OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Cena smrti

01.02.2011 (10:00) • DrzaJordan • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 814×

ČLÁNEK JE 15+

Reflektory se rozsvítily a já vstoupila na jeviště. Vzadu na krku se mi objevily kapičky potu. Na sobě jsem měla šaty ve stylu renesance a na hlavě mi stála kousavá, hodně těžká, paruka. Divadlo je dřina a nikdo se tu s vámi nemazlí. Ale i přes to jsem byla nadšená. Byla to moje první role a já si jí právem zasloužila. Být herečkou byl vždy můj sen. Jenže kvůli snu jsem se zapletla s yuzo, japonskou mafií. Teď jim dlužím statisíce jenů, ale nemám na to kde vzít. O dva roky později si na mě vzpomněli. Chtěli vše vrátit… I s úroky.

„Takže ty si myslíš, že nemusíš platit?!“ řekl jeden ze dvou členů yuzo a shodil mě na zem. Vstala jsem a ten druhý spustil:

„Dáme ti ještě tři dny. Byla by škoda takový tvářičky.“  Chytl mě za bradu a přisál se mi na rty. Snažím se ho od sebe odstrčit, a tak mu vrazím facku. Začne si mnou tvář a řekne:

„Dva dny!“ Vrátí mi facku a oba odejdou. Zamotala se mi hlava a spadla jsem na zem. Lidé na ulici chodili a dělali, že mě nevidí.

„Mohu vám pomoci vstát? Není možné, že nikdo tak krásné mladé dívce nepomůže,“ řekl milý mužský hlas. Předemnou se objevila ruka, a tak jsem se chytla. Vstala jsem a podívala se svému zachránci do tváře. Oněměla jsem úžasem. Měl blonďaté vlasy a překrásné zelené oči.

„Děkuju za pomoc. Nevím, jestli bych se dokázala zvednout,“ řeknu od srdce.

„Víte… eto… Já…“ začne ten neznámý koktat. „Šla byste se mnou na kávu?“ zeptá se zdvořile. Vypadá opravdu mile. Možná bych to s ním měla zkusit.

„Je mi líto, ale nešlo by to až zítra?“ Usměje se a dá mi vizitku s telefonním číslem. Uvědomila jsem si, že se stále držíme za ruce.

„Nashle zítra,“ řekl stále s úsměvem na tváři. Neochotně mi pustil ruku, otočil se a odešel. Podívám se na vizitku a přečtu si jeho jméno: ‚Aki Itou.‘

Vyšla jsem z kavárny a podívala se přes sklo na Akiho. Poslali jsme si vzdušnou pusu a já pak šla do banky pro půjčku. Abych si zkrátila cestu, zahnula jsem do uličky, která byla podezřele prázdná.

„Kampak jdeš?“ zeptá se mě, mě už známý, člen yuzo. Zamrznu na místě a nemůžu ze sebe vydat ani hlásku. Začali se ke mně přibližovat, a tak jsem spustila:

„Co po mě chcete. Peníze vám mám dát až zítra.“

„Jenom kontrolujeme, jak na tom s těmi penězi jsi,“ řekne ten druhý muž.

„Dělám na tom,“ odpovím a chystám se k odchodu.

„Kam si myslíš, že jdeš?!“ rozkřičí se na mě ten první a vrazí mi pěstí. Roztrhl mi ret. Využil toho, že jsem spadla na zem a kopl mě do břicha.

„To je taková malá výstraha, abys nezapomněla. A… nudím se.“ Zasmál se a ještě několikrát mě kopl do břicha. Pak mě nakopl do hlavy a já ztratila vědomí.

Otevřela jsem oči. Ležela jsem v posteli. Rozhlédla jsem se po pokoji a zjistila, že nejsem ve svém bytě.

„Dobré ráno Šípková Růženko,“ řekne Aki a zářivě se usměje.

„Co se sta… AU!“ Měla jsem oteklou pusu. Takže to nebyl sen.

„To ty bys mi měla říct, co se stalo. Kdo tě tak zřídil?“ Budu mu to muset říct.

„To byly yuzo,“ řeknu neochotně. „Chtějí po mě peníze.“ Chvíli byl zticha a přemýšlel.

„A kolik?“ Odvrátím obličej a zašeptám:

„Dvěstě padesát tisíc jenů.“ Bála jsem se na něj podívat, a tak jsem radši čekala, až něco řekne.

„Půjčím ti.“

„Ale to ne… AU!“ rozkřičím se.

„Je to mojí povinností,“ řekne a zlehka mě políbí na rty. Nedbám na bolest a pusu mu opětuji. Stáhnu ho k sobě na postel. Oba se začneme smát.

Čekám na Akiho před bankou. Nervózně si přehrávám v hlavě nějakou písničku. Otevřou se dveře a v nich stojí on. Usmál se na mě a podal mi tašku s penězi. Váhavě si jí vezmu a pokusím se usmát.

„Neboj, všechno ti vrátím do posledního jenu.“

„Ale ty už jsi mi to vrátila…“ mrkne na mě. Snažím se být na něj naštvaná, ale červenání se nevyhnu.

„Aki…“ začnu protestovat. „Pššt,“ položí mi prst na pusu.

„A co se úroků týče, tak ty mi může vrátit po předávce.“ Bylo vidět, že se mi snaží udělat radost.

„Díky.“ Usměju se a políbím ho.

„Tak jdi, ať jsme co nejdřív spolu,“ vysouká ze sebe a nějakou chvíli mě nechtěl pustit z obětí.

„Kde jsi tak dlouho?! Už tu na tebe nějakou chvíli čekáme,“ spustí na mě jeden člen yuzo hned, jak mě zahlédne. Ten druhý si hraje s pistolí.

„Nechtěla bys přijít o hlavu, že?“

„Tady jsou peníze,“ řeknu chladným hlasem a hodím tašku mezi ty dva. Všechno si pečlivě dvakrát přepočítají.

„Hele holka, co bys řekla na to, že se k nám přidáš? Dokázala bys velice účinně vymámit peníze z lidí,“ řekl ten druhý a zasmál se vlastnímu vtipu. Přišel ke mně a políbil mě. Strčil mi při tom jazyk do pusy a mě se začal zvedat žaludek. Kousla jsem ho a vrazila mu vší silou koleno do rozkroku. Začal řvát bolestí a zamumlal:

„Ty krávo pitomá!“

„Sbohem. Doufám, že se už nikdy v životě neuvidíme,“ řeknu, otočím se k nim zády a jdu pryč.

„Hej, kam jdeš?! Copak jsi nikdy neslyšela, co se stane lidem, kteří se zapletou s yuzo?!“ zakřičí na mě ten první. Zastavím se a vytřeštím oči. Pomalu se otočím. Uslyšela jsem výstřel a s kulkou v břiše jsem se svalila na zem. Se smíchem se členové yuzo vydali i penězi pryč. Krev kolem mě tvořila velkou rudou louži. Začala jsem kašlat a cítila jsem, že se blíží můj konec.

„Nao-san! Nao-san! Hlavně nezavírej oči! Neboj, budeš v pořádku,“ křičí na mě se slzami v očích Aki,

„Musíš mi splatit úroky…“ Zdá se mi to, nebo má Aki křídla?

„Anděl… Ty jsi anděl,“ dostanu ze sebe.

„Neumírej,“ zašeptá. Usměju se a řeknu:

„Miluju tě Aki… Anděli…“

Říká se, že když člověk umírá, tak se mu před očima přehraje celý jeho život. Ale u mě to tak nebylo. Mně se přehrála jen jedna nejsilnější vzpomínka: Objevila se přede mnou sametově hebká ruka. Když jsem se mu podívala do obličeje, utopila jsem se v těch jeho hlubokých zelených očích…

Autor: DrzaJordan, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Cena smrti: