vládou!“

„No a co? To snad přežiješ, ne?“ protočila oči, vděčná za Baldrovu duchapřítomnost, s jakou se přesunul mezi ně a přihlížející dav a zakryl tak lidem na nádvoří výhled na jejich debatu, ale Loki jen tiše zaúpěl.

„O mě tu přeci nejde, jde o Odina! Nemůžeš se na veřejnosti stavět proti svému otci. Ne teď, když máš přesvědčit Asgarďany, že jsi poslušná, milující dceruška a připravit si tak půdu pro hladké převzetí trůnu!“ Děsilo ho i pouhé pomyšlení na následky, které by její kontroverzní rozhodnutí mohlo mít, ale ona při pohledu na ty nebohé děti, jejichž osudy se tolik podobaly jejímu, prostě nemohla dát přednost svým sobeckým pohnutkám.

Sice měl Loki pravdu a ona se na to z tohoto úhlu pohledu až doposud nedívala, ale i když teď jasně viděla, co ho trápí… Nemohla ustoupit. Prostě… Ne!

„Nemůžu je nechat žít v tomhle… provizoriu! Ne na úkor osob, které další podobný palác vážně nepotřebují!“ zasténala zoufale a jeho útrpný výraz, který nedokázala skrýt ani černá sametová škraboška, se ještě prohloubil.

„Já vím, ale… můžeš na zlepšení jejich podmínek dohlédnout až po převzetí trůnu. Prosím! Už to přeci nebude dlouho trvat!“ přesvědčoval ji šeptem, ale jí i jediný další den, kdy by měla dát přednost zhýčkaným boháčům před ubohými sirotky připadal nekonečný.

„Promiň, Loki, ale to vážně nejde!“ Vyčetl jí z očí, že po dobrém s ní nic nesvede a marně se bránil vzteku, který se ho při pohledu na její tvrdohlavost, zmocňoval. Nechtěl to mezi nim zase zkazit, ale tohle, to… bylo tak… Nezodpovědné a hloupé! Riskovala vše, čeho doposud dosáhli, a kvůli čemu? Kvůli nějakým cizím dětem? To snad ne!

„Zakazuju ti rušit Odinovo nařízení!“ zavrčel dřív, než si to stihl rozmyslet a její bolestný výraz se rázem změnil v uražený. Jak si dovoluje se k ní takhle chovat?

„Nemáš mi co zakazovat! Jsem princezna a ty můj osobní strážce. Sám jsi to tak chtěl, tak teď laskavě ustup a nesnaž se mi říkat, co mám dělat! Je mi fuk, co si budou lidi myslet o mém vtahu k Odinovi. Ty děti budou mít veškerý dostupný komfort, a to ihned! Zaslouží si ho mnohem víc než ti idioti, kterými se denně obklopujeme v paláci!“ sykla nebezpečně tichým hlasem a jeho zalapání po dechu si vyložila jako definitivní tečku za jeho vzpurným chováním.

Pravděpodobně se ho dost ošklivě dotkla, ale on si začal a za svou nebetyčnou sobeckost, se kterou by obětoval nevinné děti a nechal je dál trpět jen proto, aby náhodou neohrozil její korunovaci, si to tak trochu i zasloužil! A navíc mluvila čistou pravdu! Byla asgardskou princeznou a on… nebyl nikým! Ne oficiálně! A přesto, že ve skutečnosti byl pro ni vším a pro celou říši znamenal velmi cenného hráče, který o ni vzorně a poměrně dlouho pečoval (a riskoval při tom vlastní zdraví), nyní měla otěže v rukou ona a znovu se proto obrátila ke správci, aby mu dokázala, že i přes krátkou odmlku, to, co prve vyhlásila, na sto procent platí.

„Tak na co čekáte? Řekla jsem, že královo nařízení ruším!“

„Ale, madam, to…“

„Vy jste mě neslyšel?“ Její hlas posílila ledově chladná autorita, která přiměla správce sklopit oči a roztřást se jako osika. Peníze, které mu správcovství úřednického paláce mohlo přinést, ho sice lákaly, ale vzdorovat kvůli nim princezně, to… bylo na jeho zbabělou povahu až příliš riskantní. To je raději oželí!

„Slyšel, milosti.“

„Výborně! Tak co kdybyste byl pro změnu trochu užitečný a jako správce budovy se šel spolu se svými lidmi postarat o přestěhování dětí do dalších křídel? Určitě bude třeba jim pomoci se zavazadly a vybavením. A já…,“ obrátila se čelem k davům tísnícím se na nádvoří a znatelně zvýšila hlas, aby ji všichni slyšeli, „nyní oficiálně a slavnostně otevírám zdejší sirotčinec a dávám mu k dispozici celou budovu, včetně přilehlých pozemků!“ Nedbala Lokiho vzteklého pohledu, ani šokovaného zašumění, které se neslo celým nádvořím, a správce, ani jeho asistenti a pomocníci, kteří se při pomyšlení na to, že budou muset místo šlechtě, sloužit nějakým osiřelým spratkům, tvářili podobně kysele jako on, bohužel neměli na výběr.

