OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (8. kapitola)

12.06.2015 (10:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 748×

„Proč se tak snažíš?“ nadhodila Aldrif konverzačně, když dojídala poslední zbytek své porce humra a Loki k ní nejistě zvedl oči.

„Snažím? Jak?“

„No, vybraná večeře, nejlepší jídlo a už,“ teatrálně pohlédla na hodiny, „dobrých dvacet minut žádná ironická poznámka. Snažíš se na mě udělat dojem, nebo jak to mám chápat?“

„Třeba se jen chci navečeřet v klidu,“ vyhnul se přímé odpovědi, ale ve skutečnosti ho trochu znepokojilo, že ho tak snadno prohlédla. Doufal, že dostat ji na svou stranu bude jednodušší, když k tomu zvolí obezřetný postup. No… zjevně ji už zase podcenil. „Nebo tobě snad vadí, že se chovám slušně?“ pokusil se obrátit její tvrzení proti ní, ale Aldrif se nedala tak snadno odvést od tématu.

„Nevadí, ale přijde mi to podezřelé.“

„Děláš, jak kdybych neuměl být gentleman.“

„Tak ke mně ses tak doposud rozhodně nechoval,“ popichovala ho rozverně, ale když se ani nyní nijak neohradil, rozhodla se využít jeho nenadálé pokory a maličko si zavyzvídat. „Dobře, tak když jsi takový kavalír, povíš mi, co mělo znamenat to extempore s těmi knihami?“

„Myslel jsem, že to už je za námi.“

„Ne, dokud nezjistím, o co šlo.“ Zatvářila se neoblomně a on se honem rychle snažil vymyslet nějakou krycí historku.

Úplně všechny, které ho napadaly, mu však přišly hloupé a nepravděpodobné (zvlášť když byl opět svědkem její nezanedbatelné bystrosti a inteligence), a tak byl nakonec nucen uznat, že nejlepší bude říct pravdu. Sice se mu do toho nechtělo úplně stejně jako před chvílí, a nejradši by to nějak zamluvil, ale Aldrif z něj nespouštěla pátravý pohled, a navíc mu vnitřní hlásek našeptával, že když přizná, jak se věci mají, mohlo by ji to dojmout (na dívky přeci takové věci zabírají, a to bez ohledu na jejich intelekt). A jemu to neublíží (přesto, že vzpomínky na Friggu byly to poslední, co by chtěl ve svých intrikách zneužívat). Účel ostatně světí prostředky. Takže…

„Šlo o to, že…“ začal váhavě a samotného ho překvapilo, jak těžké je vyslovit nahlas to, co skutečně cítí. Mnohem snáze se mu s lidmi manipulovalo, když k tomu mohl použít lži a přetvářku. Ty však dnes bohužel došly. „Ty knihy vedle v ložnici, ty… nejsou Odinovy. Jsou moje.“ Nervózně šťouchl vidličkou do zbytku zeleninové oblohy a ani se nemusel soustředit na herecký výkon a předstírat, že je ve stresu. Šlo to tak nějak samo…

„Možná tě to překvapí, ale to mi z toho, co jsi říkal, došlo. Jen nechápu, proč se na ně nesmí sahat.“

„Nejde o to, že by se na ně nesmělo sahat, jen… nejsem zvyklý je někomu půjčovat. Jsou totiž…“ Naposledy zaváhal, než ze sebe konečně dostal celou pravdu (a musel se na to hodně zhluboka nadechnout, aby to dokázal). „Jsou to poslední, co mi dala moje… ehm, tvoje… Vlastně naše matka. Myslím, než… než zemřela. Věnovala mi je, když jsem… je potřeboval a… No, prostě jsou od ní a já nechci, aby se s nimi něco stalo, to je celé,“ dodal v rychlosti a trvalo pár sekund, než se odvážil zvednout oči a zjistit, jak na ni její slova zapůsobila.

Ale mohl si s klidem pogratulovat k čisté manipulátorské práci, protože na něj hleděla se směsicí překvapení a něčeho mnohem hřejivějšího než cokoliv, co mu doposud předvedla (a co zcela smazalo veškeré její podezření, že to něco nehraje). Akorát… že ve skutečnosti se i přes tak zjevný úspěch cítil spíš zvláštně než uspokojivě. Všechno to byla pochopitelně jen součást plánu, ale i tak… se nemohl ubránit jakési úlevě, která ho zaplavila, když dokázal nahlas popsat své pocity někomu, kdo je mohl pochopit. Jako by vyřčení pravdy vážně osvobozovalo, přesně tak, jak mu matka vždy vtloukala do hlavy (což bylo docela ironické), ale na sentimentální vzpomínky bohužel nebyl čas!

Musel se věnovat své nevlastní sestřičce, která si mezitím nervózně odkašlala a prudce sklopila oči k vidličce.

„Aha, a proč… jsi mi to neřekl hned?“

„Protože o svých emocích většinou nikomu na potkání nevyprávím.“

„Ale já přeci nejsem jen tak někdo.“ Po tváři jí přeběhl nepatrný záchvěv úsměvu, ale vzápětí byl znovu vystřídán soucitnou grimasou. „Hele, omlouvám se. Neměla jsem tu knihu brát bez dovolení, a když jsi mi to vyčetl, neměla jsem se urážet. Kdybych věděla…“

„To nic,“ zastavil ji dřív, než mohla v tom sbližování hned napoprvé zajít příliš daleko, a s povzdechem odložil příbor. „Nech to plavat, už se stalo a já jsem zareagoval nepřiměřeně, takže… víš co? Když budeš chtít, klidně si ty knihy přečíst můžeš, jen… na ně prostě dej pozor, platí?“

„Ale to…“

„Ne, vážně mi to nevadí. Půjčuj si je, jak uznáš za vhodné,“ pohlédl jí přesvědčivě do očí a Aldrif po chvilce váhání nepatrně přikývla (potěšená i zmatená jeho náhlou vstřícností).

