OurStories.cz ~ naše povídky » Malá mudlovská šmejdka

08.02.2014 (14:00) • Ali • • komentováno 6× • zobrazeno 2667×

Pozn. autorky: Tato povídka volně navazuje na jinou, kterou najdete tady. =)

Malá mudlovská šmejdka 

Draco Malfoy seděl jako každé odpoledne na okně v knihovně a pozoroval vodní hladinu Černého jezera. Chodil sem skoro každý den uklidnit se a hlavně se schovat před zraky ostatních, protože mezi regály si připadal jako obyčejný kluk a nemusel si na nic hrát.

Asi o dva regály dál seděla na okně Hermiona Grangerová a seděla tam z podobného důvodu. Jakou malou ji klobouk zařadil do Zmijozelu, který nenáviděla z celého srdce. Nikdy nepochopila, proč se dostala do Zmijozelu, až jí to jednou sám klobouk vysvětlil – byla to nadaná čarodějka a Zmijozel jí měl pomoct se zdokonalovat. No, zatím jí jen ztrpčoval život. Její kamarádi byli v ostatních kolejích a její „spolukolejníci“ ji za to neměli rádi, protože se většinou bavili jen mezi sebou. Nejraději se uchylovala do knihovny, ale pramenila z toho jedna velká fáma – prý je z ní namyšlený šprt! Hermiona vždy při této zmínce jen vrtěla hlavou. Hemiona chvíli hleděla bezcílně na Černé jezero. Poté si lehce povzdychla a sklopila hlavu zpět k domácím úkolům. Draco se po chvíli zvedl z okna a zamířil do společenské místnosti…

Pohled za Dracem…

Draco šel pomalu chodbou do společenské místnosti ve sklepení. Hlavou se mu honila spousta myšlenek a on si je nedokázal utříbit.

„Draco, koukejte na cestu, nebo do někoho narazíte,“ řekla profesorka Prýtová, když do ní málem vrazil. Draco jen cosi zabručel v odpověď a šel dál. Došel do společenské místnosti, kde se svalil do křesla a začal bezcílně pozorovat strop.

„Draco, krucinál! Co se to s tebou děje? Sedíš tu jak hromádka neštěstí. Tváříš se jak u mučení. Kde je ten starý Draco?“ ptal se Goyle, když jej viděl.

„Nic mi není,“ odsekl Draco, ale pravda to nebyla.

Moc dobře to věděl. A stejně tak to museli vědět všichni ostatní, protože od plesu se něco změnilo. Od plesu nedokázal z hlavy vyhnat jeden usměvavý obličej orámovaný hnědými kudrlinami. Snažil se sebevíc, aby sám sebe přesvědčil, že to byl jen hloupý ples. A hlavně hloupá náhoda, která je svedla dohromady!

„To vidím! Od toho plesu a od toho prokletého tance s tou malou mudlovskou šmejdkou jsi jak vyměněný. Mám největší chuť se jí zeptat, jestli tě náhodou neuhranula,“ řekl Crabbe a zatvářil se jako svatoušek.

„Hmm. Ten malý mudlovský šmejd mi nic neudělal, ale tak dělej si, co chceš, je to tvoje věc,“ odpověděl Draco a pozoroval svoje nohy, jak se komíhají ve vzduchu.

„No tak! Normálně bys mi řekl, že mi pomůžeš. A teď? Jsi jiný,“ konstatoval Crabbe a zadíval se na něj.

„No, tak jsem jiný. Zvykej si, protože jiný už asi nebudu,“ odpověděl Draco kousavě a podíval se na vchod do kolejní místnosti, kudy právě vcházela Hermiona. Zaraženě zakroutil hlavou a raději koukal jinam. Nakonec se naštvaně zvedl a okamžitě odešel, aniž by komukoli cokoli řekl. Crabbe se chtěl dohadovat s Hermionou, ale nemohl, protože Hermiona zmizela stejně rychle jako Draco.

Draco skoro běžel chodbami, jak nechtěl nikoho potkat. Nakonec zabočil za roh a vběhl do knihovny, kde se usadil na okno, kde sedával nejraději. Opřel se o parapet a zahleděl se z okna. Zhluboka se nadechl a vydechl, oči otevřít nechtěl. Potřeboval se uklidnit a především ji potřeboval dostat z hlavy. Vždyť je to proti přírodě! Ona je z mudlovské rodiny a on je čistokrevný kouzelník!

„Co se stalo? Tam v kolejní místnosti?“ vytrhl Draca z jeho přemýšlení známý hlas. Ten sebou jen škubl a málem spadl z okna. Prudce se na ni podíval a nejraději by ji propálil pohledem o několik pater níž.

„Nic. Jak už jsem řekl. A kdyby se mi něco stalo, ty bys byla ta poslední, koho by to mělo zajímat,“ odpověděl tvrdě. Rysy jeho obličeje okamžitě ztvrdly a on si nasadil dokonalou Malfoyovskou masku.

„Aha. Dobře, no. Tak teda nic,“ řekla Hermiona lehce zklamaně a pomalu se otočila a chtěla odejít, ale Draco ji zachytil za rameno a stáhl zpět mezi regály, aby je nikdo neviděl.