Sice si všichni do jednoho cosi nerudně mumlali pod vousy a tvářili se, jako by je posílala na mučidla, a ne do práce, ale poslušně se odšourali pryč, aby splnili její rozkaz a ona se konečně mohla věnovat těm, kvůli kterým sem ve skutečnosti přišla a na jejichž rozesmáté tvářičky se celou tu dobu těšila (a nyní se jich snad konečně měla dočkat).

„No, a co vy tu pořád tak stojíte?“ Dala si záležet, aby z přísného, autoritativního tónu, přeladila do konejšivého, a vstřícně se na děti i jejich vychovatelky usmála. „Nechcete si jít prohlédnout tu zapovězenou zahradu? Věřím, že je tam určitě i něco, co by se v dnešním horkém dni dalo použít jako brouzdaliště.“ Nadšeně mávla rukou směrem ke kované bráně, kterou již některý ze správcových pohůnků hbitě odemkl a jásot, který vzápětí mezi dětmi i zaměstnanci sirotčince propukl, byl téměř ohlušující!

Jako bouře, která se z čista jasna vynoří na obzoru a naplní celé ovzduší elektrizujícím napětím, jež se s tím, co tu panovala při jejím příchodu, nedalo srovnávat.

A co víc… záhy se k výskajícím obyvatelům sirotčince připojili i všichni přihlížející Asgarďané a atmosféra se v celé budově změnila tak rychle, jako by v tom měla prsty nějaké magie. Po zamračených tvářích a nevrlých pohledech nebylo ani vidu, ani slechu a na jejich místo bez otálení nastoupila radost a veselí, ne nepodobné tomu, které vládlo venku na ulici. Všichni provolávali své princezně slávu a ona se nemohla pohledu na jejich štěstí nabažit…

Jediné, co jí ho kazilo, byl její nevlastní bratr, který se tvářil jako bůh pomsty a vztekle jí naznačoval, aby ho následovala někam do ústraní, což se neodvažovala odmítnout. Přeci jen… ho nechtěla rozzlobit tak, aby se znovu krvavě pohádali!

„Omluvte mě, prosím, na okamžik…,“ požádala organizátory celé akce, kteří na rozdíl od jásajících Asgarďanů a netrpělivě poskakujících dětí stále ještě nemohli uvěřit tomu, jak rychle se situace změnila a následovala Lokiho a Baldra do stínu nedalekého sloupoví, kde si mohl její zhrzený bratr konečně vzít slovo.

„Tohle snad nemyslíš vážně!“ utrhl se na ni tak prudce, až sebou trhla, ale nesnažila se mu omlouvat. Neměla totiž za co…

„Proč ne? Nevypadají, že by mě za pohrdání mým otcem zavrhli!“ kývla směrem ke svým poddaným, kteří stále ještě slavili její štědrost, ale jen se pohrdlivě ušklíbl.

„Tihle chudáci možná ne, ale přemýšlela jsi vůbec, jak to přijmou ti, které jsi právě okradla o pohodlné letní sídlo?“

„Ne a je mi to fuk! Žádné nepotřebují, každý z nich má tolik luxusních nemovitostí, že by je ani nesečetl!“ trvala na svém a Baldr raději taktně mlčel a hleděl do země (nejraději by jejich partnerské hádce vůbec nepřihlížel, ale když chtěl udržet zdání osobních stráží, neměl na výběr). Loki však její námitky ignoroval a nemohl se stále ještě vyrovnat s tím, jak tvrdě se mu postavila na odpor. To ještě nikdy ne veřejnosti neudělala…

„Nejde o ně, jde o tebe a o to, že budeš po Odinově zmizení potřebovat jejich podporu!“ vyštěkl ostře a stále nechápal, jak jen může být tak krátkozraká a nepraktická. „Uvědom si, že když tvou korunovaci neschválí, bude po všem a všechny naše sny a plány budou pryč!“

„A ty si laskavě uvědom, že nechci být královna, kterou její lid nenávidí a o níž si šeptá, že jde na ruku šlechtě!“ Musela se hodně krotit, aby nekřičela na celé nádvoří a Loki díky jejím slovům konečně zaváhal...

Až doposud si myslel, že se nechala zaslepit mateřskými instinkty a vlastní pohnutou minulostí, ale teď… to vypadalo, že rizika znala. Jen byla připravená se s nimi vypořádat po svém, což… Vlastně nebyla pro silnou a neohroženou vládkyni, kterou se měla již brzy stát, tak špatná vlastnost. Jen po čertech nebezpečné. Trocha taktizování by jí rozhodně neuškodila…

„Ale já přeci nechci, abys jako vládkyně šla na ruku šlechtě. Až budeš sedět na asgardském trůnu, tak je nech pro mě za mě všechny klidně popravit, ale zatím na něm ještě nesedíš a po Odinově ulehnutí ke spánku bohů to budou právě oni, kdo rozhodne, zda vůbec někdy budeš,“ zmírnil své dosavadní ostré jednání tím, že se ji pokusil vzít za ruku, ale vytrhla se mu.