„Dobře a… děkuju.“

„Nemáš zač. Takže…“ znovu sklopil oči a přesně podle plánu vyvést ji co nejvíc z míry, rázně změnil téma a z ničeho nic ukázal na její talíř, „dojedla jsi?“

„Cože? Aha, ano. Dojedla. Díky, bylo to… skvělé.“

„To jsem rád.“ Oba se odmlčeli a pohrouženi do svých myšlenek poslouchali tiché praskání plamenů, než si nakonec Loki znovu vzal slovo a jako první prolomil hradbu rozpačitého mlčení: „No nic, tak já asi půjdu do koupelny a pak spát, pokud nic nenamítáš.“ Chystal se vstát od stolu, ale Aldrif si náhle vzpomněla na své bezcílné bloudění po komnatách, a než o tom stihla pořádně pouvažovat, napadlo ji, jak by mohla jeho nečekané sdílnosti ještě trochu využít.

„Počkej!“ zarazila ho dřív, než se zvedl, a nervózně si zasunula neposedný prameny vlasů za ucho.

„Co je? Chceš se jít sprchovat první, když už ses to tak krásně naučila?“

„Ne, to ne, jen… když si tak hezky povídáme… Mohla bych mít na tebe ještě jednu prosbu?“

„Copak? Chceš další šaty?“ popíchl ji laškovně, ale jen se nervózně zasmála a nepřestávala očima propalovat stůl.

„To zatím ne, spíš… jde o něco trochu… osobnějšího,“ odvážila se kradmo vzhlédnout a přesně podle očekávání se setkala s jeho zaskočeným pohledem.

„Aha. A co si mám pod tím pojmem představit?“

„Neboj, není to nic hrozného. Ale když byla řeč o naší matce, tak… zkrátka mě napadlo, že vlastně vůbec nevím, jak vypadala, což… je trochu smutné, nemyslíš?“ začala opatrně a přesně odhadla ten okamžik, kdy ho přešel humor.

„A?“

„Nic, jen, že bych to ráda zjistila.“ Vpila se očima do těch jeho, a v naději, že v nich najde porozumění a sympatie, se pokusila z nich něco vyčíst, ale příliš se v nich nevyznala. Jejich olivová zeleň jí na rozdíl od předešlých okamžiků vzájemného porozumění připadala podivně kalná a zastřená, ale když už došla tak daleko… přeci to nevzdá! „Abys rozuměl, myslím na to už nějakou dobu, prakticky od chvíle, co jsem zjistila, kdo jsi, a zkoušela jsem tu dnes hledat nějakou podobiznu Friggy, nebo tak něco, a doufala jsem, že by ji tu třeba Odin mohl někde mít…“

„Tak to těžko. Na tohle nikdy moc nebyl!“ odtušil chladně a Aldrif pomalu začínala litovat, že s tím vůbec začínala. Tak nadějně se to dnes vyvíjelo, a ona se tím nejspíš nechala trochu unést, ale teď se zdálo, že něco tak intimního bylo už trochu přes čáru. No, dobré vědět! Alespoň měla jasno, že když došlo na téma „Frigga“ a všechno, co s ní nějak souviselo, musela na Lokiho pomalu a opatrně.

„Aha, no tak nic. Jen jsem si tak říkala, jestli třeba nějakou nemáš ty, protože bych ji vážně hrozně moc chtěla alespoň jednou vidět…“

„To spíš asi ne, promiň,“ přerušil ji hlasitě a ta uzavřenost a hluboká nechuť k další konverzaci z něj přímo sálala. Jako by jí každičká buňka jeho těla dávala najevo, že o tomhle mluvit nechce a jí nezbývalo nic jiného než vycouvat, dokud byl ještě čas (o další scénu plnou otevřeného odporu vážně nestála).

„Jasně. To nevadí. Asi… asi to nebyl nejlepší nápad. Promiň. No nic, běž do té koupelny, já počkám vedle,“ uzavřela chvatně svou řeč, a než se stihl nadechnout k odpovědi, sama vstala od stolu a zmizela v ložnici, kde trpělivě a hlavně mlčky seděla na okraji lůžka, dokud jí neuvolnil místo.

„Díky a… dobrou noc.“ Protáhla se kolem něj, když se objevil na prahu koupelny a Loki se raději už znovu nesnažil zapříst hovor (stejně o to ani v nejmenším nestál). Její poslední prosba ho vykolejila natolik, že o ní raději vůbec nechtěl přemýšlet (natož, aby se k ní dál vyjadřoval), a když pak vedle sebe s Aldrif tiše leželi a zírali do tmy, vůbec si nebyl jistý, co by měl teď udělat. Celá ta „usmiřovací“ večeře probíhala nad jeho očekávání a jeho velkorysost ohledně knih mu na účet její důvěry jistě přičetla kýžené body, ale pak… se to celé zvrtlo a ona přišla s tím pitomým nápadem, který se sice dal pochopit, ale on ho chápat odmítal!

V žádném případě nestál o hledání nějaké matčiny podobizny, na kterou od její smrti nesebral odvahu pohlédnout (i když tak trochu lhal, když tvrdil, že netuší, kde by na nějakou mohl narazit) a už vůbec se mu nechtělo ji Aldrif ukazovat! Proč by měl? Možná byla její dcerou, ale to nebyl důvod, aby se s ní dobrovolně probíral bolestnými vzpomínkami, nebo s ní dokonce sdílel své rozporuplné pocity! I když na druhou stranu… by to asi neměl takhle prožívat!

Šlo přeci pořád jen o získání ideálního spojence, který se mu mohl v budoucnu hodit, o nic víc! Když se na to podíval nestranně a nezaujatě, byl to jen další z řady jeho triků a on by se měl okamžitě sebrat, přestat do toho plést emoce a pokračovat v získávání jejích sympatií (k čemuž by pochopitelně mělo patřit i plnění jejích přání), ale… to se bohužel snáz řekne, než udělá, a ona mu to vážně neusnadňovala. Ach jo! Proč musela sakra chtít zrovna tohle?! To mu ta mrcha snad dělala naschvál, aby mu omlátila o hlavu, že není zdaleka tak v pohodě a nad věcí, jak se snaží sám před sebou, i před ní, předstírat! Cokoliv jiného, opravdu absolutně cokoliv od dalších šatů až přes diamantové náušnice by jí splnil bez mrknutí oka (no dobrá, možná by se trochu vytáčel, aby zase nepojala podezření, ale problém bys tím neměl), jenže takhle osobní věc… Kruci, proč jen to bylo tak složité? Proč nad tím prostě nedokázal mávnout rukou a chovat se pragmaticky jako kdykoliv dřív? Všechno by se tím ohromně zjednodušilo…

Uvažoval o tom všem ještě dobrou hodinu, než se mu konečně podařilo překonat tupou bolest hlavy, která ho kvůli všem těm náročným úvahám přepadla, a usnout o něco tvrdším spánkem než předešlý den, ale když se pak časně ráno probudil… měl najednou, jasno v tom, co udělá! Jako by mu to ve spánku někdo poradil! Nebo… se mu to možná jen konečně všechno pořádně rozleželo v hlavě, ale hlavní bylo, že už nemusel nad ničím dál dumat a rovnou mohl přistoupit k metodě, která by se v některých světech dala popsat slovy: „Vlk se nažral a koza zůstala celá.“

Aldrif si zasloužila poznat tvář své matky a on z té zdánlivé velkorysosti mohl úspěšně profitovat. Tak proč se tomu bránit? Není přeci malý kluk, ale zkušený manipulátor, a něco vydrží! Zvlášť… když to všechno vymyslel tak šikovně, že se to jeho emoční stránky, kterou v zájmu zachování určitého pocitu hrdosti nechtěl zbytečně pokoušet, vůbec nemuselo dotknout (nebo s tím alespoň počítal, když se tiše plížil z královské postele, ve které měla jeho sestřička ještě půlnoc). Bohužel… se však už zase na celé čáře mýlil!

-o-

„Omlouvám se, že jsem se včera choval tak odtažitě. Mělas pravdu, měla bys vědět, jak tvá matka vypadala. A věřím, že i ona by si to přála, a proto jsem vstal dřív a našel pro tebe pár věcí, které by tě mohly zajímat. Jedná se o jistý druh holografické projekce, stačí jen vložit krystaly do příslušného otvoru, ale to myslím snadno pochopíš. Musel jsem bohužel už jít, mám důležitou schůzku a nechtěl jsem tě budit, ale snídani máš vedle a opět tě nebude celý den nikdo rušit. Přeji příjemné prohlížení minulosti. L.“

Stálo tenkým úhledným písmem na kusu pergamenu, který Aldrif nalezla po probuzení na Lokiho straně lůžka, a hned vedle něj ležela vytepávaná kovová skřínka, do níž po přečtení zvědavě nahlédla. Nebyla si jistá, co by měla uvnitř čekat, ale když váhavě nadzvedla víko, musela si protřít oči, jestli náhodou nemá halucinace. Uvnitř se totiž místo složitého technického zařízení, které si při slově „holograf“ představila, nalézalo cosi, co nejvíc ze všeho připomínalo zdobený kovový rámeček s mělkou prohlubní na spodní straně a stojánek s nejméně tuctem průhledných, pečlivě opracovaných syntetických krystalů, které vypadaly jako obrovské diamanty.

Ještě nikdy v životě neviděla tak podivnou věc, natož aby s ní směla sama manipulovat, ale když se zařídila podle Lokiho zevrubného návodu a jeden z krystalů opatrně vyjmula ze stojánku a zasadila do otvoru… Nemohla uvěřit svým očím!

Ze všech čtyř rohů rámečku vystřelily tenké, nažloutlé paprsky světla, a než se nadála, rozvinuly se vně rámu v energetickou čtvercovou síť zlatavé barvy a pak…

„Wau!“ vydechla okouzleně a na pár vteřin téměř zapomněla dýchat, protože síť zmizela a světlo se hladce zformovalo v nečekaně detailní a plastický portrét půvabné, plavovlasé ženy, oděné v bohatě řasených, stříbrošedých šatech, jejíž oči jí byly svou nadpozemskou modří tak povědomé, až se jí sevřelo srdce. Úplně stejný odstín na ni celý život hleděl z jakékoliv lesklé plochy, která odrážela její vlastní tvář, a podmanivý úsměv, který dokázala vykouzlit, když měla dobrou náladu, si s tím z portrétu v ničem nezadal. A to bylo… něco, s čím si myslela, že počítá, ale nyní se rychle ukázalo, že na to ani zdaleka nebyla doopravdy připravená!

Agiel jí sice celé dětství a mládí tvrdil, že je své biologické matce neuvěřitelně podobná a že je škoda, že ji nemohla poznat, protože prý byla velice milá a spravedlivá, ale ani ve snu by ji bylo nenapadlo, že až na vlastní oči spatří její tvář, přepadne jí tak silná směsice sounáležitosti a ztráty jako ještě nikdy v životě. Jako by jí v okamžiku, kdy pohlédla královně do očí, v hlavě něco bolestivě zapadlo na to správné místo, které doposud zůstávalo prázdné a čekalo na okamžik, kdy bude obsazeno tou, která ji přivedla na svět, ale místo pocitu hlubokého uspokojení, který naivně očekávala, se dostavilo trpké zklamání…

Už od malička si v duchu představovala okamžik, kdy se poprvé osobně setká se svou matkou, ale teď, když to jediné, co jí po ní zbylo, byla tahle světelná podobizna, které se ani nemohla doopravdy dotknout, aniž by se jí před očima rozpadla na tisíce světelných bodů, bylo jí nepříjemně úzko. Nechtěla plakat, jako malá holka a už vůbec si nechtěla tenhle památný okamžik zničit zbytečným naříkáním a tragickými úvahami, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala udržet slzy a bolestně se rozvzlykala dřív, než si stihla podobiznu pořádně prohlédnout.

Uklidnit rozbouřené city a vrátit se zpět k rámečku zvládla až za pár desítek minut, ale i pak při detailním zkoumání matčiny tváře pociťovala jakési těžko popsatelné, vnitřní napětí a hluboko zakořeněný smutek, díky kterému se musela hodně přemlouvat, aby po vyjmutí prvního krystalu, chtěla vidět ještě ty další.

Nakonec však tu iracionální nechuť přeci jen překonala a postupně tak měla možnost nahlédnout do různých etap života Asgardské královské rodiny, které jí krystaly postupně odhalovaly.

Bylo tam několik rodinných portrétů (vesměs z dob dávno minulých, kdy byli Loki s Thorem ještě děti a byli nuceni strojeně pózovat se svými rodiči) i řada pečlivě zachycených zlomových okamžiků týkajících se království (většinou z různých státnických setkání a podobných formálních událostí), ale ani jeden z těchto výjevů ji nezaujal natolik, aby jí při pohledu na něj přepadly podobný pocity, jako když směla prvně spatřit Friggu.

Ne, že by její matka na dalších záznamech nefigurovala (byla prakticky na všech a všude jí to moc slušelo), ale na většině z nich s ní byl i Odin a takové v Aldrif podněcovaly akorát tak vztek a nenávist. Stále nemohla svému otci přijít na jméno (natož aby ji pohled na něj zbavil touhy po pomstě) a s každým dalším obrázkem jí byl víc a víc nesympatický. Zvlášť, když v ní mnohé z nich vzbuzovaly dojem, že mocný „Všeotec“ ke své skutečné rodině příliš náklonnosti nepociťoval. Ani na jediném portrétu svou ženu neobjal, ani se k ní nijak neměl, a svých synů si nevšímal skoro vůbec. Vrcholem jeho „zájmu“ bylo několik bezvýznamných okamžiků z jejich raných dětských let, kdy je při vytváření portrétu vzal za ruku (patrně z donucení, aby zachoval dojem rodinné sounáležitosti), ale to byl taky konec veškerých jeho emočních projevů. To snad i Agiel se k ní choval vstřícněji, a to měl jakékoliv city zákonem zakázané!

S povzdechem vložila do rámečku poslední krystal, který našla zapadlý až úplně vzadu mimo stojánek, a v očekávání dalšího škrobeného portrétu, nebo oficiálního obrazu z další státnické návštěvy, ho jemně vtiskla do otvoru, ale tentokrát… ji čekala trochu jiná podívaná! Tenhle záznam byl zcela jistě novějšího data (odhadem byla mezi ním a předešlými hologramy mezera dlouhá několik století) a jednoho ze dvou mladých mužů, kteří na něm byli zachyceni, důvěrně znala. Ty zelené oči a havraní vlasy měla před očima před pár hodinami a velmi brzo zase mít měla, ale ten druhý… vysoký, ramenatý s plavými vlasy a chlapeckým úsměvem… nemohl být nikdo jiný než její biologický mladší bratr, kterého doposud na všech hologramech viděla jen v dětském věku (a ještě k tomu většinou z dálky, nebo v nějaké prkenné póze, která se k dítěti vůbec nehodila). Vida, zjevně nebyla jediná, kdo podědil matčinu blankytnou modř…

Pomyslela si při pohledu na jeho rozesmátou tvář a poprvé od okamžiku, kdy se vrátila zpátky k prohlížení záznamů, pocítila v prsou bodnutí nějakých skutečných citů. Sice se v nich příliš nevyznala, protože její bratr byl někdo, o kom nikdy dřív nepřemýšlela (maximálně mu podvědomě vyčítala, že zaujal v rodině její místo a byl důvodem, proč se během té osudné bitvy nedostala do bezpečí), ale teď…
jí najednou připadal docela zajímavý a z ničeho nic pocítila dávno potlačenou přirozenou zvědavost a touhu dozvědět se o něm něco víc. Byla přeci jeho vlastní sestrou, měla stejné rodiče, krev i geny, a skoro nic o něm nevěděla! A to nebylo zrovna ideální.

Pár základních věcí, které se ho týkaly, sice znala z vyprávění svých „přátel“, kteří o něm mluvili jako o schopném bojovníkovi i nadějném budoucím králi, který však rozhodl odejít do cizího světa, jež mu byl milejší než rodná říše, ale když teď měla za sebou exkurzi do jeho dětství, ani se mu moc nedivila. Jeho matka byla mrtvá, o bratrovi si myslel totéž a zůstávat na Asgardu s otcem… Ts, to by také raději zmizela hodně daleko!

Akorát že… z toho, co slyšela, jí bylo jasné, že Thor to tak nejspíš nevnímá. Podle všeho měl Odina rád a dokonce k němu prý vzhlížel, což ji lehce popuzovalo. Měl by znát o svém otci pravdu a pak… by si nějaký obdiv určitě rozmyslel! Tedy… možná by si ho rozmyslel.

Napadlo ji, že se možná nechala jeho sympatickým vzhledem obelstít a přesvědčit, že by měl na věc stejný názor jako ona a přitom bylo dost dobře možné, že má povahově mnohem blíž k Odinovi než k ní, ale to se bohužel neměla šanci z jedné podobizny dozvědět.

Potřebovala vyzpovídat někoho, kdo jejího bratra důvěrně znal, a ten někdo byl naštěstí na dosah ruky už za pár hodin, kdy se, stejně jako předešlý den (dokonce o něco dřív, protože už vážně neměl energii dál poslouchat ty otravné nesmysly), vrátil vyčerpaný do svých komnat.

„Ahoj, tak jaké bylo kralování?“ oslovila ho jako první, aby mu dala najevo, že má skvělou náladu a výjimečně se nechce hádat ani špičkovat (a navnadila ho pro další komunikaci), ale jen unaveně mávl rukou a co nejrychleji se zbavil Odinovy podoby.

„Nudné, jako vždy,“ zamručel potichu a nejradši by sebou praštil do postele a na čelo si sehnal studený obklad, aby mu přestala v hlavě pulzovat další nepříjemná bolest.

„Tak to mě mrzí, já… se tu měla celkem fajn.“

„Super, alespoň někdo.“ Svezl se s úlevným vydechnutým na pohovku, ale v minutě byla u něj a nevypadala, že by mu chtěla dát pokoj. A to by to zrovna dnes vážně uvítal. V posledních dnech spal tak špatně, že ho královské povinnosti vyčerpávaly ještě mnohem víc než kdy dřív, a nejspíš nešlo jen o to, že byl příliš paranoidní na to, aby si po jejím boku mohl doopravdy odpočinout a večer se musel kromě relaxování ještě zabývat jejími manýry. Měl toho nějak celkově až nad hlavu. „Co je? Nějaký problém?“ oslovil svou drahou nevlastní sestřičku dost nerudně a Aldrif na okamžik zaváhala, zda by pro dnešek neměla od svého záměru upustit. Nakonec však byla zvědavost a touha po odpovědích silnější než nechuť k další případné hádce.

„Nic, jen, jsem ti chtěla poděkovat za ten dárek, cos mi tu nechal.“

„Aha. No… nemáš zač. V dopise jsem se snad vyjádřil jasně. Máš právo ty záznamy vidět.“

„Ano, ale i tak… Děkuju. Jsou… zajímavé.“ V rychlosti ji nenapadlo lepší slovo, protože „krásná“ byla skutečně jen ta první podobizna, na které se její matka přirozeně usmívala a neměla po svém boku manžela ani naaranžované děti, ale o tom se s ním bavit nechtěla. „Vlastně jsem myslela… že bychom se na ně mohli podívat spolu,“ naznačila jemně, ale Loki na ni upřel doslova zoufalý pohled.

Celý den si v duchu gratuloval k tomu, jak chytře to vymyslel, aby se procházení starých rodinných momentek vyhnul, a ona teď přijde s tímhle. Ale no tak!

„To sis je během celého dne nestihla pořádně projít?!“

„Stihla, ale… některým věcem na nich nerozumím a mám pár otázek, na které mi můžeš odpovědět jen ty,“ pokusila se o vstřícný úsměv, i když ji jeho neskrývaný odpor příliš nepotěšil, ale k ničemu to nebylo.

„Na žádné otázky ani nostalgické litanie dnes nemám náladu, díky!“ odsekl vzpurně a doufal, že se třeba urazí a přestane ho obtěžovat, ale to ji špatně znal. Když si něco předsevzala, dokázala udržet své emoce na uzdě ještě líp než její nevlastní otec (tedy… většinou).

„Ale já ano. No tak! Prosím…“

„Řekl jsem ne! A stejně nemám k matčiným podobiznám co dodat, většinou jsou už dost staré. Aktuálnější jsem nenašel.“

„Ale tady nejde o matku. A nemusíme procházet všechny, chci se zeptat jen na jednu.“ Upřela na něj prosebný pohled, kterému nebylo možné odolat, a Loki měl pocit, že mu propaluje díru do už tak dost třeštící hlavy.

„Na kterou?“ zaslechl svůj vlastní odevzdaný hlas, a přestože ho v hloubi duše štvalo, jak snadno se vzdal, na další boj neměl sílu. A když nešlo o matku (což ho však upřímně udivovalo, protože měl dojem, že vybral jen ty krystaly, které obsahovaly záznamy s její osobou), tak budiž. To snad nějak přetrpí (ne, že by to jinak nepřetrpěl, nebyl přeci žádný sentimentální ubožák, ale… proč zbytečně riskovat).

„Na tuhle…,“ přispěchala Aldrif nadšeně s posledním záznamem, který celou dobu tajně schovávala za zády a v duchu si gratulovala k tomu, jak hezky ho dostala tam, kam chtěla.

Loki však při pohledu na hologram na okamžik oněměl a málem zapomněl i na tu zatracenou bolest ve spáncích. Na pohled na sebe a na Thora z doby, která nebyla zas až tak vzdálená současnosti, tak nějak nebyl připravený a bavit se o něm nechtěl úplně stejně jako o matce.

„Aha…“ zamumlal tudíž zaraženě a nervózně se kousl do rtu. „Ehm, vůbec… jsem netušil, že tam tenhle záznam je.“

„Byl zapadlý až úplně vzadu,“ vysvětlila mu rychle a nepřestávala očima těkat mezi rámečkem a jeho tváří, které se od té na zachycené momentce téměř nelišila. Jen vlasy měl na záznamu o něco kratší a nevypadal tak vyčerpaně.

„Hm, aha. Asi se tam dostal nějak omylem. Vlastně… jsem ani nevěděl, že takový obrázek někde máme. No a… co bys chtěla vědět?“ Odtrhl oči od bratrovy tváře, kterou neviděl už celou věčnost, a pátravě se jí zahleděl do očí, jejichž odstín tomu z podobizny až podivuhodně odpovídal. Vážně nechápal, jak mohl někdy nevěřit tomu, že má skutečně tu čest s Thorovou biologickou sestrou.

Takhle při přímém srovnání se tak podoba nedala přehlédnout, a když jí teď nepatrně zrůžověly tváře a nervózně zacukaly koutky úst, bilo to do očí takovým způsobem, že sám sebe musel za tak špatný pozorovací talent (a možná i děravou paměť, s jakou mu po tisíci letech každodenního soužití trestuhodně vypadly bratrovy rysy) pokárat.

„Já….,“ zarazila se, překvapená náhlým napětím, které jí sevřelo srdce, když se chystala mluvit o jediném žijícím biologickém příbuzném, ke kterému nechová čirou nenávist, ale brzy se vzpamatovala. „Vlastně nic konkrétního. Prostě tak nějak obecně…“ Ukázala třesoucím se prstem na Thorovu tvář a vypravila ze sebe celkem zbytečnou otázku. „Takže… tohle je můj bratr?“

„Ano.“

„Aha, no… Myslím, že jsem mu trochu podobná.“

„Zrovna přemýšlím o tom samém,“ pousmál se nad další překvapivě shodnou úvahou, která napovídala, že uvažují podobně, a s jakýmsi mírným zadostiučiněním pozoroval její ruměnec, který mu doposud nikdy nepředvedla. „Tváříš se podobně legračně jako on, když jsi nervózní.“

„Vážně?“

„Ano. A taky jsi podobně drzá,“ neodpustil si kousavou poznámku, ale jen se lehce ušklíbla.

„Velmi vtipné! Náhodou,“ znovu sklopila oči k rámečku, „vypadá docela mile.“

„Je vidět, že ho neznáš tak dobře jako já!“

„Proč?“

„Protože když ti někdo dvakrát po sobě zpacká tvůj geniální ďábelský plán na ovládnutí světů, příliš sympatický ti nepřijde!“ odsekl nabroušeně, ale akorát ji tím upřímně rozesmál.

„Ale jdi ty, už zase zníš jako malý kluk, kterému starší bráška před obědem zabavil lízátko.“

„Myslím že mi vzal trochu víc než jen lízátko!“

„No a? Nakonec to vyjde nastejno,“ chichotala se jako puberťačka a Loki málem litoval, že jí vůbec něco říkal. Zrovna z tohohle by si legraci dělat nemusela, protože nebýt jeho skvělého bratra, vůbec by nemusel skončit tak, jak skončil! Mohl by v klidu vládnout Asgardu, který by mu byl vděčný, že zabránil válce s Mrazivými obry, kterou Thor tak lehkomyslně vyvolal (no… možná v tom měl taky trochu prsty, ale to teď bylo vedlejší), nebo by ho mohli uctívat alespoň na Zemi, kde se teď místo něj roztahoval on sám a nechával si říkat „superhrdina“. Copak to bylo fér?

„Vůbec nic o tom nevíš!“ zavrčel dotčeně, ale Aldrif si nemohla pomoct a musela se potichu smát dál.

Detaily sice neznala, ale věděla o třenicích svých bratříčků dost na to, aby jí i přes destruktivní dopad na téměř všechny světy Yggdrasilu připadaly v jádru směšné a dětinské. Zvlášť když jednoho z aktérů poznala osobně, a i přes jeho cynickou masku a občasné hrůzu nahánějící momenty z něj rozhodně neměla dojem, že by šlo nějaké či ďábelské monstrum, za které ho někteří obyvatelé devíti světů považovali. Spíš než zrůdu, vyžívající se v cizím utrpení, před sebou viděla arogantního a rozmazleného, ale současně ztraceného a raněného kluka, který se svou vlastní nerozvážností dostal do mnoha nepříjemných malérů a odmítal si přiznat, že se choval jako idiot a způsobil nevinným lidem spoustu utrpení.

Někde hluboko uvnitř však tíhu svých provinění znal a moc dobře věděl, za jaká zvěrstva je zodpovědný, což ho muselo šíleně trápit.

A někdy, když si myslel, že se na něj nikdo nedívá… měla dokonce pocit, že mu tu bolest a vinu vidí probleskovat v očích.

Teď v nich však viděla jen uraženou ješitnost sotva odrostlého puberťáka, který má vztek na staršího sourozence, raději se rozhodla přestat s psychologickými rozbory, zdusit v sobě smích a vrátit se k tématu.

„Ale to sem teď nepatří,“ ovládla hlubokým nádechem svou tvář, aby skryla pobavení a sklouzla zpět ke zvědavosti, „pojďme mluvit jen o mém bratrovi.“

„O čem konkrétně?“ zajímal se kysele, ale nedala mu příležitost ji znovu rozptýlit.

„O čemkoliv. Třeba… mi řekni, jaký je.“

„Otravný, nudný, snadno ovladatelný, nepříliš inteligentní, arogantní, vznětlivý, urážlivý…,“ začal demonstrativně vypočítávat na prstech a Aldrif s povzdechem obrátila oči v sloup. Tohle zrovna slyšet nepotřebovala.

„Tak dost, chápu, nemáš ho rád!“

„No dovol? Jak jsi na to přišla? Já že ho nemám rád? Ale jdi…“

„Ha, ha. No, dobře, beru. Ale copak tam vážně nemáš nic pozitivního?“ zvedla trochu hlas, aby mu ukázala, že na další legrácky nemá náladu, ale Loki její snahu ignoroval, předstíral na oko vážné zamyšlení a pak přehnaně zoufale pokrčil rameny.

„Asi spíš ne. Jediné, co mě napadá, je jeho pověstný švih, se kterým dokáže vrhnout to svoje kladivo na neuvěřitelné vzdálenosti. Ale těžko říct, zda je to pozitivní vlastnost. Mně to v boji s ním nikdy úžasné nepřišlo. Tedy… pokud jsme náhodou nebyli na stejné straně.“

„S tebou se vážně nedá mluvit vážně!“ Prudce se od něj odvrátila a uraženě založila ruce na prsou na znamení zlostné kapitulace. Tolik nadějí do tohohle rozhovoru vkládala a on si z ní uměl akorát tak dělat legraci a vybíjet si svou vlastní frustraci! „Díky za sdílnost, bráško!“ dodala nevrle a v nastalém tichu byl Loki nucen své dosavadní chování přehodnotit.

Ne, že by mu záleželo na tom, jak se jeho sestřička cítí (to, že mu nebylo zrovna nejlíp, když viděl její upřímné zklamání, znamenalo jen tolik, že mu záleží na jeho plánech), ale musel mít pořád na paměti své záměry, kvůli kterým se obětoval, vstal dřív a vyhrabal ty zatracené záznamy. A takovou oběť by si teď neměl pokazit jen proto, že ho bolí hlava a nemá náladu se s ní bavit o svém bratrovi, na kterého se snažil v poslední době raději vůbec nemyslet (a ne vždy se mu to dařilo). Sice ho nenapadalo vůbec nic pěkného, co by o něm řekl a jak by jí ho popsal jinak než tím, co už ze sebe stihl vysypat (a ani neměl náladu cokoliv pozitivního na něm hledat), ale musel zapojit mozek a něco hodně rychle vymyslet, než se Aldrif definitivně rozzlobí a on to zas bude muset žehlit nějakou speciální večeří a dalším předstíraným zájmem!

„No dobře, tak promiň,“ vypravil ze sebe s mírným sebezapřením (kupodivu však již nebylo tak velké jako to včerejší, které musel překonat, aby se jí omluvil) a ona po něm po očku mrkla, což mu dodalo odvahu. Ještě to nebylo tak úplně ztracené. „Chceš mluvit vážně, tak budu mluvit vážně. Nebo to alespoň zkusím, platí?“

„Nemusíš si dělat násilí!“

„Ale já si nedělám násilí. No tak... Když budeš trucovat, nic se nedozvíš.“ Posadil se na pohovce čelem k ní a nahodil kajícný výraz, který ji donutil ho napodobit a opřít se bokem o opěradlo.

„Tak fajn, dávám ti poslední šanci,“ připustila se zábleskem pobavení v očích a on jí ho oplatil lehkým úsměvem, ke kterému se ani nemusel přehnaně nutit. Když nebyla příliš drzá, tak moc se mu neprotivila.

„Díky, takže Thor… Hm, copak bych o něm řekl, aby to bylo pozitivní?“ Tentokrát hluboké zamyšlení předstírat nemusel, a chvilku trvalo, než se mu povedlo zformulovat myšlenky správným směrem.

„Tak předně je… spravedlivý. Rozhodně se ti s ním nestane, že by tě neprávem odsoudil za něco, co jsi nespáchala. Vlastně… má spíše opačné sklony, vidět lidi lepší, než doopravdy jsou.“ Vzpomněl si na bratrovy opakované snahy přesvědčit ho, aby se vrátil domů a přestal s ním bojovat, protože ještě není pozdě, a musel se pro sebe pousmát. Samozřejmě, že pozdě už dávno bylo, ale někdy… bylo příjemné slyšet, že tomu tak není.

„Vlastní zkušenost?“ střelila Aldrif, když viděla jeho zamyšlený pohled, a on po chvíli váhavě přikývl.

„Tak nějak, a další podobná by se mohla týkat toho, že je velice schopný v boji a má nepopiratelné vůdcovské schopnosti.“

„Já vím, jde mu to s kladivem,“ neodpustila si škádlivé rýpnutí a povedlo se jí vyloudit na jeho tváři další téměř neznatelný úsměv.

„Nejen s kladivem, vždyť… a to nepřiznávám rád… dokonce párkrát porazil i mě.“

„Ts, tebe jsem málem porazila taky!“

„Ale v polospánku, holčičko, a to se nepočítá!“ vpálil jí uštěpačně, ale pak znovu zvážněl. „No, ale dál k našemu drahému bratrovi, takže… Je nejspíš i docela přátelský, nebo má alespoň nesporný talent dostávat lidi na svou stranu,“ potlačil v hlase náznak hořkosti a raději ji nenechal se k tomu vyjádřit. „A taky je obětavý… Pro ty, na kterých mu záleží, dokáže udělat dost šílené věci a hodně riskovat. A vlastně… se dokáže zachovat hrdinsky i kvůli lidem, které ani nezná.“ Chtě nechtě se mu znovu vybavila celá ta situace s Malekitem a před očima mu vyvstalo všechno, co jeho bratr riskoval při záchraně celého vesmíru (i jeho samého, protože nemohl popřít, že mu tehdy na Svartálfheimu s nasazením vlastního života zachránil krk). A pak, když došlo k té nešťastné události s tím zatraceným kopím a Thor si myslel, že ho vážně ztrácí, tak…

„To zatím nezní tak špatně…“ přerušila mu Aldrif tok myšlenek právě v okamžiku, kdy ve vzpomínkách dospěl k jejich posledním společným vteřinám a lehce ho tím vyvedla z míry.