„Grangerová, říkal jsem ti, že mě máš nechat být. Říkám ti to už poněkolikáté, ale pokud mě nechceš pochopit, tak buď dnes přesně o půlnoci na Astronomické věži,“ řekl Draco, lehce ji pohladil po ruce a zmizel z knihovny. Ač nerad, musel si přiznat, že ho dnešní Astronomická věž bude stát hodně, ale v tuto chvíli na to raději nemyslel. Hermiona ještě chvíli koukala na místo, kudy Draco zmizel, ale nakonec se odlepila od země a odešla.

&&&

Draco šel pomalým tempem na Astronomickou věž. Neustále se ohlížel, jestli za sebou neuvidí Filche nebo Norrisku. Nakonec nikoho nepotkal a moc dobře věděl, že na tuto věž nikdo nechodí v tak pozdní hodinu. Jediný, kdo sem občas chodí, je profesor Brumbál, ale ten je v tuto chvíli mimo Anglii. Chvíli přecházel sem a tam a zvažoval, jestli nemá prostě odejít a nechat všechno plavat. Jenže než tuto myšlenku vůbec celou prošel ve své hlavě, bylo pozdě. Na schodech se objevila Hermiona v celé své kráse.

„Tak jsem tady. Jak jsi chtěl,“ pronesla polohlasně a došla k němu. Podívala se na něj, ale on jí věnoval jen zběžný pohled a šel raději k zábradlí a koukal jinam.

V duchu si začal nadávat, že ho tenhle stupidní nápad vůbec mohl napadnout. Uvažoval, co by jí měl, pro Merlina, říct. Něco ho k ní táhlo. Neuměl to popsat. Bylo to, jako kdyby on byl magnet a ona jeho protipól. Líbila se mu a přitahovala ho. Ale kromě toho tu bylo ještě něco dalšího. Něco nepopsaného a nepoznaného. Nejspíš to byl nějaký cit, který byl pro něj zcela nový a nezažitý. Nevyznal se ve své hlavě, ale věděl, že je to špatné, protože on je Malfoy a ona Grangerová, protože on je čistokrevný a ona je mudlorozená a protože to bylo prostě něco, co mu od malička vtloukali doma do hlavy – mudlorození jsou zakázané, zkažené ovoce, které se nesmí!

„Jsem rád, že jsi přišla,“ odpověděl stejně tiše, ale stroze.

„Hm, tak co jsi chtěl?“ zeptala se nervózně. Její nervozita pramenila z toho, že porušovala pravidla. Samozřejmě, že je za dobu studií porušila už mnohokrát, ale stejně si připadala podivně nesvá.

Draco se zatím v duchu rozmýšlel, jak by měl jednat dál. Měl by vyložit karty na stůl a všechno jí popravdě říct? Nebo by snad měl lhát a tvářit se svrchovanecky, jak to Malfoyové umí nejlépe? Ne! Udělá to jinak. Začne s klasickým Malfoyem, a když to nezabere, půjde s pravdou ven. V duchu se utvrdil, že to je nejdokonalejší řešení.

„Musíme si promluvit. A tohle je nejpříhodnější místo,“ otočil se se samolibým úsměvem a rukama obsáhl celou Astronomickou věž. „Víš, lidé jsou všímaví, a tudíž si všimli, že se něco změnilo. Že my dva se nechováme jako dříve. Dokonce jsem slyšel drby, že jsme se do sebe zamilovali. Taková pitomost, že?“ Pokračoval by dál, ale něco v Hermionině obličeji ho zastavilo. Nejspíš to byl její nevěřícný výraz.

„Ale já se do tebe zamilovala, ty jeden hade!“ zakřičela polohlasně. Začínala se třást. Třásla se vztekem na něj, ale především na sebe, že mu uvěřila. „Takže jsem měla pravdu. Byla to jenom hra. A já ti naletěla! Ale neboj, příště se to už nestane! Kdyby se to mělo ještě jednou opakovat, tak nemilosrdně raději připravím Zmijozel o body, než abych šla s tebou na ples. Jsi lhář a vždycky jsi jím byl. A ta tvoje pohádka, že jsi vlastně dobrý… Já husa hloupá jí věřila! Ale musím uznat, že jsi to měl vymyšlené dokonale. Klobouk dolů, tohle by mě vážně nenapadlo!“ křičela na něj polohlasně. Během svého monologu k němu pomalu přešla a začala do něj bušit pěstmi. Nechtěla se před ním rozbrečet. Nechtěla mu udělat tuhle radost, ale slzy jí začaly téct proudem a ona je nedokázala zastavit.

Draca její slova bolela, ale věděl, že má pravdu. Byl pouze krysa, která si nedokázala přiznat, že ji má rád. Raději se naparoval jako čistokrevný kouzelník, který ji považuje za mudlovskou šmejdku. Za to nejhorší znesvěcení kouzelnické společnosti. Přitom moc dobře věděl, že je daleko lepší čarodějka a hlavně stokrát lepší žena, než kterákoli čistokrevná nána v tomhle ústavu.