„To neznamená, že se kvůli nim budu přetvařovat! Úplně stačí, že musím působit jako Odinova pokorná a milující dcera, když svého otce z duše nenávidím! Dokážeš si vůbec představit, jak těžké to je? A to mám ještě schvalovat jeho pochybné podniky? Nikdy!“ Do očí jí vstoupily vzteklé slzy, a ačkoliv je v žádném případě neplánovala použít jako ženskou zbraň, Lokiho tím nepříjemně zasáhla. Nesnášel, když kvůli němu plakala, a když si zpětně rekapituloval, co jí právě řekl a jak se choval… nemohl se divit, že jí tím ublížil. Byla pod tak obrovským tlakem, jaký si ani nedovedl představit a představa, že by on měl být na jejím místě a předstírat láskyplný vztah k někomu, kdo se mu hnusil… Ne, že by to nezvládl, ale bylo by to sakra těžké a nepříjemné! A rozhodně by chtěl mít po boku někoho, kdo ho bude podporovat, a ne partnera, který na něj začne křičet, když se pokusí projevit první náznak vzdoru.

Jenže… přesně to právě své nevlastní sestře udělal a teď se za to s každou uplynulou vteřinou víc a víc styděl. Ach jo… už zase se neovládl a nechal na povrch vyplout své horší já. Copak se nikdy nenaučí chovat ke své lásce tak, aby ji nezraňoval?

„Promiň, Aldrif. Omlouvám se… No tak, neplač. Vždyť víš, že to nemyslím zle. Jde mi o nás dva a o naši budoucnost.“ Znovu se jí pokusil vzít za ruku a tentokrát mu to s trochou přemáhání dovolila. Jeho upřímná lístost ji vždy dokázala spolehlivě odzbrojit.

„Já vím, ale tohle je přesně ten důvod, proč jsem nechtěla, abys chodil se mnou! Ať už to myslíš jakkoliv dobře, nemůžeš mi neustále říkat, co mám dělat. Zvlášť ne, když jde o něco, na co mám zcela neochvějný a morálně správný názor!“ dala si záležet, aby to nevyznělo ublíženě a Loki musel vší silou potlačit své zhrzené ego, kterému se vůbec nelíbilo, že by měla mít na něco jiný pohled než on, a krátce přikývnout.

„Dobře, slibuju, že příště si o všem promluvíme v klidu, ale ty mi zase slib, že se budeš u zásadních věcí snažit hledat kompromisy. Alespoň prozatím…“ Bylo mu předem jasné, že to pro ni (i pro něj) bude slušný oříšek, ale to konec konců věděl už od chvíle, kdy se rozhodl vyjevit jí své city a učinit ji svou partnerkou a později princeznou a budoucí královnou. Dvě tak silné a tvrdohlavé osobnosti jako oni dva nikdy nemohly žít v klidu a bez konfliktů. Speciálně, když měly na starosti celou říši!

„Platí…“ uznala po chvilce váhání, během kterého jí v hlavě běželo totéž, co jemu a konečně se na něj nepatrně usmála. „Miluju tě. A nechci se hádat.“

„Já tebe taky, zlato a taky se nechci hádat.“ Štvalo ho, že ji nemůže obejmout ani políbit, ale musel se spokojit s tím, že nepozorovaně přitiskl rty k hřbetu její ruky. „A teď se tam vrať, vypadá to, že jsou tvým postojem vážně nadšeni a touží po tobě víc než já....“ Kývl směrem k nádvoří, kde k jeho upřímnému překvapení, stále ještě neutichal jásot, a když s úlevou v očích vyrazila ke svým nadmíru spokojeným poddaným, kteří ji mezi sebe okamžitě přijali…

Došlo mu, že ať už její dnešní počínání jakkoliv negativně ovlivní její postavení v paláci, asgardský lid ji, jako svou laskavou a dobrotivou princeznu, skutečně miluje! A víc, než se vůbec kdy odvažoval doufat, čehož…  by možná měli (nebo spíš museli) co nejdřív využít. 

A on už nejspíš věděl jak, i když to znamenalo značně přehodnotit jejich plány. Ti spokojení poddaní, na které udělala svým štědrým gestem takový dojem, že poprvé nebojovali za Odina a veřejně dali najevo nesouhlas s jeho královským rozhodnutím (což bylo něco, co ještě nikdy v životě nezažil, a co Aldrif, jako někdo, kdo Odinův kult osobnosti nikdy nepoznal na vlastní kůži, nemohla patřičně docenit), byli dost možná silnější devizou, než se doposud domníval. A to se mohlo Aldrif zatraceně hodit! Pokud měla vážně tak silnou podporu lidu… Dost možná už žádnou jinou nepotřebovala! Jen bylo třeba jednat co nejrychleji, dokud si to svým nepředvídatelným chováním, které se řídilo spíše jejím srdcem než rozumem, nedopatřením nepokazí…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (45. kapitola):