„Cože? Aha, no ano, však jsem nikdy neřekl, že s ním je z objektivního hlediska něco v nepořádku. To jen můj subjektivní pohled je lehce… pokřivený jistými událostmi, jestli chápeš, jak to myslím. Přesto…,“ zarazil se a hlavou mu blesklo, jestli tohle není náhodou už trochu přehnané, když mu jde pouze o získání její důvěry a zabránění další hádce, ale dívala se na něj tak dychtivě, že nedokázal odolat touze vyslovit něco, co si dřív nikdy nepřiznal. Tváří v tvář někomu dalšímu, kdo nenáviděl Odina do morku kostí, se tomu stejně nemohl vyhnout.

„Přesto co?“

„Přesto… není tak špatný jako Odin. Vlastně… je úplně jiný než on. Lepší. Což… je asi to hlavní, co bys měla vědět, když bys ráda viděla svého otce s dýkou v srdci. A taky…“ hořce se pousmál, při pohledu do jejích očekáváním rozšířených zorniček, „… myslím, že by se ti jako bratr líbil. Rozhodně víc než já.“ Byla to pravda, která mu připadala logická, ale Aldrif chvilku mlčela, než z ní vypadla otázka, která pro změnu zaskočila jeho.

„A já… bych se mu, myslíš, líbila? Nebo by mě nenáviděl za to, že pohrdám jeho otcem?“

„No…“ Nevěděl, co říct, protože to byla dost zapeklitá otázka odrážející i Thorův nejednoznačný vztahu k němu samému, ale nakonec z něj právě kvůli tomu podvědomému srovnání vypadlo něco, co vůbec neměl v úmyslu říct a co ho samotného šokovalo. „Myslím, že by ses mu líbila, nebo by tě minimálně rád poznal. To víš, když… mu, ani po tom všem, co se stalo, nikdy nepřestalo záležet na mně, tak by určitě dal šanci své sestře, která mu nikdy neublížila. Už proto, že by si zasloužil lepšího sourozence, než jsem byl já.“

Jeho nečekaně upřímné prohlášení mezi ně dopadlo jako bomba a následné rozpačité ticho, které se rozhostilo, bylo téměř ohlušující. Ale zatímco Loki nemohl uvěřit, že kvůli jejímu naléhání právě nahlas přiznal něco, čemu by se ještě nedávno smál a co by považoval za scestné a trapně sentimentální, Aldrif si musela v hlavě srovnat všechno, co jí o Thorovi prozradil a co z toho pro ni vyplývalo. Samozřejmě včetně toho, že zjevně správně odhadla jejich vzájemný komplikovaný vztah. Evidentně to mezi nimi nebylo zas tak horké a plné nenávisti, jak se mohlo nezasvěceným lidem zdát, ale jen málo kdo dostal příležitost mezi ně nahlédnout a udělat si reálný obrázek o jejich vzájemných citech. O to víc si však nyní vážila jeho upřímnosti a sdílnosti, kterou od něj vůbec nečekala a kterou ji příjemně překvapil…

Dokonce tolik, že se odvážila udělat něco, co by ji ještě před pár hodinami ani nenapadlo, a než se Loki nadál, naklonila se k němu a krátce mu stiskla ruku na znamení díků.

„Myslím, že, přesně tohle jsem potřebovala slyšet, takže… děkuju.“ zašeptala upřímně, a i když ruku zase velmi rychle stáhla a chvatně se omluvila, že musí ještě před večeří do koupelny (kde měla v plánu v klidu a bez jeho přítomnosti zpracovat vše, co se dozvěděla), teplo její hebké pokožky cítil ve své dlani ještě několik dlouhých minut, během kterých se snažil vzpamatovat z bouřlivé reakce, kterou v něm ten letmý, zdánlivě bezvýznamný, dotek vyvolal.

Už strašně dlouho se ho nikdo takhle důvěrně nedotkl a on díky tomu úplně zapomněl, jak příjemný může tak těsný kontakt s druhou lidskou bytostí být a co všechno může v jeho nitru způsobit. Místo toho se celé dlouhé měsíce snažil udržet si od všech kolem patřičný odstup, aby zbytečně neriskoval prozrazení, ale teď… by to celé nejraději ihned zopakoval. Po tom všem, co se mu honilo hlavou a o čem byla dnes řeč, bylo to děkovné pohlazení ještě mnohem hlubší zážitek, než si byl ochotný přiznat a ačkoliv velmi rychle vystřízlivěl a připomněl si, proč vůbec tuhle debatu s Aldrif vedl, nic to neměnilo na tom, že když se zhruba o hodinu později z koupelny vrátila a společně zasedli k další objednané večeři, bylo mu najednou v její společnosti o nepatrný kousíček líp než dřív. Nejspíš podvědomá radost z vycházejícího plánu, pomyslel si, když se přistihl při tom, jak jí bezděky oplácí úsměv, a na oslavu blížícího se triumfu si s ní dokonce ochotně přiťukl další dávkou báječného asgardského vína (netuše, že vítězství, po kterém toužil, není ještě ani na obzoru, natož aby ho měl na dosah). 

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (8. kapitola):