Nechal ji, aby do něj bušila pěstmi. Zasloužil si to. V duchu se utvrdil, že ji zastavovat nebude, že si tohle vytrpí až do konce, ale nedokázal to. Věděl, že slzy na její tváři jsou jeho vina. Po chvíli váhání ji objal a přitiskl k sobě. Hermiona se mu vzpírala, ale on své objetí nepovolil, takže to po chvíli marného snažení vzdala.

Hermiona si uvědomila, že tady něco nehraje. Kdyby byla pravda, co všechno tu říkal, neobjímal by ji a nenechal by ji mlátit do sebe pěstmi. Prostě by se otočil na patě a odešel by středem jako král po vyhrané bitvě, ale on tu zůstal a ještě ke všemu ji objal. Začala se v něm ztrácet a nejspíš by na něj potřebovala manuál, protože na plese se chová tak, tady onak a pak provede ještě tohle. Byla zmatená, ale jedno moc dobře věděla – takhle se chová člověk, který ublížil někomu, koho má rád.

„Taky ti nejsem lhostejná, že jo, ty hrdino jeden,“ konstatovala, když se uklidnila. Pomalu se vymanila z jeho objetí, otřela si uslzené oči a zpříma se na něj podívala. Věděla, že je to mistrný lhář a že když jí bude chtít zalhat, tak jí bez mrknutí oka zalže, ale doufala, že když se mu při tom bude dívat do očí, pozná v nich… něco. Cokoli, čeho by se mohla chytnout, co by naznačovalo, že lže.

„Nejsi mi lhostejná,“ odpověděl suše a bez emocí, ale pro ni to znamenalo výhru. Draco Malfoy se přiznal, že mu není lhostejná. To přece výhra byla, ne? Tak proč se necítila jako vítěz, ale spíš jako poražený? Protože čekala, kdy přijde ta rána, která ji dostane na kolena. Jeho tón prozrazoval, že ještě není u konce, jen si tříbí myšlenky. „Ale spolu být nemůžeme. Já jsem čistokrevný kouzelník s vílími předky a ty jsi narozená u mudlů. Nikdy bychom nebyli šťastní. A navíc, moje rodina by tohle nikdy nedovolila. Víš, jak se dívají na kouzelníky, jako jsi ty,“ pokračoval. A bylo to tady. Tohle byla ta rána, kterou Hermiona čekala. Čekala ji, ale přesto na ni nebyla připravená, protože ji zasáhla jako kopanec do hrudníku. Chtěla mu na to něco říct, ale jen tiše otevřela a zase zavřela pusu. Nevěděla, co by mu na to měla říct, protože měl pravdu.

Draco na ni jen koukal a v duchu ji přemlouval, aby něco řekla. Cokoli. Aspoň nějakou hlásku, ale z Hermiony nevyšlo vůbec nic. Věděl, že jí ubližuje. Znovu. Už podruhé během jednoho večera jí ublížil, ale tohle už se nedalo vzít zpátky. On má nějaké závazky ke své rodině a těm by měl dostát. Napadlo ho jediné řešení, jak jí pomoc – nechat ji zapomenout. Z hábitu vylovil hůlku. Hermiona sebou polekaně trhla.

„Ale já ti nechci nic udělat,“ řekla spěšně, než on mohl cokoli podniknout.

„Já vím. Ale já ti chci pomoc. V paměťových kouzlech jsem dost dobrý, takže bych ti mohl vymazat vzpomínky jen na ten ples a na dnešní večer,“ vysvětloval. Hermiona na něj vytřeštila oči. Věděla, že je v paměťových kouzlech dobrý, ale stejně to bylo riskantní. A navíc, ona nechtěla zapomenout.

„Ale já nechci, abys mě zbavoval vzpomínek. Vím, že se budu trápit, ale nechci o ně přijít. Jsou to krásné vzpomínky. Ale pokud si myslíš, že nám oběma bude líp, kdybych zapomněla, můžeme předstírat, že jsi mě zbavil vzpomínek. Na ples se teď už stejně nikdo ptát nebude a těch několik týdnů ve škole vydržím chovat se stejně jako předtím,“ řekla rozhodně, protože o svoje vzpomínky se hodlala prát. „A pak už se možná nikdy neuvidíme,“ dodala tvrdě.

Draco nad tím chvíli uvažoval a musel uznat, že je to dobrý plán. Nemůže jí vymazat vzpomínky proti její vůli, to by kouzlo nemuselo vůbec působit.

„Dobře. Takže ty jsi v tuhle chvíli zapomněla na ples a dnešní noc se v podstatě nikdy nestala. Platí?“ zeptal se pro ujištění a podal jí ruku. Hermiona ji váhavě stiskla a přikývla. Čelist měla pevně sevřenou.

Draco se na ni naposledy usmál a věnoval jí jeden krátký polibek na čelo. Poté se otočil a beze slova zmizel. Hermiona však ještě zůstala na Astronomické věži. Musela se psychicky připravit na následujících několik týdnů a na fakt, že tohle bylo naposledy, kdy jí byl Draco Malfoy tak blízko. Ale bylo to skutečně naposledy…?

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Malá mudlovská šmejdka: